Gabriela Soukalová, bohémka na lyžích a s puškou v ruce

Ve svém bytě v Jablonci – který si sama navrhla – nás vítá jako vzorná hostitelka. Spisovná čeština a milý úsměv ji neopouštějí ani ve chvíli, kdy zjistí časový skluz. Už měla být v mincovně…

Dost se toho změnilo. Lidi mě začali poznávat a oslovovat na ulici, kdekoliv se objevím. Hned po olympiádě byla vlna, kdy jsem nemohla jít ani pro housky a na nákup jsem posílala přítele. Vždycky se snažím vcítit do jejich kůže, vím, že to myslí dobře a drží nám biatloňákům palce. Ale někdy se stane, že vstanu levou nohou, nebo sedím zrovna u oběda – a přepadne mě patnáct lidí, kteří se se mnou chtějí vyfotit.

Jsem vděčná za spoustu krásných dopisů, co dostávám. Snažím se poctivě odpovídat. Jenže kdybych přijímala všechna pozvání na schůzky, nestihla bych nic jiného, byl by to nový sport, asi náročnější než biatlon. Navíc mám přítele, takže je to bezpředmětné.

Bohužel ano, přišlo mi pár ošklivých dopisů, ze kterých jsem byla moc smutná. Myslím, že v Česku je závist ještě horší než jinde. Ale s tím člověk musí počítat.

Ano, je to pro mě úplně nové, ale moc mě to láká a baví. Nedávno jsem fotila přípravky jedné kosmetické firmy, jejíž jsem se stala tváří. Už jako malá jsem sledovala reklamy a můj naivní sen byl v nich jednou figurovat. Vždycky jsem si myslela, že modelky mají snadný život a jejich práci jsem značně podceňovala.

Ale ouha! Točilo se celý den, musela jsem se nechat hodiny líčit, držet správně tělo, nehnutě pózovat. Já jsem přitom děsně aktivní, zvyklá být stále v pohybu. Takže to pro mě bylo značně vyčerpávající a večer jsem se cítila unavená, jako bych ujela sto kilometrů na lyžích.

Tak patnáct minut, jak kdy. A je fakt, že se snažím být upravená i na závody. Rodiče mě vedli k tomu, že pro ženskou je důležité vypadat hezky, upraveně, i když jde s odpadkovým košem. Já to navíc beru jako relaxaci, takový rituál před startem. Při líčení se uvolním, zklidním a nemyslím tolik na výkon. Do poslední chvíle si totiž nevěřím, že mi to vyjde.

Nenamalovaná bych asi nevyjela, necítila bych se ve své kůži. Leckdo to nechápe a myslí, že jsem blázen, ale mně to přijde jako samozřejmost.

To bylo zábavné. Už se těším na pokračování, které bude točit fajn režisér i člověk Jirka Strach. Džemy patří k mým oblíbeným lahůdkám, jsem velký labužník a jídlo si užívám. Někdy až moc, takže jsem od jara dost nakynula.

Nosit dva batohy, flintu a ještě pár kilo živé váhy navrch je docela dřina, tak jsem teď nasadila přísnější režim. Stravuju se podle plánu zkušeného dietologa, není to žádná hladomorna, na to bych nepřistoupila. Jím pětkrát denně a jídlo mám rozdělené do skupin, v nichž se párují vhodné potraviny.

Milované buchtičky a croissanty jsem musela vypustit, sladkosti nahradit ovocem a zeleninou. Pravda, zrovna dnes jsem měla velkou chuť dát si zmrzlinu, ale šlápla jsem na plyn…

No jéje! Dostala jsem nabídku, ovšem odmítla jsem ji, protože mám oči a je mi jasné, že nemám postavu modelky. I ve štíhlém období jsem spíš normální holka krev a mlíko. Je fakt, že dnes už trochu pominul trend vyhublých modelek a předvádí se častěji móda nositelná pro víc žen. Mě osobně tohle téma zajímá, s rozkoší nakupuju a ulítávám na šatičkách, botách a kabelkách…

Jak se to vezme. Určitě bych nefotila akty. Volají mi z různých pánských časopisů a chtějí lechtivé fotky, což odmítám. Ale poloodhalené focení už mám za sebou, jednalo se o děti z kojeneckých ústavů. Jsem do pasu nahá, jen v džínách, a na prsou držím dvouměsíční miminko. Není to rozhodně nic vulgárního, k tomu tématu se to hodilo.

