Filip Březina: Díky roli v Zátopkovi jsem začal běhat po horách

Vaše babička se prý kvůli vám zlobila na režiséry, protože jste v kriminálkách a detektivkách dostával pořád jen role zločinců. Teď ale poprvé hrajete policistu.

Ona ve mně zkrátka pořád vidí hodného, laskavého a hezkého chlapce, takže jí ty role vrahů ke mně vůbec nepadnou. Vždycky ji to naštvalo. A teď má konečně radost.

Co jste při natáčení zjistil o policejní práci? Umíte si sám sebe představit jako vyšetřovatele?

Seriál realitu policejní práce dost zkresluje. Důvodem je samozřejmě snaha, aby to diváky bavilo. Ve skutečnosti představuje devadesát procent práce kriminalisty byrokracie, vysedávání u počítače, hledání informací a snaha dávat je do souvislostí a na akce v terénu připadá jen zbylých deset procent.

V seriálu musí být však akce mnohem víc, jinak by se na to nedalo koukat. A mě při natáčení nejvíc bavila právě ta akce… Anebo potom výslechy, kdy se musí na podezřelého zatlačit. Představit si sám sebe jako policistu tedy nedovedu.

Naučil jste se kvůli seriálu zacházet se zbraní?

Prošli jsme kurzem na střelnici, abychom nevypadali jako úplné lopaty, když budeme muset vzít před kamerou zbraň do ruky. Nikdy dřív jsem nestřílel a rychle jsem zjistil, že to není nic pro mne.

Bylo to sice zajímavé, ale byl jsem z toho úplně vynervovaný. Neumím si představit, že bych na někoho doopravdy zamířil zbraň, i kdyby to mělo být jen varování.

Ani kdyby vám šlo o život?

Zas tak špatně na tom myslím nejsem, takže kdyby šlo o život mně nebo někomu mně blízkému, asi bych to dokázal.

Máte rád detektivky a kriminálky? Oblíbil jste si nějakého literárního nebo filmového detektiva?

Občas si u tohoto žánru rád odpočinu, ale sledoval jsem vždycky spíš zahraniční seriály. I když ony to vlastně ani klasické kriminálky nejsou. Bavil mě například seriál True Detective (česky Temný případ) nebo Dexter. A pokud jde o postavu, moc se mi líbil Sherlock s Benedictem Cumberbatchem v hlavní roli. Od té doby jsem už neviděl nic dalšího, co by mě tak zaujalo.

Zmínil jste, že jste si při natáčení užil akční scény. Nedivím se, jste dost sportovní typ a už jste natočil pár takových rolí. Například běžce ve filmu Zátopek. Běháte?

Při přípravě na natáčení Zátopka jsem začal trénovat a už jsem u toho zůstal. Drží mě to do dneška a je to pro mne čím dál větší vášeň.

Trochu jsem běhal už předtím, nějaké základy jsem tedy měl, ale díky tomu filmu jsem se do toho ponořil. Věděl jsem totiž, že budu asi tři dny za sebou točit závody, to znamená, že budu na place každý den od rána do večera.

A protože jsem hrál vítězného běžce, který hned na začátku filmu porazí Zátopka, musel jsem být v kondici, abych ty tři dny zvládl a před kamerou vypadal věrohodně. Začalo mě to hrozně bavit, a tak jsem se vlastně díky tomuto filmu vrátil k běhání po horách.

Kdy jste naposled trénoval? Běháte i přes zimu, nebo si radši dáte do jara pauzu?

Přes zimu se v Praze běhá špatně, ale když jsem doma v Ostravě, jezdím si zaběhat na Lysou horu skoro každý den. Vyběhnout nahoru a sběhnout dolů. Už se těším, až tam příště pojedu, že si dám Lysou horu aspoň šestkrát.

Tak to jste opravdu v dobré kondici!

Já nemyslím šestkrát v jednom dni!

Už jsem se lekla.

Ale můj rekord je teda pětkrát za den…

Takže tíhnete spíš k náročnějšímu běhání. Ranní jogging po parku vás neláká?

Dřív jsem ráno běhal, ale teď na to nemám moc čas. Když zkoušíte přes den v divadle a večer hrajete, ještě se to jakžtakž dá zvládnout. Jenže jakmile něco točíte a jste dvanáct hodin denně na place, není šance to běhání někam vmáčknout. Rozhodně ne ráno, to se mi nikdy nechtělo. Ještě tak občas po natáčení, když jsem měl trochu kratší den. Záleží to tedy jen na tom, kolik mám volného času.

