Gabriela Jungová Vrtalová: Každá mumie má za sebou pozoruhodný příběh

Antropologie je poměrně široký obor. Na co konkrétně jste se při studiích zaměřila?

Nejdřív jsem na bakaláři studovala sociální a kulturní antropologii, která se skládá ze čtyř poddisciplín, z nichž jedna je biologická antropologie. Po něm jsem si dala pauzu a vyrazila na osmiměsíční stáž do Spojených států. Ve washingtonském Smithsonově institutu jsem se mimo jiné dostala do oddělení antropologie. Pod Davidem Huntem jsem pracovala v depozitáři, s kostmi. A zjistila jsem, že právě tohle mě baví.

Po návratu domů, ke studiím na Západočeské univerzitě v Plzni, jsem proto rovnou zamířila na obor antropologie populací minulosti, která má hodně blízko k archeologii.

Jak blízko?

Zjednodušeně: když se při archeologickém výzkumu najdou lidské pozůstatky, ideálně ještě v terénu je odkryje a zdokumentuje antropolog, následně provede další analýzy v laboratoři. Z nich dokáže mnohé zjistit, mimo jiné následně sestavit příběhy lidí, kteří v minulosti žili.

Předpokládám, že v rámci rozborů hojně využíváte moderní technologie.

Záleží na tom, na jakých projektech jako antropologové pracujeme. Když jsme v Súdánu, v poušti, pracujeme „postaru“. Využíváme nejčastěji starou dobrou makroskopickou analýzu: koukáme, nálezy různě měříme, skórujeme…

Moderní technika by tam v horku a prachu poměrně trpěla. Je-li objev zajímavější, převáží se dál do laboratoří, kde moderní technologie jsou. A pak máme různé specializované projekty, třeba výzkum egyptských mumií na českém území. U nich bychom se bez výpočetní techniky vůbec neobešli.

Rozbalit mumie asi nemůžete, že?

To vážně není možné. Bez tomografu (jde o jakýsi tunel, k pořizování snímků se využívá rentgenových paprsků – pozn. red.) bychom měli výrazně menší možnosti. Tenhle přístroj nám umožní důkladně mumii virtuálně rozbalit. Vidíme díky němu přes obvazy.

Zjišťujeme, jak vypadají její vnitřní výplně, v jakém jsou stavu a kde se případně nacházejí vnitřnosti, jaký proces mumifikace se kdysi na nebožtíkovi použil. Moderní zobrazovací technologie posunuly antropologii skutečně hodně dopředu.

Tomograf se využívá hlavně pro vyšetření pacientů, je velmi drahý. Máte svůj přístroj?

Pro náš výzkum jsme navázali spolupráci s pražskou klinikou, využíváme tedy přístroj, který slouží v pracovních hodinách lidem. Mumie tam jednou za čas přivezeme v době, kdy je pro veřejnost zavřeno.

Potřebujeme vědět to, co lékaři, nahlédnout pod vrstvy. Pořízené snímky, na nichž vidíte všechno, skládáme do virtuálních rekonstrukcí.

Kde se vůbec tyhle vzácné exponáty staré i tisíce let v Česku vzaly?

Začnu trochu ze široka. Pracuju v pražském Náprstkově muzeu, kde s Pavlem Onderkou studujeme egyptské mumie v českých zemích. On je egyptolog, kurátor egyptologické sbírky, já mu s nimi pomáhám jako antropoložka.

V rámci projektu jsme zatím odborně prozkoumali „české“ dospělé mumie. Letos bychom měli podobně zpracovat dětské mumie. A kde se tady všechny vzaly? Šlo nejčastěji o dary, suvenýry z cest, předměty do sbírek…

O kolika mluvíme?

Dospělých mumií je v Česku devatenáct. V případě dětí jde o jednotky, čtyři v různém stavu zachovalosti, v dobré kondici jsou dvě. Pak jsou tu samostatné části těl: ruce, nohy, hlavy…

Ne všechny zmíněné exponáty jsou v Náprstkově muzeu. Najdete je taky v Hrdličkově muzeu člověka, na Buchlově, v Moravské Třebové, v Kynžvartu.

Tím se dostáváme k zámkům, ke šlechtě, která si je nechávala z Egypta vozit.

Dá se říct, že v určitých kruzích šlo o módu. Každá mumie má tak za sebou pozoruhodný příběh. Jako exponát se hodila do kabinetů kuriozit, jež si movité šlechtické rody vytvářely. Třeba na Buchlově prý šlo o svatební dar, ale to je spíš legenda.

Na Kynžvart zase mumie nechal jeho vlastníkovi Metternichovi (Klemens Wenzel von Metternich, bývalý ministr zahraničí Rakouského císařství – pozn. red.) poslat egyptský vojevůdce paša Muhammad Ali jako pozornost při politických jednáních.

