Fotografka Tereza z Davle: Nemám ráda sprosté fotky

Narodila jsem se v Hořicích v Podkrkonoší, nepocházím tedy přímo z Davle, ale později jsme tam s rodiči žili. Můj dobrý kamarád Mungo, majitel Café Kamzík v Celetné ulici, kde jsem měla svou první výstavu, si nepamatoval, jak zní moje občanské příjmení. A tak na výlohu prostě důvtipně napsal ,,Tereza z Davle“ – už mi to jako umělecký pseudonym zůstalo.

Pradědeček byl akademický malíř, dědeček byl fotograf. Oba ale zemřeli dřív, než jsem začala tvořit. Pradědečka jsem dokonce ani nepoznala, dědeček odešel v mých 16 a já poprvé zmáčkla spoušť až o dva roky později. Ale pravdou je, že mě odjakživa bavily fotky i výtvarné umění. Kreslila a malovala jsem celý život, bavil a fascinoval mě ten proces tvoření. K osmnáctinám jsem dostala od babičky peníze a koupila si svůj první foťák – spíš proto, že jsem tu vysokou částku nechtěla utratit za blbosti. Cestou z obchodu jsem si v duchu říkala, co já jen budu fotit, co budu cvakat, co chci zaznamenávat.

Po čase to nějak osudově naštěstí vyplynulo samo. Kamarádky se mi začaly nabízet, ať jim vyfotím portrét… a následně se mi vždycky při focení svlékly. Začaly jsme klasickými portréty a pak to končívalo intimnější fotkou pro jejich chlapce. Tyhle akty, mé první počiny, viděly další holky a další kamarádky a kamarádky jejich kamarádek. Začaly mne kontaktovat samy od sebe a začaly jsme tvořit. Teď už mám pověst fotografky, co svlékne každou ženu.

Asi to nedovedu popsat, definovat, označit. Chci si to jen dělat po svém. Nemám ráda sprosté fotky, líbí se mi decentní erotika jen s náznakovou mírou stylizace.

Nechci dělat prvoplánovou erotiku, a přitom mi nahota nepřijde nepatřičná. Mohla bych nafotit i ostřejší fotky, ale vždycky by mě pravděpodobně zastavila vysoká míra vlastní stydlivosti. Přitom si o mně asi z prvního dojmu nikdo nemyslí, že jsem stydlivá – pravdou ale je, že když někdo fotí mě, tak se opravdu červenám…

Obdivuju třeba Helmuta Newtona, Petera Lindbergha, Tondu Kratochvíla nebo Sarah Moon.

Všechny výstavy fotím na film a fotky si následně sama zvětšuji. Ale zakázky už od jisté doby fotím na digitál, protože bych to jinak nestíhala. Na rozdíl od trendu dnešní doby nemám při práci žádného asistenta.

Ano, hrozně mě baví fotit na mobilní telefon. Používám ho, tak jako se dřív užíval polaroid. Když jedu okolo nějaké zajímavé lokace – tunelu nebo podchodu –, tak si to místo rychle vyfotím mobilním telefonem, abych nezapomněla na tamní atmosféru, světlo, řešení celého prostoru… Pak už jen dosadím při dalším příhodném focení modelku.

Opravdu jsem fotku nikdy nestudovala – jsem vyučená cukrářka, mám ekonomku a pak jsem kvůli množství fotografických zakázek a s tím spojeným nedostatkem času nedodělala vysokou školu obchodní. Osobně mi nepřijde důležité mít fotografické školy pro to, aby ze mě byla dobrá fotografka.

Jako tvůrci se ta fotka musí líbit primárně mně, nechám si poradit od lidí, kterých si vážím a věřím jejich vkusu. Moje volná tvorba je díky tomuhle nastavení opravdu svobodná, jsem samorost, který dosáhl úspěchu, a tím lidi dost štvu. Vlastní volnou tvorbou se uživím a nikdo mi do toho nekecá.

Připravuji výstavu v Alšově galerii v Hluboké nad Vltavou. Začíná 22. října, ponese název Neue Mädchen a bude to poprvé po šesti letech soubor nových modelek, nafocených právě ve zmiňované lokaci jižních Čech.

Název zní v překladu ,,Nový holky“, což je nápis často viditelný u česko-německých hranic… Je to vtipná ukázka setrvačnosti pracovního názvu, který se chytl tak dobře, až se z něho stal název oficiální.

Moje fotografie už byly k vidění na Slovensku, v Rakousku, Americe, Argentině i Paraguayi. Jestli všechno dopadne, jak má, čeká mě v blízké době výstava v Tokiu a návrat do rakouských galerií.

