Filmová architektka Lucie Fejková: S chutí stavím holčičí pokojík i doupě vraha

Kvůli natáčení občas používáte i byty, které lidé běžně obývají. Tahle možnost nakukovat do cizích domovů, to je asi slušná sonda do lidské duše…

To si pište. Občas se musím krotit, když vidím, čeho jsou lidé schopní. Navštívila jsem byt, kde byla uprostřed obýváku vitrína, z jedné strany měl pán vystaveny drahé hodinky, zapalovače a pistoli, a z druhé strany měla paní vyskládané luxusní parfémy. Působilo to bizarně. V jiném bytě jsem se setkala s perfektně upravenou maminkou, která nás zavedla do dvou dětských pokojů. Chlapeček měl všechno v zelenomodré, tužky srovnané přesně podle barvy, bačkůrky vzorně vedle sebe. Druhý pokoj byl celý růžový, na koberci nebylo jediné smítko a na židli způsobně seděla načesaná holčička s koleny u sebe. V tu chvíli jsem si říkala, že ty děti budou za několik let určitě potřebovat sezení u psychologa.

Nevadí lidem, že šmejdíte v jejich intimní zóně?

Existují lidé, které pronajímání bytu či domu dokonce živí. V době natáčení odjedou třeba na chalupu nebo na dovolenou. Za pronájem mohou inkasovat i desítky tisíc za den, je to snadný způsob, jak přijít k penězům.

Nechávají majitelé bytů na místě i osobní věci?

Záleží na konkrétních lidech. Někteří mají perfektně uklizeno a všechny osobní věci jsou pryč, někdo je schopen nechat spodní prádlo na zemi a je mu to jedno. Spolupracujeme jak se sociálně slabšími, tak s lidmi, kteří si nechávají stavět vily za miliony. Pronajímatelé, s nimiž jsme ve spojení dlouhodobě, jsou většinou zvědaví, co s jejich domovem provedeme. Když se vrátí, tak se jim třeba proměna natolik líbí, že si nový interiér nechají. Jsou však i tací, kteří nesnesou sebemenší změnu, a vše musí být do detailů přesně jako před jejich odchodem.

Co všechno se o lidech z jejich obydlí dozvíte?

Na čem lpí a čím se rádi obklopují, ať se jedná o úspěšného manažera, bohéma, pár z města, nebo rodinu tíhnoucí k přírodě. Pak toho také využívám, když ladím konkrétní filmové či seriálové postavy. Vzpomenu si, co jsem někde viděla v reálu. Když to hodně zjednoduším, tak například záporný hrdina trpící určitou obsesí bude mít strohý byt a v něm chorobně uklizeno, naopak starší nábytek a spoustu cetek zas bude provázet ezotericky laděnou postavu.

Povídáme si u vás v bytě. Když tak koukám kolem, přemýšlím, jak byste popsala sama sebe?

Určitě je poznat, že mi hodně záleží na tom, v čem žiju. Moje pracovní deformace se projevuje i při cestování a v hotelových pokojích pravidelně stěhuji nábytek i osvětlení, což dělá atmosféru. Když přijdu, nejdříve se zabydlím. Celkově se ráda obklopuji zajímavými věcmi, často jsou to i pozůstatky z natáčení. Včera jsem si z obhlídky přivezla například nádherný talíř, sbírám zajímavá světla. Pro někoho může být můj byt moc, já si stojím za každým kouskem, ať už je to nábytek, dekorace, cokoliv. Bohužel nemám tolik času věnovat se vlastnímu interiéru jako těm cizím.

Chtějí po vás kamarádi, abyste jim zařídila byt?

Ano a ráda jim vyhovím. Horší to je, když mě požádá někdo cizí a přinese deset různých obrázků, rozličných stylů z Pinterestu. Je těžké tvořit byt na míru, pokud člověka neznám. To už se raději pustím do navrhování interiéru restaurace, protože ráda vařím i jím a mám k tomu blízko.

Vaše maminka je úspěšná módní návrhářka Helena Fejková. Naučila vás šít tak, jako to umí ona sama?

Vyrostla jsem pod šicím strojem, v bytě plném látek. Máma má spoustu historek, jak jsem jí rozstříhala sametové zvonáče, protože jsem potřebovala oponu pro své divadélko. Vtipné je, že šít neumím. Všechny moje výtvory byly slepené či svázané, včetně obří garderoby pro barbíny. I jejich plavky byly na zavazování. Jednou jsem zkoušela uplést svetr na mončičáka, v půlce jsem své úsilí vzdala. Chyběla mi trpělivost. A to si představte, že máma dokonce vyučovala paličkování a pomůcky k tomu měla i doma. Vždycky, když jsem to viděla, bylo mi z toho mdlo. Radši jsem si něco kutila.

Stavěla jste si obydlí pro panenky?

Jasně. Neustále jsem něco vyráběla, ono toho tenkrát moc nebylo. Měla jsem dvě plastové barbíny, tedy spíše takové náhražky, protože ty pravé se nedaly koupit, vyráběla jsem jim domečky a nábytek. Byla jsem schopná se zabavit na spoustu hodin, ani kamarády jsem nepotřebovala. Bylo jasné, že mě umělecká škola nemůže minout. Mám totální hudební „hluch“, nikdy jsem nebyla sportovně nadaná. Neměla jsem jasnou představu, čím přesně bych se chtěla živit. Pragmaticky jsem zvolila specializaci design hraček, je to univerzální obor.

Takže jste pokračovala ve stavění pokojíčků?

Vlastně jo. Ve škole byla k dispozici truhlářská dílna, kde jsme se učili pracovat se dřevem, vytvářeli jsme kašírky, patiny, zkoušeli jsme i věci z papíru, kovu, navrhovali jsme si také design různých produktů. Výrobě hraček se standardně nevěnuji, ale když se naskytne příležitost přichystat dětský pokoj, užívám si to a náramně se mi hodí, že zvládám pracovat s různými materiály.

Vedla od panenek k filmu dlouhá cesta? Kde se ty zcela různorodé oblasti proťaly?

Na střední vyučovali malbu úžasní pedagogové, co měli vystudovanou DAMU, směrovali nás ke scénografii, například jsme vyráběli masky pro Žižkovský masopust. Ve třeťáku mě spolu s dalšími studenty vybrali na natáčení filmu, při kterém jsme nejprve jen kreslili, pak nás oblékli i do kostýmů a stali jsme se součástí komparzu. Byla jsem naprosto uchvácena přístupem americké produkce, prostředím a filmovými dekoracemi.

Zkusila jste se hlásit na scénografii?

Právě že ne. Dostala jsem se k ní oklikou. Rodiče kamarádky měli slavnou hospodu U Zavěšenýho kafe, kde jsme seděly skoro pořád. Jednou jsme s sebou měly i desky s výkresy, které po nás chtěl ukázat chlápek od vedlejšího stolu, co se s námi dal do řeči. Byl z nich nadšený a řekl nám, ať přijedeme do Zlína, že tam má filmovou školu. Tak jsme se s kamarádkou sebraly a dva roky strávily na vyšší odborné škole. Bylo logické zkusit přijímačky na FAMU. Už při studiu jsme s režisérem Martinem Krejčím dostali příležitost točit první reklamy a také seriál pro Českou televizi. Postupně jsem asistovala jiným architektům, což byla výborná škola, zakázky se nabalovaly.

Které vás nejvíc bavily?

Po roce 2002 jsem hodně točila videoklipy pro Lenku Dusilovou, Čechomor, Leoše Mareše, pak i pro finalisty SuperStar, tenkrát byla jejich zlatá éra, vydavatelství do nich cpala slušné peníze. Hodně jsem se naučila, musela jsem řešit všechno od začátku do konce. Pak přišel první celovečerní snímek Polski film.

Všichni tak nějak tušíme, že práce filmové architektky má něco společného s prostředím, ve kterém se snímek natáčí. Mohla byste ale svou práci popsat přece jen trochu blíž?

Zodpovídám za výtvarné pojetí filmu či seriálu. Vybírám interiéry i exteriéry, kde se bude děj odehrávat, připravuji dekorace, aby co nejvíce odpovídaly postavám a atmosféře příběhu.

Zkuste mi proces ještě přiblížit, například skrze film Matka v trapu, jehož scénografii jste měla na starosti.

Dostanete scénář a už při jeho čtení vám většinou v hlavě naskakuje prostředí, které by mohlo být jednotlivým postavám blízké. Sejdete se s režisérem, abyste si navzájem sdělili své představy. Pak zpravidla následuje ještě schůzka s kameramanem, kostýmním výtvarníkem a společně tvoříte hlavní výtvarnou linii filmu. Zrovna u Matky v trapu režisérka Hanka Hendrychová kladla důraz na vizuální stránku. Komedie měla vyznít pozitivně, takže ji chtěla podpořit barvami a hezkými lokacemi.

Jak přesně se lokace vybírají? Jezdíte po republice a hledáte to pravé místo?

Spolupracuji s lokačním manažerem, který disponuje vlastním archivem, ve kterém má nejrůznější typy budov, od moderních rodinných domů přes prvorepublikové vily až po statky či opuštěné továrny. Ke každé postavě a scéně pošle několik vytipovaných míst, obývaných nebo prázdných. Jakmile máme vybráno, nakreslím si, jak by konkrétní místa mohla ve filmu vypadat, a skici ukážu režisérovi či režisérce. Ti mi řeknou, čeho by raději více nebo méně, a snažíme se najít průsečík. Pak jezdíme na obhlídky. V prvním kole jedeme na vybranou lokaci s režisérem, když je jasné, co chceme s konkrétním místem dělat, jde se na druhé kolo s dalšími členy štábu. Následuje realizační porada, kde si shrneme, co a jak, a pak se každý pustí do své práce.

Jak dlouho vám dnes trvá připravit jeden projekt?