To je hodně výstižné. Je fakt, že sport miluju a nedovedu si bez něj život představit. Je to můj životní styl. Ale vnímám ho jako zábavu, ne že bych se zakousla jako buldok a třeba se i totálně zničila. Asi nikdy nebudu ctižádostivý typ jdoucí přes mrtvoly. Samozřejmě dělám pro nejlepší výsledky maximum, ale moje motivace je, že mi to musí přinášet radost.

A ostatní se uvidí. Ve sportu totiž nevíte dne ani hodiny. Jeden rok skvěle odtrénujete a čekáte skvělou sezónu – jenže najednou to nejde a nevíte proč.

Biatlon je velmi ošemetný sport. Stává se oblíbeným i díky své nevyzpytatelnosti a častým proměnám v pořadí závodníků. Na výsledek má vliv celá řada faktorů – vedle fyzické a psychické připravenosti koncentrace na střelbu, kvalitně připravené lyže a hlavně počasí. Foukne vítr a místo první jste dvacátá.

Já většinou raději běžím, než střílím. Stalo se mi, že jsem přijela na střelnici první, ale jak jsem si uvědomila, že mám skutečně šanci vyhrát, bylo najednou všechno špatně, střílela jsem sto let a ještě nedala poslední ránu. Kdybych jednala automaticky, dopadlo by to líp.

Začíná většinou koncem listopadu a končí koncem dubna. Jak pro koho, záleží na tom, jak se daří. Já ještě v půlce dubna normálně závodila, měla jsem exhibici v Moskvě. Vrcholem sezóny je většinou mistrovství světa anebo olympiáda.

Měsíc po skončení sezóny máme tréninkový klid a já se každý rok ocitám ve stejném problému: trenér i rodiče mi vyčítají, že nevydržím odpočívat. Už na dovolené začnu zase běhat. Bez pohybu mám zkrátka absťák, jsem nervózní a asi bych se brzy zbláznila. Nevadí mi, že třeba prší, ráda běhám v dešti. A taky existují fitka.

Brzy najedeme na plné otáčky, přes léto je mnohem větší makačka než v zimě. Hodně využíváme kolečkové lyže a brusle, plaveme, běháme, jezdíme na kole a střílíme. Ta letní pestrost se mi právě líbí. Jako malá jsem dělala plavání, ale vadila mi jeho monotónnost. Což byl jeden z důvodů, proč jsem přešla na běžky.

A od nich na biatlon, který trénovali rodiče. Ti mě vypiplali, měli obrovskou trpělivost, žili jen pro mě. Mamka si dokonce udělala masérský kurz, abych měla špičkovou regeneraci.

To je přímo symbolické. I proto moje vítězství tak silně prožívala a byla maximálně šťastná. Je to její obrovská zásluha! Vždycky se snažila mi všechno zlehčit, říkala: Je to sport, musíš počítat s výhrou i prohrou, když budu vědět, že jsi čtyřicátá, ale nemohla jsi urvat ani vteřinu navíc, nebudu ti nic vyčítat.

Je obrovská autorita, velmi disciplinovaný a vyžaduje to i po nás. Já ho znám odmalička. Věřím mu a vážím si ho jako člověka, dokáže řešit problémy na rovinu. Vymýšlí pro celou reprezentaci plán tréninku a snaží se propojit týmy mužů a žen.

Já jsem vloni trénovala s muži, letos i se ženami. A je to velký rozdíl. Odmala jsem víc kamarádila s opačným pohlavím. Vyhovuje mi, že jsou pohodáři a nic moc neřeší. Když se něco stane, pošlou vás do háje – a za dvě hodiny jsou zase kamarádi. Problémy se netáhnou. Ženy jsou taky fajn, ale pokud se něco semele, často si to v sobě nesou dál…

(smích) Něco málo mě už kluci naučili. Je pravda, že miluju češtinu, je to vážně krásný jazyk se spoustou zvučných výrazů. A docela dobře se v ní nadává. Takže i já jsem se uvolnila a občas, když mám vztek, použiju peprnější slovo. Uklidní to. Ale snažím se nadávat o samotě, ne veřejně. K ženě tyhle výrazy nepasují a neměla by se jimi prezentovat.

Hodně se otužuju, chodím pravidelně do sauny a ráno a večer si dávám ledovou sprchu. Taky jím mladý ječmen a řasu chlorelu. A zdá se mi, že moje obranyschopnost je výrazně lepší.

Tím vším si pojišťuju dobrou kondici, dřív jsem hodně trpěla, zvlášť kolem Vánoc, na virózy, protože se doma scházela spousta lidí. Poslední rok jsem proto odjela do Rakouska, abych se uchránila kýchajících návštěv. Ale vánoční atmosféra mi chyběla. Letos si dám raději víc vitamínů a zůstanu s rodinou.

Moc takových lidí neznám, i když před olympiádou jich pár chytili a byl kolem toho skandál. Myslím, že v našem oboru není tak častý jako u běžců, kde vše záleží jen na fyzickém výkonu.

Dlouho jsem proto žila pohádku, že doping je výjimkou. Pak jsem ale četla knihu Tajný závod, hovořící o nejrůznějších používaných metodách – a byla jsem v šoku, kam až se sportovec může dopracovat. Ti lidi si neuvědomují, jak si ničí zdraví, je to velmi krátkozraké. Když se zamyslím, na čem v životě skutečně záleží, tak peníze a sláva to nejsou.

Určitě láska, vztahy…

Souhlasím. Málem jsem třeba zaspala odlet do Soči, občas si popletu lyže s kolegou nebo zapomenu pušku… Kdo mě zná, říká, že kde se ocitnu, semele se tolik událostí, jaké ještě nezažili. Asi na sebe tu smůlu přitahuju. Jsem hodně roztržitá, vznáším se pořád v oblacích, kochám se přírodou… A najednou zjistím, že mám být úplně jinde.

Možná je v tom i kousek bohémství, sice závodím, ale srdce mi bije pro umění. Občas obětuju kus spánku a věnuju se některému z koníčků, než bych žila jen podle sportovních pravidel. Třeba popadnu stojan a jdu malovat do přírody, vyrábím svíčky nebo si vyrazím na koni… O žádný zážitek se nechci ochudit, teprve z nich dohromady plyne má energie.

Splnila jsem si sen: půjčila si na pár dnů kabriolet a vydala se v něm do Prahy za přítelem. Odtáhla jsem střechu, na zadní sedadlo naskládala oblečení, vše zatížila kabelkou a běžkařskými holemi, abych mohla trénovat. Jedu si po dálnici a najednou ve zpětném zrcátku vidím, že mi ulétá bolerko. Sjela jsem na prvním výjezdu a vydala se zpět po cyklotrase lemující dálnici. Na sobě jsem měla šaty ve stylu Marilyn, vysoké podpatky, na hlavě šál a brýle. Tak jsem běhala mezi auty a měla hrůzu, aby mi to krásné bolerko nikdo nepřejel.

No. Když jsem konečně dorazila úspěšně do cíle, musela jsem příteli vylíčit, proč mám takové zpoždění. Strašně se smál, navíc se totiž kvůli větru vztyčily vzadu ty běžkařské hole a vypadaly jako sloupy. Prostě poprask se vším všudy.

