Článek
Koho napadlo, že máte učit na DAMU?
S mojí spolužačkou Marií Poulovou jsme se rozhodli, že se tam přihlásíme na doktorandské studium, že se ve dvou budeme navzájem hecovat.
Eva Salzmannová, moje dřívější pedagožka a pak kolegyně v Národním divadle, která na DAMU stále učí, mě upozornila, že k tomu patří i nějaké pedagogické penzum. Komunikace se studenty herectví mi přišla zajímavá, plno věcí mi už po těch deseti letech od studia připadalo samozřejmé a automatické a tohle mi dávalo možnost si je znovu pojmenovat. Abych je mohl případně předat dál.
Doktorandské studium se ukázalo jako časově a logisticky hrozně náročné, z toho sešlo, ale Eva Salzmannová mě přemluvila, abych aspoň vzal dvakrát do týdne to učení. Takže mám s ní a Ondrou Vetchým svůj ročník.
Štěpán Benoni: Jako herec nic opravdového neumíte, proto je třeba mít koníčky
Jsou jiní, než jste byli vy?
Jsou stejně střelení, ale jsou podle mě pracovitější. Řeknu jim, že by bylo fajn, kdyby se něco do příštího týdne naučili, abychom na tom mohli pracovat, a oni to fakt umějí. Přitom toho mají strašně moc: tréninky, akrobacii, tanec, herectví, práci s režiséry, kteří jsou o ročník výš. Přijdou tam ráno v osm a v osm večer odcházejí.
Za vás studium tak náročné nebylo?
Bylo to stejné, ale my jsme víc zlobili. Byli jsme divočejší pitomci.
Členem činohry Národního divadla jste devět let. Jak je hodnotíte?
Práce v Národním je hodně specifická. Kopu za ten tým z celého srdce. Jsem rád, že tam jsem, mám úžasné kolegy. Abych neustrnul, snažím se čerpat zkušenosti i někde jinde. Tím pádem toho mám nad hlavu.
Váhal jste před těmi devíti lety?
Je fakt, že spousta mých vážených kolegů přišla do souboru po letech zkušeností na oblastních scénách. Byli připraveni. To nebyl můj případ. Byl jsem hozený do vody a neutopil jsem se.
Jeho skupina oslavila vloni dvacáté výročí.
Z mé strany v tom byla dávka odvahy a drzosti. Předtím jsem hrál v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, tam jsem od kolegů, se kterými jsme dnes kamarádi, pár lepanců dostal. V Národním to bylo uhlazené. Když jsem tam po škole přišel, nikdo se po mně jako nezkušeném nováčkovi nevozil.
Jak na vás vůbec přišli?
Někdy ve druháku na DAMU jsme celý ročník vystupovali v Konci masopustu (hra Josefa Topola o násilné kolektivizaci v režii J. A. Pitínského). Vedoucí našeho ročníku Daria Ullrichová byla léta v Národním dramaturgyní a usoudila, že bych měl hrát syna toho posledního „kulaka“. Docela velká role.
Začalo se to nabalovat, a aniž bych to nějak plánoval, dostal jsem angažmá. A následovaly obrovské výzvy: Krvavá svatba, Strakonický dudák, Plukovník Švec, Hordubal.
V Národním divadle jako ambiciózní četnický aspirant Biegl v divadelní adaptaci románu Karla Čapka Hordubal.
Za vašeho působení se v činohře třikrát vystřídalo vedení. Co to pro vás znamená?
Nikdy nevíte, zda s vámi nový šéf bude dál počítat. S každou výměnou dochází ke změnám. Je něco jiného být s někým kamarád a vést takový kolos.
S režisérským duem SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), které teď soubor vede, jste však už pracoval.
Poprvé to byla Krvavá svatba a nedávno mi v Kytici svěřili záskok za Csongora Kassaie, který si utrhl vaz v koleni. Když jsem z videa viděl, co v tom představení jako Vodník dělá, polilo mě horko a chtěl jsem se někam schovat a vypnout telefon.
Navíc tam zpíval nádhernou maďarskou píseň, na kterou láká svou milou, to mi bylo jasné, že nedám. Na bázi arabské stupnice jsem si tedy vymyslel svoji věc, která se hodí do jiného, tady podvodního světa. Navíc tam je dost náročná choreografie. V neděli ve dvě jsme to s Táňou Medveckou a Ančou Fialovou párkrát zkoušeli a večer jsme hráli. Moc jistoty tam nebylo.
David Matásek: Děti mi nedovolí zestárnout
Jak se do všech vašich aktivit vejde hudební skupina Green Smatroll, se kterou jste nedávno oslavil dvacáté výročí?
Hrajeme tak jednou měsíčně a už asi deset let se chystáme natočit čtvrtou desku (v roce 2009 získali Cenu Anděl za album Rude Jazz). Všichni mají svoje životy, svoje kapely, zaměstnání, rodiny. Když se nám ale podaří dát dohromady termín, je to skvěle prožitý čas.
