Fotografovaly Čapka i Fučíka

„Naše máma Staša byla neuvěřitelně krásná ženská. Táta Rudolf byl známý zpěvák, patřil k zakladatelům kabaretu Červená sedma, do okruhu intelektuálů kolem Ferdinanda Peroutky,“ vzpomíná Staša, provdaná Fleischmannová, na rodiče. Na svět přišla ze sester jako první. Proto se jmenuje po mámě.

„Já, jako druhá, jsem asi nejvíc překvapila mámu, které neřekli, že čeká dvojčata. Další holka ji zaskočila,“ doplňuje Olga přezdívaná Ola, provdaná Housková.

Výčet přátel jejich rodiny připomíná soupis nejvýznamnějších osobností první republiky. Měla kontakty především v liberálním, až levicovém prostředí. K matčiným blízkým patřili namátkou Franz Kafka, Milena Jesenská, Adolf Hoffmeister, lidé z Osvobozeného divadla, včetně Jana Wericha a Jiřího Voskovce.

Otec se zase díky práci pro nakladatelské, novinářské domy běžně stýkával třeba s Josefem a Karlem Čapkovými či s Ferdinandem Peroutkou. „Ten nás občas hlídal, moc tomu nedal. Chytře zapojil další lidi kolem. Na kolenou nás ovšem jako děti houpal, to zas jo,“ říká Staša.

Manželství rodičů se sice záhy po jejich narození rozpadlo, ovšem kulturní zázemí zůstalo. Vedle psaného slova se doma hodně fotilo. A právě tímto směrem se dvojčata vydala. „Jsme hrdé žačky Jaromíra Funkeho ze Státní grafické školy v Praze,“ shodují se.

Právě pod jeho vlivem začaly tvořit. Ještě neplnoleté (zletilost za první republiky začínala až v 21 letech – pozn. red.) založily ateliér, který následně životní partner jejich mámy Hoffmeister nazval FOTOgrafie OKO, zkráceně FOTO OKO. Sídlil v mansardě Topičova nakladatelského domu v centru Prahy. Nevelkou prostoru jim tehdy zajistil táta. Aby ateliér mohly vůbec otevřít, zastřešila je před úřady o rok starší kamarádka.

„Ještě jsme ani oficiálně neotevřely, když přišel dovnitř otec Rudolf s Čapkem. Řekl nám jen: ,Vedu vám prvního zákazníka.‘ Pracoval tehdy pro Topičův nakladatelský dům, dobře se znali,“ popisuje Staša prvního VIP klienta.

Olga dodává, že to bylo v době kolem mnichovské dohody. „Ve tváři je vidět, jak je zničený. Zemřel na Vánoce. Pohřeb měl slavný. Náš táta dokonce nesl jeho rakev. Trochu jsme se na něj pak zlobily, že byl až vzadu, nebylo ho dobře vidět,“ říká Staša.

Podobně sestry zachytily také Milenu Jesenskou, Josefa Taussiga, Julia Fučíka, prvního manžela Staši Bedřicha Sterna, koncem 40. let mimo jiné Vlado Clementise. Všichni zemřeli násilně.

„Většinu zavraždili nacisté. Clementise jeho přátelé, komunisti. Ten proces nás v 50. letech hodně rozčílil,“ ohlíží se Olga.

Zákazníci vcházeli do mansardy malou předsíní. Sestry je zvěčňovaly u šikmého střešního okna, kde se fotografovalo, retušovalo, paspartovalo a úřadovalo. V temné komoře se spravedlivě střídaly ve zvětšování a vyvolávání. Později si pro velký zájem zákazníků k ruce přibraly několik učnic. „Do toho jsme rodily děti,“ říká věcně Olga.

Peníze prý moc neřešily. Místo důkladné kasy stála na stole v ateliéru hezká papírová krabice s víkem, kam honoráře házely. „Když jsme potřebovaly, sáhly jsme do ní a zaplatily například nájem. Maminka za války nepracovala, vypomáhaly jsme jí,“ vypráví mladší z dvojčat. Podle ní je podnikání bohatě živilo i za 2. světové války. Nerozhazovaly, uskrovnily se.

