Gabriela Partyšová: Nemám mindrák Brňáků

Dobře. Jsou to holky o generaci mladší a já jim moc fandím. Byla jsem už s nimi na soustředění v Thajsku. Pobyt mezi mladými mě totálně nabíjí, dostávám se do úplně jiných vibrací. Jsou samozřejmě ještě dost naivní, ale já jsem v devatenácti byla stejná.

Říkala jsem jim, aby všechno braly sportovně. Ta soutěž jim mediálně hodně pomůže, dostanou nabídky, i ty, které nezvítězily. Při podobných akcích mezi děvčaty vzniká spousta divných energií a emocí, někdy rivalita. Když to pak z nich opadne, ani jedna nelituje, že do toho šla. Je to skvělá zkušenost. A ty, co to nezvládají, se do šoubyznysu nehodí, tak by radši měly zůstat doma a rodit děti.

Rozhodně ne. Jsem holka z Moravy, vždycky jsem měla zadek a také moje míry nebyly zrovna ideální. Své nejlepší období prožívám teď. Mám hodně práce a malého syna, často se nestačím ani pořádně najíst.

V televizním pořadu Česko Slovensko má talent. Je inteligentní, charismatický, má smysl pro humor a vypadá dobře. Má teprve 37 let, ale je ze staré školy, tedy pozorný muž, gentleman. Velice hezky a přirozeně mluví o své ženě a rodině. Ale víc než rodinám jsme se věnovali společné práci a musím říct, že nás spojuje černý humor. Takže jsme se při moderování museli trochu krotit.

Každý přímý přenos je plný stresů a počáteční trémy. Před devíti lety jsem moderovala Českého slavíka a pak také Silvestra na Primě. Takové šance se neodmítají. Tenkrát jsem si vůbec nebyla jistá.

Narodila jsem se 9. června na Stanislavu. To jméno znamená – Staniž se slavnou. Zatím jsem jen známá.

Ale jo, jsem exhibicionistka. Ráda se předvádím, Kristiánek to zdědil po mně. Baví mě lidi, mám je ráda kolem sebe. Jsem šťastná, když mě někdo pochválí za to, že jsem dobře odmoderovala třeba ples. Naplňuje mě to.

Moc. Brno je zlatá loď… (zpívá). Bydleli jsme v paneláku na Lesné, chodila jsem tam do školy, v Brně mám část rodiny, spoustu kamarádů, ráda se tam vracím. Kdybych nedělala v šoubyznysu, který se odehrává hlavně v Praze, asi bych zůstala ve svém rodném městě.

My jsme muzikantská rodina. Vždycky jsme si zpívali v autě, protože jsme neměli rádio, a naši usoudili, že s Mončou, to je moje o rok a půl starší sestra, máme hezký hlas a přihlásili nás na zpěv a na klavír. Krasobruslení se mi líbilo, jenže jsem se k němu nikdy pořádně nedostala. Jsem ráda, že se na bruslích vůbec udržím, ale líbí se mi pořád. Je to můj sen, který si možná splním v příštím životě.

Protože nám slibovali, že budeme jezdit na půlroční pobyty v zahraničí, žít v rodinách. Bylo to gymnázium humanitních věd, učili nás i rétoriku. To se mi hodilo, protože jsem už několik let dabovala. K tomu mě dostala sousedka z baráku, potřebovali dětské hlasy. Slyšela mě někde před domem, když jsme si hráli, a odvedla mě na konkurs. Namlouvala jsem holčičky a pak různé puberťačky.

Moc ne. To byly sliby chyby.

Chtěla jsem na JAMU, obor muzikál, ale já jsem v té době vyhrála soutěž mladých talentů v České televizi, vydala jsem svoji první desku Hledej lásku, kterou jsem si otextovala, jezdila jsem často na konkurzy do Prahy. Nakonec se mi v Praze tak zalíbilo, že jsem se tam přestěhovala. Ve dvaceti jsem začala pracovat v televizi Nova v pořadu Prásk!. Byly to praktické lekce novinařiny.

Maminka navrhovala nábytek a teď se stará o naše dětičky. Monča je účetní, ale teď má dvě děti a je na mateřské. Dokonce se přestěhovala do Benešova, aby k nám měla blíž. Tatínek dělal na dráze a po revoluci oba pracovali pro jednu kosmetickou firmu. Dopřávali nám vše, co jsme si vymyslely.

