Filip Čapka: Chlapi většinou mlčí

„Před deseti lety by to možné nebylo,“ říká na rovinu. Vztah otce a syna asi není jednoduchý, muži toho moc nenamluví, zkouším pochopit, proč by to nebylo možné. „To je kámen úrazu všeho,“ souhlasí okamžitě. „Chlapi většinou mlčí. A tak velmi záleží na tom, jak moc jsou na sebe napojení, aby se i to mlčení mohlo stát komunikací. A to my s mým tátou nějakou dobu nebyli.“ Rázem je jasné, že úspěšnou hru Švandova divadla Možná že odcházíme, kde excelují jak Filip, tak Jiří Čapkovi, hrají ti dva tak trochu o sobě. „Jo, je to vlastně i náš příběh.“

Svého otce vnímal Filip v dětství jako velmi vytíženého člověka. Dnes pětašedesátiletý herec si zahrál v Ostravě, kde rodina žila, mnoho velkých rolí – Hamleta, Kupce benátského, Richarda II., Othella. Co role, to kláda.

„Možná i proto byl nervózní a prudivý, protože se nám, dětem, nemohl věnovat tak, jak by chtěl,“ přemítá Filip. „Můj tatínek je z podstaty přísný, a když se k tomu přidal ještě pracovní stres, bylo to s ním někdy těžké. To jsem ale pochopil až mnohem později, když jsem sám měl práce nad hlavu a rodinu k tomu. O to víc se snažím, a to říkám při vší úctě k tátovi, trávit chvíle volna s dcerou. Aby věděla, že za mnou může kdykoli přijít.“

Namítám, že dcery to mají u tatínků většinou lepší než synové, do kterých mohou tátové vkládat různá očekávání. „Že by měl táta nějakou ambici typu: můj syn bude to a to, tak to naštěstí nebylo,“ směje se.

„Ale připadal mi nedostupný a já se mu chtěl přiblížit. Můj dětský mozek si vydedukoval, že nejlepší bude, když se stanu taky hercem. Že musím být aspoň tak dobrý jako on. No a dopadlo to takhle,“ žertuje herec, který má na kontě hereckou Thálii z roku 2004. Podle něj měl táta blíž k mladšímu bráchovi Michalovi, takže vlastně tak trochu žárlil. „To už ale hovoříme o hodně dávné minulosti. Dnes je to už všechno jinak,“ uvádí na pravou míru.

Koncentrace herců v rodině Čapkových je tak velká, že výrazně zvyšuje český průměr i tam, kde nikoho z rodu herecká múza nepolíbila. Posuďte sami: „Táta hraje ve vinohradském divadle, brácha Michal a strýc Vladimír, tátův mladší bratr, hrají v Ostravě, teta Marcela taky. Sestřenice je v angažmá v Jihlavě, no a za manželku mám taky herečku, ta je na volné noze,“ vypočítává, kdo z rodiny má co do činění s divadlem.

Za všechno může dědeček Vladimír z Brodku u Přerova, nadšený ochotník, který vlil svým synům do krve lásku k divadlu. „A protože oba mají svou profesi rádi, viděly jsme my, děti, z téhle náročné profese jen to dobré. A šly jsme do toho taky. Nevěděly jsme nic o nejistotě, o tom, že může být frustrující, že za hercem nezůstává nic trvalého a vždy musí začínat v práci od začátku, znovu a znovu.“ Rodinné srazy vždy tak trochu připomínají herecké semináře. Tématu divadla, filmu a herectví se při tak velkém seskupení herců prostě vyhnout nedá.

„Nejdřív se mi to líbilo, pak mě to štvalo a teď na ně není čas. Myslím, že nejšťastnější je na nich děda, kterého zajímá vše, co se děje u profesionálního divadla.“ Na Brodek u Přerova má krásné vzpomínky, kdy tam jezdil na prázdniny. „Až mnohem později jsem z televize zaznamenal, že tam existuje vyhlášená zvonařská dílna, která lije zvony třeba i pro papeže, a že ti zvonaři vlastně byli naši sousedé, se kterými jsme se potkávali na návsi!“

Na jihomoravskou vesnici si uchovává ty nejhezčí vzpomínky, což na rodnou Ostravu taky. Vrací se do ní, kdykoli může, ačkoli tam dospívání nijak idylické nebylo. „Dospívání v Ostravě? Drsnější, řekl bych. Jako dítě jsem to asi podvědomě cítil, ale více jsem si to uvědomil až v dospělosti. Různé konflikty na ulici nebyly žádnou výjimkou,“ přiznává.