Co posluchači, kteří na vás přijdou, uslyší?
Hrajeme svoje věci, je pořád z čeho vybírat. Materiálu na tu vysněnou desku máme spoustu. Hrajeme ska & reggae, jehož kořeny jsou na Jamajce, a mícháme to s jazzem. Zjednodušeně řečeno.
Na konzervatoři jste studoval klavír. Hrajete však i na trombon.
Na prvním místě byl vždycky klavír, k dechovým nástrojům jsem ale měl obdivný vztah. Na Konzervatoři Jaroslava Ježka jsem si vzal trombon jako druhý nástroj. Žádný trombonista ale nejsem.
Původně jsem byl na státní konzervatoři, odtamtud mě vyhodili. Nepohodl jsem se se svým pedagogem, měl jsem pocit, že mě sráží. Do toho pubertální vzdor, rozjela se mi kapela…
Když mě vyhodili, chtěl jsem jít na kuchaře, ale rychle jsem zjistil, že je to obrovská dřina, a to jsem si neuměl představit. Začal jsem tedy opět cvičit a přešel jsem na Ježkárnu.
Kdy se do toho vklínilo herectví?
Maminka jednoho mého spolužáka na konzervatoři vedla dramaťák a jen tak ze zvědavosti jsem se tam šel podívat. Hrozně se mi to zalíbilo. Ta okamžitá energie mi úplně očarovala. Při klasické hudbě, které jsem se do té doby věnoval, taková spontánní odezva není.
Neodrazovali vás od herecké kariéry v souvislosti s vaší vrozenou oční vadou?
Jedná se o takzvaný epikantus (kožní záhyb horního víčka překrývá vnitřní koutek oka). Nikdo neví, jak jsem k tomu přišel. V dětství jsem si pro tuhle jinakost prošel dost drsnou šikanou a celkem mě to zocelilo. Takže mi pak na nějakých kecech nezáleželo. Lidi, jejichž názorů jsem si vážil, mě v tom podporovali.
„Spousta mých vážených kolegů přišla do souboru po letech zkušeností na oblastních scénách. Byli připraveni. To nebyl můj případ. Byl jsem hozený do vody a neutopil jsem se.“
Využil jste někdy v roli svých klavírních dovedností?
Pořád na to čekám.
Zato máte na svém kontě několik muzikálových rolí. Diváci vás mohou vidět v Divadle Bez zábradlí v Cikáni jdou do nebe a Cabaretu, nově i v Bodyguardovi v Hudebním divadle Karlín. Jste tedy zdatný i pěvecky?
To úplně ne, jsou to spíš činoherní role. Slyším, intonuju. Věřím ale, že kdybych chodil na hodiny zpěvu, rychle bych získal zpátky určitou hlasovou kulturu.
Co tanec?
Ke společenským tancům nijak netíhnu, ale tanec na jevišti, hlavně výkony tanečníků v muzikálových představeních, mi imponují. Co se týče pohybu jako takového, chodím cvičit pod vedením trenéra a věnuju se thajskému boxu.
Jak jste k němu přišel?
V dětství jsem toužil dělat karate, ale bylo to hodně nákladné, a to jsme si nemohli dovolit. Chodil jsem už na zpěv a na klavír, což taky nebyla levná záležitost. Zprvu jsem pociťoval velké zklamání, ale klavír mě pak naprosto pohltil a věnoval jsem mu všechen volný čas. Po mnoha letech jsem znovu zatoužil po nějakém intenzivním pohybu, kde tělo dostane záhul. Nemám ambici jít do nějakých turnajů, tréninky mi stačí – i vzhledem k profesi, kterou dělám.
Často hrajete na Slovensku. Většinou spíš vídáme slovenské herce a herečky u nás. Jste výjimkou.
Hrál jsem tam hned ve dvou velkých projektech: ve filmu Čára (2017, režie Peter Bebjak) a ve stejnou dobu v historickém seriálu 1890 v režii Petera Begányiho. Bylo to dost divoké, jezdil jsem vlakem mezi Prahou, Bratislavou a Košicemi několikrát týdně, občas jsem měl problém si uvědomit, co a kam zrovna jedu točit. Čára se točila i na Ukrajině.
Fanoušci italského skútru Vespa na výletě: s kolegou z Národního Davidem Matáskem a přítelkyní Danielou Šiškovou
Mluvil jste slovensky, nebo vás dabovali?
Nemluvil a nedabovali. V Čáře se mluvilo několika jazyky, v seriálu 1890 byla moje čeština obhájená tím, že jsem byl levoboček grófa a moje matka byla operní česká pěvkyně. Slovensky bych se asi rozmluvil.
