Filip Tomsa: Domácí vzdělávání považuji za luxus, který dceři mohu zatím dopřávat

Popravdě, myslím si, že na Primě si to každý přál, ale málokdo to čekal, protože pokusů sesadit Ordinaci z pozice divácké „jedničky“ bylo už hodně, ale nikdy dřív se to nepodařilo.

Nemám možnost být pravidelným divákem, ale podle toho, co jsem viděl, bych řekl, že je to možná pestrostí, kdy se povedlo spojit prostředí byznysu a obyčejných lidí.

Určitě to bude i obsazením, protože ve Slunečné hrají i herci, kteří se v podobných seriálech neobjevovali, jako například Eva Holubová. Zpočátku se také točilo dost venku, takže v seriálu byly i hezké záběry krajiny.

Modrava měla přímo fenomenální úspěch. Dva miliony diváků jsou v dnešní době, kdy už je v nabídce mnohem větší množství českých televizních stanic než dřív, opravdu hodně.

Ještě ne. Jsem starší a pohodlnější a už na ní nejezdím tak často. Mám rodinu, je praktičtější jezdit autem. Hodně se ji snažím využívat hlavně v létě, i kvůli snazšímu parkování.

Jsem, ale to je dané spíš věkem. Každou zkušeností, kterou člověk udělá, každou nebezpečnou situací, kterou přežije, opatrnost vzroste. A těch situací, ze kterých jsem šťastně vyvázl, byla už samozřejmě celá řada.

Jinak jsem ale celkem fatalista. Kdyby se člověk moc bál, nemohl by dělat skoro nic.

Jedna ano. Tehdy jsem se učil projet zatáčku v takovém náklonu, abych drhnul stupačkou o asfalt, prostě tak, jak to má být. Když se mi to konečně poprvé podařilo, byl jsem v takové euforii, že mě to o kus dál vyneslo do protisměru. Ze zatáčky proti mně vyjelo auto. V kůži toho řidiče bych tedy být nechtěl.

Vyvázl jsem z toho řízeným smykem, což je věc, kterou jsem neuměl a neumím ji dodnes. Pořád si myslím, že to za mě tehdy musel udělat někdo jiný, nějaký ochránce. A tehdy mi došlo, že ta vysněná zatáčka projetá na stupačce není ani trochu důležitá.

Ne, jako opravdu malý kluk jsem chvíli jezdil závody na kole BMX, ale to pak brzy skončilo. O adrenalin mi nejde, mě totiž nebaví rychlost ani nebezpečí, ale užívám si právě ty zatáčky. Rád cítím, když motorka i auto reagují správně.

Samozřejmě jen v místech, která dobře znám, kde nikdo moc nejezdí, na zastrčených okreskách. To mě láká, ale když jedu s rodinou, musím se krotit.

Těch důvodů bylo víc. Za prvé mě to vždycky bavilo a za druhé jsem na to měl čas. Někdy u herce přijde období, kdy mu jedna práce skončí a další zatím není na obzoru. Jakmile mám v takovou chvíli i nějaké volné peníze, rád je využívám k tomu, že si dám nějaký cíl a ten zvládnu.

Zároveň jsem si tehdy myslel, že kdybych někdy skončil s herectvím, tak řidiči budou potřeba vždycky. Ne že bych to plánoval, ale za ta zadní vrátka jsem dodnes rád.

Myslím, že ne, ono se to vždycky nějak udělá a stačí umět se rozjet. A navíc v dnešní době jsou ty náklaďáky dost podobné osobním autům, to není jako kdysi s ifou, když se musel dávat meziplyn…

S ifou jsem jezdil v autoškole, líbilo se mi to. Nemám rád, když věci plynou samy, bez nasazení. Líbí se mi, když se něco nového učím, ten proces.

Pilotem jsem chtěl být už jako malý kluk. Nejdřív se mi ohromně líbily stíhačky, fascinovalo mě, co všechno dovedou. V určitém věku jsem pak pochopil, že armáda by nebyla nic pro mě, že bych měl problém poslechnout rozkaz, s kterým nesouhlasím, což by voják mít neměl.

Začal jsem se tedy zajímat o dopravní letectví. A naprosto vážně jsem přemýšlel o tom, že se stanu dopravním pilotem.

Létání nemělo u mých rodičů moc velkou podporu. Myslím, že se o mě příliš báli. V patnácti mě přijali na konzervatoř a ten vlak, do kterého jsem nastoupil, se vydal jiným směrem…

Dnes jsem za to rád. Doba létání nepřeje, už to není jako před dvaceti třiceti lety. Pro piloty už není tak jednoduché sehnat práci, je jich docela hodně. A aby si udrželi licence, které je i stály spoustu peněz, musí létat, kdykoli a kamkoli se jim naskytne příležitost, jen aby měli potřebné odlétané hodiny.

