Článek
Hrajete v divadelním představení Včera tě zabiju, dotočil jste film Probudím se včera a natáčíte snímek Zítra napořád. Tři projekty s názvy jako z časové smyčky. Nežijete náhodou taky v nějaké?
No, někdy si tak připadám. A občas nevím, kdo vlastně jsem. (směje se) V naší práci buď není do čeho píchnout, nebo je toho děsně moc. A teď se toho semlelo opravdu hodně. Včera tě zabiju je první činohra, která se hraje v Hudebním divadle Karlín. Tam mám roličku vraha. Je to komedie o souboji tří žen se šíleným vrahem za pomoci stroje času.
S Miroslavou Pleštilovou v divadelní hře Včera tě zabiju, kterou hraje Hudební divadlo Karlín.
Hrajete vraha? Toho jste si vyzkoušel už v muzikále Jack Rozparovač.
Ten mě zrovna dost bavil. No, teď zkouším dalšího v Karlíně a kromě toho v televizi začínám točit ještě jednoho. Hra se jmenuje Ve stínu smrtihlava.
Točíte dalšího vraha?
Jo, představte si. Asi brzy někoho zabiju. (směje se)
To mi vysvětlete! Ne každý herec dostává tolik rolí vrahů! Čím to je?
Nevím, asi vypadám nějak úchylně. Těžko říct.
Jako záhadný vrah Jack Rozparovač ve stejnojmenném muzikálu, který vloni ve znovuobnovené premiéře uvedlo pražské divadlo Kalich.
Baví vás psychologie patologických postav? Asi vás musí nějak přitahovat…
Nebo poznamenat, že? (směje se) Jasně, baví mě se občas pitvořit a hrát tu postavu, řekněme, malinko úchylně. Zrovna u Jacka to šlo. Nikdy ho nikdo neviděl, tak jsem ho hrál malinko sklíčeného a úchylného. Ale ta role, co zkouším v televizi, to je jiný typ vraha. Ne žádný prvoplánový rváč. Naopak, je to milý a oblíbený kluk. Ale holt nemá rád bezpráví a občas mu hrábne. A to je na tom to nejděsivější. Takoví lidé si s vámi povídají, pak chvilku mlčí a pak zničehonic někoho zastřelí. A to je fakt divné, ne? Takže chci, aby tenhle týpek byl naopak co nejnormálnější. Na rozdíl od toho divadelního, který se dá trochu přehrát.
Vraťme se ještě k té sérii projektů s časovými smyčkami, které zkoušíte. Mimochodem, máte rád sci-fi?
Moc. Zrovna nedávno jsem si koupil celou sérii Hvězdných válek a postupně se na ně koukám. Hlavně na starší díly, co jsem sjížděl jako kluk, se moc těším.
Věříte, že je možné cestovat časem?
No, ne že bych to uměl pochopit, ale myslím, že to jednou bude reálné.
Kam byste se chtěl podívat?
Do minulosti i budoucnosti.
Máte nějaké speciální přání?
Jako že bych se podíval někam, kde bych mohl něco změnit nebo opravit? Tak do toho bych asi zasahovat nechtěl. Historie mě kdysi bavila, ale pak jsem zjistil, že bych musel strašně dlouho chodit do školy, a tak jsem na ni zanevřel. Ale třeba na stavění pyramid v Egyptě bych se rád podíval.
Ve filmu Probudím se včera hlavní hrdina cestuje v čase před rok 1989 za svou první láskou. Pamatujete si vy na tu svou?
Pamatuju, to víte, že jo.
Kdo to byl?
Jmenovala se Kristýna a byla to klasicky pěkná baba. Blondýna, moc hezká. To jsem byl ještě malý kluk. Jezdili jsme spolu na tábory.
Takže to byla láska z tábora?
Ano. Pořád si umím vybavit, jak vypadala. Po letech jsem ji i potkal, byla totiž spolužačkou mého bratra na gymnáziu.
S Michalem Novotným v dnes již kultovním představení pražského Divadla na Vinohradech Do naha!
Jak jste prožíval dobu před rokem 1989 vy?
Neřešil jsem komunisty ani nic takového. Pamatuju si jen krásné dětství a severní Moravu, kam jsem jezdil na prázdniny. Tam jsem částečně i vyrůstal, to když máma šla za prací do Prahy. Tehdy jsem byl delší dobu u babičky. Pořád se tam rád vracím.
Býval jste sígr?
Byl jsem vždy spojovaný s těmi největšími grázly. Ale jsem hluboce přesvědčený o tom, že jsem žádný sígr nebyl. (směje se) Byl jsem živější a trochu jsem se předváděl, což mi zůstalo doteď. Ale učitelé mě už automaticky spojovali se vším. Když jsem se někde objevil s mým kamarádem Bohoušem Dohnalem, tak nás hned trestali.
Preventivně?
