Gabriela Marcinková: Jako matka nemůžete pořád zářit radostí

Myslím si, že v rámci Protějova se všichni měli tak nějak upřímně rádi, a pokud jde o práci, nijak zvlášť se tam tedy nepřetrhnul nikdo. Tuhle idylku jim narušil svým příchodem až doktor Elinger a hned se z něj stal společný nepřítel.

A u televizních diváků většinou bodují postavy, které jsou aspoň trochu vtipné, a to se nám, myslím, podařilo.

Naopak. Před každou komediální postavou mám velký respekt a je pro mě školou. Jestli se do postavy podaří dostat nějaký humor, totiž závisí na mnoha faktorech. Jak je postava napsaná, jestli se vám podaří vystihnout a uchopit její komičnost, jak ve scéně funguje „timing“, a to už není jen vaše zodpovědnost, ale zodpovědnost režiséra, hereckého kolegy a střihače.

Zasahují do toho i masky a kostýmy… Vyvolat u diváka smích, to je opravdu umění a já na to nemám přirozený talent. Čemu ale věřím, je to, že ani v komediální roli nesmíte „šaškovat“.

Odpověď na první i druhou otázku je právě Irena v Doktoru Martinovi. Byla to poměrně výrazná postava a dost jsem se napřemýšlela, než jsem přišla na to, jak bych ji chtěla hrát, abych zůstala věrná svému názoru a zároveň se přizpůsobila žánru. Svoji roli v tom sehrála i skutečnost, že jsem měla kolem sebe několik vynikajících českých i slovenských herců.

Jednoduše, cítila jsem tam jistou zodpovědnost. Nakonec jsem si Irenu natolik oblíbila, že patří celkově k mým nejmilejším rolím, nejen komediálním.

Úžasný. Profesionální, přátelský a podporující. Myslím, že se nám spolu pracovalo velmi dobře.

Inspirativní byla spíš koronakrize, kvůli níž mi odpadly všechny pracovní povinnosti a já se mohla doma opravdu intenzivně věnovat naší dceři Emě. Najednou jsem si začala uvědomovat, že naše komunikace s ní už začíná být jednodušší a že bych tak možná zvládla i další dítě.

Uvědomila jsem si i další věc: výchova dítěte je opravdu jedna z nejnáročnějších činností a mně už při jednom dítěti občas docházejí síly.

Řekla jsem si, že mladší už nebudu, a jestli se mi podaří otěhotnět do určité doby, abych nemusela zrušit projekty, které jsem už slíbila, bude to skvělé.

Kdyby se nám to nepovedlo, druhé dítě bychom museli ještě na pár měsíců nebo let odložit. Ale vyšlo to a věkový rozdíl mezi synem Jakubem a Emou je tedy téměř přesně dva a půl roku.

Zatím se všechno vyvíjí ideálně, prožila jsem krásný porod a i první dny vzájemného poznávání byly doslova idylické. Pokud tedy člověk počítá s tím, že jsou noci, kdy toho moc nenaspí. Ale s tím už matky druhorodičky většinou počítají. A mě to vlastně nepřekvapilo ani při našem prvním dítěti.

Byla jsem tak šťastná, že jsem dokázala nespat, nepřetržitě kojit a trpělivě utišovat všechny koliky. Později sice přišly chvíle, kdy to pro mě bylo psychicky náročné, zejména když máte pocit, že některá období by už mohla skončit, ale i to asi k mateřství patří. Nedá se nepřetržitě zářit radostí.

Mnohem radostněji a celkově v pohodě. Naplno jsem si uvědomovala všechny „nepohodlnosti“, které to s sebou přináší, ale byla jsem za ně vděčná a fascinovaná tím, co všechno ženy kvůli svým dětem zvládnou už jen během těhotenství. A to jsem měla v zásadě nekomplikovaný průběh, mluvím jen o únavě a nevolnostech. Spousta matek musí zvládnout mnohem náročnější situace.

