Filip Renč: Ženy jsou často úspěšnější než muži

„Když přijdu na plac, všechno ze mě spadne,“ říká osmačtyřicetiletý režisér a dodává, že náročné scény má rád, ale musejí být pečlivě připravené, aby natáčení mohlo běžet jako dobře namazaný stroj.

Nápad na pokračování bych měl. Umístil bych ho do prostředí Lékařů bez hranic, kteří by zakládali záchrannou službu někde v Africe. Je to ale jen utopie, kterou nosím v hlavě. Česká televize do takhle nákladného projektu už nepůjde. Ale kdyby hypoteticky bylo další pokračování, tak takhle, protože Praha už je z hlediska Sanitky celá vytočená.

Organizačně a finančně určitě. Byly tam stovky lidí, jak záchranářů, tak komparzistů a štábu. V Milovicích, kde se to točilo, jsme si postavili celé město. Byly tam cedule, podle kterých se lidé orientovali, kde je produkce, maskérny, catering, rekvizity nebo technika. Byla to nejdražší scéna, jakou kdy Česká televize natočila.

Ano, stála mnoho miliónů korun. Musím pochválit produkci, že na to v rámci celého rozpočtu ušetřila peníze. Scéna není ošizená, náročnost je na ní vidět. Je tam mnoho audiovizuálních efektů, které dodělávala infografika České televize.

Například samotný výbuch byl kombinací několika technik. V podobných scénách nesmí být nic ponecháno náhodě, vše je podrobně rozzáběrováno už v technickém scénáři. Při pěti stech účinkujících lidí se nedá přemýšlet, co se bude točit a jak se to bude dělat. Jede se podle bodového scénáře, je to jako film. Není čas na improvizaci. A musí se to stihnout za jedinou noc, protože druhý den herci třeba nemají čas. Musí to běžet jako dobře promazaný strojek, jako švýcarské hodinky. Každá minuta natáčení stojí velké peníze.

Někde jsem četl, že nejstresovější povolání je pilot dopravního letadla a hned za ním následuje filmový režisér.

Já to tak ale mám rád. Když přijedu na plac, všechno ze mě spadne. Cítím se jako ryba ve vodě. Když vím, že mám všechno připravené, nic mě nezastaví. Práce s lidmi mě prostě baví.

Ano, i když Sanitka nebyla jen o emocích, ale byla taky situační a akční. Samozřejmě se taky týkala mezilidských vztahů, které jsou složité. Život i smrt, láska i rozchody, to se týká nás všech. Emoce do filmu patří, všichni je prožíváme. Jde o to nebát se je ukázat.

Točili jsme náročné scény v nemocnici na Homolce, v Motole na jipce či na pitevně. Když jsem dotočil scénu, jel jsem za mámou, která ležela na Smíchově v kómatu. Jezdil jsem z nemocnice do nemocnice. Během tří týdnů zemřela moje maminka, maminka Pavla Zedníčka a zemřel i pan Havel. A ráno jsme se všichni sešli na place a začali pracovat. To nás zachraňovalo, protože jsme na to nemuseli myslet a utápět se v tom.

Museli jsme jet dvacet hodin denně a to, myslím, pomohlo mně, Dáše i Pavlovi tak trochu zapomenout. Velmi obdivuju právě Dášu, protože pár dní po pohřbu pana Havla točila náročnou scénu, ve které jí zemřel otec. Tehdy jsem žasl, jak to zvládla. Ta scéna byla velmi emotivní, točili jsme ji v jednom dlouhém záběru a byla, jak se obrazně říká, až na krev.

Musím být profesionál. A to, co dělám, je pro mě droga. Při práci vypnu, myslím jen na záběr a na to, jak to bude vypadat střihově a emocionálně. K tomu mi pomáhá hudba, kterou mám vybranou dopředu. Vybírám ji pečlivě nebo si ji nechám složit. Pouštím si ji i doma, když si dělám technický scénář.

Některé scény byly takové, že jsem se u nich dojal. Třeba když se Marek Vašut loučil se svým synem na letišti, zahrál to výborně. A já byl naměkko, tehdy mě dostal. Ale na to musím zapomenout. Musím ten tým vést, a ne plakat. Doma už o tom nepřemýšlím, jen si zrekapituluju den, zda byl dobrý, a jdu dál.

Ano, žili jsme spolu celé moje dětství sami dva. Pro každého je to rána, když mu odejde rodič. V první chvíli nemůžete věřit tomu, že se to může stát.