Asi ano. V dnešní době by asi ty učitelky seděly za šikanu dětí a někdy i za ublížení na zdraví. (směje se) Dnes, když vidím, že se učitelé dítěte nemohou ani dotknout, aniž by neměli problémy, musím se smát. Nás mlátili hlava nehlava. Kolikrát jsem ze školy odcházel s rozbitou hlavou, když mě někdo z učitelů trefil. Přitom se nic vážného nedělo. Třeba jsem jen zpunktoval, že se šlo místo školy do kina. No uznejte, co kdybychom tu Godzillu prošvihli?
V hlavní roli pohádky Nesmrtelná teta z roku 1993, partnerkou mu byla Barbora Bobulová. To měl ještě dlouhé vlasy.
Takže jste býval trochu sígr, a když jste byl ve škatulce romantických hrdinů, mátl jste tělem, nebo spíš vlasy.
No já jsem se do té škatulky nezařadil. Jen jsem měl dlouhé vlasy. A ty jsem si nechal narůst kvůli zcela jiným věcem.
Jakým?
Tenkrát jsem miloval Bon Joviho a motorky - a dlouhé vlasy k tomu patřily.
Takže jste rocker?
Byl jsem. Anebo jsem se tak aspoň snažil tvářit.
Motorky máte rád pořád?
To jo, akorát teď už nejezdím.
Proč?
Měl jsem rozdělané dlouhodobé projekty… A pak je tu ten nejhorší moment, kvůli kterému člověk přestane jezdit. A to je zodpovědnost.
To je nejhorší moment?
Jo, protože si začnete uvědomovat, co by bylo, kdyby se náhodou něco stalo. Protože je fakt, že jsem jezdil jako magor. Ale pak přišly děti… Ne že bych před tím nebyl zodpovědný, ale to, o čem mluvím, je jiný druh zodpovědnosti. Možná to souvisí s přibývajícím věkem. Když si to člověk uvědomí za jízdy, je to blbý.
Neprožíváte náhodou krizi středního věku?
Tak na to mám ještě čas, ne? Tedy aspoň doufám.
Máte teď dost práce, ale jak vypadají dny, kdy se nedaří? Propadáte depresi?
Je fakt, že někdy mívám stavy, kdy deprese útočí. Kdy o sobě začínám pochybovat. S přibývajícím věkem se to trochu zhoršuje. Ale hlavně - když nepracuju, tak se umím krásně flákat. A to se mi pak všechno rozloží. To prostě nemůžu dopustit! A proto potřebuju, aby se pořád něco dělo. Jasně, že pak člověk nadává, že je v jednom kole, ale mám radši, když se něco děje, než když se neděje nic.
„Mívám různá období,“ tvrdí o sobě. „Teď momentálně zkouším na více frontách a nevím, kam dřív skočit.“
Když vypadnete z rytmu a pokouší se o vás deprese, tak sedíte v křesle se sklenkou whisky a dumáte?
To právě ne, snažím se tomu předejít a sportovat. Už pár let se věnuju thajskému boxu. Pomáhá mi to udržet si fyzičku a pročistit si hlavu. Jsem moc rád, že můj trenér Marek Lončák má se mnou už pár let božskou trpělivost.
Předpokládám, že když máte volno, vyrážíte někam i se svými dětmi, čtrnáctiletým Lucianem a sedmiletou Johankou.
Jasně. Kdykoliv mám chvilku volna, a možná už jsem s tím i otravný, tak je rychle nakládám do auta a někam jedem. Hledím zmizet z Prahy a vymyslet jim program. Jenže s mladým taky často skončíme u playstationu. Ten on teď má nejraději. Ale není sám, zjistil jsem, že celá tahle generace je takhle uhozená. A to je podle mě strašně špatně.
Tuhle jsem ho vytáhl do těch mých končin, kde to mám děsně rád, na severní Moravu. Vůbec nevěděl, co tam má dělat. Když jsem ho posílal ven, za klukama, podíval se na mě, jako bych se zbláznil. Zajímalo ho hlavně, kdo tam má internet. Ty děti jsou nemocný. Jsem rád, že malá s námi ještě občas ráda někam vyjede. Ale myslím, že ji to taky nemine.
Facebook se jí ještě netýká?
Ne, ale mobil už taky chce. Ale ještě to s nimi jde. Nedávno jsme je zase na té naší chalupě na konci světa ještě s bratránkem naložili do pick-upu a jeli zakázanou cestou po lese. Sbírali jsme houby a já si zavzpomínal na časy, když podobné srandy naši dělali nám.
Vaše dcerka to prý s vámi pěkně umí.
No, jako každá ženská. Je to tak. Vy ženský se narodíte a už to s námi umíte.
Že by to měla po mamince?
Stoprocentně.
Tvrdíte, že to s vámi ženy umí. I o tom je seriál Přešlapy, ve kterém jste dost populární.