Ani ne. Nedostala jsem se do situace, že bych se cítila být „jen matkou“. Přesněji řečeno – jasně že hlavně v prvních letech musí jít všechno stranou a dítě je prvořadé. To ale neznamená, že když jsou splněné jeho potřeby, nemůžu se věnovat sama sobě. Nebo požádat o pomoc, když i při nespokojeném miminku potřebuji čas pro sebe.

Někde přece musí načerpat síly i mámy. Nechala jsem se tedy pohltit jen do té míry, do jaké to bylo nevyhnutelné, abych dokázala naplnit co nejvíc potřeb svého dítěte. Přiznávám, že když se mi to nedařilo, bylo to pro mě frustrující.

Teď už ale vím, že občas to nejde a že máma nemůže za každý pláč svého dítěte. Pláč je někdy projevem věcí, se kterými nic neuděláme, akorát musíme dát dítěti prostor, aby se projevilo a za chvíli na všechno zapomnělo.

Zatím jsme rozhodnutí skončit u dvou, ale už několikrát jsem se přesvědčila, že nesmím nikdy říkat „nikdy“. Oba s manželem máme svoji práci natolik rádi, že si neumíme představit omezit ji ještě víc, kdyby se nám narodilo další dítě.

Hned po šestinedělí, tedy v květnu, začnu točit film Šťastný nový rok 2 a v létě ještě třetí řadu slovenského seriálu Pán profesor. To jsou dva projekty, v jejichž předcházejících částech jsem účinkovala a nechtěla jsem zdržovat další výrobu. Kromě toho je mám i velice ráda.

Celé moje těhotenství bylo tedy plánované tak, abych nemusela rušit to, co jsem už předem slíbila. Všechno ostatní ale odmítám a následující rok dva určitě ještě odmítat budu.

Zmíněné projekty jsou už zaběhnuté, všichni se známe a vím, že mi vyjdou vstříc, abych měla pauzy na kojení a aby se mnou mohl Jakub být, když budu potřebovat, a že mi s ohledem na něj trochu upraví i pracovní dobu. Jakub tedy se mnou bude moct být na place a během samotného natáčení ho bude vozit v kočárku nebo nosit naše šikovná kamarádka, kterou jsme už dříve občas využívali jako chůvu k Emě.

Do půl roku by se to ještě mělo zvládnout a potom si určitě dám dlouhou pauzu od práce a budu se věnovat jen dětem. Ale ano, máte pravdu, občas cítím obavy, jak to zvládneme.

Na divadlo musím v nejbližších letech prozatím zapomenout. Večery jsou pro děti – a hlavně pro miminka a batolata – dost kritické. V té době bych chtěla být doma s nimi. Ale filmová nebo televizní seriálová tvorba je v tomto ohledu milosrdnější – počkají na vás, umí se vám jakžtakž přizpůsobit, nemusíte točit pět dní v týdnu…

Jednoduše není to osm hodin denně od pondělí do pátku, které pohltí vaši veškerou pozornost.

V Prešově máme celou naši rodinu. Žijí tam moji i manželovi rodiče, moje babička, sestra s rodinou a většina našich kamarádů. V Bratislavě mám zase práci. Manžel má jako muzikant práci po celém Slovensku.

Většinu roku tedy trávíme v Bratislavě, ale když se vyskytne delší období bez práce, což bylo například loni od března do června kvůli pandemii, anebo jsou nějaké svátky, přesuneme se do Prešova, abychom mohli co nejvíc času strávit s rodinou.

Všechno se rozhodne podle toho, jestli dceru přijmou do školky. V Bratislavě jsou s tím dost velké problémy. V tom případě by byl přesun do Prešova kratší, jen kvůli odpočinku po náročném období, ale v Bratislavě bychom pak zůstali dlouhodobě. Ale také záleží na tom, jak se bude vyvíjet pandemie.

