Fotografka Alžběta Jungrová: Překvapila mě Bangladéš, lidé tam umírají na ulici

„Foťáky, počítač, dvoje tepláky, sedm triček a knížku do autobusu, abych měla co číst, když se přesouvám z místa na místo,“ vypočítává Alžběta, v současné době stálá spolupracovnice britské agentury Demotix, co si bere na své zahraniční fotoreportáže. „Všechno se mi musí vejít do baťohu a do brašny.“

Hned na své první velké zahraniční cestě do Pákistánu si však říkala, jestli má tohle zapotřebí. „Jela jsem fotit volby, jenže před nimi zabili Bénazír Bhuttovou. Dostala jsem pokyn, že mám vydržet do voleb a nafotit je. Přede mnou bylo najednou šest týdnů v téhle vzdálené zemi. Tak jsem se rozhodla je zaplnit reportáží o pašerácích drog.“

Už jen dostat se na samou hranici Pákistánu a Afghánistánu, do kmenového území, kde vládnou rodiny s vlastní armádou a kudy proudí přes 90 procent afghánské opiové produkce, nebylo vůbec lehké. Cvičí se tam bojovníci z Tálibánu a údajně se tam schovával i Usáma bin Ládin. Místo na výlety to rozhodně není.

Na tamním ilegálním bazaru, kde se prodávají i konzumují drogy, alkohol i zbraně, se člověk nikoho nedovolá. Nic takového jako policie tam neexistuje. Přesto se Alžbětě podařilo nafotit sérii zajímavých dokumentárních snímků.

Kdyby mě chtěli zastřelit, udělají to. Oni ale stříleli jen do vzduchu, pro výstrahu. Myslím, že se přede mnou trochu předváděli. Co by chlapovi s foťákem neprošlo, mně totiž často projde. Muži mají zabudovaný ochranitelský model chování a i pašeráci jsou lidé. Jen neprodávají zeleninu, ale drogy.“

Situací, kdy jí nad hlavou létaly kulky, zažila bezpočet. Dlouho ji však ani nenapadlo, že by se do nich mohla dostat. Jako běžná novinová fotografka fotila hokejové zápasy či zasedání parlamentu. Fotografování však pro ni bylo důležité už odmalička.

„Na mojí první fotce je křoví, půlka dědy a babička. Právě ona mi ji nedávno nechala zvětšit. Fotila jsem ji, když mi byly čtyři roky, a doufám, že tu fotku nikdo nikdy neuvidí,“ směje se. Za vysvědčení v první třídě dostala vlastní aparát a později na střední škole grafické už věděla, že se chce focení věnovat profesionálně. Když před čtyřmi lety dostala nabídku fotit v místech, kde to vře, neváhala.

Strach? Ten cítí tak dva tři dny před odjezdem, kdy fantazie pracuje na plné obrátky. V letadle z ní ale obavy spadnou a na místě samotném už na ně vůbec není čas.

„Z osmdesáti procent se soustředím na moment, který fotím, a ze zbývajících dvaceti na svou bezpečnost. Na strach už zkrátka nezbývá místo.“

Když dofotí, teprve se jí rozklepou kolena a pak si ráda zapálí cigaretu, kterých s sebou vozí vždy slušnou zásobu. V době, kdy se zrovna pokoušela přestat kouřit, se při své práci ocitla v Kolumbii. Místní stařík jí nabídl, že ji zavede na stezku pašeráků drog. Zajásala a vydala se za ním.

„Kouřil jednu cigaretu za druhou. Dýchat oblaka dýmu z nich ve zdejší nadmořské výšce byl opravdu výkon. Dusila jsem se vlhkým kouřem a doufala, že za dvě hodinky budeme u cíle. Jenže my u něj byli za dva dny,“ vzpomíná s úsměvem Alžběta, která z jedné své cesty přiveze něco mezi dvaceti a čtyřiceti tisíci fotek. „Fotím všechno. Vím, že už další možnost zachytit moment mít nebudu,“ vysvětluje.