Dá se to tak říct. Zalítat si můžu, kdykoli chci, a nemusím nic řešit. Na podzim měl můj pilotní průkaz už desáté narozeniny.

V zimě většinou moc ne, spíš vůbec. Jednak mívám víc práce, také jsou kratší dny a bývá horší počasí. V létě záleží na situaci. Bývaly doby, kdy jsem byl na letišti každý týden, v poslední době je to třeba dvakrát do měsíce. S rodinou už to tak často nejde.

Manželka to kvůli mně sice zkusila, ale myslím, že jí to nic moc neříká. Dcerám se to naštěstí líbí, poprvé se mnou byly nahoře asi ve třech letech. Takže já mám teď bezva výmluvu, protože když chci jít létat, tak to vlastně dělám kvůli nim. (smích)

Kdoví… Do osmnácti sice čekat nemusí, ale ještě to potrvá. Ale už jsem jim to na chvilku půjčil do ruky. Když jsem k tomu poprvé pustil tu starší, Rozárku, to jí bylo asi pět let, dokonce jsem si to natočil. Bylo úžasné sledovat její výraz, když zjistila, že letadlo reaguje na to, co ona udělá s kniplem.

Ne, až v patnácti, když jsem přišel do Prahy na konzervatoř, s jedním kamarádem, který lezl s tátou už od dětství. Začalo mě to hodně bavit, navíc jsem to považoval za geniální a i zábavnou posilovnu.

Léta jsme lezli pravidelně a na rekreační lezce jsme nebyli špatní. S rodinou šly všechny tyhle koníčky stranou. Holky to ale už láká, starší dokonce už zvládne něco vylézt a mladší s tím začíná.

Když začala pravidelně chodit do školky, začalo nám být najednou líto, že je často pryč. A protože žena byla stejně doma s tou mladší, dospěli jsme k rozhodnutí, že chceme být všichni víc spolu. Rozárka také byla v učení dál, tak proč by se měla v první třídě nudit a třeba si tak i znechutit školu?

Ve třídě je třicet dětí, učitelka se jim nemůže věnovat individuálně. To není výtka, ale fakt. My tu možnost máme, a pokud jde o učivo prvního stupně, minimálně do třetí třídy jsme ho schopni bez problémů předat.

Neustále sledujeme, jestli to má smysl, je to otevřená věc. Zatím ale nemáme jediný signál, že by to tak nemělo pokračovat i příští rok.

Ne, my máme školu a školku v obci, podle toho jsme si dokonce kdysi hledali bydlení, ale ve výsledku jsme to ani nevyužili. Člověka nakonec stejně někam zavede život sám.

Na dva dny v týdnu ji dáváme ještě do lesní školy v Řevnicích, kousek od nás. Nejsem zarytým zastáncem domácího vzdělávání, ale ani jeho odpůrcem. Prostě jsme cítili, že to je pro dceru v tuto chvíli dobré. O věcech, které ji baví a zajímají, ji učíme víc do hloubky.

Třeba teď měla období sopek a zásobovala nás takovými dotazy, až jsme žasli. A naopak ji nezahlcujeme něčím, na co zatím není připravená. Považuju domácí vzdělávání za luxus a jsem rád, že jí ho zatím můžeme dopřávat.

Tak tohle bych nechtěl nikdy řešit. Pro herce je základ divadlo, potkávání se s lidmi. Je ale těžké se tím uživit.

Nevím tedy, jak to je teď, ale v době, kdy jsem byl v Divadle na Vinohradech, mi nestačil plat za plný úvazek ani na nájem. Podle mě je z principu špatné být závislý jen na jedné věci. I v dobách, kdy jsem hrál hlavně divadlo, jsem se snažil mít práci na různých scénách.

Jenom točit ale taky není dobrá cesta. Můžete si ale vydělat trochu víc peněz než v divadle, lidi vás začnou poznávat, což z vás samozřejmě nedělá lepšího herce, a nakonec to je dobré i pro to divadlo.

Lidi totiž spíš přijdou, když hraje někdo, koho znají. Přesto bych nikdy nechtěl řešit, jestli si vybrat jedno, nebo druhé, a vlastně bych byl i nerad, kdybych byl závislý jen na herectví.

A víte, že by se mi to líbilo? Už jsem dokonce dostal od kamaráda nabídku, abych s ním dělal instruktora.

Může se vám hodit na Zboží.cz: