Fyzička Kateřina Falk: Amerika není dobré místo pro založení rodiny

Bohužel ne. Mám problémy s koleny, takže bych asi žádné běhání a divočení neustála. Pokud sportuju, chodím už jen pěšky na túry do hor. Letos jsem navíc po úrazu, takže to nebude tak horké. Mám na ně smůlu, k prvnímu došlo v karate, při dalším mě táhli vrtulníkem z hory, kde jsem upadla ve sněhové vánici, a naposled jsem se zranila při dobíhání autobusu. Potřebuju mít nad svým pohybem kontrolu.

Zabývám se laboratorní astrofyzikou, která je unikátním doplňkem normální astrofyziky. Místo abych vesmír pozorovala dalekohledem, vytvářím si v malém měřítku v laboratoři mikroprostředí, které je v nitru velkých planet, např. Jupiteru. Můžu si tak nasimulovat výtrysky hmoty z okolí černých děr nebo co se děje při výbuchu supernovy, když umírá hvězda…

Laser používám právě k tomu, abych vytvářela tyto extrémní stavy. V laser game do něčeho střelíte, a to se roztaví. I já naschvál věci roztavím a pak se dívám na výsledek. Na pozorování si vezmu další laser tvořící rentgenové záření – jako v nemocnici dostanu obrázek a z něj dedukuju hustotu, teplotu, strukturu, různé informace. Tyto stavy sice existují jen miliardtinu vteřiny, ale je to moc krásné a efektní.

Není, ovšem pokusu předchází dlouhé plánování a organizace. Musím spočítat a rozhodnout, jaké použít kamery, kolik laserů, je třeba vyvinout nové krystaly, udělat různé analýzy, řadu instrumentů si sama vyrábím nebo vypůjčím. Některé experimenty dělám na menších laserech v Praze v Ústavu fyziky plazmatu, ale většinou ve světě – v USA, Velké Británii, Švédsku, Francii, Japonsku…

Od března odcházím do Drážďan, získala jsem tam grant 1,8 miliónu eur na šest let pro založení vlastní skupiny. Budu mimo jiné zkoumat, jak fungují dynama planet (jak se u nich vytváří magnetické pole, i když nemají jádro ze železa). Těším se, mají mnohem výkonnější laser. Ale nechávám si i úvazek ve Fyzikálním ústavu Akademie věd.

Jde o doplňkové informace pro zkoumání vesmíru. Ale aplikace jsou všude, to je na základní vědě nejkrásnější, že vlastně ani nevíte, k čemu všemu může být váš výzkum dobrý. Od archeologie přes chemii po medicínu. Část mých výsledků se dá použít na detekci pašovaného radioaktivního materiálu, část na protonovou léčbu rakoviny, na studium struktury proteinů…

Můj poslední objev je možná nový fyzikální proces, využitelný pro termonukleární fúzi v energetice. Fúzní elektrárny jako čistý zdroj energie jsou velký cíl dnešní vědy. Jde o to, vyrobit z vodíku za vysoké teploty husté plazma, které by udrželo reakce izotopů vodíku na hélium a tím uvolnilo obrovské množství energie. Teoretici už tento fyzikální režim předpovídali, jenže praxe vázla. A nám se to povedlo! Ještě ale musím dořešit řadu problémů okolo…

Už jako děcko mě fascinoval vesmír – jeho krása a tajemnost. Postavila jsem si sama dalekohled, od deseti let jsem chodila do astronomického kroužku a jezdila jsem na astrotábory. Ale bavila mě i fyzika jako taková, která astrofyziku zastřešuje. Já v ní doslova vyrůstala. Zajímali se o ni oba rodiče – maminka architektka a táta inženýr.

Doma frčela věda, koukali jsme na sci­-fi filmy a četli knížky tohoto žánru, brzo jsem ovládala počítač, nejraději jsem stavěla ze stavebnic Merkur a Lego a hrála si s vláčky. Nejdřív si s nimi ovšem chtěla pohrát maminka.

A ten truc? Když učitel v primě prohlásil, že fyzika holkám moc nepůjde, tak mě to nadzvedlo. U nás doma neexistovalo, že by něco bylo jen pro kluky nebo holky, táta běžně pekl, máma opravovala přístroje – a obráceně. Tak jsem se rozhodla, že ukážu, co holky umějí!

Začala jsem spolužačkám pomáhat (za čokoládu) s učivem, říkala jsem jim, jak věci chápu já, ne podle učebnice, místo šprtání vzorečků malovaly vlnové funkce, na lyžáku jsme probíraly černé díry… A brzo jsme měly lepší výsledky než kluci!

Jsem graficky myslící člověk a na začátku vždy sháním kus papíru nebo tabuli a kreslím obrázky. Každá věc se dá vizualizovat několika způsoby, což holky bavilo. A taky vědomí, že fyzika je všude kolem nás – najednou k ní měly úplně jiný vztah, motivaci.

Její základní znalosti se hodí v praktickém životě. Fyzik je trénovaný užívat logiku, propojovat věci, a hlavně se prohrabat k úplnému základu.

Já u všeho přemýšlím o základu, prapůvodu. Třeba když jdu k volbám nebo stěhuju domácnost, rozpitvám daný problém perfektně do struktury, která je nejefektivnější, udělám si analýzu a syntézu. Není náhoda, že když chtějí banky nebo konzultační firmy udělat ekonomický model, nejdou po lidech z VŠE, ale z ČVUT, kde bývají lepší analytici.

Nelíbí se mi, že strany přicházejí s jednoduchým řešením: vyřešíme uprchlíky, nezaměstnanost… Vypíchnou jeden problém, bod. Což je samozřejmě hloupost. Každý, kdo někdy trochu kriticky myslel, ví, že vše je propojené, že ne každý nezaměstnaný musí být zákonitě líný, může mít sto dalších důvodů a prolíná se to s celou globální ekonomikou. Díky analytickému přístupu nesednu na lep nějakému populistovi.

To je bonus znalostí fyziky, proto se ji snažím vysvětlovat už dětem od mateřské školy. V pěti, šesti letech jsou nejlepší posluchači. Začínám laserem, mám ukazovátko s laserovou mřížkou, kterou jim ukážu difrakční obrázky, měním tvar mřížky a tím se mění promítané obrazce. A dodám, že takhle hledáme třeba strukturu nových léků.

Dále jim ukážu fosforescenční papír, na který namaluju obrázek jen tehdy, když je světlo určité vlnové délky (fialového rozzáří, zelené ne), čímž naznačím základ kvantové fyziky. Pak vysvětlím, jak funguje duha…A děti se rychle začnou ptát.

Od astrofyziky jsem se ve dvanácti letech pročetla k letectví a kosmonautice a měla jsem fázi, že budu stavět letadla, nadzvukové stíhačky a raketoplány. Pak se to zvrtlo zpět k fyzice. Bavila by mě i stavařina, stavět mosty je taky hrozně zajímavé…

Mohla jsem zůstat tady, ale přiznám se, že jsem v systému českého školství trpěla. Jsem dyslektik, navíc tu panovala nálada, že věda je k ničemu. Věděla jsem, že na západě funguje jiný přístup, takže když se objevila možnost studovat ve Skotsku, hned jsem se přihlásila. Po maturitě jsem musela rok počkat, až Česko vstoupí do EU, abych neplatila na prestižní londýnské škole školné.

Dělala jsem barmanku, pečovala o děti, pracovala jsem jako uklízečka a založila metalovou kapelu. Hráli jsme tři roky, i vlastní věci, já zpívala a můj muž hrál na baskytaru. Trochu divočárna, ale bavilo nás to, jinak by byl život nudný.

Ani věda, byť se to může zvenku zdát, není klidná voda. Stresu a excentrických šílenců je tam hodně. Já s dredy a piercingem jsem zcela v normě. Potkala jsem v životě fůru vědců s tetováním, vyznavačů extrémních sportů, zvlášť horolezců, kteří by nejraději dvakrát za víkend slezli Grand Canyon, a ještě si skočili z vodopádu…

Věřím, že člověk by měl mít víc než jeden zájem, je pak kreativnější. Osobně jsem zažila asi největší adrenalin ve Skotsku, kde jsme se s mužem ztratili, eroze zničila pěšinu a my museli lézt dolů po skále – podařilo se to až v noci v naprosté tmě.

Během studia v Londýně jsem šla na dvě stáže, kde jsem si čuchla k laserům. Dlouho jsem myslela, že jsem levá na pokusy a bude ze mě teoretik. Jenže nabídka pracovat ve fúzní laboratoři se neodmítá.

Chtěla jsem dělat modely na počítači, ale oni řekli: Ne, půjdeš do laboratoře. Ber, nebo nech být. A za týden se ukázalo, že mi to jde samo. Od té doby se specializuju na pokusy a experimentální fyziku. Na základě toho mě vzali do Oxfordu, kde jsem si udělala doktorát. Pak si mě vyhledalo několik amerických laboratoří včetně proslulé v Los Alamos, známé vývojem atomové bomby. Což bylo velmi surrealistické.