Je mi osmačtyřicet, tak už snad dospělý jsem. (usměje se)

Ano, protože dobře jíme a jezdíme na dovolenou k moři. Žiju od dvaceti let sám, takže vím, že se člověk musí životem proklestit taky sám. O rodiče bychom se měly starat spíš my dospělé děti.

Že už vám nikdo nic neodpustí. Už nejsou žádné alibi. Snažím se udržovat fyzickou kondici, abych nezdědkovatěl dříve, než je třeba. Útěchou mi je, že v profesi, kterou dělám, se mohu neustále zlepšovat. Režiséři, jako jsou Scorsese, Stone nebo Forman, natočili vynikající moderní filmy, když jim bylo přes padesát. Dokud funguje mozek, tak věk s režijní prací nesouvisí. A taky se vždy najde někdo, kdo natočí něco lepšího a nutí vás jít zase dál. Co se týče věku, režie je k němu milosrdná.

Ale vždyť víte, že ne. Všechno o mém životě se dá najít na internetu. Není jednoduché se s nějakou dámou seznámit, když si může vygooglovat celý můj život, vztahy, lásky i rozchody. Někdy se opravdu stane, že po schůzce si žena sedne k internetu a projede si mě.

To by bylo lepší. Nicméně teď mám přítelkyni a jsem spokojený. Zatím je to dobré, ale nikdo nikdy neví, jak to skončí a jak dlouho spolu ti dva budou.

(rozesměje se) Jsem trošku samorost, to je pravda. Ale mé zaměstnání mým vztahům taky moc nepomůže. Nejsem třeba doma i tři měsíce. Pro mě je prioritou filmová a divadelní práce, dávám jí přednost před vším. Takže nejsem rodinný typ, který by chtěl zahnízdit a starat se jen o rodinu. To k téhle práci moc nejde. Jsem rozlítaný, pořád mezi lidmi z nejrůznějších prostředí a povolání. Filmová kamera je moje pravá manželka.

Ano, té jsem věrný, i když to s ní nemám jednoduché a ona se mnou taky ne.

Ano, paličatá je neskutečně. A začíná z ní být už slečna. Mám z ní radost, má samé jedničky a píše povídky a básničky.

To ne. Je skromná, nic nechce. To, co jí koupím, jí musím skoro vnutit. Mám naději, že z ní vyroste inteligentní dívka. Hrozně to letí, narodila se, když jsem měl premiéru Kleopatry. Takže ona je pro mě taková malá Kleopatra.

Celkem jsem už pomohl vyhrát čtvrtou politickou kampaň. (směje se) Mám z toho radost, byť to bylo proti všem.

Celá umělecká fronta podporovala pana Schwarzenberga, který je můj přítel a kterého mám velice rád. Nicméně mě oslovili lidi kolem Zemana, na začátku kampaně, když ještě bylo ve hře všech devět kandidátů. Nabídku jsem přijal, protože jsem věděl, že Miloš Zeman je stejně jako pan Schwarzenberg osobnost, že to jsou oba vzdělaní, politicky zkušení lidé, kteří pro tento národ něco udělali.

Nikdo nepočítal s tím, že se do finále prezidentské volby dostane zrovna pan Schwarzenberg s panem Zemanem. A já pak už chtěl dokončit práci, kterou jsem začal. Vážím si jich obou, byť je každý jiný. Dlouho jsem přemýšlel, jak budu Miloše Zemana prezentovat, a myslím, že se povedlo v jeho volebním klipu vystihnout, jaký je.

Spot nemůže ovlivnit zásadním způsobem volbu prezidenta, může přispět pár kapkami. Jeho vítězství nepřipisuju svému volebnímu spotu. Dva dny před skončením kampaně jsem ještě vymyslel jeden spot.

Byl jsem zrovna ve Špindlu, když Schwarzenbergův tým vyjel se spotem se známými lidmi, kteří mu vyjadřovali podporu. Šel jsem proti tomu a udělal spot s lidmi obyčejnými. Zatelefonoval jsem do Prahy, ať mi na druhý den připraví kameru a kompars čtyři sta lidí. Natočil jsem to druhý den a ten další to už bylo ve vysílání. Byla to moje nejrychlejší práce.

Taky mě oslovili, a jelikož jsem člověk s křesťanskými kořeny, můj dědeček byl katolický básník a intelektuál a táta je taky silně věřící, kývl jsem na to.

