Článek
„Když jsem zapnula televizi, abych se podívala, jak natáčení seriálu Vyprávěj dopadlo, trochu mě to překvapilo. Říkala jsem si, co to tam je za paní a že v zrcadle vypadám jinak,“ smála se nad šálkem zázvorového čaje v jedné pražské čajovně.
Natáčet začala v dubnu. Hraje manželku Jirky Ployhara a maminku tří dospělých dětí. „Nastoupila jsem do roku 1988 a všechno z té doby mi po letech připomíná dětství. S mým seriálovým manželem jsme navíc dost chudí, a tak to po revoluci budeme chtít rozjet. Sama nevím, jak to přesně bude, ale jsem moc ráda, že si můžu vyzkoušet zase něco nového.“
Televizní rodinné angažmá Gabriely Filippi, kterou uvidíme i v seriálu Ententýky, tím však zdaleka nekončí. Průkopníkem je třináctiletá dcera Sofie, jež po vítězství v konkurzu už dva roky hraje vnučku Jana Kanyzy v Ordinaci v růžové zahradě a vyzkoušela si i roli v připravovaném seriálu Špačkovi v síti času. Studuje tanec na konzervatoři, ale má i výtvarné a režijní sklony.
Na obrazovkách se objevuje v oblíbeném seriálu Vyprávěj, kde s Jiřím Ployharem hrají rodiče tří dětí.
„Ovšem úplně nejvíc se v televizi objevuje můj manžel, který se stal fotbalovým expertem České televize a komentuje zápasy v kopané,“ pyšní se svým životním partnerem, bývalým prvoligovým hráčem Pavlem Karochem, jinak také vystudovaným dřevořezbářem a manažerem.
A benjamínek rodiny? „Šestiletý Gabriel, který mě doprovázel na natáčení, říkal, že chce také hrát, a tak byl zatím na šesti konkurzech na reklamu a všechny dostal. Nejvíc času tráví ale na fotbale. Hraje za Slavii, má skvělého trenéra pana Jirku Strnada, který to s dětmi umí, a díky tomu mu nad postelí visí medailí. Geny po tatínkovi nezapře,“ podotýká Gabriela s tím, že děti s manželem vychovávají svobodou. „Jinak to ani neumíme,“ směje se herečka.
Sama v Brně
Ve své lásce k tanci je malá Sofie rozhodně po mamince. „Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale tak od pěti let jsem všechny přesvědčovala, že budu baletka. Jsem poměrně poddajná, ale když si něco vezmu do hlavy, nikdo se mnou moc nenadělá. Ve Žďáru nad Sázavou, kde jsme bydleli, jsem tedy začala chodit do lidušky na tanec a v deseti letech se přihlásila na balet na brněnskou konzervatoř. Rodiče ze mě byli zoufalí, protože to znamenalo, že bych odešla do Brna do podnájmu. A to se také stalo, protože mě přijali.“
V Brně se o sebe začala starat víceméně sama. Večer chodila po škole domů potmě s vytřeštěnýma očima, ale říkala si, že to musí zvládnout, protože chce být baletkou. „Naši pak vymysleli, že se přestěhuju k jedné holčičce, abych měla kamarádku. Přijeli za mnou, na návěsu auta měli postel a peřiňák, ale táta měl ještě schůzku s mojí profesorkou baletu. Dodnes nevím, co si řekli, a bohužel se na to tatínka už nezeptám, ale poté mě táta posadil do auta, a místo aby mě odvezl na nový podnájem, jeli jsme zpátky do Žďáru. Tím jsem s baletem skončila.“
Ve svém Léčivém divadle je pouze sama za sebe. Divákům zatím nabídla monodrama Andělé v mém srdci.
Možná byla důvodem Gabrielina na balet až příliš vysoká postava. Tancovat však nepřestala a přidala k tomu i hraní - přijali ji na hudebně-dramatický obor konzervatoře. Opět v Brně. „Zásadním zlomem pro mě v té době bylo, když mě moje profesorka herectví Maria Štěpitová-Klaučo v roce 1989 přihlásila do soutěže Miss Československo. Konala se poprvé po dlouhých letech. Stala jsem se Miss Moravy a dodnes, když jezdím po republice s divadlem, za mnou chodí lidé a říkají, že mi fandili. Já jim na to říkám: A víte, že už je to přes dvacet let? Je to legrační, ale milé.“
Brzy nato dostala první nabídky. Kromě jiných točila Drobné něžnosti i Hříchy pro pátera Knoxe s Dušanem Kleinem a řadu pohádek jako O myrtové panně, Anička s lískovými oříšky nebo Hvězda života. V roce 1992 získala roli v bláznivé komedii Milana Růžičky Trhala fialky dynamitem, kde se mimo jiné potkala s Helenou Růžičkovou.
Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale tak od pěti let jsem všechny přesvědčovala, že budu baletka
„Nejvíc vzpomínám na natáčení v moravském Petrově. Právě tady si mě Helenka zavolala a řekla, ať si k ní sednu, ale nejdřív ať si dám kafe. Do té doby jsme spolu nijak víc nemluvily, i když jsme spolu byly už měsíc dnem i nocí. Kafe nepiju, ale to mi neprošlo, a tak jsem si ho dala.
Pak si mě posadila na klín, zadívala se do lógru a potom mi začala povídat, co mě čeká. Když na to dnes vzpomínám, docela to sedí. Předpověděla mi dvě děti a také kariéru, která bude v něčem zvláštní a nestandardní a přijde až s blížící se čtyřicítkou. Měla pravdu. Dnes vím, že mluvila o mém Léčivém divadle, které jsem založila teprve vloni.“
Hon na manžela
Už v pátém ročníku konzervatoře začala Gabriela Filippi hrát v divadle v Příbrami. „V šesťáku mě Juraj Deák oslovil s nabídkou do divadla v Hradci Králové, kde začalo období mých velkých divadelních rolí, mj. i Ofélie v Hamletovi. Když jsem po letech z Hradce odcházela a měla derniéru nádherné role Nostra Dea, ten den dopoledne mi lékař řekl, že jsem těhotná.“
V té době bylo Gabriele Filippi sedmadvacet let a byla vdaná přesně rok. Kromě Hradce hrála už i v Praze v Činoherním klubu. „To bylo také nádherné období. Na pódiu jsem se potkávala se Simonou Stašovou, Pavlem Zedníčkem, Petrem Nárožným a dalšími.“ A nejen to - zde se setkala i se svým budoucím manželem Pavlem Karochem.
Jejich cesta ke společnému životu připomíná spíš napínavou detektivku.
Oba měli v té době stálé partnery, herečka však od prvního okamžiku jasně věděla, že se za tohoto muže jednou provdá.
S Ernesto Čekanem v zájezdovém představení Kolumbus a Isabela
Rozumem to bylo nepochopitelné a stejně tak bylo nemyslitelné, aby to, co cítí, komukoliv řekla. Během několika dalších let se potkávali a dokonce i sblížili, ale pak se zase rozešli.
„Byla jsem zoufalá. Věděla jsem, že je to on, ale než jsme spolu konečně zůstali, trvalo to několik let. Když mě pak požádal o ruku, měla jsem z toho takový šok, že jsem mu paradoxně nedokázala odpovědět další dva měsíce,“ vzpomíná.
Manželství jim vyšlo a celá rodina tvoří stabilní jednotku. Jsou spolu téměř pořád. „Můj manžel je trochu nestandardní a jsem za to vděčná. Jakmile přijde z práce domů, rodině se věnuje na víc než sto procent.“
Po první mateřské dovolené se Gabriela k herecké práci vrátila brzy. Začala opět hostovat v Činoherním klubu a s Igorem Chaunem natočila televizní film Červená karta. Během její druhé mateřské dovolené však začalo být čím dál jasnější, že se její další kariéra bude vyvíjet možná trochu jiným směrem, přesně tak, jak jí to kdysi předpověděla Helena Růžičková.
Krásné nenáhody
Gabriela Filippi se už řadu let věnuje cvičení jógy a po narození dětí se také začala zajímat o zdravou výživu, která naštěstí zachutnala celé rodině. Z masa jedí nejčastěji ryby. Tím to však neskončilo. Herečka postupně objevila feng-šuej, učení o harmonizaci prostoru, jímž se inspirovala při zařízení bytu i venkovní terasy, která se v panelákovém domě díky hereččině fantazii proměnila v exotickou oblázkovou pláž. Také se zajímá o andělské energie a duchovní nauky.
Se svou rodinou - manželem Pavlem, dcerou Sofií a synem Gabrielem - tráví veškerý svůj volný čas.
„Jakmile člověk nastoupí na tuto cestu, začne se mu otevírat nový svět. Najednou chápe souvislosti, rozumí různým znamením a především aktivně tvoří svůj život. Všechno zkrásní a člověk získá pokoru a vnitřní klid. Jakmile jsem dokázala odstoupit od svých pocitů a tužeb, kterými jsem dříve zahlcovala svoje okolí, a vstoupila do svého nitra, začala jsem potkávat krásné lidi, kteří se stali mými učiteli. Jedním z nich je Jan Frank, který mě už léta doprovází na klavír při recitačních večerech a také při představeních Léčivého divadla.“
Právě Jan Frank a MUDr. Vladimír Vogeltanz, kteří se oba zabývají alternativními směry medicíny, jí nezávisle na sobě poradili, aby založila Léčivé divadlo, a stala se tak prostředníkem mezi diváky a spirituálním světem.
Řekli mi, že mám vytvořit Léčivé divadlo a do své profese propojit i své duchovní hledání. Stát se prostředníkem mezi diváky a spirituálním světem
„Já jsem v té době měla plnou hlavu knihy Andělé v mých vlasech irské mystičky Lorny Byrne a napadlo mě převést ji, tedy alespoň částečně, na divadelní jeviště. Krátce předtím jsem ji také namluvila na CD pro slepeckou knihovnu. Inspirována knihou i svými prožitky jsem představení napsala, zrežírovala a objíždíme s ním republiku. Snažím se přitom řídit svým srdcem - a možná i proto je každý večer trochu jiný, záleží na okolnostech, místu i divácích.“
První představení se uskutečnilo 28. října 2011 v lázních Sedmihorky. „Lidé se při něm setkávají s tématy, o nichž se běžně nehovoří, přestože jsou přirozenou součástí našeho života. V Léčivém divadle tedy nejde jen o pobavení a kulturní zážitek, ale cílem je probouzet v lidech touhu pátrat po smyslu našeho bytí. Velmi mě těší, že to tak lidé vnímají. Píšou mi, že díky představení začali více přemýšlet o svém životě a komunikovat s neviditelnými silami kolem nás, a to pokládám za štěstí.“
Gabriela přemýšlí o dalším představení, které bude na přání mnoha maminek zaměřeno na děti. Od září se mohou diváci těšit na hru o jasnovidném chlapci, který si psal deník svých prožitků. Jmenovat se bude podle knižní předlohy Chlapec, který viděl pravdu a vyjde i na CD.
Slovo jako lék
Gabriela Filippi velice uznává názory slavného českého fotografa Františka Drtikola. „Říkal, že umělci ovlivňují lidské podvědomí a svým uměním mohou každého přivést do vyšších nebo nižších sfér.“ Tvorbu považoval za nutné podřídit sebekázni, protože „stvořené dílo dál žije svůj život a ovlivňuje tak či onak své okolí“.
S Pavlem Soukupem si před lety zahrála v televizním filmu Klíče na neděli.
S léčivou silou slova pracuje i při recitaci a natáčení audionahrávek. „K mluvenému slovu mě přivedl Milan Friedl, s nímž mě před lety dal dohromady můj letitý kamarád Áda Inemann, zabývající se spirituálními dějinami našeho národa, odkazem J. A. Komenského atd.“
O Štědrém večeru pak pravidelně recituje na Vánočních koncertech ze Senátu. „U nás doma to je už tradice - na Štědrý večer se nedíváme na pohádku, ale na maminku, která recituje v Senátu, z čehož děti už tak nadšeny nejsou.“
A jak je to s jejím nezvyklým příjmením? Navzdory svému italsky znějícímu jménu herečka tvrdí, že je Češka jako poleno. „Zní to italsky, ale nechala jsem si udělat rodokmen až do 12. století, a tak vím, že moje jméno vyšlo z oblasti Herálce a Hlinska. Jeden z mých předků Filip z Křídla, který byl u nás na Vysočině knězem, sloužil nějaký čas v Itálii. To ho inspirovalo a ze jména Filip si udělal Filippi, i když byl Čech. Moje maminka se jmenuje Filippiová, ale mně v porodnici do rodného listu napsali jméno Filippi. Ti nahoře občas dělají neuvěřitelné věci.“