Jestliže tak rád běháte po horách, nechystáte se na nějaký ultramaraton?

Chystám se na Beskydskou sedmičku. Běžel jsem ji předloni a doběhl jsem. Loni jsem pak neměl čas kvůli natáčení seriálu, ale letos bych si rád vylepšil čas. Takže tenhle závod mě vlastně motivuje k tomu, abych něco dělal.

Co vás při závodu čeká?

Trasa vede přes sedm vrcholů v Beskydech, je dlouhá sto kilometrů a běžci při ní zdolají 5500 výškových metrů.

Neláká vás ještě nějaký další sport?

To by musel být zase nějaký sólo sport, protože s mým nepravidelným časovým harmonogramem se nemohu pouštět do něčeho skupinového. Pro mne je nereálné, že bych se mohl s někým scházet třeba každou středu v šest večer na trénink. Při běhání si časový rozvrh tréninků dělám sám, na nikom nezávisím a nikdo nezávisí na m ně. Zároveň mám běhání taky jako duševní hygienu, protože si při něm skvěle vyčistím hlavu.

Takže u něj asi už zůstanete.

Doufám. Dokud mě nezačnou bolet kolena natolik, že už bych nemohl běžet z kopce. Což snad nepřijde dřív než za padesát let!

Doma v Ostravě jste hrál závodně florbal, oddíl dokonce založil váš tatínek. Co říkal na to, když jste přišel s tím, že se chcete stát hercem? Nesměroval vás spíš ke sportovní dráze?

Táta v mládí běhal za Vítkovice, ale pak ho začalo trápit koleno, tak založil ten florbalový oddíl. Není profesionální sportovec, pracuje jako projektant, ale působí jako trenér. Nikdy se mě ani sourozence nesnažil nasměrovat k profesionálnímu sportu, byla to vlastně jen jeho dobrá vůle, že s námi dvakrát týdně něco dělal.

Když jsem přišel s tím, že se chci věnovat herectví, rodiče mě podpořili. Byli skvělí. Vždycky mě podporovali a dodnes mě podporují, za to jim opravdu moc děkuju.

Ve vaší rodině se ale nikdo dřív umění nevěnoval, že ne?

Ne, byl jsem první. Sestra se ale potom taky přihlásila na konzervatoř, je baletka. Vlastně jsme tím uměním trochu šmrnclí všichni čtyři, protože starší brácha je grafik a mladší umělecký truhlář a řezbář.

Z ostravské konzervatoře jste šel studovat DAMU v Praze a už jste tam zůstal. Neláká vás rodina zpátky na Moravu?

Je to trošku těžké říct, ale jsem spokojený v Praze a o návratu do Ostravy v tuhle chvíli nepřemýšlím. Hned po DAMU jsem získal angažmá v Městských divadlech pražských, takže jsem zatím ani neměl důvod přemýšlet nad tím, že bych z Prahy odešel.

Z tohoto angažmá jste ale nedávno odešel, že? I když pořád hrajete ve všech sedmi hrách, které jste tam nazkoušel.

Musel jsem odejít, protože jsem chtěl točit seriál a časově by se to vůbec nedalo skloubit.

Kromě toho, že hraji v sedmi inscenacích, musel bych jako stálý člen souboru začít zkoušet další nové věci. Nebylo by reálné dát dohromady časový harmonogram tak, aby vyhovoval na všech stranách. Kromě toho už jsem se cítil častým hraním v divadlech dost vyčerpaný.

Takže pokud tam něco nového nazkoušíte, už jen jako host.

Nevím, jestli tam budu zkoušet ještě něco nového. V plánu teď nic nemám. Dosavadní představení ale budu určitě ještě dohrávat.

Mimo jiné tam máte dost náročnou dvojroli v Diktátorovi, což je divadelní adaptace stejnojmenného Chaplinova filmu. Mám pocit, že ve vaší generaci už nejsou Chaplinovy filmy obecně známé. Jak moc jste je znal vy?

Taky si myslím, že už nejsou mezi mladými obecně známé, ani já jsem je vlastně neznal nijak podrobně. A to jsem herec.

