Fotografka Veronika Souralová: od mravenců k Czech Press Photo

Od svých humanitních zájmů se trochu odklonila vysokoškolským studiem, pro které si vybrala stavební fakultu. „Maminka mi vždycky říká, že to byl můj nejlepší tah, jaký jsem v životě udělala, protože jsem se tam seznámila s manželem, který mi pak oklikou vlastně pomohl mé zájmy realizovat. Někdy jsou cesty osudu nevyzpytatelné a mohou vést i přes stavební fakultu,“ usmívá se Veronika Souralová.

K fotografii se poprvé dostala na mateřské dovolené, kdy fotila své děti. „Chytlo mě to, začala jsem chodit na workshopy, hledala svoji fotografickou cestu a téma. Zkoušela jsem všechno, od krajiny po portréty, ale stále u mě vedl zájem o přírodu. Chtěla jsem fotografovat makro, protože mě odmalička zajímal hmyz. Můj táta byl biolog Krkonošského národního parku a vždycky říkal: Až budeš velká, já budu psát knihy a ty je budeš ilustrovat,“ vypráví.

Když se našla ve fotografování, táta jí hodně pomohl. „Ukazovala jsem mu fotografie a on vždycky říkal: Celkem pěkné, ale kdy mi už konečně vyfotíš mravence? V důchodu se jimi začal zabývat. Byl zakladatelem časopisu Formica, hodně publikoval a potřeboval fotky mravenců,“ vzpomíná Veronika Souralová.

Protože fotografování hmyzu vyžaduje speciální přístup, hledala, kde se jej naučit. Navštěvovala Školu kreativní fotografie, workshopy a s pomocí fotografa Olega Homoly vykoumala, jak se mají mravenci správně technicky fotografovat. Musela si nastudovat také jejich chování, do toho ji opět zasvětil její otec. Protože jak říká: „Když fotografujete hmyz, musíte do jeho života vidět. Vědět, jak a proč se tak chová, předpokládat situace. Aby fotky byly dobré, musíte mít rádi přírodu, hodně toho vědět a mít trpělivost – mnoho snímků se musí vyčekat.“

V roce 2004 se se snímky zúčastnila soutěže Czech Press Photo. „Pro mě to tenkrát bylo něco nedosažitelného, meta všech fotografů. Oleg Homola mě přesvědčil, že tam fotky mravenců mám přihlásit, že to je sice svět hmyzu, ale reportážně podaný. Nakonec byly vystavené na Staroměstské radnici a v divácké soutěži získaly druhé místo, hned za fotografií Václava Havla. To mě hrozně inspirovalo a dodalo energii pro další tvorbu,“ říká Veronika Souralová.

Mravenci tedy způsobili její první propojení s Czech Press Photem, které se začalo prohlubovat. Veronika Souralová se seznámila se zakladatelkou soutěže Danielou Mrázkovou. Postupně se stala členkou týmu, pravou rukou Daniely Mrázkové a za několik let po ní soutěž přebrala.

To, že začala doslova od píky, pokládá za velice důležité. „Protože jsem si v organizování soutěže a výstavy ohmatala úplně všechno. Tím, že vám projdou rukama tisíce fotografií, naučíte se poznávat ty nejlepší. Postupně jsem se zapojovala do činností okolo soutěže, dohlížela jsem na správné hlasování v porotách Czech Press Photo, stala se pravou rukou ředitelky a následně majitelkou,“ vysvětluje Veronika Souralová.

„V okamžiku, kdy Daniela Mrázková zjistila, že její soutěž je už ve 21. ročníku, ona nemládne a sil ubývá, začala se rozhlížet a svého nástupce našla ve mně. Takže před rokem a půl jsme se dohodly o celém převzetí značky. Chtěla jsem, aby Daniela odcházela s pocitem, že Czech Press Photo bude vzkvétat a chytne nový drajv. To jsem splnila do puntíku. Převzala jsem ho, výrazným způsobem zmodernizovala, máme nové logo, nový web, elektronické přihlašování, jedeme modernějším způsobem, byť filozofie zůstává pořád stejná,“ říká.

Za velmi důležité pokládá oceněné a vystavované fotografie, které jsou za 22 let ve vlastnictví Czech Press Photo. Je jich kolem 10 000 a Veronika Souralová je označuje za malý národní poklad. Pro ten vybudovali archív postavený podle posledních norem, kde je stálá teplota, vlhkost a hašení plynem. Nyní se ho chystají digitalizovat.

Za malý národní poklad ho označuje proto, že soutěž Czech Press Photo má devět kategorií, které jdou napříč celým světovým děním, od aktualit, problémů dnešní doby přes sport, kulturu až po přírodu. A když se na ně člověk podívá, obrazově se vrátí do událostí, které se během uplynulých let odehrály. Czech Press Photo je totiž, stručně řečeno, přehledem světových událostí každého roku viděného očima českých a slovenských profesionálních fotografů.

Do loňského ročníku přišlo kolem 6000 snímků. Z nich porota vybírá v každé kategorii tři nominované snímky a celkového vítěze – Fotografii roku. Ty jsou společně s dalšími vybranými snímky prezentovány na výstavě na Staroměstské radnici. Profesionální fotografové soutěž oceňují, nejen proto, že je pro ně v dnešní době jednou z možností, kde mohou vedle redakčních snímků prezentovat svou vlastní tvorbu.

„Hodně lidí nám vyčítalo, že Czech Press Photo ukazuje převážně drastické události. Nedá se to takhle úplně rozlišovat, protože primárně je důležité, zda je fotka dobrá a ta může znázorňovat dramatické události i věci pozitivní.

Jsem přesvědčená, že by Czech Press Photo mělo přinášet svědectví o reálném světě. Pokud se ukazují jen drastické události, je to zkreslování skutečnosti. I pozitivní události by se měly monitorovat a jsou pro život všech lidí důležité,“ říká Veronika Souralová.

Již je vyhlášený nový ročník soutěže Czech Press Photo – přihlašování snímků bude možné v průběhu celého září.

Novinkou je nová soutěž, kterou vyhlásila. Je jí Czech Nature Photo. „Zatím proběhl nultý ročník. Tato soutěž je určena pro nadšence – fotografy přírody. Byl to pokus, jestli je o to zájem. Po vyhlášení soutěže se nám přihlásilo 3140 snímků od asi 400 autorů, naprostá bomba. Přišly nádherné fotky. Mimochodem oceněné snímky budou moci lidé obdivovat v průběhu prázdnin v pražské zoo a na konci srpna i v Czech Photo Centre,“ nadšeně vypráví Veronika Souralová s tím, že chtěli tímto obrazovým způsobem motivovat lidi k zájmu o přírodu, která je obecně v ohrožení.

„Myslím, že každý člověk by měl pro zlepšení světa dělat, co je v jeho silách. A toto je moje cesta. Jsem přesvědčena, že vznikla nová tradice, a hrozně se těším na příští rok, na první – regulérní ročník.

Soutěž Czech Press Photo je ovšem jen jednou z činností, které se Veronika Souralová věnuje. Tou další je založení multižánrového centra zaměřeného na fotografii Czech Photo Centre v pražských Nových Butovicích, které vybudovala za pomoci developerské firmy Trigema. Jeho činnost byla zahájena loni na podzim a je určeno pro všechny, kteří mají rádi fotografie, tedy pro amatéry i profesionály.

Pořádají se zde výstavy, kde se vedle fotografů světových jmen prezentují i studenti a mladé talenty, fungují zde ateliéry, workshopy a besedy. Czech Photo Centre se pomalu stává výkladní skříní toho nejlepšího, co svět fotografie a fototechniky nabízí.

„Snažíme se naše centrum nakopnout. První vize, kterou jsme měli a kterou naplňujeme, bylo vytvořit umělecký bulvár mimo centrum Prahy. Jedna část je věnovaná fotografii, to je naše centrum, druhá část je ve fázi projektu a má být věnovaná sochařství a dalším uměleckým oborům. Chtěli bychom tu vytvořit něco podobného, jako je v Berlíně – takovou uměleckou čtvrť.

Velkým plusem je socha Davida Černého umístěná před centrem, kterou vymyslel na míru přímo pro nás. Je vysoká 12 metrů a jmenuje se Trifot (nové slovo složené z tripodu, což je stativ, a trifida z knihy Den trifidů), jeho hlava je složeninou fotoaparátů různých značek, z různých období, které charakterizují vývoj fototechniky,“ říká Veronika Souralová.

Další její láskou jsou knihy. Když pomineme ty, které psala jako malá holka, první, která se objevila na pultech knihkupectví, byla kniha o mravencích – Jeden den v mraveništi.

Bylo to v době, kdy byla na mateřské dovolené. V hlavě nosila knížku pro děti. „Měla jsem fotky a koláže skládající se z mých zmenšených dětí a mravenců. Protože tenkrát jsem fotografovala celé léto mraveniště u nás na chalupě. Děti se do toho zapojily, u mraveniště seděly se mnou, čekaly na správný záběr a večer jsme společně vymýšleli příběhy a vybírali fotky. Když to viděli v nakladatelství, říkali, že by to byla hezká knížka. Pro mě to byla velká výzva, ve které se spojily mé tři záliby: fotografování, psaní a příroda. Úplně jsem se v tom našla.“

Následovaly další knihy: Povídání s motýly a Včelí domeček aneb prázdniny v úlu. Všechny knížky malým čtenářům předkládají formou poutavého vyprávění život hmyzích říší a vedou děti k lásce k přírodě.

Společně s Danem Maternou vydala dvě knihy o zlatých retrívrech – Já, zlatý retrívr a Rok s retrívrem s podtitulem Příběhy psí smečky a kluka Kryštofa, která vyšla v posledních dnech.