Velkou část jejich klientely tvořily mladé rodiny s dětmi. „Největší úspěch jsme měly s harmonikami,“ upřesňuje Olga. Vysvětluje, že šlo o jakási leporela se snímky dětí. Fotografky je pořizovaly co měsíc, následně obrázky lepily do skládacích, přenosných knížek.

„Byly naší největší reklamou. Zákaznice se jimi chlubívaly v kavárnách kamarádkám, což k nám přivádělo další zájemce,“ dodává Staša. Se sestrou si uměly vydělané peníze také užívat. Neváhaly živnost na týdny zavřít a pokračovat v oblíbené kratochvíli z dospívání: stopování.

Nejvíce s odstupem času vzpomínají na putování po Německu a Rakousku v létě 1937. Chvíli se rozčílí při zmínce o Salcburku, kde jim v noclehárně ukradli foťák. „Měly jsme v něm film se záběry,“ lituje dodnes Olga. Na silnicích se prý jako osamělé cestovatelky nikdy nebály. „Byly jsme mladé, holky nezkušené, netušily jsme, o co by chlapům mohlo jít. A bavilo nás potkávat nové lidi, projíždět neznámé krajiny,“ dodává.

Na cestě do Francie odchytily v roce 1937 v Paříži i básníka Andrého Bretona. „Pořídila jsem ho náhodou. Šly jsme s Olou kolem jeho obchodu Gradiva v latinské čtvrti a já ho poprosila, zda si ho smím vyfotit. Souhlasil. Pamatuji si, že měl děsně okopané, roztrhané boty,“ líčí Staša.

K poznávání světa se váže také vznik jejich dalšího, dnes už proslulého snímku. Je na něm Julius Fučík s hořící cigaretou v Moskvě v roce 1936.

„Do Sovětského svazu jsme jely se zájezdem Spolku výtvarných umělců Mánes. Organizoval ho Hoffmeister. Ola tam udělala hroznou věc. Stoupla si na skupinovou fotografii k ostatním. Ta pak vyšla v československých novinách. Viděli ji také naši učitelé, my měly přitom doma ležet v posteli… Maminka nás omlouvala z výuky jako nemocné,“ líčí Staša.

„Ty jsi na ní, já ne,“ brání se nařčení Olga. Na zápletce příhody se neshodnou, ale na jejím vyznění ano. Hrozbu vyloučení ze školy se rodičům podařilo odvrátit. Zpět do Prahy si vezly desítky záběrů, patřil k nim i ten do Fučíkovy tváře.

Staša vzpomíná, že na něj narazila v den, kdy v Moskvě šíleně zmokla na jakési přehlídce. Následně pospíchala na sešlost, kde mezi pozvanými seděl právě Fučík. Novinář v SSSR ve 30. letech několikrát dlouhodobě pobýval.

„Když jsem vešla do místnosti, hodně se smál, jak ze mě teče. Pak vznikl jeho snímek s cigaretou,“ říká. A dodává: „Podruhé jsme na něj narazily za války. Přivedl ho k nám Linhart (Lubomír L. byl novinář, překladatel, mluvčí Film-foto skupiny Levé fronty – pozn. red.). Potřeboval snímky na ilegální doklady.“

Linhart jim přísně tajnou návštěvu hlásil předem. Nicméně dotyčného nejmenoval. Říkal jen, že posílá někoho na okamžité fotografování. „Chtěl mít prázdný ateliér. Zdůrazňoval, že máme vše dokazující přítomnost hosta zničit, včetně negativů,“ doplňuje Staša. Linhart tehdy zůstal stát na chodníku, dovnitř nešel. Později se omlouval, že je smrtelně ohrozil.

Sestry se po Fučíkově odchodu pár hodin přely, zda to byl on, nebo ne. Ole se to nezdálo: „Protože v Moskvě nenosil fousy.“ Za války si ovšem nechával zarůst líce důkladně. „A kdo měl pravdu? Já!“ vychutnává si triumf starý přes 70 let Staša.

Dvojčata se jinak do aktivního odboje zapojila hned po vypuknutí války. Přišlo jim to – jako členkám levicového spolku středoškolské mládeže Mladá kultura – přirozené. Ateliér se stával místem tajných schůzek. Byl pro tyto účely ideální.

Fotky na doklady potřeboval kdekdo. Falešnou identitu takto získávaly například židovky. „Upravovaly jsme jim i barvu vlasů, třeba na blond,“ líčí Staša. K perzekvované skupině měla blízko. Její muž Bedřich Stern byl židovského původu. Ze syna Janka – narozeného v létě 1942 – se spolu radovali půl roku. Den před Silvestrem manžela zatklo jako odbojáře gestapo. Pár měsíců nato umřel v Osvětimi.

Mladá maminka až do konce války Janka skrývala před možným transportem. Aby nebyla úřadům příliš na očích, trávila hodně času ve vypůjčeném domě na venkově. Konec války už s ním prožívala v Praze.

„Vracela jsem se z venkova. Máma Janka hlídala. Našla jsem ho až v krytu pod domem. Rozespalý se mě zeptal: ,Mami, už je den, nebo je ještě válka?‘,“ vypráví s dojetím. Společně pak slavili osvobození země v ulicích.

Olga na příhodu z konce bojů navazuje tou vlastní. S pozdějším manželem, hercem Karlem Houskou se zúčastnila boje na barikádách. „Já nedobrovolně. Pořád jsem mu říkala, vykašli se na to. Jenže byl mladý. Chtěl se do Pražského povstání zapojit. Německý granát ho zranil na zádech. Osvobození jsem s ním strávila ve špitále,“ líčí s tím, že vše dopadlo dobře: „Byli jsme spolu několik desetiletí, měli jsme tři dcery.“

K poválečným vzpomínkám přidává vzápětí její sestra tu, jak si stopla sovětské vojáky. „Zastavilo mi nákladní auto. Záhy sjelo na polní cestu. Hodně jsem se vyděsila. Jejich šéf, nějaký velitel, mě ale uklidnil, že mi neublíží. Nicméně se slušně zeptal, zda půjdu s ním – na kvartýru. Já řekla ne… Tím to skončilo. Měla jsem prostě štěstí,“ popisuje.

Ateliér FOTO OKO fungoval do roku 1949, kdy v něm naplno pracovala již jen Olga. Staša ve druhé polovině 40. let střídavě pobývala v Československu a ve Francii, kde její druhý manžel, novinář, básník a spisovatel Ivo Fleischmann působil. V letech 1945–1950 tam byl kulturním atašé, od prosince 1964 do prosince 1969 pak kulturním radou.

„Místo sestry jsem zaměstnala muže Karla. Koncem 40. let nebylo pro herce tolik práce, tak mi podával kazety do linhofky, kterou jsme fotily portréty, a pomáhal mi zvětšovat,“ říká Olga. Po znárodnění živnosti dvě desítky let fotila představení pražského Divadla na Vinohradech, kde Karel Houska úspěšně působil.

„Dělala jsem snímky z generálek. V den premiéry visely před budovou na nástěnce. Dodnes se, když jedu kolem, dívám, co tam mají,“ vypráví. Na jevištích zvěčňovala největší herecké velikány s nadšením. „Bylo to skvělé, alespoň jsem neskončila jako úřednice,“ shrnuje.

„Kancelář po čase ve Francii potkala mě,“ vstupuje do řeči Staša. Ta se dlouhé roky věnovala naplno rodině, narodili se jí ještě synové Petr a Michel. Umělecky tvořila spíše pro sebe, doma u velikého stolu. Fleischmannovi zůstali v emigraci v roce 1969. To už zapisovala jako úřednice pracovníky přicházející do Francie z bývalých kolonií. „Zoufalá nuda, co vám budu povídat. Hrozné davy. Já nebyla sekretářka a pořád jsem luštila nějaká složitá jména,“ shrnuje.

Sestry se shodují, že prožily krásné životy, i když občas hodně bolely. Opakovaně od nich zazní věta: „Měly jsme štěstí.“ Staša teď plánuje, že se zbaví holí. „Potrvá to dva tři roky, ale zvládnu chodit sama,“ nepochybuje. Ole při jejím odhadu zacukají koutky úst. „To ti bude sto,“ rozesměje se naplno. Právě dobrá nálada provází neobyčejné dámy od narození.