Strašně moc – než jsem měla děti, tak jsem furt fotila. Nezajímalo mě ani tak, kde bydlím, co jím, a jen jsem tvořila a tvořila a chrlila. Teď už si to nemůžu dovolit, jakmile se ze mě stala máma, na dobu 10 let jsem hodně omezila volnou tvorbu a maximálně se věnovala svým dětem.

Fotografie musela jít stranou, ale i nadále jsem všechno dění kolem sledovala a zajímalo mě to. Za chvíli ale kluci odrostou a já se konečně budu moct zase začít věnovat umění na plný plyn. I teď je ale můj pracovní život dost šílený – pracuji ve všední dny, o víkendech, klientky za mnou jezdí domů do Krumlova, já jezdím za klientkami po Čechách i do zahraničí, do toho komerčnější projekty…

Zuzanku – moje nejzásadnější osudová modelka. Chameleon, holka, která by byla světová špička, kdyby chtěla. Potkala jsem ji, když mi bylo dvacet tři, fotily jsme kontinuálně 10 let… Zuzka měnila účesy, přidávala tetování, ničeho se nebála, nestyděla se a byla ochotná pro tu konkrétní fotku udělat všechno. Chtěla bych s ní v budoucnu udělat knihu, protože si to zaslouží.

Můj názor je, že se od retuše začíná upouštět. Když jsem naposledy fotila komerční zakázku, klienti chtěli fotky absolutně bez retuše. Na billboardy, v tisku i na internet použili ty, které jsem nafotila „syrové“ bez jediného dotyku photoshopu. A upřímně ani klientky už nechtějí přeretušované fotky sebe samých, kdy se v tom ztrácí jejich pravé já, kdy to už vlastně ani nejsou ony, ale nějaký produkt softwaru.

Ne. Každá žena je jiná, krásná po svém, jedna má krásný nohy, druhá krk, třetí vlasy… Musí mít charisma, samozřejmě, ale vysoustruhované krasavice bez duše jsou na nic.

Ženy musí hlavně vyzařovat. A řekla bych, že takové jsou ty, které zachycuji. Vždyť si samy objednají focení, protože prožívají období, kdy se cítí jen tak dobře, kdy jsou krásné podle svých měřítek, nebo se naopak nechávají fotit každý rok jako dokument toho, jak se mění – což je taky zajímavé. Většinou s holkama udržuji i následné přátelské vztahy, víme o sobě, napíšeme si – jsou to prostě prima baby…

Mojí hlavní inspirací jsou staré filmy. Lásku k nim jsem nabrala v dětství, moji prarodiče velmi obdivovali filmové hvězdy – sbírali různé časopisy a pohledy slavných herců stříbrného plátna jako Brigitte Bardotová, Marilyn Monroe nebo Alain Delon…

Já vždycky obdivovala a tíhla i k té starší, zlaté éře světového filmu – k černobílým, němým filmům noir – a osobnostem jako Greta Garbo nebo Marlene Dietrichová. Snažím se o něžnou stylizaci a zachycení této typické atmosféry aspoň do části mých fotek. Glamour je esence ženství. Rudé nehty, rudé pusy, dlouhé řasy.

Rozvířená atmosféra, zbytečně nafouklá situace, jedny prsa a jeden zadek? Decentnost sama. Autora této výstavy pana Karla Richtra jsme pozvali do Krumlova, aby fotky vystavil v našem Dekadentu. Za prvé se mi výstava líbila a za druhé technika kolodiového procesu je neskutečně náročná na zručnost, finance i trpělivost – výsledek tohohle procesu by neměl jen tak zapadnout.

Paradox je, že na jedné fotce, kterou feministky odsoudily jako součást celku degradujícího ženy, pózovala slečna, která je profesí vědkyně. Jedná se o velice inteligentní holku, úspěšnou ve svém oboru, která je však i úspěšnou modelkou. O které si každý může z fotky na první dobrou stereotypně myslet ,,krásná sexy blondýna“, ale to je přece takové klišé. Feministky mohly myslet dál.

Naopak mám výhodu v tom, že se holky přede mnou nestydí, před chlapem, i kdyby fotil tak, jako fotím já, by se ne vždy svlékly. Nikdy jsem necítila ani kariérní handicap v tom, že jsem žena.

Jediné, čemu příliš nerozumím, jsou technické parametry fotky. Když dělám fotografické workshopy, nedovedu vysvětlit technické detaily. Mám tam ale nadaného pana profesora – muže –, který studentům vyloží jejich zvídavé dotazy.

Pravdou je, že jsem obecně takový „antitechnik“, že pro mě bývá utrpení koupit si třeba nový mobil, počítač, auto nebo i foťák. Vyřídím všechno v jejich použitelnosti až na doraz, abych nemusela nakupovat.