Gabriela Mikulková: Za své tělo jsem se kdysi styděla

Hereckou konzervatoř jste studovala v Brně. Proč jste nešla blíž k domovu, do Ostravy?

Toho roku se tam zrovna nový ročník herectví neotvíral. Musela jsem proto do Brna, kam mě vzali. Přiznám se, že jsem tomu trochu ráda. Do Ostravy jsem se jela podívat s paní učitelkou z dramaťáku Marcelou Kovaříkovou a zjistila jsem, že se mi tam moc nechce. Mluvili tam totiž se mnou kratkou ostravštinou a mně se ten přízvuk nelíbil.

Jen pro neznalé – v Třinci se krátce nemluví?

Ale mluví, jen ne všichni. Doma navíc zněla vždy čeština. Maminka se do Třince přivdala z Českého ráje, kde stále mám(e) půlku rodiny. Ostravský přízvuk se mi tak díky tomu vyhnul.

I když druhá půlka mých příbuzných mluví ještě jinak, tzv. ponašimu. Směskou polštiny, němčiny a češtiny, jež se používá na Těšínsku a Třinecku a jíž Češi obvykle vůbec nerozumějí.

Měl někdo ve vašich národnostně smíšených rodech zálibu v herectví?

Tatínek byl zámečník, maminka kuchařka, prodavačka. Nevím, kde se ve mně to herecké puzení zrodilo. Přišlo ale velmi brzy, v základní škole. Do dramaťáku mě poslala moudrá třídní učitelka Hrazdílková.

Jako první známku na vysvědčení mi kdysi dala dvojku s tím, že nejsem hloupá, jen mám moc energie, že si ji musím někde vybít, že musím chodit do školy unavenější. Pak se líp soustředím na učení. Měla pravdu.

Dramaťák vám pomohl ve zklidnění?

Určitě, jen zálib jsem měla víc. Dramaťák ovšem vedl. Chytil mě hned. K němu jsem ještě dělala basketbal, protože tatínek byl velký sportovec. Byla jsem kapitánkou družstva, silnou holkou, která zvládla s přehledem kliky s tlesknutím. To byla dobrá škola. Dovedete si představit rozhádanou dívčí šatnu po zápase? Dnes mě jen tak něco z míry nevyvede.

Což se vám může hodit i v divadelní šatně, v jiném hereckém kolektivu.

Někdy je to složitější, ale k dohodě se dojít musí. Stejně jako ve sportu. Díky basketu mě nerozhodí ani křik. Lidé většinou křičí na ostatní, protože jsou sami zoufalí, myslím si.

K herectví ovšem podobně vypjaté emoce patří, ne?

Patří, taky je občas nezvládám. A ještě k něčemu se přiznám: od dětství je pro mě jednodušší vyjít s muži než se ženami, vždy jsem měla spíš kamarády než kamarádky. Což se nevylučuje s mou basketbalovou érou. Naopak. Naučila jsem se hledat kompromisy.

Kolektivní myšlení si přináším i na natáčení, do divadla. Hodně přemýšlím, jak to vypadá jako v celku, zda to funguje. Nedokážu vypnout okolí, odehrát si jen to svoje a jít dál.

Trefíte ještě koš?

Občas se o to pokouším se synovci Jirkou a Kubou, ale je to moc neba… Zato partner se synem chodí hrát celkem často a s nimi zástup spolužáků. Náš syn ale dává výrazně přednost karate.

S rodinou žijete deset let v Praze. Kariéru jste ovšem začala v Ostravě, v Národním divadle moravskoslezském. Domovský kraj si vás po studiích přitáhl zpět?

Dal mi hlavně šanci hrát! V posledním ročníku jsem dostala možnost jít právě do Ostravy… Tak jsem po maturitě do Ostravy rovnou nastoupila.

Nestýská se vám po ní?