Kolik podobný exponát stál?

Cena se odvíjela od toho, v jakém byla mumie stavu, kdo, kdy, komu ji prodával, jak hodně s prodejem spěchal… Kupci chtěli kvalitu. Bývalo proto běžné, že se do hezké schránky, do zachovalé rakve po ženě, dalo zachovalejší mužské tělo či naopak, aby se zvýšila cena.

I my v Náprstkově muzeu máme muže v ženské rakvi. A jak bylo získání mumie obecně drahé? Opravdu hodně. Bohatí, kteří si ji mohli dovolit, oslovovali překupníky, kteří „zboží“ dokázali dodat daleko od míst, kde se původně vykopalo.

Ten, kdo měl peněz míň, ale chtěl mumii vlastnit, si mohl pořídit jen kus. Což vysvětluje ty zmíněné jednotlivé části těl.

Mumie se zároveň používaly v rozemletém stavu jako léky. To kdosi zaplatil tolik peněz a pak z nich dělal „léčiva“?

Ten údajný všelék měl dokonce odborné jméno: mumia vera aegyptiaca, chodívalo se pro něj do lékárny. I kvůli tomu máme v Náprstkově muzeu mumii, jíž říkáme beznohá. Kdysi ji vlastnil lékárník z pražského Perštýna. Na léky z ní využil nohy zhruba ke kolenům, a když zjistil, že zákazníky zajímá víc samotná mumie, nechal pro ni vyrobit dřevěné protézy a začal ji vystavovat. Nakonec na ní vydělal víc, než kdyby ji rozemlel celou.

Tohle vás ovšem poněkud geograficky vzdaluje od vašeho původního odborného zaměření kurátorky fondů Severní Ameriky a polárních oblastí, Austrálie a Oceánie v Náprstkově muzeu, ne?

Ze zmíněných oblastí mám pod sebou etnografické sbírky a při téhle práci využívám hlavně znalostí z kulturní antropologie. V rámci projektů kolem mumií v Súdánu používám zase biologickou antropologii, bývám častěji v terénu…

Přesuny z kultury do kultury, z kontinentu na kontinent miluju. Stalo se mi i to, že jsem byla na Sibiři, popíjela s pastevci čaj v tajze a za pár týdnů jsem pila čaj s rolníky v súdánské poušti. V rámci podobných zkušenosti například zjistíte, že se my lidé hodně podobáme: máme všichni radost, že se o nás někdo zajímá.

Jak dlouhá bývá vaše obvyklá súdánská expedice?

Ta nejdelší trvala šest týdnů. Kolegové archeologové ale zůstávají i déle.

Kde konkrétně s českými kolegy pracujete?

V lokalitě Wad Ben Naga severně od hlavního města Chartúmu. Odkrýváme tam bývalé merojské královské město. Oproti jiným památkám v Súdánu je tak trošku „schované“.

Jelikož lokalita nikdy nenabízela kámen, stavělo se z cihel, jež se časem rozpadly. Z kdysi honosných staveb zbyly jen základy, které navíc později překryly hroby. Právě ty jsem odkrývala, aby se kolegové archeologové dostali dál, k samotným pozůstatkům města.

Co je na něm nejvíc zajímá?

Struktura budov, staveb, jak a kdy vznikaly, jejich funkce… Pocházejí většinou z přelomu letopočtu. Pohřební mohyly jsou mladší, z postmerojského období. Pokud v nich je nějaká hrobová výbava, jde o šipky, lučištnické kroužky…

Vaše práce je fyzicky náročná, děláte ji v horku. Co vás obvykle po všedním dni bolí?

Záda, především bedra. Někdy je umění vůbec se přesvědčit ráno vstát a jít pracovat. K tomu přidejte venkovní čtyřicítky, na něž nejsme my Evropané zvyklí. Ty mi naštěstí problémy tolik nedělají, přizpůsobím se rychle. Jen si musím stejně jako ostatní hlídat množství tekutin i to, co jím. Jakákoli střevní příhoda je v poušti náročná.

Vzhledem k slunci musím myslet i na vhodné oblečení. Je lepší se zahalit: mít dlouhé rukávy, dlouhé nohavice, na hlavě klobouk, šátek přes zátylek, kotníkové boty. V Súdánu se můžete spálit i ve stínu.

Ještě něco konkrétního si doma dáváte do zavazadla, když tam letíte?

K těm důležitějším věcem, jež ještě potřebuji v práci, patří určitě foťák, nabíječky, paměťové karty. K tomu přidávám základní lékárničku, papírový sešit, vedu si deník.

Je Súdán na příchod turistů připravený po bezpečnostní stránce?