Všichni se divili, proč dávám košem Harvardu a Princetonu a jdu do pouště v Novém Mexiku. Odpovídala jsem: Počkejte, až pošlu fotky. Po roce mě prosili, ať už nic neposílám. Je tam totiž nádherně, úžasná příroda, dvacet minut na sjezdovku, dvacet minut druhým směrem do Červeného kaňonu.

Z okna přes bazén jsme měli výhled na hory, zároveň jsme byli v poušti a poblíž vodopádů. K tomu zříceniny starých indiánských měst, připadala jsem si jako ve filmu Indiana Jones. Volné víkendy jsme prožili na lyžích nebo jsme lezli po skalách nebo se prodírali kaňony.

Nechala jsem tam srdce, ale Amerika není dobré místo pro založení rodiny. Zdravotnictví a sociální podmínky jsou fakt špatné, stačí jeden úraz a přijdete o střechu nad hlavou. Manžel je Švéd a byl z domova zvyklý na určitý standard.

Druhý problém byl, že kdybych zůstala, musela bych se zapojit do tajného atomového výzkumu, což byla čára, kterou jsem nechtěla překročit. Mám zájem objevovat nové, pozitivní věci, ne zefektivňovat vodíkovou bombu. V nadsázce říkám, že bomby jsou nezajímavé.

(směje se) To jsem jednou pekla v Los Alamos v nadmořské výšce 2500 metrů buchtu. Neodhadla jsem dobře váhové poměry, nepřevedla jsem správně jednotky poundů na gramy. Vznikla doslova explozívní směs. Když jsem uslyšela ránu, běžela jsem raději pryč – a troubu pak vyčistil manžel. Já na to neměla nervy.

Poznali jsme se už v šestnácti na výměnné akci Global Classroom, které se účastnil i náš zlínský a jeho švédský gympl. Velmi rychle to zaklaplo, manžel byl taky svým způsobem jiný než ostatní studenti. Po půl roce jsme se znovu setkali na projektu ve Skotsku a řekli si, že budeme spolu.

Studoval a zkoušel ledacos, je velmi talentovaný, jde mu skvěle vše, na co sáhne. Nejdřív pracoval jako realitní agent, abychom se uživili. A dál hledal, co by ho nejvíc bavilo. Když toho člověk umí moc, je problém vybrat jednu věc. Dostal se na fyziku, pak se ale rozhodl tam nejít, při práci vystudoval byznys a ekonomii a nakonec matematiku. Teď pracuje jako statistik s přesahem ajťáka, dělá matematické modely pro velké firmy a počítá různé komplikované analýzy.

Od začátku jsme měli rozdané karty, věděli jsme, že já chci dělat vědu. Neřekla bych, že je submisivnější, vždycky jsem mu dala na výběr, že pokud mu místo mé práce nebude vyhovovat, tak tam nepojedeme. Rozhodnutí bylo společné, ne že by šel slepě za mnou. Jsme tým, který si vyhovuje, fungujeme jako jednotka, doplňujeme se. Už sedmnáct let!

Velkou výhrou je, že jako Švéd byl vychován k dělbě povinností v rodině, péče o děti pro něj je samozřejmostí. Rozdělili jsme si v bytě místnosti na úklid, vaříme na střídačku…

Čecha bych si asi nevzala. Kdybych se musela sama starat o dítě a domácnost, nikdy bych ve vědě neuspěla. A vysvětlovat a přeučovat někoho, že by měl dělat věci jinak, nemám čas.

Dcera se narodila v USA, kde není vůbec žádná mateřská, musíte si vybrat všechny nemocenky, a když je pak dítě opravdu nemocné, končíte. Je to drsné, nesouhlasím s tím systémem, ale díky manželovi jsme to překlenuli a já se aspoň nedostala do izolace od vědy. Navíc jsem si vybojovala home office a malá nemusela do jeslí.

Po návratu do Česka nás trochu zaskočilo, že manžel dostal hned dobrou práci a museli jsme narychlo sehnat školku. Což tu v očích společnosti, zvyklé na tříletou mateřskou, znamenalo, že jsem krkavčí matka.

Dnes jsou malé čtyři a vše pěkně běží. Sama si všímám, že ideální věk pro zapojení dítěte do kolektivu je kolem 18 měsíců až dvou let. Vyhovoval by mi proto švédský model mateřské, která je rok a půl a rodiče si ji rozdělí. Pak mají možnost malých skupinek na hlídání, díky tomu jsou děti flexibilnější, samostatnější a snadněji se socializují.

Bohužel ano, tady se na nás často dívají se zvednutým obočím, mnohem víc než v cizině. Což mě irituje, poslední, co chce patnáctiletá holka slyšet, je věta: Jsi mimozemšťan. Nedivím se, že to většinu odradí.

Přitom ženský a mužský mozek se v ničem zásadním neliší, jiné jsou jen zkušenosti. To je vidět na rozdílech v různých kulturách – fascinuje mě, jak odlišně jsou vychovávány děti, jaké kde panují předsudky, stereotypy a očekávání. Když budete odmalička vést kluky a holky úplně jinak, získají jiné životní zkušenosti a budou i jinak přemýšlet.

Po narození nemáme v mozku žádné spoje, ty si teprve vytváříme, říká se tomu neuroplasticita. V místech, kde se výchova tolik neliší podle pohlaví, jsou patrné spíš individuální rozdíly mezi lidmi jako takovými.

Na internetu se to děje skoro denně. Ale tváří v tvář jsou reakce čím dál příznivější, nejdřív překvapené, jenže nakonec mužům nezbude nic jiného než mě (se skřípáním zubů) přijmout. Je to každopádně lepší než v minulosti.

Mým vzorem je vědkyně Jocelyn Bell Burnellová, která v 50. letech jako první žena vystudovala fyziku v Glasgow a musela si své postavení tvrdě vydobýt – když přišla na přednášku, všichni chlapi dupali. A přestože byla velmi úspěšná a objevila pulsary (blikající neutronové hvězdy), Nobelovu cenu dostal její šéf. Jí samotné přišlo víc gratulací, když se vdala!

Nebo úžasná astronomka Vera Rubinová, matka čtyř dětí, kterou muži v 60. letech totálně vypískali za objev temné hmoty (tj. takové, kterou nevidíme). Naskládala děti do auta a odjela s tím, že se na vědu už vykašle. Nevykašlala – a po letech byl její objevné hmoty oficiálně potvrzen. Nobelovy ceny se ovšem nedočkala ani po smrti.

Jasně. V české školce funguje stále pevné dělení: autíčka pro kluky, panenky pro holčičky. Táňu baví hlavně auta, panenky má taky, ale tím způsobem, že vezme doktorský kufřík, panenku svlékne, vyléčí a hodí do kouta. A jde stavět z lega nebo si hrát s vláčky. Doma jí nabízíme všechny varianty s tím, že zájmy nedefinují holčičky proti klukům. Je to jako kdysi u nás…

To by mě fakt zajímalo. Ale věřím, že ano. Existuje tolik planet podobných Zemi, že by bylo divné, kdyby určitá forma života, třeba odlišného od našeho, nevznikla. Jako děcko mě fascinovaly první projekty, při nichž vědci doufali, že najdou ve vesmíru aspoň jednu planetu zemského typu, a netušili, že za dvacet let jich budou objevovat díky vyspělejším metodám několik za týden! Takže známe už několik kopií Země, což samozřejmě ještě není přímý důkaz inteligentního života.

Bez šance není ani projekt SETI hledající mimozemské civilizace zachycováním rádiové komunikace. A naše televize nebo rádio taky vysílají do vesmíru – třeba to někdo chytne a pozdraví nás zpátky. Nebo tam jednou prostě musíme přiletět. Už jsou projekty generační lodi, která snad během dvou generací doletí k Proxima Centauri, což je nejbližší soused s celým planetárním systémem. Škoda, že se toho nedožiju, bude to úžasné.

Jen ho poslouchám, kapela brala moc času. Zůstalo mi chození do přírody a jezdím na kajaku. Taky maluju, v poslední době pouště a abstraktnější portréty, a hraju na flétnu, občas i duety s manželem.

Celkově bych chtěla trochu zapracovat na svém životním stylu, minulý rok byl hektický kvůli shánění grantu atd. Letos se pokusím víc jezdit na kole, v Drážďanech jsme si vyhlédli dům u cyklostezky blízko národního parku.

Ráda bych pokračovala ve vědě a v její popularizaci, potěšily by mě i úspěchy mých studentů. A přála bych si, abychom byli s rodinou stále dobrý tým. Kde budeme žít, není rozhodující. Hlavně aby se dařilo udržovat rovnováhu mezi osobním životem a prací.

Nejdřív zhodnotím, zda se jedná o bolid, nebo menší asteroid, jestli shoří v atmosféře, nebo dopadne na zem. Ale vzápětí mě napadne úplně totéž, co ostatní lidi: že je to krásné a že si můžu honem něco přát. Co si přeju, neřeknu, to se nesmí vyslovit nahlas.