Fotbalová sudí Dagmar Damková relaxuje při učení

Po svém návratu do Česka se jí však nedostalo od jejích kolegů skoro žádné gratulace. Ona si tím ale hlavu neláme: „Ženská a navíc úspěšná. To je pro kolegy vražedná kombinace. Neříkám, že pro všechny, ale spousta z nich to asi těžce nese,“ zamýšlí se rodačka z Plzně nad tím, proč jí u nás není přáno.

Než začala Dagmar pískat zápasy, sama fotbal hrála. Už jako malá se s kluky po škole na hřišti honila za balónem, pak tenhle sport začala dělat na profesionální úrovni. Sedm let kopala první ženskou ligu za Rapid Plzeň a pak v Německu.

„Rozhodčí jsem tehdy vnímala úplně jinak než dnes. Pamatuju si, že když něco pískli, tak, protože jsem vždycky byla vzteklý hráč, jsem jen křičela: Co to pískáš? To si snad děláš srandu!“ přiznává. Tehdy ji ani ve snu nenapadlo, že i ona se jednou na hřiště dostane s píšťalkou v ruce.

.: Sudí Dagmar Damková v akcifoto: ČTK

Nabídku zkusit dělat rozhodčí dostala před třinácti lety. „Dřív tu byly jedny fotbalové noviny a jejich šéf se hodně angažoval ve fotbale. Právě on mi jednou řekl: Damková, zkus pískat!“ A ona si řekla, proč ne? „Nejdřív ale musíte projít seminářem, abyste vůbec věděla co a jak. Musíte se naučit základní postavení a spoustu dalších pravidel,“ vzpomíná.

Svůj první zkušební zápas v české nejvyšší soutěži měla v roce 2003, od té doby se střídavě objevovala v první a druhé lize. Od roku 1999 je i mezinárodní rozhodčí. Pískala na mistrovství světa žen v roce 2007 v Číně i na olympiádě v Aténách před čtyřmi lety. Na letošní olympiádě v Číně rozhodovala dokonce šest zápasů včetně finále.

„Jestli se po mém návratu z Číny něco změnilo? Určitě ne. Všechno je zase ve starých kolejích,“ říká sympatická brunetka.

Když s pískáním začínala, připadala si trochu jako exot. „Dnes už si ale veřejnost zvykla, že jsou rozhodčí i ženy. Navíc jsem si vydobyla i jméno, takže teď už to není tak drastické, jako to bývalo.“

V čem? Dagmar přiznává, že má za sebou nespočet probrečených nocí i dní. Dokonce si i několikrát říkala, že s pískáním sekne. Nejhorší pro ni byly pokřiky z tribuny.

.: Nástup před finálovým olympijským zápasem Brazilek s Američankami.foto: Právo/archív Dagmar Damkové

V jednom tuzemském zápasu ji jeden divák málem dohnal k pláči přímo na hřišti. „Tehdy jsem byla na lajně s praporkem a padl gól do domácí brány. Diváci ale po mně chtěli ofsajd. Jenže gól platil. A jeden divák zakřičel tak, abych to slyšela: Ty kurvo jedna, aby ti doma všichni pochcípali!

Tohle byl moment, kdy jsem měla co dělat, abych se udržela. Dodnes to v sobě mám. Když si na to vzpomenu, tak si říkám, že nic horšího mě potkat nemůže.“

Překousnout před časem musela i to, když na povrch vypluly přepisy hovorů mezi sudím Zejdou a delegátem Prášilem, kteří o Dagmar mezi sebou mluvili velmi vulgárně. Tehdy to byl pro ni šok, ale i nad to se povznesla.

„Do té doby jsem si myslela, že to jsou kolegové, se kterými si mám co říct. Najednou jsem ale zjistila, že je všechno jinak.“ Kamarády mezi kolegy by dnes spočítala na prstech jedné ruky. Jak říká, u nás v téhle branži se přátelství nevytvářejí. „Jsme soupeři. Stejně jako hráči. Oni bojují o to, aby hráli, my zase o to, abychom pískali.“

Ještě dnes si kolikrát říká, jestli to má všechno zapotřebí. Sílu jí ale dodává fakt, že ve světě má mnohem lepší postavení než u nás. „A právě ve světě mám i mezi sudími kamarádky. Když se dívám na fotky z olympiády a mistrovství světa a vzpomenu si, co jsme s kolegyněmi zažívaly pěkných chvil, jak jsme třeba jen pařily na pokoji. To je pro mě satisfakce,“ tvrdí s úsměvem Dagmar.