Nedá se to říci přesně, film od filmu se doba liší. Průměrně to dělá něco okolo 25 natáčecích dnů, plus minimálně dva měsíce příprava. U seriálu záleží, jestli má osm nebo šestnáct dílů, pokud šestnáct, tak je to práce na tři čtvrtě roku, často se na lokace vracíme. Nikdy nevím, jak režisér snímek poskládá, jestli použije všechny interiéry nebo některé nechá vystřihnout úplně.

Vždycky vybrané místo kompletně předěláte?

Je to různé. Některá zůstávají v původním stavu, jiná místa se od základů mění. Není výjimkou, že třeba vymalujeme celý byt, přivezeme zcela jiný nábytek, dokonce tvoříme i umělé příčky. Naposledy jsme v rámci filmového natáčení vytvořili v jednom z velkých pokojů pronajatého bytu koupelnu, v sousedním pokoji falešné dveře, které jsme napojovali na dveře v jiném bytě.

Kde všude sháníte rekvizity?

Nejraději je vybírám sama. Často se mi stává, že mám sice rozmyšlené, kam a co rozmístím, jakmile se však ocitnu ve fundusu na Barrandově nebo v České televizi, padnou mi do oka další věci, kterými scénu dotvořím. Chodím také do klasických obchodů s nábytkem, do starožitnictví, prolézám různé bazary a obchody s vintage věcmi. Osvědčily se mi i sousedské skupiny a bazary na sociálních sítích. U dlouhodobých projektů se totiž vyplatí rekvizity koupit, řadu věcí bych jinak nesehnala, navíc půjčovné nebývá zrovna levné.

Brzdí peníze vaši kreativitu?

No jasně, permanentně se tahám s produkcí o rozpočet, do kterého se musím vejít. Tu je potřeba něco támhle, tak se zas musí ušetřit na něčem jiném, nemohu vymalovat, musím místo toho použít obrázky. Peníze se neustále přesunují z jednoho pomyslného balíčku na druhý.

A když nakonec nezbyde, tvoříte rekvizity ručně?

Tak to úplně není, i když se sebemenší úspora počítá. Mám ráda kontakt s materiálem, ať už je to dřevo, kov, nebo umělá hmota. Baví mě vyrábět věci, pokud zbývá dostatek času nebo když se jedná o nějakou specialitu. Typově například prsten v krabičce, který dostane matka od dcery a v příběhu hraje klíčový význam, nebo jsem s kamarádkou kostýmní výtvarnicí dělala mexický betlém z kokainu.

Prosím?

Potřebovaly jsme kvůli scéně v jednom díle seriálu Polda vyrobit figurky, ze kterých se bude po rozlomení sypat rádoby kokain. Tak jsme se večer s lahví vína posadily ke stolu a ze speciální hmoty vyráběly betlém. Mimochodem ten díl byl natočený podle skutečné události.

Berete podobné speciální požadavky jako výzvu?

Nejraději mám, když se zakázky střídají a nedělám stále dokola stejnou věc. S chutí postavím růžový pokojíček, stejně jako feťácký squat nebo doupě vraha. Každé scéně, každé dekoraci věnuji péči. Speciální požadavky pak vnímám trochu jako odměnu, nikoli výzvu. Vypiplám si svůj domeček a mám z něho radost, když je hotový. Pak přijde režisér, kameraman a po nich se na místo nahrne celý štáb, který mi v podstatě všechno okamžitě rozšlape a rozbalí si svačinu s kafem na starožitný stolek. To je chvíle, kdy prchám.

Vy nejste u natáčení?

Všechno musí být připraveno předem, není prostor cokoliv ladit, když jsou na place herci a štáb, zbytečně by se celý proces zdržoval a prodražoval. Když se na místě dotočí, musí se uklidit a podle fotek seskládat byt či dům do původní podoby.

Máte čas si vůbec užít vlastní domov, když pořád řešíte byty druhých?

Mám každý den jiný. Někdy vstávám ráno a jedeme i čtyři sta kilometrů na obhlídku na vytipovanou lokaci, jindy mám porady nebo hledám rekvizity a stavím si domeček. Když mám volno, tak spím nebo vařím. Vaření je moje velké hobby a i v dny, kdy pracuji, vařím večeři. Mám ráda, když se alespoň jednou za den musí rodina sejít u jídla, takže mám i velký stůl. Ptala jsem se syna, jestli ho nemrzí, že jsem se mu vždy nevěnovala na sto procent, on na mě koukal dost překvapeně. Prý že ho neobtěžuje, že každý den vařím. Občas něco uvaří i on. Nedávno jsem mu zařídila kurzy vaření, doufám, že ho to začne bavit a pochopí, že mu tím stoupne jeho hodnota na seznamovacím trhu. (smích)

Vydá se syn ve vašich stopách?

Nevím. Momentálně studuje tentýž obor na umělecké průmyslovce jako já, chodí do téže školy. Když byl mladý, váhal, jestli bude architekt nebo kameraman jako exmanžel, oba jsme ho brali na natáčení. Když pochopil, že kameraman nemůže z placu odejít a musí přetrpět i deset hodin v zimě, řekl, že bude raději architekt. Ať už si vybere cokoliv, hlavně aby byl spokojený.