Po návratu domů obvykle prvních 14 dní tráví tím, že se čerstvými fotkami probírá. „Z dvaceti tisíc se poměrně rychle dostanu na 500, pak i na 200, ale vybrat nejlepších pětadvacet, to je pro mě opravdu zhoubné. Většinou musím někomu zatelefonovat a přizvat ho k výběru. Mívám ke svým snímkům citový vztah, vím, za jakých okolností vznikaly. Ale to ještě nemusí být znakem jejich kvality.“

Právě ty nejčerstvější fotky jsou pro ni i těmi nejlepšími. Každá další cesta přebíjí tu předchozí. „Dokud budu mít dost sil psychických i fyzických, chci tuhle práci dělat,“ říká. Usadit se zatím nehodlá. Díky tomu, že je neustále na cestách, nemá nyní partnera.

„Jen vím, že chci Čecha. Ve světě jsem toho poznala dost, a tak vím, jak je důležité, že jsme koukali na stejné večerníčky,“ říká s nadsázkou.

A biologické hodiny? Zatím netikají a až začnou, je Alžběta připravena dítě si třeba i osvojit. „Viděla jsem tolik utrpení, že by mi to nedělalo žádný problém.“ Lítost a soucit s dětmi jsou pro ni snad ještě hůř zvladatelné než strach. Ten přejde, ale když vidí trpět děti, slzy se jí řinou celé dny.

„Ve vietnamské nemocnici se léčily, ale hlavně umíraly děti zasažené dioxiny. Američané jimi za války pálili listy, aby se džungle stala přehlednější. Dioxiny se dostaly do půdy a do vody, kde jsou dodnes. Děti se tam rodí s těžkými vadami, nemají třeba oči, mají srostlé prsty, někdy ani nejsou podobné lidským bytostem. Byla jsem tam čtyři dny a první den jsem jenom brečela.“

Na jejích cestách ji nejvíce překvapila Bangladéš. Na to, že tam lidé hlady umírají na ulici a celkově žijí v příšerných podmínkách, nebyla připravená. Byla tam měsíc a zhubla osm kilo.

O další zážitek, na který nezapomene, se postarali její kolegové novináři.

„Měli mi vyzvednout helmu a neprůstřelnou vestu na akci, kde se předpokládala střelba. Bylo to ve vyhrocené situaci, týden po oslavách vzniku Izraele, kdy Palestinci truchlí za své vyhnání. V pásmu Gaza se očekával střet obou etnik. Jenže moji kolegové si sice vestu navlékli, ale na mě s ní zapomněli,“ vzpomíná Alžběta.

„Naštěstí jeden píšící anglický novinář, který nepotřeboval být úplně v centru dění, mi nabídl svou.“ Gentleman, pomyslela si, když si osmnáctikilovou vestu oblékala. Vzápětí se ozvala střelba a začaly lítat rakety.

Alžběta okamžitě zalehla na zem, na sobě kromě vesty i desetikilové objektivy a tříkilovou helmu. „Naskákalo na mě ještě asi dalších pět lidí, když v tom mi zazvonil v kapse u kalhot mobil. S vypětím všech sil jsem se k němu pod tou ohromnou tíhou dostala a vzápětí jsem uslyšela onoho anglického gentlemana.

‚Je to masakr,‘ říkal mi do ucha. ‚Jenže kdyby tě zastřelili, nemohl bych tu vestu nijak vykázat v kanceláři. Mohla bys mi ji prosím tě vrátit?‘“

Adrenalinu si na svých cestách užije dost a dost. Proto o dovolené zásadně necestuje a užívá si zázemí rodiny a klidu svého bytu na Letné.

„Adrenalin je prima věc, ale k životu ho zase až tak nutně nepotřebuju. Myslím, že jednou přijde doba, kdy mi chybět vůbec nebude. Mám štěstí, že mě fotografie baví v každé podobě, v libovolném žánru. Dovedu si představit, že budu dělat medailony nebo portréty.“ A na ty se těší od podzimu, protože přesídlí na rok do New Yorku, kde chce fotit každodenní život. A odkud bude i nadále vyrážet za adrenalinem do světa.