Fotografka Alžběta Jungrová: Opravdu dobrá fotka je jedna ze sta tisíc

O sebe se opravdu nebojím. Jsem mladá, a kdybych onemocněla, nejspíš se doma vyležím. Strach mám o svoje blízké, rodiče a prarodiče. S těmi se teď radši nestýkám, jen jim nosím nákup. Chce to nějakou míru rozumu, nenechat se úplně vystrašit a vystresovat. Nejhorší je smrt z vyděšení. (směje se)

Fotila jsem hned první den, kdy začala karanténa. Byla sobota. Vstala jsem brzy ráno, s tím nemám problém, a šla na Karlův most. Byl úplně prázdný.

Fotím Prahu dlouho a tohle je historická příležitost, jak ji nově zachytit. Je to jedna z věcí, které teď můžu dělat, když některé projekty padly. Mám víc času na volnou tvorbu.

Pro mě to byl milník. Žila jsem tou dobou v Londýně a živila se jako asistentka v reklamce. Za rodiči do Prahy jsem přijela na prázdniny, jenže přišly povodně, a tak jsem začala jezdit na evakuace s hasiči a – fotila. Díky tomu jsem dostala nabídku práce v Hospodářských novinách, a už jsem se do Londýna nevrátila.

Dobrodružnou povahu nemám. Nejsem ten typ člověka, co by vzal batoh a jel jen tak na měsíc do Indie. Tenhle způsob cestování nemám ráda. Hnacím motorem je u mě tvrdohlavost. Když něco dělám, chci v tom být nejlepší. Adrenalin sám o sobě mě nezajímá. Dělat reportážní fotky z mimořádných míst a situací je cesta, po níž se jde profesně na vrchol.

Samozřejmě můžete v Česku roky fotit dokumentární fotky, ale zviditelnit se jen tímhle je hodně těžký. Jsme země, kde se většinou nic moc dramatickýho neděje.

Chtěla jsem být dobrá a chtěla jsem být vidět. Proto jsem přijala nabídku odjet fotit volby v Pákistánu. Bylo to v neklidné době, kdy zabili Bénazír Bhúttovou. (Pákistánskou političku a bývalou premiérku zastřelil v roce 2007 sebevražedný atentátník.)

Volby se nakonec posunuly o šest týdnů a já nechtěla sedět a čekat. Zjistila jsem, že u hranic s Afghánistánem je bazar s heroinem. Řekla jsem si, že to je přesně fotostory, která může být slavná. Tak tam prostě odjedu a udělám to. O rizicích jsem moc nepřemýšlela.

A protože jsem tvrdohlavá, otravovala jsem tak dlouho, až jsem tu story fakt udělala. To mi odpálilo kariéru úplně jinam. Kdyby se to nestalo, fotila bych nejspíš dál politiku.

Stejně jako se zelinářema na Haveláku. (směje se) Lidi jsou všude stejný. Tohle byli trhovci, nic jinýho. Kupujou a prodávaj produkty, je to pro ně zboží a obživa. Vypadá to tam opravdu jako tržiště, se starýma váhama a závažíma, jen se tam neváží zelenina, ale cihly heráku.

Pro ty chlapy jsem byla hrozně zajímavá, možná i víc než oni pro mě. Nosila jsem dlouhé kalhoty, dlouhé rukávy, na hlavě baseballku, v puse cigáro a přes rameno foťák. Trvalo jim třeba pět minut, než pochopili, že jsem holka. Nikdy předtím neviděli ženskou kouřit cigáro.

Chodili se na mě dívat, jak řídím auto, protože ženskou řídit auto asi taky ještě neviděli. Byla jsem pro ně atrakce. Tohle nebyli žádný šéfové drogových kartelů, kteří na potkání střílí a zabíjejí.

V jednu chvíli jsem se opravdu trochu bála. V kufru od auta mě vezli k šéfovi bazaru, s nímž jsem se měla domluvit na podmínkách focení. Když jsem na něj pak čekala a kolem stáli chlapi se samopalama, došlo mi, že jestli zmizím, nikdy nikdo už nezjistí, jak a kde jsem skončila. A v tu chvíli jsem věděla, že už s tím nemůžu nic udělat.

Naštěstí v takových kritických situacích moc prostoru na přemýšlení nemáte. Mozek musí řešit to, co se zrovna děje, nevytváří katastrofické představy. A taky rychle zapomíná. Když jsem před dvěma lety připravovala fotky na retrospektivní výstavu pro pražskou Nikon Gallery, zjistila jsem, že si některý situace a fotky z nich nepamatuju.

Jenže zase na druhou stranu… Proč by mi to neměli dovolit?

Všichni vědí, že tam ten trh s heroinem je, vědí to roky, desítky let. Proč tam nikdy nikdo nevtrhnul a nesrovnal to? Je to kmenový území spravovaný rodinnými klany, který mají vlastní obranu, jsou svým způsobem nedotknutelný. Je jim celkem šumák, jestli to vyjde v západních médiích.

A navíc – to ego! Chtěj bejt slavný a bejt vidět. To neplatí jen o obchodnících s heroinem, ale o lidech obecně. Nestává se mi, že by se někdo nenechal vyfotit. Někdy předpokládám, že ty lidi nebudou chtít, a pak jsem překvapená.

No vidíte. Lidi mají přirozenou potřebu se zviditelnit. Sociální sítě jsou na téhle potřebě postavené. Na druhou stranu kvůli nim a rozšíření internetu vnímám i větší opatrnost, lidi si víc hlídají, co má, anebo nemá být vidět, protože když se něco dostane na internet, už to tam zůstane.