Ano, těch panáčků uznávám víc. (směje se) Cíl KDU-ČSL byl, aby se vrátili zpátky do Poslanecké sněmovny, a to taky vyšlo.

To je nutné. Musím mít nůž na krku, abych něco udělal. Jen tak ze mě něco vypadne. Nemůžu jet na dovolenou na chalupu a tam tvořit. Mně se musí orosit čelo a klepat ruce a valit krev do hlavy, abych něco udělal.

Ano, Casanova je hezká věc, která pobaví, nenudí a má vtipné dialogy. Nesnáším takové ty tříhodinové opusy, takže tohle se snad netáhne. Pepa Vojtek je tam výborný, mám ho rád. I když je herecký amatér, je pracovitý a na jevišti by vypustil duši. Přitom působí přirozeně. Je to poctivý herec a dobře se s ním dělá.

Je to třetí díl trilogie, který produkovala Česká televize Brno podle románů Simony Monyové. Po trilogii Vetřelci a lovci, kterou jsem pro ně natočil a kde Simona Stašová hrála taky, protože ona je prostě skvělá herečka, mě znovu oslovili.

Šlo o to, aby tenhle třetí díl o domácím násilí nebyl příliš feministický, nebo dokonce až sufražetský. Takže to měl točit chlap, aby do toho vnesl svůj pohled. Tak oslovili mě. Dostal jsem scénář Evy Papouškové, který nebyl špatný, ale já do něj chtěl dát svoje vidění a dodat tam akčnější scény. A myslím, že to vyšlo dobře. Pro mě je ten film hereckým koncertem Simony Stašové a Lály Dulavy, kterým sekunduje Pavel Kříž.

Sebemilenec je pro mě důležitý film i proto, že by měl dodat odvahu ženám, aby domácí násilí ohlásily a nenechaly si ho líbit. Ony často na tu zvrácenou hru přistoupí a pak už není jasné, co je správné a co už ne. Jen kolem tří set žen domácí násilí nahlásí a to je jen jedno procento z těch, kterým se děje. Nenatočil jsem ale didaktický film, je to psychothriller. O zdánlivě nenápadném vztahu, který se rozroste do netušených rozměrů.

Ženy jsou často úspěšnější než muži, zastávají posty, které dřív zastávali jen muži. Nevím, zda je dobře, že ženy mají manažerské choutky, ale návrat k tradičnímu uspořádání není řešením a už to ani není možné. Manažerky či ženy se silnou pozicí si ale muže hledají hůř, protože ti se bojí, že jim nebudou stačit. Dvě silné osobnosti se těžko snášejí, někdo chce být vždy dominantní. To nemohou být oba.

To rozhodně bude, protože mám před sebou projekt filmu o Lídě Baarové. Budeme jej točit od září, scénář napsal Ivan Hubač. Chystáme to už deset let. Film bude s mezinárodním obsazením a většina se bude odehrávat v Berlíně. Takže se bude točit nejspíš v němčině. Což bude zajímavé, protože já se domluvím anglicky, ale německy ne.

Příprava je dost náročná, co se týče historických faktů a odpovídajících lokací, ale i hledání představitelů Baarové, Goebbelse a Hitlera. Celkem bych měl letos točit čtyři filmy, ale to se nedá zvládnout a jistě něco odpadne. Lída Baarová to nebude, to je moje srdeční téma.

Jistě, prostě se zamilovala ještě dřív, než vypukla druhá světová válka, a netušila, kam to dospěje.

Ne, to bude ještě velké hledání. Rozhodně si myslím, že to bude neznámá herečka, a přál bych si, aby podoba co nejvíce odpovídala. Zajímavá bude role pana Goebbelse, protože tam chceme sáhnout po zahraniční americké či anglické hvězdě. Budu ho hledat po celém světě a pro úspěch filmu by to mělo být zvučné jméno. Ten film beru jako velkou výzvu, protože člověk by se neměl pořád motat v těch samých kruzích.

U nás se točí pětatřicet filmů ročně. Tak nevím, jaká je to krize. Ano, honoráře jsou třeba proti Německu menší. Obecně tu platíme ceny jako v Evropě při pětkrát menších platech. Takže se musíme uskrovnit a nějak vyjít s tím, co máme.

Ale na druhou stranu, když cestuju po světě, tak vidím, že se máme moc dobře. Ať se lidi podívají na Ceylon nebo na sever Afriky, aby si uvědomili, jak žijeme. Měli bychom víc cestovat, abychom byli vděční za to, co máme.