Filip František Červenka: Cvičení se pro mě stalo životním stylem. Vždycky si na něj najdu čas

Proč máte dvě jména?

Žádný velký příběh za tím není. Rodičům se líbila obě jména, nemohli se rozhodnout, a tak mi dali obě.

Televizní diváci vás teď mohou sledovat v seriálu Osada. Koho tam hrajete?

Syna Igora Bareše a Evy Leinweberové Hynka. V první sérii rodiče tajili své bohatství, aby jim ostatní osadníci nezáviděli. To už vyšlo najevo a oni teď řeší nemoc v rodině. Petr Kolečko to zase moc pěkně napsal.

Ten je autorem i kultovního seriálu Most, kde jste hrál Tondu, syna ústřední postavy v podání Martina Hofmanna. Jak jste se k té roli dostal?

Přes konzervatoř. Naše profesorka nám domluvila na České televizi casting na role Tondy i Blanky. Jen jsme u stolu četli nějaký text, za týden mě pozvali na druhé kolo, zase jen čtené. Pak se mnou natočili jednu scénu s Martinem Hofmannem a za pár dnů mi zavolali, že budu hrát jeho syna Tondu. Byla to moje první role, trvalo, než mi došlo, do jakého projektu vstupuju. Soustředil jsem se hlavně na to, abych zvládl text, držel krok se všemi těmi báječnými herci a nezklamal režiséra Honzu Prušinovského, na jehož Okresní přebor jsem jako malý obdivně koukal.

Kdy jste poprvé pocítil obrovskou oblibu, kterou si seriál u diváků vydobyl?

Už když vyšel první trailer, který měl velkou odezvu. Samotného mě překvapilo, jak fantastickou odezvu ten seriál měl.

Promítání posledního dílu v mostecké restauraci Severka se prý zvrhlo v dost divoký večírek.

Úplně večírkový typ nejsem, i když se taky rád uvolním. Když ale vím, že mám nějaké povinnosti, včas odejdu, i když mi někdo vyčte, že se neumím bavit.

Jaké povinnosti máte na mysli?

Mám kapelu Saving George, a když někde hrajeme, přinese mi to uvolnění, které ostatní čerpají třeba z alkoholu. To mi je bližší. Neznamená to, že jsem abstinent a že bych se někde občas nezdržel do rána.

A žijete zdravě?

Vyhýbám se fast foodu, i jsem odmítl nějaké reklamy. Pravidelně cvičím, nekouřím.

Byl jste tak vychován?

Tátovi je přes sedmdesát, je fyzicky pořád velmi zdatný, pravidelně cvičí, má na chatě posilovnu. Jak jsem ho jako malý viděl, inspiroval mě a cvičení se pro mě stalo životním stylem. Vždycky si na něj najdu čas. Přináší mi klid, sebevědomí, vyčistí mi hlavu. Chodím do dvou posiloven, za covidu jsem začal boxovat, brácha taky boxuje a vzal mě ke svému trenérovi. Není to nejlevnější koníček, ale pořád mě to drží. Nebyl jsem vychovaný nijak přísně, nepamatuju se, že bych dostal přes zadek. Když jsem se jako všechny malé děti vztekal, rodiče mě místo nějakého trestání natočili na kameru a ukázali mi to. Uvědomil jsem se díky tomu, jak se ztrapňuju, a odnaučil jsem se to.

Máte sourozence?

Pět. Jednu sestru a čtyři bratry. Jsem z nich nejmladší. Ti starší už mají své rodiny, takže se tolik nevídáme. Nejvíc se stýkám se dvěma bratry, kteří mi jsou věkově blíž, jeden je od mamky, druhý od táty. On byl třikrát ženatý, z prvního manželství měl tři děti, ze druhého jedno. Máma měla z prvního manželství jednoho syna. Všichni se scházíme o Vánocích, nebo když se o prázdninách sjedeme k rodičům na chatu. Táta ji postavil s bratry, všechno si udělal sám. Nedávno jsme to probírali s kamarádem, jak naši tátové uměli všechny ty řemeslné práce a že asi budeme první tatínkové, kteří s tím budou mít problém.

Tatínek se živil řemeslem?

Rodiče byli květináři. To byla výhoda, když jsem pro nějakou slečnu potřeboval kytku.

V seriálu Most jste měl tatínka absolutního lúzra, napadlo vás, v jak rozdílných poměrech jste vyrůstal?

Napadlo, ale na druhou stranu Luďanovo lúzerství mělo svoje kouzlo, byl to v jádru dobrý člověk. Martin Hofmann ho zahrál tak, že by se s ním chtěl každý potkat.