V Ostravě se všechno řeší pěkně rychle a na rovinku. „To nám, Čapkům, není úplně vlastní, ale ona to z nás holt dostala. Všude jinde se o všem kecá a k ničemu se nedojde. V Ostravě? V tomhle městě horníci neměli čas přemítat, dlouze zvažovat a okecávat. To by nepřežili. Takže se tam vše pojmenuje okamžitě, jakýkoli problém je hned venku a řeší se. Někdy je to ale pěstí mezi oči.“

Ani potyčky s cikány nebyly výjimkou. „Cikáni jim říkám záměrně a nemyslím tím nic hanlivého. Mám je rád. První hra, kterou jsem zkoušel, když jsem byl v angažmá u Karla Heřmánka v Divadle Bez zábradlí, byla Cikáni jdou do nebe. Oni jsou podobní indiánům. Mají taky skvělou kulturu a je jim vlastní svobodomyslnost, ale jsou pomačkaní dnešním světem, který směřuje jiným směrem, než mají v povaze. Náš svět je z osmdesáti procent tvořen řádem – a systém? To nemají v krvi! A tak se jim začalo ošklivě říkat nepřizpůsobiví,“ vysvětluje herec svůj vztah k romské menšině.

Genius loci Ostravy vnímal neobyčejně silně zejména ten rok, kdy se do ní vrátil z angažmá v Olomouci. „Byl to zvláštní rok, ten 2004. Baník tehdy vyhrál ligu, já byl po rozvodu a hrál u Bezručů, mimo jiné Trainspotting (hra podle kultovního britského filmu – pozn. red.). Bydlel jsem v jednom bytě s bráchou a tehdy jsem zjistil, že mám nejlepšího sourozence na světě. Od té doby jsme na stejné vlně.“

S přáteli se tehdy scházeli ve vyhlášené Stodolní ulici, která ovšem ještě zdaleka nebyla plná pivnic a klubů, jako je dnes. „Bylo to normální ghetto,“ vysvětluje herec. „Cikáni tam měli ohně na ulicích a u nich seděli na sedačkách, co si donesli z bytu. Běda nezvanému gádžovi! Byla to nebezpečná zóna.“

Na okraji tohohle ghetta vznikl koncem 90. let legendární antikvariát s kavárnou Černý pavouk. V něm se scházel ostravský underground, malíři, hudebníci, performeři, literáti, spodina i outsideři. „Duší tohoto klubu na okraji ostravského Bronxu byl Floyd, za kterým nás někdo poslal, když jsme sháněli marjánku, že on bude mít určitě. Okamžitě jsme si padli do noty a Floyd je od té doby přítel můj i mého bráchy.“

Kultovní klub, který dnes již ve své původní podobě neexistuje, měli kousek od bytu a strávili v něm nejeden flám. „Časem nás vytlačil šoubyznys. Pozlátko a puby, které jsou na Stodolní dnes, samozřejmě nikomu neberu, i to má své kouzlo. Ale je fakt, že kulturu, která tam spontánně vznikala, převálcovaly peníze. A my začali chodit jinam. Tam, kde to trochu víc smrdělo.“

U Černého pavouka, kde se pořádaly výstavy, koncerty i autorská čtení, se zcela jistě musel potkat s legendární postavou ostravské kultury, spisovatelem Janem Balabánem. „Je to divné, ale nevím o tom. On byl guru, velká autorita, a uskupilo se kolem něj mnoho zajímavých osobností. Prostě jsme se nějak minuli,“ přemítá herec. K setkání už nedojde, protože Jan Balabán před pěti lety předčasně zemřel. Bylo mu pouhých 49 let.