Jak vás slovenští kolegové přijali?
Skvěle! Až pak mi došlo, že jsem točil s naprostou elitou slovenské kinematografie: stál jsem před kamerou s paní Vašáryovou, Zuzanou Fialovou, Jankem Koleníkem, Milanem Ondríkem… Všichni se ke mně krásně chovali. I když Zuzana Fialová do mě ráda rýpala. Byl jsem v té době vegetarián a ve vlaku do Košic jsem si rozbalil nějakou fazolovou pomazánku. „No ja padnem,“ smála se mi.
Jste pořád vegetarián?
Právě na Slovensku to vzalo za své. Zvlášť na venkově nejsou na tenhle styl života připravení. Už jsem pak nenašel vůli se k tomu vrátit. Navíc bych už teď viděl smysl spíš ve veganství, protože když jíte vejce nebo mléčné výrobky, dál se toho řetězce živočišné výroby účastníte. To už pak ale souvisí i s koženými výrobky a tak dále.
Na veganství nemám morálku. Často jezdíme s kapelou nebo s divadlem po zájezdech, to bych pořád musel vozit jídlo z domova, jinak to je bez šance. Najíst se jako vegan na benzinkách, to nelze. Ale samozřejmě je to výmluva. Když se chce, jde téměř všechno.
Žijete aspoň ekologicky?
Doufám, že ano. I když divadlo je jedna z nejméně ekologických věcí, co člověk vymyslel. Jinak třídím odpad, autem jezdím jen v nejnutnějších případech.
Kam autem jezdíte nejčastěji?
Za maminkou na Mělník. Vždycky něco vezu, odvezu, autobusem to trvá dlouho, muselo by mi to pak navazovat i nazpátek, navíc nebydlí úplně u zastávky.
Adam Vacula: Vítám dril a pevnou ruku
Já myslela, že nejčastěji míříte do Českých Budějovic.
Aha, jak to víte? Tam ale nejčastěji jezdím nočním vlakem. Nic těžkého nevezu.
Jen své srdce?
A to přece jen tolik neváží (směje se). Po představení dnes poběžím na nádraží, abych zítra stihl Danielinu generálku. Další den jedu do Plzně do rozhlasu a večer tam pouštím desky v jedné kavárně.
Předpokládám, že jste se s herečkou Jihočeského divadla Danielou Šiškovou seznámili při práci.
Viděli jsme se kdysi na DAMU, pak na premiéře ve Švandově divadle, víc jsme spolu mluvili tady na Nové scéně po premiéře Plukovníka Švece (ve hře legionáře Rudolfa Medka hrál titulní roli). Jenže to byla naštvaná, že se jí víc nevěnuju.
Často po premiéře pouštím desky, protože se mi v tu chvíli nechce s nikým to představení rozebírat, raději si stoupnu za pult a pouštím muziku. Na druhé premiéře už naštvaná být nemusela.
Mladší lidé mě poznávají díky ZOO. Je to příjemné, po všech těch vrazích a zrůdách hraju dobromyslného policistu
Daniela je taky hodně vytížená, Budějovice jsou dost daleko, i když teď vlaky zrychlily, musíme to nějak řešit. Zatím jsme na nic nepřišli. První tři roky jsme si dělali legraci, že se na sebe jenom těšíme a nelezeme si nervy, ale teď už to moc vtipný není.
Hráli jste někdy spolu?
Ta šance se zdála mizivá, ale stalo se. V jednom seriálu, kde hrála prostitutku, do které jsem se zamiloval. Ona mě podvedla, já jsem se rozhodl ji zabít, ale policie včas zasáhla.
Někteří, co mě poznají na veřejnosti, si myslí, že jsem jejich majetek, a chovají se podle toho
Když vás lidé poznávají, z jaké role si vás připomínají?
Záleží na tom, co jde zrovna v televizi. Teď to je seriál ZOO, hlavně u těch mladších ročníků. Je to pro mě příjemné, protože po všech těch vrazích a zrůdách tam mám roli dobromyslného policisty. U těch starších jsem se asi navždy zapsal jako vrah v Příběhu kmotra.
Pro mě byla pocta, když se mi kriminalista, který na případu vraždy mafiána Mrázka dělal a byl poradcem při natáčení, na premiéře omlouval, že mě přestal zdravit.
Takže se vám dostává kladných reakcí?
Lidi se v drtivé většině chovají slušně. Pár výjimek si myslí, že jsem jejich majetek, a chovají se podle toho. Když mě třeba nutí pít a já nechci, mají mě za nafoukance. Nebo vám automaticky tykají a oznámí vám, že teď se teda spolu vyfotíte. Tak takhle ne.
Adrian Jastraban: Herecké sny jsou ošidné
Může se vám hodit na Firmy.cz: Národní divadlo, Divadlo Bez zábradlí, Hudební divadlo Karlín