To ani náhodou. Spíš jsem se vždy považovala za introvertní, upjatý typ. Někde ve mně ale asi sebevědomí dřímalo, jinak si neumím vysvětlit, kde bych vzala odvahu zvolit si toto povolání, o kterém jsem snila odjakživa, a přihlásit se po maturitě ke studiu herectví.

Pubertu jsem jinak trávila studiem a sportem. Chodila jsem na sportovní školu se zaměřením na atletiku a sportu jsem se věnovala i na gymnáziu.

Důvodů bylo víc. Neměla jsem až takový talent, abych se tomu mohla věnovat profesionálně, i když jsem to dost doháněla svojí snahou a vytrvalostí. Kromě toho se u mě objevil zdravotní problém, který by se při trénincích zřejmě jen zhoršoval.

Trvalo mi několik týdnů, než jsem si uvědomila, že se mojí hlavní disciplíny, běhu přes překážky, budu muset vzdát. Ale to mi jen otevřelo cestu k tomu, abych se mohla věnovat herectví v dramatickém kroužku a potom i přípravě na přijímací zkoušky.

Sportu jsem se nevzdala a doufám, že se ho nikdy nevzdám. Brzy po ukončení své krátké atletické „kariéry“ jsem se začala připravovat na svůj první půlmaraton. Od té doby jsem jich absolvovala už několik, a jednou jsem si dokonce zaběhla celý maraton.

Teď se soustředím jen na to, abych zvládla práci, kterou jsem si naplánovala, a aby se to co nejméně dotklo mých dětí. Takže za největší sportovní výkony momentálně pokládám dlouhé procházky po okolí.

K běhání se zřejmě dostanu až po tom půlroce natáčení. Ale každý večer cvičím aspoň chvíli vnitřní břišní svaly, které po těhotenství potřebují probrat k životu. Kromě toho jsem kdysi měla ráda intenzivní intervalové tréninky, ale k tomu se dostanu určitě ještě později než k běhání. Případně to budu kombinovat.

Moje rodina vždycky inklinovala spíš ke sportu a vzdělání, umění jsme se nijak zvlášť nevěnovali. Vlastně ani netuším, kde se ve mně touha po herectví vzala. Předpokládám, že to vzniklo v době, kdy jsem začala číst velké světové romány, a najednou jsem se viděla ve všech hrdinkách, představovala jsem si, jak prožívají své životy, vyslovovala jsem s nimi jejich repliky…

A zároveň jsem byla odmalička velice citlivá, pohádky mě dokázaly dojmout, později mě nadchly filmové příběhy a obdivovala jsem herce, kteří v nich hráli. Tak jsem si řekla, že by bylo hezké, kdybych někdy dokázala to co oni.

Na gymnáziu jsem se zcela vážně připravovala na studium farmacie. Na školu mě přijali, ale v té době jsem už věděla, že mě přijali i na VŠMU (Vysoká škola múzických umění) v Bratislavě, a tak jsem si vybrala herectví. Nikdy jsem ani na chvilku nelitovala, že jsem se rozhodla právě takto.

Myslím, že s malými dětmi se pandemie zvládá tak nějak lépe. Nemáte čas uvědomit si všechny důsledky a nepříjemnosti, které musíte prožívat. Tak či tak bych teď moc nepracovala a plánuji trávit s nimi co nejvíc času.

Mrzí mě, že starší dcera se teď nemůže moc vídat se svými prarodiči a ostatními dětmi, ale stále věřím, že se situace už brzy zlepší.

I nadále plout životem s lehkostí, kterou cítím právě teď. Tím nemyslím pocit neustálého štěstí, ale spíš smíření se se všemi svými emocemi a návrat ke klidu. A mým cílem je i výchova dvou dětí tak, aby se z nich stali šťastní, vyrovnaní a srdeční lidé.

Může se vám hodit na Zboží.cz: