Gabriela Koukalová: Mám jasnou vizi neustále růst a učit se nové věci

Brnkačka to není. Rutinní pohyb, na který jsem byla v biatlonu zvyklá spoustu let, je něco úplně jiného. Překvapuje mě, kolik svalových skupin ve svém těle vlastně mám, aniž bych je dřív cítila. (směje se)

Taneční tréninky jsou náročné i psychicky. Soustředit se tolik hodin denně na sladění pohybů není jen tak. Něco jiného děláte nohama, něco jiného zase rukama a trupem. Řídíte i pohyb konečků prstů a ještě si u toho máte hlídat výraz, což není moje silná stránka, přece jen nejsem herečka.

Kéž by to tak bylo! Pravda je taková, že jsem totální introvert. Možná se to tak v minulosti vždycky nejevilo, ale nevyhledávám pozornost, jsem stydlivá.

Účastí v pořadu StarDance jsem se posunula za hranice svých možností. Když se člověk pohybuje jenom tam, kde je mu to příjemné, nevyroste. A já mám jasnou vizi neustále růst a učit se nové věci.

V tomto směru jsem do StarDance nešla s žádným velkým očekáváním. Vím, že mi chybí zkušenosti s vystupováním, které mají třeba herečtí kolegové. Úspěch je závislý na subjektivních pocitech lidí. Nezáleží jen na tom, jak dobře zatancujete.

Když obětujete tolik energie a času, chcete samozřejmě postupovat dál. Ale že bych nastoupila do pořadu s předsevzetím vyhrát, to nemůžu říct.

Stihla jsem je asi dvakrát, než mě vyhodili. (směje se) Nebyla jsem typická holka, co chce nosit střevíčky. Na třetí lekci jsem dorazila ve šněrovacích kanadách až po kolena a byl konec. Nedokázala jsem pochopit, že po mně chtějí jehlové podpatky. Místo tanečních jsem odešla na pivko a už se nevrátila.

Velmi. Kdykoli jdu na pódium, obávám se, co se tam stane. I když mám choreografii dobře naučenou, bojím se, že budu mít okno. Vypne mi hlava a jsem ztracená. Prostor pro chybu je velký.

Udržet v paměti několik tanců není jen tak. Navíc někde máte našlapovat přes špičku, jinde zase přes patu… Je to pro mě všechno dost náročné.

Od první chvíle, co jsem Martina potkala, mám pocit, že ho znám hodně dlouho. Měla jsem velké štěstí, že jsem dostala v soutěži právě jeho. Je milý, umí být empatický a zároveň přísný, což občas potřebuji.

Obdivuji jeho cílevědomost, profesionalitu a trpělivost. Má to se mnou těžké, ale už ví, jak na mě. Hodně se spolu nasmějeme, i když pro mé dobro někdy zvýší hlas, trochu mě vykoupe v tom, co dělám blbě.

Demonstrativně odejde a já si to mezitím zkouším sama. On si ale někde za rohem napočítá do deseti, přijde zpátky a jedeme znovu.

Jsem za ni vděčná. Čím jsem od svých sportovních úspěchů dál, tím méně chápu, že se skutečně udály. Nejde mi do hlavy, že jsem mohla něco takového dokázat. Byla to velká klika.

Chybí mi řád, který k vrcholovému sportu patří. Sice jsem měla v posledních měsících možnost dělat věci, které mě bavily, postrádám ale pravidelný režim.

Tělem jsem sportovec, duší spíš rozháraný umělec. Na disciplíně a pravidelném denním režimu potřebuju zapracovat. Bez nich toho člověk moc nesvede, ať už chce v životě dělat cokoli.

Věcí, které by člověk udělal jinak, je samozřejmě řada. Mohla jsem se chovat profesionálněji. Přišly chvíle, kdy jsem biatlon nestavěla na první místo a byla to možná škoda.

