Článek
Z Česka odešla nenápadně. Teď žije kousíček od města Shrewsbury, rodiště přírodovědce Charlese Darwina. Volné chvilky trávívá u milovaných obřích shirských koní, plemene, které díky své síle vyhrálo nejednu středověkou bitvu.
V polovině května oslaví slavná houslistka pětačtyřicetiny. A říká, že je nyní víc než šťastná.
Kdy jste se do Anglie provdala?
Dlouho jsem ani nikomu neříkala, že v cizině žiju. Na podzim to ale budou tři roky, co bydlím u Birminghamu, na venkově v kopcích připomínajících v mnohém Skotsko. Do Čech dojíždím každý měsíc na koncerty. Letecké společnosti fungují naštěstí dobře a já své fanoušky neopustím.
Jsem ráda, že je svoboda, že se setkám s kamarády, kdy a kde chci. Přemýšlela jsem nad lidmi, kteří kdysi museli z Československa emigrovat. Ti to měli těžké. Žít někde, kde žít nechtěli, nemohli se vrátit domů…
Pro vás podobná změna těžká nebyla?
Byla, jenže já beru přestěhování do Anglie jako obohacení života, naplnění jeho soukromé části. Já jsem tam ostatně vždycky chtěla žít. Milovala jsem a miluji britskou kulturu, znala jsem jazyk. Proto jsme se vlastně se Stevem našli.
V Jižní Americe stačí vyjít na pódium a už se ozve potlesk, v Japonsku, v Británii je publikum zpočátku vlažnější, pak se rozparádí. Jeho chování odráží národní naturely.
Kde je pro vás tedy doma?
V Anglii, uprostřed přírody kolem hory Long Mynd. Mám tam všechno svoje nejdražší. Vždycky jsem bydlela za městem. Potřebuji klid, les, stromy, procházky se psem, ježdění s koňmi. Můj manžel Steve je profesionální trenér, vynikající porotce shirských koní, což je plemeno, které jsem se předtím snažila chovat tady, v českém životě. Jezdím teď s ním po výstavách, kde si užívám přípravu na soutěžení. Je mým učitelem. Pečujeme o naše zvířata. Jen těch koní máme pět. Muž s nimi pracuje ve známém viktoriánském muzeu Blists Hill, jezdívá třeba s různými zápřahy z 19. století.
Vy, houslistka, také denně pracujete na statku?
Ne, já dělám svoji práci, hraju na housle. Koně si užívám na vyjížďkách, těžká práce se mi díky Stevovi vyhýbá. Vlastně zčásti i jemu, zaměstnává dvě štolbové… Jinak nakrmit koně, vyhřebelcovat, vykydat, celkově se postarat, umím. V Čechách jsem to běžně dělávala. Ovšem, přiznávám, v Anglii mi denní čištění stájí opravdu nechybí.
Nebála jste se o ruce, když jste do nich brala vidle?
O ty se houslisté bojí pořád. Jenže ruku si můžu zlomit kdekoli. Třeba když půjdu z této lodi (rozhovor probíhal na lodi na Vltavě – pozn. red.). Tady je to dokonce pravděpodobnější. Shirští koně jsou do tahu, klidní, rozvážní. Já s nimi nedělám dostihy, parkur, ani to nejde. Zajímá mne drezúra a vyjížďky. Vedu je v zápřahu, jako vozataj mám kožené rukavice. Cítím, kdy mají mé ruce, šlachy dost. Jsem-li unavená, předávám ty široké, kožené, těžké opratě milovanému manželovi.
Dá se tedy říci, že vám koně přivezli muže?
Ano i ne. Steva jsem poprvé viděla na velké odborné přehlídce v Peterborough. Seznámili nás angličtí kamarádi, od nichž jsem kdysi koupila klisnu. Hned přeskočila jiskra a dneska jsem Gabriela Ledsham. Je to hodně staré anglické příjmení, i když ne úplně typické. Steve pochází z Liverpoolu, kde pár jeho jmenovců žije.
Svatbu jsme měli v Praze, na Staroměstské radnici. Jen se svědky, což bylo krásné. Byl to Stevův nápad vzít se v Česku. Miluje naši kulturu, památky…
Jaké příjmení máte teď v dokladech?
Gabriela Ledsham. Někdy mi připisují ještě jedno l do křestního jména. Takže pro Brity jsem občas Gabriella, ale hlavně Gabby. V uměleckém životě jsem zůstala Demeterová.
Je zvyklá střídat hudební žánry. Vystupovala třeba s Petrem Jandou a jeho Olympikem. „Křtila jsem jim desku, byla to obrovská čest. Petr byl vynikající houslista.“
Co z anglických zvyků jste se už naučila? Pijete třeba čaj o páté?
Začala jsem pít čaj s mlékem a pořádně po ránu o víkendech jím. Pro Brita je snídaně základ, já se přizpůsobila. Díky Stevovi, který chová v muzeu také viktoriánská prasátka a slepičky, máme na ni slušný základ: slaninu ošetřenou podle receptur hrabství Shropshire, kde žijeme, z masa Stevův řezník dělá párečky, slepičky nám snáší vajíčka.
Manžel si mě jako správný Angličan hýčká, takže mi ty poctivé snídaně dělává. Já si jen objednávám, kolik čeho chci.
Vážně po ránu zvládáte slaninu, vejce a fazole?
Zvládám, někdy anglickou snídani připravuji, ale s našimi míchanými vajíčky. Jsem renesanční člověk. Ráda v životě experimentuji. Věci míchám. Změny k životu patří, což platí i v kuchyni. Češi jsou hodně konzervativní. Příliš se surovinami neexperimentují.
Jenže já odmala jezdila po světě, zvykla jsem si na různé fúze. Miluji třeba mexickou, arabskou stravu… Britové mi proto vyhovují. Vedle fazolí a párečků vyrostli většinou na kari. Držím i anglické tradice. Ráda peču, nově jsem vypilovala přípravu mrkvového dortu.
Já měla z Britů spíš vždy pocit, že jsou uzavřenější než my. Vy to tak necítíte?
Naopak. Oni se hodně socializují. Je běžné, že se sousedi u nás staví na kávu, když jdou zrovna kolem. Vypijí šálek, po dvaceti minutách odcházejí. To Češi nedělávají. Jsou uzavřenější, víc orientovaní na výkon. Byla jsem stejná. Od rána jela naplno, jako mašina, vytržení ze soustředění mě štvalo.
Gabriela Ledsham je jiná. V Anglii jsem se naučila, že je normální zaklepat někomu na dveře. Miluji večírky v době, kdy nemusím pracovat. Navařím tříchodové menu, pozveme přátele a užíváme si toho, že jsme spolu. Jen tak na okraj, Britové i jinak pracují. V Česku v šest sedm ráno máte plné ulice pospíchajících lidí. V Británii to vypukne až po půl deváté. Školy začínají v devět.
Co vás naopak na ostrovech nejvíc zaskočilo?
Zmíněný občanský mikroživot. Jsem dvacet čtyři hodin denně v zemi, kde je vše maličko jinak: zmíněné sousedské vztahy, řízení vlevo… Po čtyřicítce jsem začala v cizině opravdu žít, už jsem tam nebyla na hotelu, po odehrání nejela domů do Čech.
O vlkodavovi Henrym dokáže vyprávět s láskou dlouhé hodiny. Společně nyní žijí v Anglii.
Už vím, co jste se naučila od manžela vy. Co naopak on přebral od vás z českých zvyků?
Ocenil pivo. Jen říká, že má na jeho vkus moc pěny a v hospodách ho dávají pod míru. Britové jsou zvyklí mít sklenici až přetékající, prostě svoji vrchovatou pintu (necelý půllitr – pozn. red.). Já to neposoudím. Pivo mi nechutná…
Steve dále oceňuje českou kulturu, historii. Já sama jsem národně hrdá. Takže mu dávám různě intenzivní školení. Na svatební cestu jsme třeba jeli po Čechách. Ukázala jsem mu mimo jiné Český Krumlov.
Líbí se mu podobná výchova k češství?
Líbím se mu já. On jako občan státu s pátou největší ekonomikou světa, význačného království, byl z Česka unešený. Ostatně myslím si, že řadu rysů máme my a Britové společných. Třeba hodně suchý humor. Právě na něm z velké části náš vztah stojí. Našli jsme se, protože jsem s ním udržela konverzační biorytmus.
A když mu řeknete, jedeme do Čech, těší se?
Vždycky. Teď přijede v květnu do pražských Benátek na Svatojánské slavnosti Navalis, svátek oslavující Jana Nepomuckého. Já během slavnostního koncertu zahraju na osvětleném pódiu pod Karlovým mostem, plovoucím na vodě, novou skladbu oblíbeného skladatele Kryštofa Marka. Složil ji právě pro tento den. Přijďte si ji poslechnout! Budete nadšená.
Kryštof je parťák, skvělý tvůrce poslouchatelných věcí. Bude si vše dirigovat. Do toho ojedinělá nádhera Hradu, Hradčany. Tahle energie přejde do mě, já ji dám dál. Důležité pro zdar akce ovšem je, aby byla dobře ozvučená. Voda nese obecně zvuky, a to i k nám na pódium. Uslyším přítomné, zároveň musím slyšet orchestr, a hlavně ty davy pak nás…
Důležité bude také počasí. Nebojíte se, že vám zmoknou vzácné housle?
Na ty nesmí padnout ani kapka! Jinak za dobré počasí se všichni předem důkladně modlíme. A jelikož partnerem akce je Arcibiskupství pražské, věřím, že počasí opět úspěšně zajistí kardinál Dominik Duka, zatím to vycházelo.
Netajíte se tím, že spiritualita je součástí vašeho života. Kdysi jste cvičila na zámku Chyše, prý jste tam cítila „jinou“ energii, říkali mi jeho majitelé. Nebála jste se?
Ne, já se nebojím. Ani v noci v lese. Klidně si vezmu čelovku a vyrazím se psem na procházku. Jsem takový indián. Na to být sama jsem zvyklá od dětství, kdy mě začínali jako houslový talent vysílat do světa.
Ale co ta strašidla na zámku?
Jo, Chyše… Tam jsem občas cítila, že v místnosti nejsem sama, i když jsem v ní sama byla. Podivné pocity přicházely hlavně v noci. Dnes už bych neřekla, je to duch, posunula jsem se jinam. Ale tyhle staré objekty pro mě mají kouzlo stále.
Téměř vždy v nich existuje cosi mezi nebem a zemí, což je prostředí, které nás umělce inspiruje. Právě tady naše profese vznikaly. Barokní zámek je pro tvorbu i výkon vždy lepší než kulturák s koberci.
Slavná houslistka miluje venkov i zvířata. Je výbornou jezdkyní na koni. Zvládá ale také řídit povozy. S manželem vlastní několik shirských koní.
Jak vypadá vlastně váš všední pracovní den?
Vezmu-li to chronologicky: ráno vstanu, vyvenčím pejska, vlkodava Henryho, kouknu na koně, jak se kluci mají, pak otevřu futrál a věnuji se hraní. Mívám i dny, v nichž housle tak často nedržím. Studuji dobové prameny k různým skladatelům a skladbám. Dost času mi zabere příprava na samotné hraní. Musím si partituru naposlouchat. Z počítače si ji pouštím stále dokola a přemýšlím, jak ji osobitě uchopím.
Osobitostí jste vyhlášená. Hladce přecházíte z klasické hudby do té moderní. Prý posloucháte i house, takové to duc duc. Neničí vám uši?
Jo, poslouchám, ovšem nechodím na párty ani koncerty. Mám uši vybroušené. Živí mě, já se k nim tak chovám. Mě dokonce hlasitý zvuk až bolí, je mi z něj špatně. A víte co je nejhorší? Že jako profesionál vím, že většina akcí je zbytečně hlasitá. Že by se daly decibely stáhnout, posluchači by nic nepoznali, zatancovali si, vyskákali a neničilo by jim to zdraví.
Jakou kapelu si ráda poslechnete v autě?
Daft Punk. Jsem filmový fanatik. Tihle muzikanti udělali skvělý soundtrack pro Tron: Legacy (sci-fi, USA, 2010 – pozn. red.). Používají smyčce, posunuli hudbu jinam.
Vaše rodina je plná legendárních houslistů. Šlo vůbec tomuto nástroji uniknout?
Ani náhodou. Já jsem se ve třech letech do houslí nijak nehrnula. Jak já chtěla jezdit na koni! To by mně ale rodiče nedovolili. Že můžu mít talent, hezky zpívám, napráskala našim paní učitelka z mateřské školky. Tak mě odtáhli do lidušky ve Voršilské ulici v Praze a tam řekli: Jo, má sluch.
Záhy jsem začala vykazovat výsledky, tím začala má kariéra. Kdyby bylo na mně, dám opravdu přednost koním. Jenže z máminy strany jsem z kované hudební rodiny. Můj děda byl Hynek Wolf, strýc Zdeněk Nečesánek. Slavná jména, co? Navíc spojená s řadou slavných skladatelů, třeba s Leošem Janáčkem.
Vy jste se k těm koním nakonec dostala?
Ve třiadvaceti jsem se přestěhovala mimo Prahu. Zjistila, že si lze zaplatit kurzy ježdění. Tak jsem do toho šla. I když jsem si myslela – už jsi i stará. V houslích opravdu ve třiadvaceti stará totiž jste. Zaplatila jsem si na vesnici, kde jsme měli chalupu, pár lekcí a u koní zůstala.
Pak jsem se od koňáků dozvěděla, že mám ideální jezdeckou figuru. Samozřejmě ne na dostihy, malá ani lehká nejsem, ale například na drezúru musíte mít dlouhé nohy, což mám.
A co vaše záda, nevadí jim hodiny v sedle, na povozech?
Naopak, koně jsou nejlepší fitness. Sezení v sedle vám promasíruje ty nejmenší svaly v těle, včetně těch pro houslisty kritických – kolem páteře. Vřele doporučuji!
