Článek
„Jenže on je tak přitroublý, že si toho ani není vědom,“ říká osmadvacetiletý herec o postavě mladého poručíka, jenž dělá u dvora závratnou kariéru nikoli pro své mimořádné schopnosti, ale díky přízni vlivných dam, které mu zařizují povýšení, aby ho měly nablízku.
„Do toho má svoji dívku, kterou hraje Jana Malá, a čeká s ní dítě. Je do ní zamilovaný a nedochází mu, jaký ty dvě dámy o něho mají zájem. Což svědčí o jeho přitroublosti,“ charakterizuje svoji postavu v komedii francouzského autora odehrávající se na počátku 18. století na dvoře královny Anny Stuartovny.
Nikdy jsem neuměl být s partnerkou, aniž bych si s ní představoval život dál
Vybranou společnost zmíněných hereček doplňuje ještě Petr Štěpánek, a tak není divu, že Filip nabídku k účinkování na Letní scéně Ungeltu nadšeně přijal.
S hraním pod širým nebem už má zkušenost z představení divadelní společnosti Háta na Karlštejně a na Kosti, která podle něj vždy mívají nezapomenutelnou atmosféru.
Čtyři roky byl členem souboru Divadla na Vinohradech, ale vloni se rozhodl další smlouvu nepodepsat. Důvod byl prostý: „Za ty čtyři roky jsem nedostal žádnou pořádnou roli a došla mi trpělivost. Musím říct, že se mi ulevilo. Zároveň jsem začal dostávat nabídky, takže jsem rád, že jsem se k tomu odhodlal.“
V komedii Sklenice vody mu jako ne moc bystrému poručíkovi jde z přízně hraběnky (Zlata Adamovská) a královny (Chantal Poullain) hlava kolem.
Se společností Háta účinkuje například v komedii Světáci, kterou znají především filmoví diváci – Filip hraje postavu, kterou ve stejnojmenném filmu Zdeňka Podskalského ztělesnil Vlastimil Brodský.
Zásnuby, svatba, křtiny
Nejvíc se dosud divákům vtiskl do podvědomí v Ordinaci v růžové zahradě, kde hraje zdravotního bratra. Jeho postava se do seriálu po delší přestávce vrátila a prošla v mezidobí charakterovým veletočem: původně prevítovi a potížistovi jako by nad hlavou vyrostla svatozář.
Ve hře Sklenice vody si užíval přízeň Chantal Poullainové.
„Zajímavější pro mě byla ta méně sympatická podoba,“ přiznává Filip. „Teď jsem hodný chlapec, který může být pro diváky nudný,“ obává se a dodává, že lidsky je mu bližší ta současná postava: „Je ale tak hodný, až to hraničí s hloupostí.“
Jedno však má se svou postavou v Ordinaci společné: svatbu a miminko na cestě. Právě při natáčení se Filip seznámil s o čtyři roky starší Evou, která seriálu dělala tiskovou mluvčí. Všechno šlo popořadě jako za starých časů: vloni na podzim ji požádal o ruku, v březnu se v kruhu rodinném vzali a v říjnu čekají potomka.
„Hrozně se těším,“ říká nadšeně Filip. „V Ordinaci teď točím s miminkem a moc si to užívám. Chtěl bych být dobrý táta, mít na dítě čas a věnovat se mu.“
Rodina pro něj byla vždycky na prvním místě: „Asi to mám v genech, v naší rodině to tak vždycky bylo.
S kolegyní z nemocnice Sandrou Novákovou se v Ordinaci v růžové zahradě oženil.
Nikdy jsem neuměl být s partnerkou, aniž bych si s ní představoval život dál,“ hlásí se k odpovědnosti ve vztazích.
„Vůbec si myslím, že ve vztazích mezi lidmi se mají ctít pravidla. Kdo je neuznává, tak s ním nemám potřebu se stýkat. Hodně ale záleží na tom, jakou kdo nastaví laťku. Chovám se k lidem slušně a totéž vyžaduju od nich,“ říká.
Snad i díky tomu se v životě dosud nedostal do nějaké vyhrocené situace, s níž by si nevěděl rady. „Až mě někdy napadá, že mi v životě leccos vyšlo, aniž bych se o to snažil,“ konstatuje a dodává, že i v herecké kariéře mu na cestu svítí šťastná hvězda. „Nemůžu si stěžovat, v porovnání s jinými kolegy mám dost práce. Asi jsem byl v minulém životě hodný a teď se mi to vrací,“ směje se.