Ráda jsem se bavila životem, rozptylovaly mě jiné zájmy. Dnes už bych víc odpočívala, regenerovala a dělala to, co mi radili trenéři. Také k výživě bych se stavěla jinak. Jídlo je důležité, tělu je potřeba dávat, co vydává. Teď vím, že je to alfa a omega výkonu.

Ze začátku jsem měla pocit, že pohyb nesnáším a do konce života se nechci pohnout. Tělo získávalo nové tvary, bylo vlastně krásné to sledovat. Betonová lady s tvrdými svaly a skoro žádným tukem se měnila v měkkou ženskou se vším všudy.

Vůbec mi nevadilo, že jsem měla o pár kilo navíc, naopak. Uvědomila jsem si, že na sobě nechci měnit vůbec nic. Začala jsem se mít ráda. Celkový prožitek z každého dne a všeho, co dělám, je díky tomu úplně jiný, lepší.

Každému zdravému člověku přeju, aby si uvědomil, jaké má štěstí, že má ruce, nohy a může chodit. Neexistuje žádný mustr, jak má vypadat hezký člověk.

I na ně samozřejmě došlo. Za tři měsíce jsem začala zjišťovat, že mě bolí nohy nebo záda. Tělo přicházející náhle o svalovou hmotu nefungovalo tak, jak bych si přála.

Zvedala jsem se od stolu a lidé kolem říkali: „Co ti je, vždyť ty vstáváš jak naše babička v osmdesáti letech!“ Řekla jsem si, že takhle to nejde, a začala na sobě zase makat. Věnuju se od té doby těm druhům pohybu, na které při biatlonu nebyl čas a baví mě, jako je třeba jóga. Doplňkově k ní dělám i jiné sporty, které mě těší – běh, občas kolo nebo plavání.

Sport je důležitou součástí mého života, působí kladně i na psychiku. Hýbu se s mírou, extrémy už mám za sebou.

Čtyřikrát týdně chodím na lekce. Úžasně se tím uklidním. Připadá mi, že si vyčistím hlavu víc než u jiných druhů sportu, jako bych v sobě měla nádobu, která potřebuje dolít energií. Když jdu z jógy, mám pocit, že se mi duše vrátila na své místo.

Ano, chci o těchto věcech mluvit otevřeně. Už docela dlouhou dobu žádné problémy nemám. Hlavou mi neproudí výčitky a jím s chutí. Když mi nebudou kalhoty, půjdu si koupit větší. A co jako?

Dnes jsem ve fázi, kdy mi nevadí, že přiberu dvě nebo tři kila a pak třeba zase zhubnu. Nechávám své tělo být tak, jak je. Výkyvy jsou přirozené.

Hlavní příčina poruch příjmu potravy vězí v tom, že si člověk neváží sám sebe. Nepřijímá se takový, jaký je. Myslím, že teď se mám a budu mít ráda, ať už budu taková, nebo maková. Musela jsem k tomu ujít dlouhou cestu.

Léčba poruch příjmu potravy je vždy běh na dlouhou trať. Trvá i několik let, než se z toho člověk dostane.

Ano, nestydím se za to. Poruchami příjmu potravy trpí mnoho lidí. Doba, v níž žijeme, jejich rozvoji nahrává. Reklamy s dokonalými těly, Instagram, Facebook…

S tím, co tam vidíme, se automaticky srovnáváme. Podlehnout iluzi dokonalosti je snadné. Anorexií nebo bulimií netrpí jen modelky a vrcholové sportovkyně. Postihuje lidi ve všech profesích. A nejen ženy, ale i muže.

Lidé, kteří si knihu přečetli celou, snad pochopili, o co mi šlo. Upřímně jsem se v ní zamyslela nad životem, který jsem prožila. Nezměnila bych v té knize nic. Díky částečně odmítavým reakcím jsem si uvědomila, že tu nejsem od toho, abych se zalíbila všem. Mám okruh přátel, kteří se mnou zůstali, a budou se mnou, ať budu dělat cokoli.

