Článek
Na webových stránkách má napsáno: Gabriela Gun je kráska a zvíře v jednom. Se silným hlasem, který může být popsaný jediným slovem: neuvěřitelný. Sebevědomí jí nechybí ani při osobním setkání. Na svůj věk působí nezvykle dospěle. Bez pochyby výborně zpívá a je velmi krásná.
Vše dohromady se právě teď snaží jako česká reprezentantka prodat v další hudební soutěži, do níž vstoupila: Eurovizi. Její 61. ročník se koná ve švédském Stockholmu. Před odjezdem, kdy rozhovor vznikal, pevně věřila, že postoupí do sobotního finále.
Nedá mi to se nezeptat, vždy jste byla takto sebevědomá?
Jak v čem. Vždycky jsem věděla, co chci a případně nechci dělat. A jestli jste zmínila větu z mého webu, to jsou slova mého týmu, mého manažera, vokálního učitele, jenž mi pomáhá expandovat ve Státech.
Nedávno jsme spolu třeba natočili hodně cool video pro web, v němž ve čtyřech minutách ukazujeme historii rocku. Vešlo se nám do něj 65 písniček. Líbí se, na Facebooku má přes osm miliónů zhlédnutí, na Youtubu se přibližuje k devíti stům tisícům.
Teď zpět k větám na vašem webu. V čem jste kráska?
Snažím se být upřímný, hezký člověk. Věřím, že v lidech je hlavně dobro. Zacházím proto s nimi s respektem, chovám k nim úctu. Když to oni nemají stejně, ozvu se. Já opravdu nemám slovo krása spojené přímo s fyzičnem. Patří do něj umění, muzika, kterou chci dělat.
V čem jste zvíře?
Asi charakterem. Jsem velmi atletický člověk, až šílený. Ráda sportuji, lezu ve výškách, dělám adrenalinové sporty, skáču padákem, cestuji. Jsem od dětství hodně dravá, pro rodiče až hyperaktivní. Možná i proto se nebojím v rockové, metalové hudbě konkurovat mužům, učit se jejich party, být s nimi na tour, zvládat mužské věci.
Mluvíte o tour. Jednu jste nedávno v Americe ukončila. Se skupinou Trans Siberian Orchestra jste projela kus USA. Jak jste se k nim dostala?
Oslovili mě v roce 2014 na základě videa, které jsme z Kalifornie s učitelem zpěvu rozesílali různým kapelám, muzikantům. Udělali jsme jich několik. Jedno z nich se dostalo k manažerům právě této skupiny. Pozvali mě do Tampy, kde jsem jim naživo potvrdila, že zazpívám stejně jako na nahrávce. Za dva dny mě přivítali do svých řad.
Brzy po Superstar vyhrála v Českém slavíkovi 2011 kategorii Objev roku. Na snímku s tradičním vítězem celé soutěže Karlem Gottem, který ji jako zpěvačku následně přibral na několik svých koncertů.
Opakovaně zmiňujete svého lektora zpěvu. Kdo to je a kde jste jej objevila?
Jmenuje se Ken Tamplin a narazila jsem na něj na Youtubu v roce 2011. Líbilo se mi, že jako učitel se prezentuje svým zpěvem. V naší profesi je opravdu výjimečné, když profesor zpívá líp než žák. Jenže já si jako typická Češka tehdy řekla: Takových zpěvaček, jako jsem já, ho určitě oslovuje mnoho. Dva roky trvalo, než jsem mu napsala, poslala své demo nahrávky. Ozval se mi do druhého dne s tím, že jsem neskutečný talent s obrovským potenciálem. Že se mnou chce spolupracovat. Měl podmínky: musela jsem dokonale zvládnout jím vyučovanou techniku a angličtinu.
Vy jste ji neuměla?
Učila jsem se na gymnáziu, ale – upřímně – nerozuměla jsem, nemluvila, a když už ze mě něco vypadlo, měla jsem otřesný přízvuk. Na co mi byla tolik pilovaná gramatika? Na nic. Ken mě zprvu přes Skype učil na dálku. Byla to ovšem spíš pěvecká komunikace, co jsem pochopila, jsem odzpívala. Lekci jsem si ovšem nahrávala, posílala ji kamarádce do Kanady. Ta ji přeložila do češtiny, já ji konečně pochopila… Teď se tomu s Kenem smějeme.
V čem je ta jeho technika jiná? Prý učí studenty zpívat, jako by měli jablko v krku.
Jo, jo. Jde o pocit, že jablko v krku skutečně máte. Pak si zbytečně při zpěvu neškrtíte, neodíráte hlasivky. Uvolněný krk vám zajistí zdravý hlas, což mohu sama odpřisáhnout. Tón vám jde vlastně nad hlasivkami, je to podobné jako v operním zpěvu.
Ken vám dodal i pěvecké sebevědomí. Proč si myslíte, že jste ho předtím neměla?
Vždycky jsem věděla, že mě baví hudba, že bych se jí chtěla živit. Jenže. I přes úspěch v Superstar jsem u nás pořád slyšela: jsi jedna z mnoha, ničím nevynikáš. Až Ken tvrdil hned opak: jsi zpěvačka světového potenciálu, uvědom si to!
Dodal: makej, do roka se to prolomí. A to se stalo. Samozřejmě, hodně jsem zapracovala i na angličtině. Loni jsem vedle kariéry chodila celý rok do školy, kde mě učili jen správně vyslovovat. Někdy už v ní i přemýšlím.
Lze Trans Siberian Orchestra přirovnat stylem, popularitou k nějaké české kapele?
Podobný styl tu nemá žádná. Náš repertoár totiž kombinuje vážnou muziku a rock. Popularita? Napadá mě Kryštof nebo Kabáti. Na jevišti se nás střídá deset žen a deset mužů. Jsme tam dvě sólistky, zbytek vokalistky. Show doprovázejí světla, je to prostě obrovské…
Vím, že s ní objíždíte hned několik států USA. Jak se na podobné koncertní šňůře spí?
V tourbusu, po pěti. Každá z holek v něm má postel. Je to takový domov na kolečkách. S obyvákem, kuchyní, ložnicí, toaletou, koupelnou… A jak se v něm žije? Jako se ženskými spolubydlícími. Někdy si po koncertě ještě povídáme, koukáme na televizi. Jindy jdeme rovnou spát.
Autobus v tu chvíli jede dál, do místa, kde nás čekají. Takto jsme byli posledně na cestách dva měsíce. Dá se to zvládnout. Já obecně nejsem konfliktní typ. Kdyby nějaký spor nastal, jako že se mi to ještě nestalo, prostě bych si to s dotyčnou vyříkala.
Dá se říci, že jste v USA prorazila. Jaký máte další pracovní cíl?
Cíl? Zůstat u hudby a zaujmout i jinde než v Americe. Chci, aby co nejvíc lidí mělo rádo můj hlas. Chci mít vlastní kapelu, vydávat songy. Ovšem už vím, jak je profesionální tour náročná. Takže, upřímně, nevím, zda bych chtěla mířit na skutečný vrchol světového showbyznysu.
Uživila byste se nyní v USA hudbou, kdybyste odešla ze současné skupiny?
Ano, díky šanci, co mi dali, se mi otevřely i jiné. Zatím jsem je z nedostatku času odmítala. Amerika je krásná v tom, že sice jako u nás jde v muzice o byznys, jenže tam do talentu, potenciálu investují. Tady vás chce každý hlavně oholit, vycedit vás.
V Česku jsem prostě neměla možnost růst. Rockový styl, který mám ráda, by na našem malém trhu netáhl. Musela bych najít jinou formu, jak svoji práci dělat. Vytvořit něco melodičtějšího.
Vážně jste se občas musela napít, vzít si nějaký ten prášek na uklidnění, abyste český showbyznys zvládla?
To pravda je, nezastírám. Pramenilo to z narušování mé umělecké integrity. Mám hodně přátel v showbyznysu, i oni bojují s tím, aby si ji ubránili. Každý z nás má nějaký sen, hodnoty, cestu, po níž chce jít. Jenže tady za mnou přicházeli lidé z branže a chtěli mě cpát někam jinam, aby vydělali.
Občas slyšíte výhrůžky: jsem kamarád, ale když neuděláš to, co chci, uškodí ti to. Vy podlehnete, pak se za sebe stydíte. Hledáte únik z reality, napijete se, vezmete drogy. Když jsem začala dělat ty své pravé věci, přestala jsem tyto prostředky potřebovat.
V těchto dnech reprezentujete ČR v Eurovizi. Jak vidíte své šance na finále?
Pevně věřím, že v něm budu. Bylo by to ostatně poprvé, kdy by se to Česku podařilo. Mám k postupu všechny předpoklady. Tvrdě makám. Můj song, který v soutěži zazní, napsalo uznávané irsko-švédské trio, s nímž jsem text i melodii dolaďovala před časem přímo ve Švédsku. Ostatně do finále se dostane každý druhý. Proč bych to nemohla být já?
A kde pro vás zůstává nyní vlastně doma?
Mám velmi ráda Česko, kvůli přírodě, kultuře, jenže národní mentalita mi moc nevyhovuje. To věčné shazování do průměru…. Potřebuji cítit podporu, že něco dělám dobře. Našla jsem ji v Americe.
Mám teď proto domovů několik: u rodičů v Jankovicích u Holešova, v Praze, v Londýně, na Floridě, Kalifornii, na Havaji… Planeta Země je můj domov, dá se říci. Kde jsou blízcí, tam se dobře cítím i já.
Můj bratr Jan třeba teď žije v Anglii. Snaží se tam prorazit jako bubeník. Asi to teď má z rodiny nejhorší nehudebnice máma. Tátu muzikanta držela doma, aby nelítal po koncertech, a vidíte, my, její děti, jsme vylítli od jejího hnízda mnohem dál.