Sní o roli pilota
Už to, že dělá herectví, považuje za šťastnou náhodu: „Nijak zvlášť jsem po tom nebažil. Když se vyplňovaly přihlášky na střední školu, napsal jsem tam jednu uměleckou hlavně proto, že se tam dělaly přijímačky dřív. Abych si je vyzkoušel. Shodou šťastných náhod jsem se dostal k herečce Evě Horké, která mě na zkoušky připravila. Jinak bych je neudělal, protože jsem netušil, co se tam po mně bude chtít. Byl jsem v tom naprostý analfabet,“ přiznává.
S manželkou Evou se při natáčení seriálu seznámil, v březnu se vzali a v říjnu čekají děťátko.
„Ani když jsem se dostal na konzervatoř, nechodil jsem se někam ucházet o role. Nebral jsem to tenkrát úplně vážně. Prostě jsem nastoupil do nějakého vlaku a vezl se.“
Filip vyrůstal na malé vesnici na Mladoboleslavsku. Nikdo z rodiny se v umělecké branži nepohybuje, nechodil do žádného dramatického kroužku ani nebyl třídním bavičem.
Když nastoupil do Prahy na konzervatoř, zděsil se, že na rozvrhu vůbec nenašel matematiku a fyziku. „Spousta lidí tam jde právě kvůli tomu, ale mě to zarazilo.“ Chvíli mu trvalo, než si ve velkém městě, kde bydlel na internátě, zvykl, ale na škole ho to začalo rychle bavit. „Bylo to díky pedagogům, kteří nás učili. Měl jsem opět velké štěstí, protože nás na herectví měli Jana Preissová a Jaroslav Satoranský. Byli úžasní,“ vzpomíná.
Chvíli mu však trvalo, než překonal stud: „Předvádět nějakou etudu před profesory a spolužáky pro mě zpočátku nebylo snadné. Nebo když jsem se měl v nějaké roli chovat úplně jinak, než mi bylo přirozené. Dělat věci, které jsou té postavě vlastní, ale mně cizí.“
Stud však vzal rychle zasvé a nadanému pohlednému adeptu herectví začaly přicházet nabídky. První velkou hereckou příležitost dostal v televizním filmu Adam a Eva 2001, pak přišel seriál Dobrá čtvrť, který pro něj byl školou i v jiném než hereckém smyslu: „Byla to menší role, a tak jsem to nebral moc vážně. Pak jsem si uvědomil, jaká to byla škoda. Vyčítal jsem si to a naučil jsem se, že když nějakou roli vezmu, musím do ní investovat maximum úsilí a energie.“
V seriálu Zdivočelá země ztělesnil syna hlavního hrdiny Antonína Maděry. Jeho sestru hraje Hana Vagnerová.
Žádné vysněné role nemá. S jedinou výjimkou: chtěl by si někdy zahrát pilota. Jeho největším koníčkem je totiž létání na ultralehkých letadlech. „Letadlo si půjčuju, pořídit si vlastní neplánuju, to člověk musí mít nějaký ten milión navíc,“ směje se a dodává, že létá nízko, tak do kilometru. „Člověk se víc pokochá, než když je z výšky všechno maličké.“ Ani kvůli adrenalinu za knipl nesedá: „Mám tendenci jezdit v autě rychle a žena mi vždycky říká, že bych si měl jít zase zalétat. Úžasně mě to uklidňuje. Když se vracím z letiště, jedu si stovkou v pravém pruhu po dálnici domů a jsem úplně spokojený, nikam nespěchám.“
Zasloužilý syn Martina Dejdara
Zlomem v jeho kariéře byl filmový muzikál Kvaska, který v roce 2007 natočila režisérka Miriam Landa, s níž kdysi točil instruktážní film pro BESIP. Krátce po tom mu nabídla hlavní roli ve svém celovečerním filmu.
S Alešem Hámou a Daliborem Gondíkem v divadelní adaptaci slavné filmové komedie Světáci.
„Bylo to, myslím, nejenom pro mě nezapomenutelné natáčení. Vznikl z obrovského nadšení a bylo to znát. Dodneška mám odtamtud mnoho přátel. Z ničeho jiného takové zážitky nemám,“ podotýká Filip.
Před třemi lety hrál hlavní roli v komedii Veni, vidi, vici, která se odehrávala v golfovém prostředí. Našel v tomto sportu zálibu a párkrát do roka si zahraje na nějakém turnaji.