Naši mě kromě sportu vedli ke kultuře, chodila jsem na klavír, zpěv a malování… Navázala jsem uměleckou průmyslovkou, obor propagační grafika. Sport jsem dlouho brala jen jako prostředek k udržení figury, jenže pak jsem se dostala na mistrovství světa do Kanady a vyhrály jsme s kolegyněmi štafetu. To mě nakoplo.

Měla jsem kliku, že náš ředitel, sochař Jiří Dostál, byl obrovský sportovní fanda. Takže jsem mohla obojí kombinovat, podobně jako pak na Vyšší odborné škole medailérské.

Ano, jsem typický puntičkář a piplal, dokážu se s jednou věcí mořit spoustu hodin, dokud není perfektní. Poté, co vyšlo v novinách, že jsem medailérka, přišlo mi několik super nabídek. Ne že bych doma ryla do ocele a vyráběla raznice, ale vymyslím a nakreslím návrh a vytvořím sádrové modely, zvětšeniny medaile, která bude mít nakonec průměr třeba sedmdesát milimetrů. Model se odlije do pryskyřice a pak už si s ním poradí lidi ve firmě. Zrovna teď tam spěchám, protože dělám medaili pro mistrovství světa v orientačním běhu.

Kdo ví. Hodně by mě zajímal i bytový design, asi ho zkusím studovat. Ale většinou si nedávám moc dlouhodobé cíle, rozmýšlím se vždy v daný okamžik podle toho, co život přinese.

U vrcholového sportu chci každopádně vydržet do příští olympiády v Jižní Koreji. A nejbližší metou je umístění do první desítky ve „svěťáku“ – hodnotí se po sezóně součtem všech bodů. Kolikrát hraje roli jediný bod, v té loňské jsem byla čtvrtá právě o něj.

Zpívám ráda a často, nezáleží na žánru, ale na melodii. Nejvíc poslouchám 60. a 70. léta, hudbu mládí mého táty. Ale i lidovky, ty člověka chytnou za srdce. Nedávno jsem je v Rakousku předvedla dokonce v kroji a s cimbálovkou a byl to neopakovatelný zážitek. A nezapomenu, jak jsem zpívala na mistrovství světa před tisíci posluchačů…

Dostala jsem pozvání od Monkey Business a sním o tom, že by mě někdy přizvala Lucie Bílá…

Do Prahy jsem se zamilovala a představuje pro mě nádherný relax. Umím si docela představit, že bych se tam časem přestěhovala. Kvůli lidem, kultuře… A je tam tepleji než v Jablonci. I když ten je taky krásný, s úžasným okolím – a já se sem budu vždy ráda vracet. Tady je můj domov. Ideální by bylo střídat pár dnů ve městě a v přírodě.

Bratr studuje v Los Angeles čínštinu, sestra žije v Peru. Oba si za oceánem našli partnery… Další bratr je v Česku knězem a poslední sestra učitelkou. Celkem nás je z obou manželství rodičů pět, já jsem nejmladší. Vyrůstala jsem obklopená širokánskou rodinou a dnes jsem už několikanásobná teta! Často se navštěvujeme – a všude se cítím dobře. Možná bych tedy i já mohla žít kdekoliv…

Věřím, že závodnice-máma je psychicky ve velké pohodě. Ale musí být těžké odjet od miminka na soustředění. Biatlon je jiný typ sportu než hod oštěpem, připravujeme se většinou v cizině, ve Slovinsku nebo Rakousku, ve vysoké nadmořské výšce. Takže bych s rodinou raději počkala, až dozávodím.

Jsme spolu teprve krátce. Naštěstí má se sportem dost společného, takže má pro můj režim pochopení. Často sportujeme společně, běháme, chodíme do posilovny, jezdíme na kole… Je pravda, že se moc nevidíme, ale o to jsou pro nás společné chvilky cennější a umíme si je maximálně užít. Ale nemůžu mluvit za něj, to byste se ho museli zeptat sami.