Zato potkat vás s oholenou hlavou a v maskáčích…

Navíc jsme to točili v Chánově. Když jsme natáčeli scénu, kde tam Tonda Romům nadává a provokuje je, musel štáb obejít baráky a všechny upozornit, že to je natáčení. Kdyby se tam objevil holohlavec v maskáčích a takhle vyřvával, asi by to nedopadlo dobře. Sám mám odtamtud dobré zážitky. Když jsme tam přijeli, všichni nás sledovali, běhala za námi spousta dětí, povídaly si s námi, bylo to krásný. Když jsem se tam procházel, vůbec jsem neměl nějaký pocit strachu.

Zaskočila vás popularita, kterou vám seriál přinesl?

Když mě lidi začali v tramvaji poznávat, byl jsem na konzervatoři ve třeťáku. Udivilo mě, jak to chytlo i mladé: na plesech se se mnou fotili, zvali mě na drink. Žádný problém jsem s tím neměl. Občas se na mě v tramvaji nebo v metru lidé otáčejí, nevědí asi, kam mě zařadit, začnou si špitat a ukazovat, tehdy nevím, jak se zachovat. To moc příjemné není.

Projevovala se i zvýšená pozornost dam a dívek?

Musím přiznat, že ano. Na Instagramu mi s každým dílem Mostu poskočila sledovanost třeba o tři sta. Dokonce mi holky posílaly nahé fotky, to byl šok, vůbec nechápu, jak si to někdo může dovolit. To už teď opadlo, ale překvapilo mě něco docela jiného. Kamarád mě upozornil, že na homosexuální seznamce Grindr někdo vytvořil můj profil s fotkou a píše si tam s lidmi. Na Instagramu jsem už dostal od několika pánů vzkazy se srdíčkem, proč neodpovídám. S omluvami si to vysvětlíme, ale vědomí, že se takhle za mě někdo vydává, příjemné není. Když jsem o tom mluvil se známými, hodně holek mi řeklo, že někdo vzal z Instagramu jejich fotku v plavkách a založil si s ní profil na nějaké seznamce. Je to magořina.

Generační otázka: Daří se vám najít rovnováhu mezi virtuálním světem sociálních sítí a tím skutečným?

Měl jsem období, kdy jsem v deset dal telefon na druhou stranu pokoje a snažil jsem se usínat u knížky. Měl jsem příjemnější spaní i vstávání ráno. Sociální sítě se neskutečně rozmohly. Sedíte u sedmivteřinových videí na TikToku, pořád tam naskakují nová a nová podle algoritmu, který má přečtené, co se vám líbí, na co nejvíc koukáte. Znám lidi, kteří takhle prosedí hodiny a mají s tím problém. Ani se raději nedomýšlím, co všechno o nás sociální sítě zjišťují a jak to využívají. Většinu těch aplikací jsem odinstaloval, nechal jsem si jen Instagram, který je užitečný pro profesní kontakty. Ať v herectví, tak v hudbě. Beru to jako součást obživy. Jinak se tomu vyhýbám, ale i tak se občas přistihnu, jak sedím půl hodiny u Instagramu a koukám na kraviny.

Zmínil jste kapelu Saving George. Jak vznikla?

Založili jsme ji s bubeníkem Jirkou Nekovářem někdy před šesti lety. Potkali jsme se ve školní kapele na zušce, já hraju na kytaru a zpívám.

Co návštěvníci vašich koncertů uslyší?

Vyšli jsme z hard rocku, poslední dobou zabrušujeme do popu. Snažíme se, aby naše písničky měly vtip i za cenu, že někomu můžou připadat dost drsné, až trapné. Chvíli jsme řešili, jestli se chceme hudbou živit, nebo ji mít jako koníček. Mně se v té době rozjelo herectví, Jirka Nekovář založil vlastní studio, kde poskytují veškerý servis hudebním skupinám. I další kluci začali naplňovat svoje ambice a mě to vlastně nakoplo, abych taky začal makat. Kapela nás živit nebude, ale to neznamená, že spolu nebudeme dál hrát.

Živit vás tedy bude herectví?

Je to moje hlavní činnost, která mě naplňuje. Nejsem ale herec, který by šel z role do role, a tak mě baví využívat volných chvil ke psaní. Vůbec mi nevadí u toho čtyři pět hodin sedět. Věnuju se tomu dva roky, mám se ještě hodně co učit.

Co píšete?

