Gabriela Filippi: U moře nejraději hledáme kameny štěstí

To náhodou vím – když dáte tři góly v jednom zápase, ale je pravda, že jsem se to dozvěděla poměrně nedávno. Něco jsem pochytila, až když jsem na tréninky na pražskou Slavii začala doprovázet našeho syna Gabriela, kterému je sedm let. Na Slavii je taková tradice, že někdy se do kopané musejí aktivně zapojit i rodiče, a tak se stalo, že se mi jednou na hřišti právě podařil hattrick.

Jinak se přiznám, že když přeběhnu hřiště, otočím se a vidím, že ho zase musím přeběhnout zpátky, jdou na mě mdloby. Na běžných trénincích se jinak věnuju své práci, a zatímco Gabriel hraje, učím se scénář nebo čtu knížku. Pavel s ním zase jezdí spíše na víkendové turnaje.

Ze začátku ze mě Pavel měl legraci, protože jsme se třeba spolu dívali na zápas a já jsem to nahlas komentovala, i když jsem vůbec neznala pravidla. Byl z toho mrtvý smíchy. Říkal, že zařídí, abych to předvedla někde na Silvestra, protože lidi zažijou, co dosud nezažili. Když jsme se s Pavlem seznámili, byl ještě vrcholovým hráčem. Už tenkrát jsem si uvědomila, že sportovci a herci mají něco společného – musejí něco předvést a naplnit očekávání diváků. Vztahy sportovců a hereček nebo zpěvaček proto mají svoji logiku.

To si vůbec netroufám říct, protože kromě toho, že hraje kopanou, ho zároveň nesmírně chytil break dance a je to naprosto vyrovnané. Náš syn se opravdu narodil víc na hlavě než na nohou. Skákat salta je pro něj naprosto normální věc.

Právě končí sedmý ročník na taneční konzervatoři. Sofie už ovládá všechny taneční styly a je velmi akční. Nedávno přišla s nápadem, který si – ostatně jako vždy – nakonec prosadila, a tak jsme s Pavlem na léto zorganizovali příměstský letní tábor Multi dance camp. Je zaměřený na výuku různých tanečních stylů a díky manželovi také základů kopané. Nejdřív jsem se tomu bránila zuby nehty a teď už jen doufám, že si to všichni užijeme. Sofie musí být neustále plně zaměstnána, a toto je cesta, nicméně se těšíme hlavně na to, že to něco dá dětem, které se na tábor přihlásí.

Patronkou je Nela Boudová a společně s ní tam budu děti učit základům herectví. Výuky fotbalu, jak už jsem říkala, se ujme muž a tanci se budou věnovat studenti taneční konzervatoře. Dva pětidenní turnusy proběhnou v srpnu denně od 9 do 17 hodin. Určeny jsou dětem od šesti do 16 let. Zázemí jsme našli v krásném prostředí mateřského centra v Modřanech a už máme zařízeno vše včetně stravování. Chceme, aby se děti něco naučily a také se při tom pobavily.

Na začátku léta pojedeme jako vždy do Chorvatska. Střídáme Brač a Hvar – a tentokrát to vyhrál Brač. Hvar už je pro naše děti málo civilizovaný, což mně ale zase vyhovovalo, protože díky tomu jsem se vloni na dovolené naučila scénář svého představení Chlapec, který viděl pravdu. Na Brači budeme v apartmánu u paní Rozity.

Doporučil nám to tchán, který má v téže vesnici svůj vlastní domeček. Jeho maminka a Pavlova babička byla totiž Chorvatka – tanečnice, která k nám kdysi přijela na vystoupení a seznámila se tu s Pavlovým dědečkem, který byl hudebník. Už nežije, ale znaly jsme se dobře. Pavel mluví výborně chorvatsky a já jsem už leccos pochytila, takže se také domluvím. A že se tomu manžel směje, mi vůbec nevadí.

Teplo, moře a pláže milujeme, i když je pravda, že díky Pavlovi jsem kdysi začala také jezdit v zimě na hory, a dokonce ze mě udělal lyžařku. Když Sofie začala ve svých třech nebo čtyřech letech lyžovat, přihlásili jsme ji do lyžařské školičky a pak jsem tam s ní pod tím tučňákem a sloníkem projížděla taky. Ale zpátky k moři. To, co u moře děláme nejraději, je hledání tzv. kamenů štěstí – chorvatsky se jim říká kameny sreče. Jsou to vlastně zámky mušlí, které jsou ve velké hloubce a moře je vzácně vyplaví. Z jedné strany je to jako mušlička a z druhé to je úplně hladké a je na tom spirála.