Ze sportů se nejvíc věnoval střelbě: v libovolné pistoli to dotáhl na dorosteneckého mistra republiky. „Pak jsem se musel rozhodnout, zda se naplno věnovat střelectví, nebo herectví,“ konstatuje a dodává, že v tomto sportovním odvětví je nejdůležitější soustředění, které se mu dobře hodilo i v herecké profesi:
„V libovolné pistoli před sebou máte v padesátimetrové vzdálenosti terč, do kterého máte během dvouhodinového limitu šedesátkrát vystřelit. Vítězí ten, kdo se umí po celou dobu dokonale soustředit.“
Za fyzicky mimořádně náročný sport považuje horolezectví: „S bratrancem a s kamarády teď spíš lezeme na umělé stěny, ale přes léto párkrát vyjedeme ven na skály, vezmeme si s sebou stan a přespíme,“ přibližuje další svůj sport. Díky Martinu Dejdarovi, jemuž hrál v seriálu z hokejového prostředí Poslední sezóna syna, se pustil i do hokeje: Martin ho přizval do svého týmu HC Olymp Praha.
Kvůli lásce k muzikálové hvězdě v podání Lucie Vondráčkové utekl ve filmu Kvaska z vězení.
Přestože si s Martinem Dejdarem nejsou nijak podobní, hrál Filip jeho syna dokonce několikrát. Naposledy v detektivním seriálu Ach, ty vraždy! Nejvýznamnější synovská role ho ale čekala v televizním seriálu Zdivočelá země, mapujícím českou poválečnou historii.
Zatímco ústřední postava Martina Dejdara začala svou pouť Zdivočelou zemí v roce 1945, pro jeho seriálového potomka začala ve třetí sérii, odehrávající se po roce 1968.
„Na konci seriálu mi bude kolem čtyřiceti,“ připomíná Filip. „Byla to docela složitá práce pro maskéry: dělali nám odlitky obličejů, na které vyráběli různé silikonové přídavky a ty nám lepili na obličej. Líčení před natáčením trvalo třeba tři hodiny.“
Hraní není smysl života
To, jak Zdivočelá země mapuje naši novodobou historii, se mu líbí. „Několikrát jsem se setkal s autorem literární předlohy panem Stránským. Obdivuji, jak se i na ty špatné události svého života dívá z té lepší stránky. Říkal třeba, že kriminál – přes všechny hrůzy, které tam prožil – byl pro něj jako vysoká škola, protože byl v padesátých letech zavřený s elitou národa.“ To, co se ve Zdivočelé zemi odehrává, je i součástí rodinné historie Tomsových. Filipův dědeček měl statek, který mu sebrali, celá rodina se musela vystěhovat, děda skončil v uranových dolech v Příbrami.
Jako nadějnému golfistovi mu ve filmu Veni, vidi, vici popletla hlavu Jitka Kocurová.
Filip vyrůstal ve skromných poměrech. Tatínek pracuje na finančním úřadě, maminka je v invalidním důchodu, předtím pracovala v mateřské škole a v dětském domově. „Když jsem se dostal na hereckou konzervatoř, byli upřímně zděšení, jakou budoucnost mám před sebou. Přitom mi u těch zkoušek strašně fandili. Trochu je to pak asi mrzelo. Jsou teď sice rádi, že dělám to, co mě baví, ale zároveň si uvědomují, jak pomíjivá tahle profese je.“
Sám Filip si s tím hlavu nedělá. „Teď mám práce dost, ale kdyby se to změnilo, klidně začnu uvažovat, že budu dělat něco jiného,“ tvrdí. „Udělal jsem si řidičáky na kamióny a na autobus. Kdyby bylo nejhůř, budu dělat šoféra. To jsou moje zadní vrátka,“ směje se.
Klidně by šel i na rodičovskou dovolenou.
„Kdyby žena dostala nabídku, která by nás uživila, a já té práce neměl tolik… Vůbec bych s tím neměl problém. Podle mě není v životě nic důležitějšího než dát dítěti co nejvíc. Nemyslím po materiální stránce, ale ve smyslu citové investice.“
Udělal jsem si řidičáky na kamióny a na autobus. Kdyby bylo nejhůř, budu dělat šoféra
Herectví prý nebere jako nějaké celoživotní poslání nebo smysl života: „Pro mě jsou důležité jiné věci. Když budu muset od herectví odejít, protože to nepůjde, klidně to udělám a nijak mě to nepoznamená.“
S tím, že je s takovými názory mezi svými vrstevníky v menšině, nesouhlasí. „Možná teď žijeme v hodně materiální a sebestředné době, ale věřím, že se to postupně zase vychýlí k většímu zájmu o to, co se děje kolem. Jinak by se tu moc dobře nežilo. Zdá se mi, že ti úplně mladí si to už začínají uvědomovat,“ dodává optimisticky.