Po městě ne, ale po některých lidech z Ostravy velmi. Třeba kolega Milan Šulc se chodil koukat na některé mé generálky, pak mi na papírcích předával jemné připomínky typu: „Při děkovačce s sebou cloumáte jako stromy ve větru. Udělejte s tím něco, milostivá.“ Nebo: „Při děkovačce klopíte oči. Studem snad? Nemáte důvod!“

Proč nakonec vyhrála u vás, u holky ze severní Moravy, ta Praha?

Já jsem kdesi v sobě věděla, že v Praze skončím. Sice jsem vyrůstala ve Slezsku, ale cítila jsem, že bližší jsou mi Čechy. Jezdívali jsme každý rok na prázdniny do Rokyty, vesnice blízko Mnichova Hradiště, za pradědečkem. Miluju krajinu kolem Rovenska pod Troskami. Čechům rozumím prostě víc než lidem v kraji, kde jsem vyrůstala.

V čem jsme podle vás jiní?

Hmmm… Rozdíly je těžké zformulovat rozumově, do slov. Pomůžu si hloupým přirovnáním z hospody. Češi tam pijí své pivo, chovají se jako takoví Méďové Béďové. Kdežto ve Slezsku to může být v hospodě až na nože. Já podobnou agresi nevyhledávám.

Z vašeho životního motta jsem pochopila, že na vás funguje dobré slovo. Zní: Pochval mě za něco, co neumím, a já se to naučím. Za co vás naposledy kdo pochválil?

Maminka, ta nás se sestrou podporuje ve všem, co děláme. Je to naše milovaná mamka. Ale naposledy mě pochválil asi partner.

A co jste se díky němu již naučila?

Říkat hned to, co mi vadí. Za to jsem mu velmi vděčná. Než jsme se dali dohromady, ovládala jsem díky herectví poměrně dobře umění diplomacie a umně jsem ji vnesla do našeho vztahu. Což je s prominutím úplně debilní. Pokud totiž s někým skutečně chcete být, a my spolu být chceme a jsme dlouho, musíte být schopní o problémech mluvit.

Jak dlouho trvá váš vztah?

Sedmnáct let se třemi přestávkami. (smích) Byli jsme nejdřív dlouho jen kamarádi. Až později se mi Honza přiznal, že jsem se mu vždycky líbila.

To jste nevěděla hned?

Že se mu líbím? Vůbec. Honza je o pět let mladší než já. Já myslela, že mě vnímá jako tu starší seriózní paní. V době, kdy jsme se víc poznali, bylo Honzovi dvacet jedna. Tehdy mi ten věkový rozdíl připadal propastný. Dnes ho ani jeden z nás neřeší, úplně se smazal.

Prozradíte mi, jak se jmenuje?

Jan Musil Přejmenovaný. Původně se jmenuje Jan Musil, ale stále docházelo kvůli jeho jménu k různým záměnám. Jednoho dne to Honzu přestalo bavit. Své jméno má rád, tak jen vtipně dodal Přejmenovaný.

Kdy jste se tedy dali dohromady?

Jeli jsme spolu jako kamarádi stopem do Španělska, vrátili jsme se jako partneři. Chcete slyšet vtipnou příhodu z pláže z jižní Francie? Honza rád a dlouho spí, já vstávám dřív. Vylezla jsem ráno ze stanu, vybrali jsme si na přespání nádherné, osamělé místo. Nikde nikdo. Lehla jsem si na pláž a začala se opalovat nahoře bez. Po poledni vykoukla ze stanu Honzova hlava a zavolala: „Gábi, můžu říct klukům ve škole, že jsem viděl tvoje prsa?“ To byla ještě kamarádská fáze dovolené. (smích)

Souhlasila jste?

Ano. V Ostravě jsem tehdy hrála v Romanci pro křídlovku a v jednom obraze jsem se jako Tonka koupala ve splavu do pasu nahá. Honza ale to představení neviděl, bylo stále vyprodáno… Tohle bylo období, kdy jsem se velmi styděla za celé své tělo, ale na jevišti mi to nevadilo vůbec. Chápete to? Já ne… V portále na mě vždycky čekala garderobiérka s županem, a jen co jsem slezla z jeviště, jsem se schovala. Okamžitě!

Říkáte, že jste se styděla. Co vám konkrétně vadilo?

Byla jsem a stále jsem „všude moc“. Mám velká prsa, velké oči, velkou pusu, dlouhé ruce, dlouhé nohy… A přitom jsem toužila být submisivní ženou, která se vejde muži do dlaně. Časem mi došlo, že taková nikdy nebudu. Začala jsem se sama sobě konečně líbit.

V divadle publikum nevidíte. Ve filmu, při natáčení vám nahota nevadí?

Jak kdy. Ve filmu Posel (2012) jsme měli s Matějem Hádkem velmi odvážné scény a já před nimi byla hodně nervózní, nic podobného jsem do té doby netočila. Ale měli jsme štěstí. Kameru dělal výborný empatický Martin Štrba, zůstali jsme v místnosti jen my a zvukař, ostatní poslal režisér Vladimír Michálek pryč.

Víte, co bylo nakonec mnohem horší? Sedět na chodbě nahá v županu, čekat na zvolání: „Můžeme točit.“ Matně si pamatuju, že se mě Matěj pokoušel rozptýlit, pobavit, ale já jen vyděšeně zírala.

Štěstí na roli jste měla i v případě filmu Beaty Parkanové Slovo. Zachycuje příběh jejích prarodičů. Podobáte se v něčem její babičce?

To by vám asi nejlíp řekla Beata. Nicméně poprvé mi zavolala v roce 2018. Řekla mi, že pro mě má roli. Z čehož jsem byla nadšená. V tu dobu běžel televizní seriál Bohéma, ve kterém jsem hrála, a čekala jsem, kdo se ozve. No a až na nabídku nekonečného seriálu nic nepřicházelo.

Nekonečný seriál jste nevzala?

Ne. Ale bylo období, kdy bych v něm hrála ráda. V době oné nabídky už ne. Myslím, že mě velmi ovlivnila věta Vladimíra Michálka, který při jednom našem hovoru prohlásil: „Mně nevadí, že herci hrají v nekonečných seriálech, mně vadí, že v nich hrají blbě…“

Obdivuju tedy herce, kteří jsou v nich dobří, obávám se, že já bych k nim nepatřila. Každému mému natáčení předchází dost mravenčí příprava, to s nekonečnými seriály vůbec nejde dohromady. Proč jít do něčeho, u čeho dopředu vím, že si za tím výsledkem nebudu stát?

Teď jsme odbočily od původní otázky. Co Slovo? Vy jste Beatu Parkanovou předtím znala?

Neznala. Když mi do telefonu říkala, že jsem první herečka, které roli nabízí, nevěřila jsem jí. Po přečtení scénáře mi došlo, že nelže. Takovou roli by žádná neodmítla. Naopak, o takové roli každá herečka sní. Zjistila jsem potom, že Beata mě vážně dlouho sledovala. Viděla všechny mé věci v Národním divadle, Na zábradlí, všechno, co jsem natočila.

Tohle je neuvěřitelně vzácný přístup k práci, který má ve všem, co dělá. Ani v jejím scénáři ke Slovu nebylo co měnit. Měla dokonale domyšlenou každou čárku.

Beatina babička byla velmi svérázná, striktní až tvrdá žena. Vidíte to stejně?

Já ji nějak vidím, chápu svou roli, ale nechci soudit, jaká byla. Nechci divákům předkládat takzvaný návod k použití k mým rolím. Záleží mi spíš na tom, aby jim „zůstala v hlavě“, aby o ní měli nutkání při cestě z kina přemýšlet. Přeju si, aby potřebu rozebírat mé postavy měli diváci, já je toužím pouze hrát. A teď aktuálně si přeju rozkřičet, že bude film Slovo od 15. září v kinech. Ve Varech měl úspěch veliký, tak uvidíme.

Děj se točí kolem slibu a zda je možné ho vzít zpět. Jak to vidíte vy?

Já si hlavně v poslední době dávám pozor na to, co slibuju. Vadí mi, když nedokážu slib dodržet. I v situacích, kdy to nejde. Jednou jsem synovi slíbila, že přinese do školky na své narozeniny dětem jahody. Večer předtím jsem zjistila, že v obchodech nejsou. Ráno jsem tedy brzo vstala a objížděla Prahu. Jahodová party nakonec byla. Přece jsem to slíbila!

Váš syn je ještě poměrně malý. Kdy se nejčastěji učíte scénáře, texty?

Samozřejmě nejlepší je, když jsem sama doma. Někdy to ale nejde. Pak se zavřu například do ložnice a okolí ví, že mě má nechat pracovat.

Slovo na 56. ročníku Mezinárodního festivalu v Karlových Varech získalo dva Křišťálové glóby. Stihla jste zajít do kina?

Poté, co jsem splnila povinnosti ke Slovu, jsem s radostí vyrazila do kina jako divák. Ráda si ve výběru filmů nechávám poradit. Ve Varech mi tipy dávala kamarádka. Doma má tuhle úlohu partner, který má v kinematografii obrovský přehled.

Na co byste na podzim pozvala diváky vy? Do divadla?

V angažmá nejsem nikde. Jsem ale pravidelným hostem v Činohře Národního divadla a v Divadle Na zábradlí. V Národním na mě čeká v listopadu premiéra Schnitzlerova Reje v režii Francouze Arthura Nauzyciela. Na to se těším fest. S Péťou Špalkovou, Honzou Dolanským, Petrem Lněničkou pak hraju v alternaci s Evou Kodešovou v inscenaci divadla Verze.

Kam vás ještě pozvu? Na představení Knížkou po palici, což je třicetiminutová blbina o Nerudovi… Jelikož jsem v době covidu natáčela jen Slovo, žádnou jinou práci jsem jako většina herců neměla, měla jsem v sobě nahromaděnou energii a přemýšlela, do čeho ji vrazit.

A vznikl tenhle projekt?

(smích) Honza mi tehdy řekl: „Teď žádný nabídky chodit asi nebudou. Vymysli něco, Gábi, ty. Sama.“ Já?! Vyděsila jsem se. Ale pak jsem si řekla: Tak jo, zkusím to! Napsala jsem text, s Gabrielou Míčovou jsme ho nazkoušely. A Divadlo Rubín si nakonec Knížkou po palici vzalo pod svá křídla. Hrajeme ho před Hostincem U Dvou slunců v Nerudově ulici. Venku, ať můžeme hrát furt, ať nás žádná omezení nelimitují. Říká se, že člověk by měl občas vykročit ze své komfortní zóny.

Jak vypadá publikum?

Chodí na nás celé rodiny i s dětmi a řehtaj se, mám z toho radost. Na jaře tak chystám s Natálií Drabiščákovou další třicetiminutovou blbinu. Momentálně píšu, vymýšlím ji u maminky na balkoně. Tentokrát bude v hlavní roli Egon Bondy…

A ještě mě k seznamu, v čem roky hraju, napadá, viděla jste Na zábradlí Zlatá šedesátá?

Ne.

To vysloveně doporučuju! Ta inscenace se stala inscenací roku, ale to je fuk! I bez toho by byla pro mě nejsilnější věcí, ve které jsem zatím hrála. Jsou to deníky režiséra a scenáristy Pavla Juráčka. Hlavní téma svoboda. A tu já prožívám velmi. Nenapadlo by mě, že budu mít někdy o svobodu reálný strach. Mívám pak i splíny.

Kdo vás z nich dostává?

Partner. Je v tomhle větší životní optimista než já.