Foodblogerka Kitchenette: Na teplé večeře můj muž neslyší

Jméno Kitchenette neboli Kuchyňka, které pro svou práci používá, znají všichni, kdo se zajímají o jídelní kulturu. Když se na své první mateřské s dcerou Grétou začala svému blogu věnovat systematičtěji, netušila, kam ji záliba v dobrém jídle a kultivovaném servisu zavede. Blog Kitchenette brzy získal pozornost čtenářů i mnoho prestižních ocenění. Je to již deset let, kdy na něj umístila první recepty.

„Třeba na glazované mrkvičky pečené v troubě a potřené medem. Přišlo mi to jako jednoduché jídlo, ale slavilo úspěch,“ popisuje začátky své pozoruhodné kariéry.

První recepty, které dala k dobru, byly inspirované tradicí její rodiny. „Vzpomínám si taky, že jsem zveřejnila recept na tvarohový páj. I ten pocházel z našich rodinných zdrojů. K nim jsem se obracela často. Chtěla jsem na svůj blog dávat jen to nejlepší, lety a praxí ověřené. To, k čemu se doma stále vracíme,“ vysvětluje Markéta.

Jako dítě byla v kuchyni často a ráda. Zejména díky svým dvěma babičkám, ačkoli i její poměrně dost zaměstnaná maminka denně vařila teplé večeře a nebála se experimentovat.

„Moje babičky byly obě skvělé. Každá byla úplně jiná a z jiné kulturní vrstvy. Spojovalo je, že často a rády vařily i pekly. Ovládaly jak sladkou, tak slanou kuchyni.“ Maminky máma byla ze Zlína. Prvorepubliková dáma, která nevyrazila do města bez rtěnky a bez bot na podpatku. „Byla velmi elegantní a zároveň i precizní kuchařka. Cukroví měla vymazlené, jeden kousek jako druhý,“ říká Markéta.

Babička z tatínkovy strany byla sirotek a pocházela z chudých poměrů. Srdečná paní, která si všeho vážila. „Její kuchyně byla hodně tradiční. Ráda vařila klasiku - knedlíky, kachnu se zelím, vepřo knedlo zelo, buchty. Jednoduchá tučná jídla. Byla to rozmazlovací babička, co by nás láskou snědla.“

S rostoucím zájmem o Markétinu gastronomickou inspiraci přibyla nutnost většího množství receptů. Rodinná pokladnice po nějaké době již nestačila. Navíc blogů o jídle začalo přibývat. Markéta své nápady rozvíjela dál, ale držela se osvědčených zásad. Postupem času stále více zdůrazňovala i zdravý rozměr kvalitního stravování.

Do českých kuchyní vracela základní suroviny a křísí staré, ale dobré techniky, jako třeba fermentaci neboli kvašení. Její první autorská kuchařka Rok v kuchyni, kterou vydala v roce 2014, nabídla v běhu čtyř ročních dob klasická jídla i trochu exotiky, spoustu sladkého a také možnosti, jak do kuchyně vtáhnout nové chutě a ingredience.

„Zásadně nepracuji s polotovary. Stejně tak to dělám i doma, ve své vlastní kuchyni. Žiju to, o čem píšu. A v mojí kuchyni není maso základem. Vegetariáni nejsme, ale myslím si, že není nutné jíst maso každý den. A někdy i několikrát za den. Mám ráda skromnější kuchyni poskládanou z kvalitních prvků.

Ráda si hraju s klasickými jídly. Pokud peču kachnu, husu, cukroví nebo vánočku, snažím se recepty vylepšit, aby byly zajímavější. Když je původní recept od babičky z hladké mouky, část nahradím celozrnnou nebo přidám mletá semínka. Ráda bych tím inspirovala lidi, aby se nebáli zaměnit části klasických receptů. Ve výsledku to na chuti neubere a je to zdravější,“ myslí si.

Českou kuchyni má ráda, ale trochu jí v ní chybí více zeleniny a čerstvých surovin. „Což vychází z podnebního pásu,“ podotýká. Občas ji doplní nebo zvýrazní chutěmi Asie, kde se nešetří bylinkami a kořením.

„U indické kuchyně je to obzvlášť výrazné a intenzivní. Když doma vařím exotiku, nesnažím se, aby byl výsledek jako v thajské nebo vietnamské restauraci, ale od všeho si vezmu trochu.“ Do českého salátu přidá klidně exotické bylinky. Čerpá ze všech možných kuchyní, aby byl výsledek pestrý. U opakování rodinných receptů by prý dlouho nevydržela.

Nejsou to jen recepty, na co čtenáře láká. Je dost těch, kterým se sbíhají sliny nad fotkami jejích dobrot a zatouží si je sami uvařit.

„Fotím si sama. Chodila jsem na střední výtvarnou školu - a už tam mě fotka přitahovala. Koketovala jsem s ní, a chtěla ji dokonce studovat. No, nešla jsem, ale nějakou dobu jsem chodila s klukem, který byl fotograf. Paradoxně mě to od fotky vzdálilo, protože jsem ji brala jako jeho teritorium, na které nevstupuji.“

Po škole se ale dostala do módního byznysu, kde patnáct let působila jako vizážistka a make-up artistka. Mohla koukat pod ruce těm nejlepším fotografům, se kterými pracovala, a získat představu, jak se co dělá. Díky tomu se později nebála techniky ani svícení.

„Pokud bych měla říci úplnou pravdu, blog mě baví zejména kvůli fotkám. Psaní a úprava článků je až na druhém místě. Ale dekorování fotky a food styling mě baví moc. Říká se, že nafotit jídlo není jednoduché, ale pokud člověk pochopí základní klíč, stačí málo a je vyhráno.“

I když je zdatná kuchařka, je pro ni svátkem zajít si do dobré restaurace. „Velmi si to tam užiju. Jsou období, kdy vařím míň. Nakupí se jiná práce a já nestíhám. A to jsem pak moc ráda, když uvaří manžel nebo maminka. Když vařím já, dost se nasytím vůní a ochutnávání při samotném procesu, a výsledek na stole už si tolik neužiju, jako když uvaří někdo jiný,“ přiznává.

Říká se, že láska prochází žaludkem, ale v jejím případě je to složitější. Její manžel Jozef má jídlo rád a umí ho ocenit, ale když spolu začali žít, dával Markétě najevo, že hospodyňka není to, co od ženy očekává na prvním místě.

„Byla jsem vždy typ, co rád hnízdí a hostí blízké lidi a známé, od dětství jsem se těšila, až budu mít svoji domácnost,“ říká Markéta. A tak to taky docela dlouhou dobu bylo. Skončilo to, až když se narodily děti.

„Pořád k nám někdo chodil, vyjídala se naše lednička, pořád bylo něco na stole. Ale můj muž vždy tvrdil, že on to vlastně nepotřebuje. Že mu na tom až tak nezáleží. Znal typ českého Honzy, který má doma nastrojeno a navařeno, a to mu nic neříkalo. Teplá večeře nebylo nic, čím bych ho ohromila.“

Jozef si rád vyrazí do společnosti a je temperamentní. Teď je Markéta za tento rys ráda. Narodily se tři děti, přibylo podnikání.

„A on není rozmazlený. Není z těch, kteří by očekávali po návratu domů plný servis a navařeno. Domácnost je povinností nás obou, máme v tomto smyslu rovnováhu. Péče o domov je fifty fifty.“ Model, kdy žena navaří a všechno zařídí, se u nich prostě nepraktikuje.

Manžel Jozef, se kterým je už patnáct let, působí jako manažer a producent v oblasti umění a pochází ze Slovenska.

Jejich vztah prošel krizí, když se jim narodily děti. Ustáli ji a dnes tvoří stabilní pár. Jejich nejstarší dcera Gréta je citlivá a empatická, syn Ruben je spíše introvert a nejmladší Issac je jeho pravým opakem.

„Děti milují luštěninová jídla, včetně třeba arabského hummusu. Mají rády i curry a čínu. Občas uvařím i něco ze slovenské kuchyně, třeba šulance s mákem. Halušky s brynzou se u nás dělaly vždycky, ale šulance, ty jsem objevila až nedávno. Zpestřily nám jídelníček. Moje zlínská babička dělala jejich variantu, nudle s mákem a vlašskými ořechy.“ Šulance ochutnají také pokaždé, když jedou do Tater. Místní kuchyni zkusí všude tam, kam cestují. I na Bali, kam jezdí trávit zimní měsíce.

Jezdit do tepla přes Vánoce se postupem času stalo rodinnou tradicí. Nejprve pobývali v Thajsku, později to změnili na Bali. Z měsíce se postupně stávalo stále delší období. Když byly dcerce dva roky, zůstali tam měsíce tři.

