Filipojakubská noc aneb Pálení čarodějnic

O půlnoci před sv. Filipem a Jakubem mají prý zlé síly větší moc než jindy. Tuto noc nazýváme už od nepaměti "Noc čarodějnic" - tento název vznikl z pověry,  že se v tento den slétají všechny čarodějnice na tzv. sabat.

Čarodějnice se před sabatem natíraly kouzelnými mastmi, které jim umožnily létat na košťatech. Recept z knihy Magia Naturalis z roku 1560 uvádí, že tato mast se skládá z tuku nevinného hocha, aloe, oměje, durmanu, rulíku, topolového listu a kadidla.

Při reji byla volena královna sabatu, která potom vládla hostině a tanci podle čarodějnického zvyku - pozpátku! Hostina byla bohatá, měla však, pro člověka, několik nevýhod. Jídlo bylo bez chuti a hlad nezahnalo. Nesměl chybět ani kotel plný žab, hadů a podobné havěti. Na čestném místě byly vystaveny všechny možné jedy. Čarodějnice se tu proměňovaly ve vlky, psy a jiná zvířata a vyprávěly si, jak se jim, za dobu co se neviděly, dařilo pokoušet a trápit lidi.

Již od pradávna se v tento den na ochranu před čarodějnicemi, na kopcích pálily ohně a tato tradice "pálení čarodějnic" se dochovala až dodnes. Muži v tento den staví velké hranice. Dívky ze starých hadrů dělají čarodějnice, připevněné ke koštěti a společně je zdobí dlouhým věncem z pampelišek. Večer se zapálí hranice i s čarodějnicí. Chlapci zapalují košťata, vyhazují je do výše, prý proto, aby viděli čarodějnice létající na košťatech, či aby je takto srazili k zemi. Děvčata přeskakují ohniště. Společně se pak všichni radují.

Aby se lidé před čarodejnicemi ochránili, museli mít u sebe květ z kapradí, svěcenou křídu, hostii a další křesťanské předměty, chránící před zlem. Na vesnicích navíc bylo nutné ochránit i úrodu a dobytek. Kdyby tuto noc neměli v chlévě zelené větévky na hnojniště či neměli chlév osypán dokola pískem, čarodějnice by je učarovaly, což by způsobilo poškození úrody i dobytka.

"Svou postavou připomíná Ježibaba polétavá jakoukoliv obyčejnou stařenku. Ze zvláštních znamení lze připomenout velký nos, výrazně čnějící zuby a rozcuchané šedé vlasy, které jí za letu vlají z pod šátku nebo z pod čepice. Rozeznat ji od lidské stařeny je nejsnazší právě ve vzduchu. Ježibaba polétavá ovšem nelétá za každého počasí a v každé denní době, nejčastěji je možno ji v povětří vidět za úplňku, za bouřlivých nocí."   

Historie Valpružiny noci, sahají až do dávných časů, kdy lidé i na našem území slavili keltské svátky. Keltové v tento den slavili svátek Beltine. Beltine je svátek radostný. Jeho noc je třeba prozpívat i protančit, ale je to také doba očistných obřadů.

Podle tradic se na Beltime pálily ohně, které měly všechny živé tvory zbavit všeho nečistého, co se nashromáždilo v temném zimním období a zároveň jim dodat ochranu pro období nadcházející. Noc patří ještě k vládě temnot a následující den již patří světlé polovině roku. Půlnoc je hranicí mezi dvěma polovinami roku. V noci je zapalována dvojice ohňů a předěl mezi nimi symbolizuje hranici mezi temnou a jasnou částí roku. Mladí lidé ohně mohou přeskakovat, ostatní se spolu se zvířaty očistí tak, že budou mezi ohni procházet. Dobytek provádějí mezi ohni za současného zaříkávání druidové. Tento zvyk se mezi irskými rolníky mnohde dodržuje dodnes. Symbolika hranice mezi dvěma částmi roku se v Irsku, kde se keltské tradice zachovaly nejvíce, zrcadlí v tradičním opravování plotů.

Vedle popisů veselí, tance a zpěvu se zachovaly zprávy o některých tradičních zvycích. Patřily mezi ně třeba soutěže mládenců ve vyhazování zapálených březových, košťat do výše, stavění a hlídání májek, což se udrželo dodnes, očistné koupání či alespoň symbolické namáčení do potoka, čištění chlévů, řezání proutků jívy a polykání květů kočiček i další.

Noc toho dne patřila obyvatelům Jiného světa - vílám, elfům a čarodějnicím.

Snoubenci a dvojice zamilovaných se vydávali v předvečer svátku do lesů. Měsíc květen se pak následně stával symbolem sexuální volnosti, sexuálního zasvěcování a milostných her. V tomto období se prý uzavírala zkušební manželství na rok a jeden den. Pokud svazek nefungoval, partneři se po tomto období postě rozešli. Navíc děti počaté na Beltine prý byly velmi šťastné. Z těch dob nám zřejmě zbyl zvyk líbat se na prvního máje pod rozkvetlou třešní, břízou či jiným stromem.

Svatá Varpurga se narodila v Sussexu kolem roku 780 n. l. a v německé lidové tradici je považována za ochránkyni před čarami a kouzly. Jméno Valpruga je vlastně staré teutonské pojmenování Matky Země i staročeský výraz pro čarodějnici. Údajně to však byla především křesťanská světice z 8. st., která v německých lidových pověrách vystupovala jako ochránkyně před čarodějnicemi a jejich kouzly a nahradila starogermánský svátek příchodu jara a probuzení přírody, slavený v noci z 30. dubna na 1. května. Psal o tom také J. W. Goethe ve Faustovi.

V některých krajích se místo pálení čarodejnic upaluje Morana - pohanská bohyně smrti. Uctívali ji staří Slované a Baltové. Je zosobněna zimou, na jaře končí její vláda, proto se topí nebo bije. Není možné ji však považovat za čistě bohyni smrti nebo za nějakou ohyzdnou stařenu. Je prý velmi krásná. 

Tradičním rituálem praktikovaným i dnes je vynášení Morany a její upálení nebo utopení. Nejčastěji se Morana hází z mostu nebo ze skály.

30. duben je ve Španělsku a Portugalsku slaven jako svátek mrtvých.