Chci se teď zaměřit na psaní scénářů, hlásím se na FAMU. S kamarádem, hercem a začínajícím režisérem Michalem Pazderkou jsme začali tvořit scénáře a natáčet filmy, chystáme se založit produkční společnost. Máme za sebou premiéru prvního, je to krátký film Nejsi sama, pojednává o ztrátě blízké osoby, hlavní roli hraje Tamara Klusová. Snažili jsme se to propojit s mysteriózními prvky, to nás baví. Při točení filmů máme s Michalem, který hrál třeba v Panu profesorovi, výhodu, že nejsme v branži noví, že nás producenti znají a my známe je.

Je vaší ambicí být slavným hercem, nebo slavným filmařem?

Nepotřebuju být slavným. Mediální pozornost může dávat pocit, že něco děláte dobře, baterky mi to ale určitě nenabíjí, spíš naopak. Přál bych si, aby se moje práce lidem líbila a třeba se k ní vraceli. Nedělal bych to ale na úkor vlastní radosti z toho, co dělám.

Hrajete i v divadle?

V Městských divadlech pražských v muzikálu Lazarus, v Petru Panovi a Romeu a Julii, jsou to všechno pohybovější věci, což mi vyhovuje. Větší mluvenou roli mám v Národním v Hordubalovi. Divadlo si chci zachovat, nechci být výhradně hercem seriálů a filmů.

Začínající herci často tvrdí, že je konzervatoř zbytečná, že daleko víc dá praxe. Souhlasíte?

Je pravda, že praxe dá víc než škola. Na druhou stranu by měl člověk do praxe přijít vybavený nějakými základy, když jde na plac, má vědět, jak to funguje. Při práci ho těžko někdo bude učit techniku mluvení. Škola v tomhle pro mě fungovala perfektně. Jen je k tomu zapotřebí určité pokory, která tam mnohým studentům chybí.

Čím se to podle vás projevuje?

Dřív nebylo na konzervatoři dobré vedení, za nás se to už dost změnilo, problém je spíš u studentů. Prý to mají těžký, nikdo nechápe, čím si musejí procházet, hádají se s profesory, že učí samé staré techniky. Jak by někdo chtěl dělat Shakespeara nebo Čechova moderně, když se nenaučil, jak se dělá klasicky, když to, co chce obměňovat, ani nezná. Ti profesoři jsou v branži desítky let. Nechápu, jak si to v sedmnácti může někdo dovolit.

Jak to bylo u vás?

Původně jsem chtěl na konzervatoři Jaroslava Ježka studovat kytaru. Tam jsem se nedostal a nevěděl jsem, co dál. Kamarád šel na hereckou konzervatoř, já se přidal a vyšlo to. Když jsem nastoupil do prváku, neměl jsem žádné divadelní zkušenosti. Tam jsem dostal základy mluvy, zpěvu, učení textů, všechno, co herec má umět. Je pravda, že jsem se v tom dlouho ztrácel, bylo to i tím, že jsem se hodně věnoval kapele a kytaře. Začal jsem cítit, že jsem pozadu. Až ve čtvrťáku jsem se naučil rozumně si rozvrhnout čas a energii. Když jsme pak připravovali maturitní představení, začal jsem se na jevišti cítit svobodně. Sebevědomí mi jistě zdvihla i praxe z natáčení Osady a Mostu.

Kdo vás nejvíc ovlivnil?

Na konzervatoři to byli naši profesoři Ilona Svobodová a Honza Potměšil. Oba měli jiné přístupy. Honza na to šel přes pocity, Ilona přes energii. Při natáčení to byli rodičovské figury: v Mostu Martin Hofmann a Jitka Čvančarová, v Osadě Igor Bareš a Eva Leinweberová, od všech z nich jsem dost odkoukal.

Jak trávíte volný čas?

S přítelkyní hodně cestujeme, hlavně z její iniciativy. Mě úplně všechny země nelákají, netoužím po tom, procestovat celý svět. Rád bych se podíval do Jižní Ameriky, láká mě Skandinávie, ale Asie třeba ne. Je to na mě moc lidnaté, divoké, mám radši klid v přírodě.

Přítelkyně Eva Petrová je z oboru?

Studovali jsme spolu konzervatoř, ona pak šla studovat na Univerzitu Karlovu dějiny umění, je fakt chytrá. V herectví neměla takové štěstí jako já s Mostem.

Jak dlouho jste spolu?

Budou to čtyři roky. Lidé se většinou diví, mně to ale vůbec dlouho nepřijde. Pořád mám pocit, že jsem si vybral nejlíp, a nemám důvod to kazit.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Městská divadla pražská