Já jsem se tam – i jako žena – nikdy nebála. Ale musím k tomuhle ještě dodat, že jsem se vždy pohybovala v rámci pravidel expedice, většinou s kolegy, ve Wad Ben Naga či v hlavním městě Chartúmu. Jelikož jde vážně o veliký stát, určitě je dobré sledovat, kam míříte. Je dobré nechat si poradit od místních, od znalců situace, zda je to bezpečné.

Jak na vás, vysokou štíhlou Češku, Súdánci reagují?

Chtějí si povídat. Aktivně mě oslovovali, což mi nevadí. Vím, že lidé jsou v podobných oblastech jednoduše kontaktnější. Jsou na vás zvědaví. A v Súdánu funguje totéž, co jinde, každou konverzaci zlepšíte tím, že pochválíte krásy jejich země.

Blízcí se o vás před odletem nebojí?

Oni mi tyhle cesty dokonce přejí! Vědí, že mi dělají radost. Navíc manžel (Vlastimil Vrtal – pozn. red.) je archeolog, který v Súdánu rovněž pracuje. Já jsem naopak musela tyhle expedice kvůli těhotenství a narození syna dočasně omezit. Už je mu ovšem přes rok, do Súdánu se snad proto znovu vydám, těším se.

Vy nejste na rodičovské dovolené?

Jsem. Můj čas patří hlavně synovi. Zároveň se ale snažím nevypadnout z oboru. Pauzu, řádově v letech, si nemohu jako vědkyně dovolit. Ujel by mi vlak. Proto většinou po večerech dočítám, procházím studie vydané k tématům, jimiž se odborně zabývám.

V souvislosti s vaším mužem mi to nedá – na vysoké jste pracovala jako koordinátorka svateb. Koordinovala jste si tu vlastní?

Ano, zvládli jsme si ji připravit. Dohodli jsme se však na minimalistické variantě. Taky proto, že jsem v minulosti hodně opravdu velkých svateb zažila, řídila je, aby hladce proběhly. Ráda na to období vzpomínám a organizační zkušenosti využiju i v současné práci.

Třeba při instalaci výstav je potřeba koordinovat spoustu záležitostí. Hodí se mi i jiné věci, mimo jiné schopnost jednat s chladnou hlavou, poradit si za každých okolností. Jako antropoložce mi naopak vyhovuje, že už nemusím být vždy za extrovertní showmanku, což koordinátorka svateb být musí. Antropologie je výrazně introvertnější disciplína.

K archeologii stejně jako ke svatbám patří pověry. Věříte na nejrůznější pomsty faraonů?

Ne, Howard Carter přece žil ještě dlouho poté, co objevil Tutanchamonovu hrobku (stalo se to v listopadu 1922, zemřel v březnu 1939 – pozn. red.). Důležitější je proto podle mě při práci na nalezištích cosi jiného: vědomí, že pohřbený kdysi byl živý člověk.

Musíte tak přistupovat k ostatkům, musíte zachovávat pietu. Antropologie tohle umí. Díky tomu můžeme vyprávět příběhy lidí, kteří jsou po smrti tisíce let. Děláte je v jistém smyslu nesmrtelnými. Což si staří Egypťané vždy přáli: žít věčně.

Třeba právě Tutanchamonovi se to povedlo. Více než 3000 let po smrti a rovných 100 let od odkrytí hrobky je to jeden z nejslavnějších starých Egypťanů.

Dobře, žádné pověry. Jenže hadi a štíři v poušti jsou. Těch se nebojíte?

Hlavní je vědět, že v poušti žijí, dávám si pozor tam, kde mohou být. Při práci jsem mimo jiné na pozoru, když se rozebírá třeba hromada kamení. Před obutím si vyklepávám boty. Do terénu nosím ty kotníkové, aby mě nic živého „nepřekvapilo“.

Jen tak mimochodem, Súdánci nosívají žabky. Večer procházím spacák ultrafialovým světlem, jež případnou havěť odhalí. Tohle je rutina, která k naší súdánské expedici patří.

Zmínila jste spacák. Kde stojí postel, na niž se v něm v noci ukládáte?

Pod širým nebem. Základna je sice typický místní dům, máme tam kuchyňku, lednici a pracovnu s elektřinou, aby se dalo pracovat po setmění, ale spát se uvnitř kvůli horku nedá. Proto naše postele stojí venku, ve velkém dvoře, který k domu patří. Ani moskytiéry nejsou třeba. Nil je od nás daleko, stejně jako komáři. Malárie se tak bát nemusíme.

A co sprcha? Tu jste ve výčtu místností domu vynechala.

Ta klasická, již si jako Češka představíte, v něm nestojí. Sprcha je spíš přístřešek a v něm kyblík s vodou. A tou se v Súdánu šetří. Na to, že si nedáte pořádnou sprchu, si ale zvyknete. Tahle práce vám za to stojí.