Jo? (pobaveně) To jsem rád, že jste neřekla, že jsem populární kvůli Nesmrtelné tetě.
Zamilovaný pár tvořil se Zuzanou Norisovou v seriálu Přešlapy.
Myslím, že u žen jste zabodoval spíš jako ajťák Adam než jako princ. Mimochodem, v Přešlapech, stejně jako v divadelní hře Donaha, jste měl nahou scénu. Jak je snášíte?
Strašně špatně! Proč nás, chlapy, všichni furt svlékají, když se mají svlékat ženský! (rozhořčeně). Já se fakt nerad svlékám.
Jak se tedy na nahotu připravujete?
Ve hře Donaha se těším, až se svléknu. Protože vím, že už bude konec. Mám to představení strašně rád, ale pořád mě ještě stresuje. Je dost těžké. Hrajeme ho dvakrát do měsíce a já se na to musím pořád ještě připravovat. Mám z toho nervy, protože jsem nervák.
Nervák? Dokážou vás třeba vytočit i vaše děti?
Úplně s přehledem. Ale snažím se ovládat. Jsou sice chvíle, kdy si zařvu, ale pak jim dlouze vysvětluju, že nemusejí mít strach. A ruku jsem na ně ještě nevztáhl.
Když jste hrál toho ajťáka, jak jste na tom s počítači?
Jsem úplná lama. Ještě že jsem nemusel hrát hackera. Mně to fakt nic neříká. A radši posílám esemesky než e-maily. No, po pravdě řečeno se počítačům trochu bráním. Znám se a vím, že bych tomu mohl propadnout. Stačí, když si sednu k playstationu a ulítnu si na tom pár hodin. Pak jsem nešťastný. Obrazovka ze mě vycucne energii, jsem úplně dementní a mám pocit ztraceného času.
S Marošem Kramárem (vpravo) a Michalem Slaným při zkoušení úspěšné divadelní hry Vše o mužích, která je k vidění v pražském Divadle Palace.
Představení Vše o mužích, kde hrajete ještě s Marošem Kramárem a Michalem Slaným, je pořád vyprodané. Kdo na něj chodí? Ženy?
Hodně, ale nejen. My to bereme jako srandu, i když vážné téma je tam taky. Snažíme se bavit lidi a občas i sebe.
Co se tedy o mužích dozvíme?
Jak sami sebe vidí, za co se stydí a za co naopak vůbec. A taky jak rozebíráme ženský, když u toho nejsou…
Hodně se mluví o tom, že muži jsou dnes v krizi. Otcové v rodinách chybí, nejsou mužské vzory…
Chlapi by se měli vrátit ke své podstatě. Být zase ochranáři a gentlemani. Být čestní a mít charakter. Protože máte pravdu, že když se rozhlédnete kolem sebe, je to tragédie. Jak mají po ulici chodit nějací pořádní chlapi, když chybí ty správné vzory? Ať už se podíváte na politickou scénu, nebo kamkoli jinam. Všichni jsou to sráči. Souhlasím s tím, že chlapi jsou v krizi, ale baby taky.
V seriálu Ulice má roli homosexuála. Jeho kamarádku hraje Pavla Tomicová.
Jak to myslíte?
Ženy by měly začít být zase ženami, a ne se hnát pořád dopředu. Ne že by mi to nějak leželo v žaludku, ale je fakt, někdy jsou až příliš emancipované. A to je nesmysl. Možná i to zabraňuje mužům, aby se projevili. Připosražené chlapy to naopak ještě přibrzdí. Takže v krizi jsou jak muži, tak ženy.
Se svou partnerkou Jolanou jste už dlouho. Co je pro vás po té době nejtěžší?
Nám to funguje po všech stránkách. A to proto, že ona dělá to, co mají dělat ženy, a já se zase snažím fungovat jako chlap.
To mi vysvětlete.
Nahá scéna s růží
Jako IT specialista Adam v seriálu Přešlapy měl předepsanou scénu, v níž zpívá nahý pod okny své vyvolené. S růží mezi půlkami…
„Natáčení té nahé scény bylo velmi náročné,“ vzpomíná. „Začalo se brzy ráno. V Liliové ulici to ještě šlo, protože byla liduprázdná. Ale odpoledne už byla plná lidí. Byly otevřeny restaurace, kuchařky a servírky z nich vybíhaly a smály se.“
Růži, kterou měl při téhle scéně zapíchnutou v pozadí, nestihl nikomu darovat. Zabavily ji kostymérky…
Řeknu to hodně jednoduše. Ženy se mají starat o děti, o rodinu, o domov. Muž by zase měl dát ženě a dětem pocit bezpečí a ochrany. Měl by se umět o ně postarat po všech stránkách. Tak to má být a tak si myslím, že je to přirozené. A protože momentálně je to většinou nepřirozené, tak to skoro nikde nefunguje.