Samozřejmě jsme se Chaplinem zabývali ve škole, věděl jsem, že začínal v éře němého filmu a točil grotesky, ale pořádně jsem ho objevil až během zkoušení Diktátora v divadle. Což je první film, kde promluvil. A zjistil jsem, že Chaplin a grotesky jsou naprosto boží, a vůbec jsem nechápal, jak jsem bez toho mohl do té doby žít!

Co pro vás bylo na tomhle představení nejtěžší? Přeskakování z role do role, potřeba naučit se Chaplinova gesta, nebo ten dlouhý diktátorův monolog?

Vlastně všechno, co jste řekla. Nejtěžší byl ale asi ten monolog, což je hatmatilka, která paroduje němčinu.

Ta dvojrole je pro mě velký fyzický zápřah, protože hraju hlavní roli diktátora Hynkela, což je vlastně parodie Hitlera, a židovského holiče. Obě role jsou dost „fyzické“ a každá je vyčerpávající jiným způsobem.

Jsem vlastně pořád na jevišti, dvě a půl hodiny musím obě postavy v jednom v kuse kombinovat a přeskakovat z jedné do druhé. Pro mě je to fyzicky vlastně srovnatelné s tím, když mám uběhnout Beskydskou sedmičku. Odehrát to představení je pro mě sice náročné, ale já si to užívám, protože jsem dříč. Bolest z fyzického výkonu mi vůbec nevadí.

Ve hře Andělé v Americe máte postavu černošského transsexuála, kterého hrajete s načerněnou tváří. To by přitom v samotné Americe nejspíš neprošlo, make-up „black face“ je tam vnímán jako zesměšňování lidí s tmavou pletí. Máte pocit, že je tohle téma u nás taky živé?

Jakmile jsme odehráli premiéru, vznikl kolem té mojí postavy zvláštní poprask a přiznám se, že jsem příčinám tehdy moc nerozuměl. Svoji začerněnou tvář, v níž mimochodem vypadám spíš jako cikán než černoch, jsem bral jako běžnou divadelní masku. Vlastně jsem ani nevěděl, že by tím bylo možné někoho urazit, vůbec jsem si ty souvislosti neuvědomoval. Až když se o tom začalo mluvit, začalo mi to časem dávat smysl. Na posledních asi pěti šesti reprízách už mě v maskérně nebarví.

Takže teď musíte publikum přesvědčit jinak, že jste černoch. Jak to jde?

Samozřejmě je možné tu postavu fyzicky nějak zahrát jako černocha, i když jsem bílý.

Ale pořád se to ve mně docela střídá, jestli je to tak správně, nebo není… Asi na to zatím neumím odpovědět.

A co jste cítil ze strany diváků? Je pro ně black face téma?

Mě osobně jakékoli reakce vlastně úplně minuly. Nikdo z publika se mě na to neptal ani předtím, ani potom. Ale ono vlastně ani není proč. Vždyť jako herec jen naplňuji vize režiséra… Ale řekl bych, že tady v Česku je to téma spíš jen pro úzkou skupinu lidí, ne pro širokou veřejnost.

Z divadla jste odešel kvůli natáčení. Kromě seriálu Místo zločinu České Budějovice jste loni začal točit ještě další titul pro Českou televizi. Můžete o něm už něco prozradit?

Bude to osmidílný seriál, kde mám hlavní roli medika, který se chce stát neurochirurgem. Pracovní název má zatím Smysl pro tumor, je to česká adaptace belgického seriálu a režíruje ji Tereza Kopáčová.

No a ten kluk je ohromně úspěšný. Ve škole je premiant, hraje ragby, je kapitánem mužstva, lehce balí holky… Všechno v životě mu vychází a najednou zjistí, že má rakovinu a jeho plány se mu zboří jako domeček z karet. A vy najednou sledujete člověka, který se s tím nějak snaží vyrovnat, a nakonec se to přetočí do takové krásné love story mezi dvěma mladými lidmi. Premiéru by ten seriál měl mít myslím ještě letos, ale to nevím jistě.

Čeká vás ještě další natáčení?

Mám něco rozjednaného, ale o tom ještě bohužel nemůžu mluvit.

Vypadá to tedy, že momentálně opouštíte divadlo a míříte před kameru.

Vypadá to tak. Ono to tak vlastně je. Ale to neznamená, že bych už nikdy nechtěl dělat divadlo.