Na své nejbližší a na intuici. Radím se s mužem, s rodiči, probírám to se ségrou.

Jméno pochází z Maďarska, ale nevím, co znamená.

Ano, já jsem chameleónka. V pase mám napsáno, že zelené.

Když jsem u moře, mám je úplně zelené. Záleží na osvětlení.

Říkaly jsme si Berušky. To byly krásné časy pod Vladimírem Železným. On je podle mě televizní mág, který rozumí komerční televizi.

Znám tady snad tři rodilé Pražáky. Lidé v televizi jsou většinou naplaveniny jako já a u nás v Petříkově u Velkých Popovic, kde máme barák, jsou tamní. Takže mi Pražáci na nervy nelezou. Mám je ráda. Praha je krásná a mindrák Brňáků, kteří nadávají na Pražáky, nemám.

Žádné rady mi nedala. S Mahulenou se scházíme v jedné hospodě a jsme v pohodě. To, co probíhalo v médiích, že spolu válčíme a nenávidíme se, není pravda. Tak trochu jsem s tím i počítala. Mahulena vždycky tvrdila, že je víc herečka než moderátorka.

To ano. Odmítala jsem nabídky do muzikálů, abych si nepřipadala jako dělnice v Kolbence, a teď jsem na tom hůř. V muzikálu máte alternaci, ale tady jsem tváří pořadu, a tak musím každý týden na tři dny nastoupit a točit. Dřív jsem mohla třeba na měsíc odjet na Floridu, kde máme baráček, ale na to teď můžu zapomenout. Florida hrozí až v létě, kdy se v televizi reportáže opakují.

Mně teď voní jaro.

Na Českého slavíka v roce 2003. Hrála jsem si na dvojnici neexistující sestry Rebeky. Bylo to stresující, plné emocí, nevěřila jsem si. Půjčili mi čtvery šaty od Versaceho, což je moje nejoblíbenější značka, ani jsem se nestačila převlékat. A Paľo Habera, který předával jednu z cen, řekl, že ani nebude rozlepovat obálku se jménem vítěze, protože ten večer je úplně o něčem jiném. Myslel tím průsvitné šaty, které jsem zrovna měla na sobě. Jeho poznámka mi paradoxně pomohla, protože druhý den se nepsalo o tom, jak jsem moderovala, ale o mých modelech.

Se svým mužem (podnikatel Josef Kokta – pozn. aut.) žiju devět let, brali jsme se před pěti lety a spokojená jsem. Pepa je o dvacet let starší, z předešlých manželství se už dost poučil, nežárlí, respektuje moji práci, fandí mi.

Když jsem svého muže poznala, měl 115 kg a teď váží 102 kg, takže vedle mě spíš hubne. A vařím docela ráda, i když ne moc často. Miluji hlavně polévky, složitější jídla připravuje maminka. Ta mi vždycky říkala, abych místo vaření raději hrála na klavír.

Svoji firmu na billboardy prodal americkému magnátovi Murdochovi, pak obchodoval na americké burze a teď rozjíždí podnik s energetikou.

To se na burze stává.

Náš život nemá moc řád, protože ho nemám ani já, ani moje práce. To hodně zlobí moji maminku. Naštěstí pracuji večer, tak se snažím přes den být co nejvíc s Kristiánkem. Užila jsem si ho intenzivně do roka a půl na mateřské. Teď už chodí do školky a hodně hlídají rodiče a manžel.

Ano, přáli bychom si ještě jedno.

Jak tvrdí moje terapeutka Jarmilka, na jejíž energii jsem napojená, že duše si najde nás a ne obráceně. Věřím jí. Někdy mi Kristián říká, že ho zlobím, a já mu odpovídám, že on si vybral mě a ne já jeho. Tak ať se nerozčiluje.

Kouká na mě, jestli jsem se náhodou nezbláznila, ale já mu to jednou vysvětlím.

To je ve hvězdách. Buď si mě sama najde, nebo ne. Já doufám, že ano.

Dlouze spící holčičku, protože Kristián mi dal pěkně zabrat, a chtěla bych nazpívat hit, který by si lidé zpívali doma i na ulici.