„Rekord jsme měli v období covidu. Když jsme tam před Vánoci odjížděli, tušili jsme, že to bude na delší dobu. Náš pobyt se protáhl na půl roku. Užili jsme si krásný čas, což je trochu hloupé říct v kontextu toho, co se tu dělo. Na Bali bylo vše otevřeno, dalo se tam svobodně žít. Mohli jsme odtud pracovat, užívat si západu slunce na pláži a ještě zachraňovat místní psy. To už asi nezažijeme, protože turistický ruch už je obnoven a všude je zase hodně lidí.“

Indonéská kuchyně podle ní není tak úžasná jako thajská, ale i tak je inspirativní. „Balijci nejsou tak spořádaní jako Thajci, jsou více hektičtí. Jídlo nemají tak nazdobené, ale díky nim jsem se naučila milovat tofu a tempeh. Tady u nás ho jen zřídka koupíme v dobré kvalitě.“ Balijská kuchyně je hodně ovlivněna australskou. Mnoho Australanů sem totiž létá na dovolenou.

„Na Bali je rozeseto mnoho veganských bister a velmi se tu uchytila kultura zdravé výživy. Smoothie, avokádové tousty nejdete v každém bistru,“ říká Markéta.

To jsou sice báječná jídla do tepla, ale v zimě si naše tělo žádá něco jiného. „Pokud ho posloucháme, řekne nám, co je v který čas prospěšné. V zimě máme více chuť na vývary a hutné polévky, které nás zasytí a prohřejí. Vozí se k nám tropické ovoce, které v tu dobu dozrává na druhé straně zeměkoule, ale není pro nás nejvhodnější. Ochlazuje organismus, stejně jako citrony.“

Pro našince je v tomto období přirozeným zdrojem vitamínu C kysané zelí. Vše fermentované neboli kvašené nám pomáhá podle blogerky zvyšovat imunitu a podporuje střevní mikrobiom, který má na práci péči o naši obranyschopnost. A taková husa s knedlíkem a zelím doplní zinek, vlákninu, vitamíny i sacharidy.

„Není to nezdravé jídlo, jen jsme se dostali do období hojnosti a dopřáváme si víc, než dříve bylo běžné. Naši předci maso nejedli denně, ale jen v neděli nebo o svátcích. Drůbež má zdravé maso a sádlo z husy se slilo a použilo jinde. Třeba jako mast.“

Kromě toho, že vyučuje na Gourmet akademii, je Markéta také členkou gastrokroužku, který kolem sebe z řad kuchařů a foodblogerů shromáždil tvůrce české gastromapy Lukáš Hejlík.

Letos se jí také podařilo vydat dvě kuchařské knihy, jednu z nich autorskou. „Ta druhá je moje adoptivní dítě od skandinávských foodblogerů, sbírka receptů od kuchařů, co si říkají Green Kitchen. Nikdy jsem neměla vzory, ale zrovna tihle manželé pro mě byli dost ikoničtí,“ usmívá se Markéta. Líbilo se jí, jak fotí, co vaří, a moc s nimi chtěla seznámit české publikum. Aby vidělo, že se nemusí jíst maso tak často. A že i bezmasá kuchyně může být nápaditá a chutná.

„Pořád jsem čekala, že Green Kitchen vyjde i u nás, ale nestalo se to. Mrzelo mě to. Byli jsme zrovna v Indonésii, když jsem to rozebírala jednou večer s mým mužem. No a druhý den jsem tyhle Skandinávce potkala na pláži! Leželi vedle nás na lehátku. Dodnes si myslím, že to byl osud. Díky tomu setkání jsem vydala v češtině jejich první knížku a postupně i všechny další.“

Na pulty poslala i svou vlastní sbírku receptů, které dlouho zrály v šuplíku.

Dlouho se jí nedařilo kuchařku dokončit. Buď se narodilo další dítě, nebo přišlo něco jiného. Díky tomu recepty průběžně vylepšovala. „Někdo dokáže vydat knížku každý rok, ale já chtěla vydat recepty, které jsou fakt skvělé. Nejen další recept na vánočku, ale něco inovativního. Něco, co byste si opsaly od kámošky, protože vás to nadchlo. Je to tresť toho nejlepšího, co vařím doma, klasická i moderní jídla,“ uzavírá.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Kuchařky