Ale zpět k vaší otázce. Když jste miláček národa, lidé vám blahopřejí a fandí vám, není pro vás pak jednoduché přijmout kritiku a odmítnutí. Zprvu to bylo těžké. Ale posunulo mě to zase někam dál.

Ve sportu tímto problémem trpí hodně lidí, je to v něm všeobecně známé, ale nikdo to moc neřeší, nikdo se neptá. Lidé se za to do jisté míry i stydí, nechtějí o tom mluvit.

Moji známí ze sportovního prostředí mi děkovali za odvahu. Říkali, že by o tom sami nepromluvili. Jsem ráda, že mám „koule“ a do té otevřené zpovědi jsem dokázala jít.

Často si tu otázku pokládám. Rodiče na mě kladli vysoké nároky. Moje maminka, kterou mám samozřejmě nejradši na světě, mi vtloukala do hlavy, že když člověk není úspěšný, tak neexistuje. Že jde v životě nejvíc o to, abych se prosadila. Jinak si o mě nikdo ani kolo neopře. Dnes vím, že svá někdy příkrá slova nemyslela vůbec zle.

Chtěla jsem tedy, aby si mě lidé všimli. Aby mě měli rádi. Mylně jsem si myslela, že když budu úspěšná, budou mě mít i rodiče radši. Proto jsem zřejmě byla tolik zarputilá a jela na výsledky.

Před pár měsíci jsem založila svůj vlastní nadační fond s názvem Gábi, který funguje pod záštitou již zavedeného a známého Konta bariéry. Ze světa sportu nechci jen tak odejít, cítím, že v něm mám co říct a taky že něco dlužím.

Snažím se mladým sportovcům zprostředkovat péči špičkových expertů přes mentální koučing nebo výživu. Zaměřila jsem se hlavně na věkovou skupinu, u níž se ve světě sportu začíná lámat chleba, což jsou dospívající děti ve věku řekněme od dvanácti do šestnácti let.

Pořádáme pro ně workshopy s odborníky, kam zveme i trenéry a rodiče. Bavíme se třeba o tom, jak citlivě zacházet s dětmi, které mají nadváhu.

Aby se jich trenéři nedotkli tím, že je budou nevhodně ponižovat, jako jsem to zažila já. Cílem je, aby děti byly šťastné. Nejen na cestě vrcholového sportu, ale i na cestě životem.

Pokud by nabídky přicházely, věnovala bych se navrhování medailí ráda i nadále. Nedávno jsem vytvořila kolekci k osmdesátému výročí úmrtí Alfonse Muchy. Byl to pro mě velký závazek a zodpovědnost.

Stále ještě hledám činnost, která by pro mě byla tak důležitá, jako byl sport. Aby to bylo moje dítě, které bych si postupně vypiplala. Potřebovala bych se v něčem najít natolik, abych se denně budila s touhou a chutí tvrdě na svém snu pracovat.

Od doby, kdy jsem s biatlonem definitivně skončila, uplynula relativně krátká doba, je to vlastně jen pár měsíců. Pořád se ještě hledám.

Věřím, že všechno přijde ve správný čas. Nejdřív se musím sama ucelit, uzavřít.

Šťastných momentů byla spousta. Vítězství v cíli, medaile… Nejšťastnější v životě jsem ale v poslední době. Zlepšily se mi vztahy s rodinou, i díky tomu, že spolu můžeme trávit víc času. Je to jedna z nejdůležitějších věcí, které člověk v životě má.

Teď kolem třicítky zažívám takové super období. Užívám si každý den a nic bych neměnila. Dívám se na život úplně jinak, než když mi bylo dvacet.

(zamyslí se) Přála bych si, aby se měl každý člověk rád takový, jaký je, aby poslouchal svou intuici a dělal věci, s nimiž je v souladu a které mají společenský přínos.

A také aby myslel nejen na druhé, ale i sám na sebe. Protože jedině pak bude mít sílu předat něco hodnotného i druhým.