Celé dny se hrabeme na pobřeží a hledáme. Chorvaté totiž věří, že tyto kameny přinášejí štěstí. Za ta léta jsme si jich už několik přivezli a máme je na místě, které v našem domovu podle feng-šuej nosí štěstí. Určitě nám ale pomohly i na dovolené, například když se naší babičce podařilo ztroskotat na lodi.

Moje máma se jednou se Sofinkou vydala na plavbu v gumovém člunu, který vítr zanesl daleko od pobřeží. Když se dlouho nevracely, začala jsem běhat po pláži a ptát se, jestli je někdo neviděl, ale nic jsem se nedozvěděla. Opravdu jsem se vyděsila, protože moje máma skoro neumí plavat. S naraženou lodí přistály na pláži asi tři kilometry od té naší a pak se šplhaly po pobřežních skalách nahoru na silnici bez bot, protože měly jen plavky. Máma tam naštěstí našla nějaké staré igelitky a těmi obvázala nohy alespoň Sofii. Vrátily se až večer. Moře není český rybníček. Měly štěstí, že pak šel vítr k pobřeží, jinak by skončily na Hvaru.

Jak jste trávila léto jako malá holka? Mám dva mladší bratry, ale já byla jediné poctivé táborové dítě. Na tábory jsem jezdila od první třídy až do osmé a bavilo mě to. Také jsem byla dvakrát na táboře v Rusku – kde to bylo už přesně nevím, ale Artěk to nebyl. Ve čtrnácti letech jsem byla na táboře i jako instruktorka.

A protože jsme ryze česká rodina z Vysočiny, léto jsem trávila na chatě u babičky a dědy na Velkém Dářku, což je takové moře Vysočiny. Dodnes tam znám každé místo. Můžu jít poslepu a vím přesně, kde jsem. Jako malá jsem tam všude chodila naboso jako divoženka a tu uplácanou a studenou hlínu s kořeny cítím v létě pod nohama pořád. Když jsem už byla starší, jako brigádnice jsem na Velkém Dářku prodávala povolenky ke stanování a parkovací lístky. Večer jsme s holkami chodily na zábavy a druhý den jsme ty kluky ze zábavy potkávaly v kempu. Styděly jsme se a schovávaly se pod stůl.

Divoká, to přiznávám, ale zaplaťpánbu jsem už nebyla pod dohledem rodičů. Jak se říká: co oči nevidí, srdce nebolí. Nejdříve jsem v Brně chodila rok na matematické gymnázium, protože herectví se na brněnské konzervatoři otevíralo jenom každý druhý rok. Ani nemusím podotýkat, že na matematickém gymnáziu to pro mě byla tragédie a všichni byli šťastní, když jsem odtud přestoupila jinam.

Rok jsem bydlela na internátu a pak jsme si s kamarádkou našly podnájem. Jednou se stalo, že jsme peníze na podnájem utratily, a pak jsme spaly tajně na konzervatoři. Moc mě potěšilo, když nedávno na naše představení v Brně přišla i moje bývalá profesorka Mária Štěpitová-Klaučo. Právě ona mi tenkrát řekla, ať se přihlásím do obnovené soutěže Miss ČSSR. Stala jsem se Miss Moravy, ale to už je pětadvacet let.

Babička s dědou už nežijí a chata byla srovnána se zemí. Přesto ke mně místo, kde stála, promlouvá stále. Nic tam není, ale já tam mám plnohodnotný zážitek. Jako kdybych prošla do jiné dimenze.

Klavírista Jan Frank, který se zabývá tzv. radixovou medicínou, a také MUDr. Vladimír Vogeltanz, jenž se věnuje etikoterapii, mi řekli, že mám vytvořit Léčivé divadlo a duchovní hledání propojit se svou profesí. V té době jsem měla plnou hlavu knihy Andělé v mých vlasech irské mystičky Lorny Byrne, která mi byla velkou inspirací.

Krátce předtím jsem ji také namluvila na CD pro slepeckou knihovnu. Inspirována knihou i svými prožitky jsem představení napsala, zrežírovala a nyní s tímto monodramatem a také ještě s Janem Frankem nebo kytaristkou Miladou Karez vystupujeme po celé republice. Po roce vzniklo druhé monodrama Chlapec, který viděl pravdu a po prázdninách chci přijít s třetím titulem, ale zatím je vše ve stadiu příprav. V Praze hrajeme v divadélku v Řeznické a v Divadle Lávka.