Filip Čapka dostal alespoň symbolickou možnost se s Janem Balabánem setkat ve hře podle jeho povídkového souboru Možná že odcházíme. „Jeho knížky byly pro mě strašně důležité a mají pro mě koncentrovanou sílu. Hltal jsem je. Jsem od přírody spíš depkař, typická ostravská duše plná chmur, temna a běsů. S tím vším bojoval i Honza Balabán. Jak já mu rozumím! Jeho tragédií bylo, že nestihl říct svému otci to, co chtěl a potřeboval. Když už se k tomu odhodlal, jeho otec zemřel. To byl začátek jeho konce. Ten ohromný šutr, co s sebou vlekl, asi zastavil jeho srdce…“

Jak spisovatel ožil na divadelních prknech Švandova divadla, se chodí dívat i jeho přátelé a známí. „Pamatuju si na jednoho, co se mu představení moc líbilo. Jen na jedno mě upozornil: Honza by nikdy neřekl kurva, jako jsem to v divadelním afektu a naštvanosti řekl já. Byl to básník s pokorou i ve vypjatých chvílích,“ upozorňuje herec.

Přiznává, že vypořádat se s pesimismem, ke kterému dlouho tíhl, pro něj nebylo jednoduché. „Ale uvědomil jsem si, že se s tím žije těžko, zvlášť v džungli zvané Praha. Je nutné se otevřít. Byl to boj, ale zjistil jsem, že když se otevřu já, ostatní se pak otevřou taky. A najednou je všechno svobodnější a každá trapnost a blbost se dají omluvit, vždyť jsme lidi. Dokonce se stává, že mě ostatní rádi vidí, protože už jim nepřináším to co dřív: těžkou deku.“

Od té doby, co se přesunul do Prahy, uplynulo deset let. Přesun byl pozvolný, jezdil sem tak dlouho za prací, až tu zakotvil nadobro díky nabídce Karla Heřmánka ke spolupráci. Z dávné lásky, kterou kdysi potkal už před prvním sňatkem, se stala jeho druhá žena. „Poznali jsme se na schodech na JAMU a já ztratil nejen hlavu, ale i klíče. A podruhé se Zuzka objevila za deset let a doufám, že už napořád.“

Jeho manželka Zuzana je také herečka a není výjimkou, že se manželé sejdou na jednom jevišti či před kamerou. Tak tomu bylo ve snímku režisérky Alice Nelis Mamas and papas či v divadelní hře Cesta dlouhým dnem do noci. „Tam hrál ještě i můj brácha a řeknu vám, bylo to bezva. Zuzana je skvělá herečka, nesmírně poctivá, která do všeho jde na sto procent. Práce s ní byla ohromně inspirující,“ nešetří chválou. Spolu mají devítiletou Aničku, která na práci rodičů spíš žárlí, než by ji obdivovala.

Ač má za sebou plno divadelních rolí, největší popularitu mu v poslední době přinesla role homosexuála v seriálu Cesty domů. S předsudky se potýkat nemusel, protože má mezi gayi pár přátel. „Mají velké srdce a jsou ohromně citliví. Potíž je, pokud jsou přecitlivělí a afektovaní. Takových je ale mnohem míň.“

O své postavě říká, že je co hrát. „Je to kluk s otevřeným srdcem, rebel a raubíř, ale velmi citlivý. Nemusím ho hrát nějakými vnějšími projevy. Je to sympaťák a je svůj,“ charakterizuje ho herec. Kromě moderování televizního hobby magazínu Polopatě, kde provází diváky světem kutilství, což ho ohromně baví, točí ještě zbrusu nový film.

„Kvůli němu jsem se načas vyvázal ze zkoušení na divadle,“ vysvětluje. Film GangsterKA je inspirován životem kmotra polistopadové éry Radovana Krejčíře a Filip hraje policajta, co po něm jde.

„Je to silný příběh s mnoha působivými scénami. Třeba ta, kdy můj detektiv strhne plátno se zakresleným pavoukem vztahů v podsvětí a pod ním jsou jiné fotky. Třeba tehdejšího premiéra a dalších špiček vlády a policie. Všech, které si Krejčíř koupil. Kdy budeme stíhat je, ptá se postava, kterou hraju. A já s tím souhlasím. Jasně že Krejčíř je zloduch. Ale my jsme mu to, co dělal, a tím nemyslím vraždy, umožnili!“ shrnuje Filip Čapka svůj názor na scénář filmu, který přijde do kin na podzim letošního roku.