V době před internetem byli všichni mnohem odvážnější. Dneska u každýho focení řeším, co můžu a nemůžu publikovat. Fotím třeba burlesku (show na pomezí varieté, kabaretu a striptýzu), mám tam jednu krásnou fotku ze zákulisí, holka nahoře bez se dívá přímo do objektivu. Ale když jsem tu fotku chtěla do katalogu z výstavy, musela jsem se té holky zeptat, jestli souhlasí. Odmítla to.

Atmosféra připomínající Paříž šedesátých let, a hlavně návrat k ženskosti. V dnešní době jsme všichni napůl ženský, napůl chlapi, protože se od nás čeká, že budeme rodit děti a do toho ještě vydělávat prachy.

V burlesce je touha po návratu ke křehkosti a kráse. Začínala jsem ji fotit před osmi lety, za tu dobu se ty holky neuvěřitelně posunuly. Když začínaly, styděly se, dneska jsou to ženský, za kterýma se na ulici každej otočí, protože mají sebevědomí, uměj se oblíknout a namalovat, nebojí se upoutat pozornost.

Původně jsem burlesku fotila čistě reportážně, třeba jak se holky líčí v zákulisí. Teď už se z toho snažím víc dostat pocity a emoce.

Ne. (směje se) Fyzicky a psychicky je to náročný. Ale nikdy neříkej nikdy, třeba se k takové práci ještě někdy vrátím. Z každé práce se nakonec stane stereotyp. Je jedno, jestli fotíte burlesku nebo nepokoje v Pásmu Gazy.

Patnáct let jsem jenom zaznamenávala realitu. Teď mám chuť vyjadřovat se taky sama za sebe. Pořád dělám i dokumentární fotky, komerční focení mi umožňuje vybírat si v dokumentu jen to, co mě opravdu silně zaujme. V poslední době tak vznikla třeba série fotek z ženské věznice ve Světlé nad Sázavou.

Byla jsem tam šest týdnů. Jet tam na dva dny by pro mě nemělo smysl. Narušování intimního prostoru musí být podmíněné důvěrou. A tu nezískáte za hodinu. S každou z těch ženských, který jsem fotila, jsem mohla strávit dva až tři dny na cele. V tý jedný malý místnosti je to jak pět let života, tak intenzivní.

Všichni máme tendence soudit lidi. Nesedí tam nejspíš nikdo, kdo by si to nezasloužil. Jenže když slyšíte příběhy těch ženských, dojde vám, jak moc je ten jejich osud předurčený tím, do čeho se narodily, koho v životě potkaly.

Velká část z nich si prošla týráním, znásilňováním, vyrůstaly v rodinách feťáků. Ty příběhy jsou strašný. Navíc ženský, na rozdíl od chlapů, páchají zločiny často pod vlivem emocí, ne tolik z vypočítavosti. Když si je vyslechnete, díváte se na ně jinak.

Moje rodina je úžasná. Mám strašný štěstí. Ostatně my všichni máme velký štěstí. Donedávna jsme žili v klidu a míru, v nadstandardním luxusu. To, že máme všichni teplou vodu a splachovací záchody, není samozřejmost pro všechny lidi na světě.

Hodně rodin má auto a jezdí dvakrát ročně na dovolenou. Máme se neuvěřitelně. A já mám k tomu bonus rodiny, hrozně hezkej vztah s mámou i s nevlastním otcem, mám super bráchu a další tři bráchy nevlastní. Jsme na sebe hodně napojení. Někdy mě to až dojímá.

Zemřel v New Yorku dva dny po tom, co jsem se narodila. Že má pravnučku, už se nedověděl. Četla jsem jeho knihy. Samozřejmě jsem hrdá, je hezké mít někoho takového za sebou. Cítí to tak i moje máma a babička.

Kradla jsem v Máji ruce figurínám a vytvářela z nich surrealistická zátiší. (směje se) Byly to takový dětský fotky. Zaplaťpánbůh zmizely v propadlišti dějin. Ten foťák jsem si hrozně přála. Byla jsem nekomunikativní dítě, blbě jsem nesla školu a to, že musím mluvit s lidma.

Foťák pro mě byl od začátku prostředek pro komunikaci s okolním světem, vytvářel ochrannou bariéru. Hned jsem věděla, že se chci stát fotografkou. Nikdy jsem už pak o ničem jiným neuvažovala.

Jednou za měsíc jsem ten svůj film nesla nechat vyvolat, trvalo to tejden a já se celou dobu klepala, co tam bude nebo nebude za poklady. Doba filmu měla svoje kouzlo.

Nechala mě. Myslím, že chápala, že v sedmi letech má dítě svůj vlastní vizuální svět. Navíc to byl nějakej obyčejnej ruskej foťák, na kterým se kolečkem nastavily hory, postavička nebo kytička. Na to žádné technické dovednosti nepotřebujete.

Pořádnej foťák jsem dostala, až když jsem udělala přijímačky na střední školu, byl to Nikon FM 2 a mám ho dodneška.

Analog mám, občas si ho beru na takové uklidnění se. Těch třicet šest oken donutí člověka přemýšlet, než cvakne. Má to něco do sebe.

Opravdu dobrá je jedna fotka ze sta tisíc. Ani dobrej fotograf jich neudělá deset za den. Když jdete fotit, musíte vědět, co chcete fotit a proč. A pak ještě zvládnout fázi editace a vybírání, to spousta lidí podceňuje.

Na co fotíte, zase tolik důležitý není. Mimochodem, tohle (ukazuje na mobil) je lepší, než byl kdysi můj první digitál. Jde o výsledek, o to, jestli fotkou dokážete přenést emoci. Focení je i zábava. Ale hlavně k němu potřebujete obrovskou trpělivost a pokoru.