V Léčivém divadle nejde jen o pobavení a kulturní zážitek, ale cílem je probouzet v lidech touhu pátrat po smyslu našeho bytí. Těší mě, když mi diváci píšou, že díky představení začali více přemýšlet o svém životě a komunikovat s neviditelnými silami kolem nás. Pokládám to za štěstí a zájmu diváků si opravdu vážím.

Ano. V roce 1992 jsem dostala roli v bláznivé komedii Milana Růžičky Trhala fialky dynamitem, kde jsem se potkala s Helenou Růžičkovou. Jednou mi řekla, ať si dám kafe a sednu si k ní. Ze sedliny mi předpověděla dvě děti a také kariéru, která bude v něčem zvláštní a nestandardní, ale přijde až s blížící se čtyřicítkou. Dnes vím, že mluvila o mém Léčivém divadle.

O prázdninách bych měla natáčet dokumentární historický film z období druhé světové války s jednou německou produkcí. Společně s Jiřím Macháčkem jsme pro ně natáčeli už vloni. Jiří hrál Augusta silného a já jeho učitelku lásky.

Byla jsem trochu odlišný kuchař, protože jsem se snažila vařit zdravě – tak, jak vařím normálně. Jinak to už ani neumím. Z masa doma jíme pouze ryby, a proto jsem ve VIP prostřeno upekla lososa. Jako polévku jsem zvolila japonskou miso polévku, která se vaří ze zeleniny, a pak se do ní přidává zázvorová šťáva a miso pasta. Právě ta je velmi zdravá díky vysokému obsahu vitamínů a minerálů.

Aby se však zachovaly, miso pasta se do polévky přidává, až když se oheň ztlumí, a polévka se už nevaří. Štáb i tři kolegyně – Janu Krausovou, Jaroslavu Obermaierovou a Miluši Bittnerovou – jsem pozvala k sobě domů. A teď asi poprvé prozradím, co všechno tomu předcházelo. Na svůj byt jsem se před natáčením najednou podívala očima kamer a v tu chvíli uviděla spoustu nedostatků. Proto jsem si pozvala hodinového manžela, který štětečkem na zdech opravil všechno, co bylo potřeba. Zachraňoval, co se dalo, aniž by vyklízel nábytek. Tady čtvereček, támhle obdélníček… Říkal, že tímto způsobem ještě nemaloval.

Velmi. Když večer všichni odešli – štáb i hosté – zabořila jsem se do křesla a nalila si vodu z modré karafy na stole. Máme doma speciální nádobu Ho’ oponopono, v níž se voda energetizuje, jenže jakmile jsem se napila, napadla mě strašná věc. Než jsem do ní nalila vodu na pití, chtěla jsem ji vymýt a dala do ní pár kapek přípravku na nádobí. A ten v ní zůstal. Je sice ekologický, ale v tu chvíli mi došlo, proč se moji hosté tak divili, že ve vodě jsou malinké bublinky. Když mi docvaklo, že jsem karafu zapomněla vymýt a rovnou do ní natočila vodu na pití, krve by se ve mně nedořezal.

Teď jsou naštěstí prázdniny, protože celý rok jsem ho z postele dostávala velmi těžce. Jinak jsem si během toho roku uvědomila, jak je důležité, aby děti byly ve škole správně motivovány. Už Komenský přece říkal, že důležité je učit s láskou a formou hry. Sofinka chodila do waldorfské školy, kde se až do čtvrté třídy neznámkovalo. Děti neseděly v lavicích a při učení si hrály na koberci.

Gabrielovi jsme to také nabízeli, ale priorita pro něj bylo být s kamarádem. Na druhé straně je pravda, že během první třídy rychle dospěl. Dílo J. A. Komenského je pro mě velmi inspirativní a jsem ráda, že jsem před lety společně s Otakarem Brouskem, Milanem Friedlem a Alfredem Strejčkem namluvila Breviář myšlenek J. A. Komenského. Ze všeho nejvíce z jeho díla oceňuju Cestu světla, přestože je prakticky neznámá. Přitom právě tady se dá načerpat velká moudrost, která ukazuje, kudy bychom se mohli ubírat, chceme-li být skutečně šťastni.