.: Nejlepšími přáteli Dagmar jsou její dva psi - roční Ben a čtyřapůlletý černý Dasty.foto: Právo/archív Dagmar Damkové

„Co je na pískání nejtěžší?“ zamýšlí se. Jak říká, každý zápas je jiný a každý přinese jiné situace, kdy musí třeba zkoumat, jestli hráč simuluje nebo nesimuluje. Ale podle ní jedním z největších oříšků ve fotbalu jsou ruce. „To je pro mě velký problém. Protože u nás praktikujeme něco jiného než ve světě, kde se uznává pouze ruka úmyslná, ne nastřelená.“

A nabízel Dagmar někdo úplatky? „Ne, ani bych je nikdy nevzala!“ říká důrazně: „Možná si řekli: hele ženská, nevíme, co od ní čekat. To je můj osobní názor.“ Je ale pravda, že párkrát už dostala před zápasem kytku, bonboniéru či parfém.… To ale Dagmar nepovažuje za úplatky. Jen se tak tak prý chtějí kluby ukázat v dobrém světle.

Podle jejího názoru je korupce všude, nejen ve fotbalu. Proto se soustředí především na svou práci a v tom, jestli někdo něco dostane, či vezme peníze, se nepiplá.

Kromě fotbalové rozhodčí má Dagmar ještě jednu profesi. Učí na jazykové škole angličtinu. Na gymnáziu neměla vůbec představu o tom, co by v budoucnu chtěla dělat, a tak šla podle svého nejjednodušší cestou: podala si přihlášku na pedagogickou školu, bakalářské studium angličtiny.

„Učení je pro mě relax. Vždycky, když je ve fotbalu něco špatně - třeba nějaká úplatkářská aféra -,tak si jdu do školy oddechnout,“ říká s tím, že navíc všichni její studenti jí fandí a podporují ji.

.: Kromě pískání ještě v Plzni učí angličtinu.foto: Právo/Petr Horník

„Žáci sledují moje zápasy v televizi. A když jsem pískala na olympiádě, tak mi psali krásné textovky v angličtině. Třeba: ahoj učitelko, blahopřejeme vám!“

Kromě dětí pak ještě v Plzni učí doktory a sestřičky z onkologie. „S nimi dělám všeobecnou medicínu, ale i všeobecnou angličtinu. Když někam vyjedou, tak aby se domluvili…“

A když zrovna neučí a nepíská, zajde si ráda na pokec s kamarádkami. Hlavně denně trénuje. „Musím si udržovat kondičku, protože během zápasu naběhám deset až patnáct kilometrů. Dresy mám pak úplně propocené,“ tvrdí.

V zásobě jich má celkem šest. Tři s krátkým rukávem a tři s dlouhým. „Na olympiádě jsem je musela pořád prát,“ směje se. „Zápasy byly jinde než v Pekingu a odlétalo se vždycky den před utkáním a přilétalo se zpátky den po fotbale, většinou tak kolem poledne. Během oběda nám řekli nominace a druhý den se zase letělo, nebo jelo vlakem. Takže jsem přilítla, rychle jsem vytáhla všechno z tašky a běžela za pokojskou, aby mi dala prádlo vyprat. Naštěstí jsem ho vždycky večer už měla čisté.“

„To je v poslední době častá otázka. Snad jediný, kdo se mě na to neptá, je maminka.“ Všechny její kamarádky totiž už mají dítě, tak je teď prý řada na ní. Přítele sice má, ale ještě necítí, že by na miminko byl ten správný čas.

Dagmar žije s bývalým rozhodčím a současným šéfem Západočeského krajského fotbalového svazu Romanem Berbrem (54), kterému podle svých slov za hodně vděčí. Byl to totiž Roman Berber, kdo držel Dagmar v jejích začátcích při zemi.

.: Všechny její přítelkyně už mají dítě, teď je řada na ní. Na snímku s kamarádkou Monikou a její desetiměsíční dcerou Terezkou.foto: Právo/Petr Horník

"Když jsem si myslela, že jsem zápas zvládla, on mě posadil zpátky na zem a zkritizoval mi spoustu věcí,“ vzpomíná a dodává, že mu pak ale vždycky dala za pravdu.

Teď spolu veškerý svůj volný čas věnují přestavbě domku. „To je v současné době moje priorita. Děláme to už čtyři roky, už bych to chtěla mít hotové. Pak budu řešit, co dál,“ uzavírá.