Fenomén Slunečná: Jak se v pandemii točí seriálový hit

„Obraz 9105/1 potřetí,“ ohlásí slečna s klapkou v ruce a nezbytnou rouškou na obličeji a typickým klapnutím dá najevo, že se za okamžik bude pokračovat v natáčení.

„Setík. Set. Setík,“ ozvou se jeden po druhém kameramani na znamení svojí připravenosti.

Jedeme a – akce,“ zavelí pomocný režisér Martin Cigler a po jeho slovech už se ve vesnickém výčepu rozhostí ticho.

Hospoda je to jen improvizovaná, ovšem poškrábanými stoly a ošoupanými židlemi napodobuje tu skutečnou dost věrně. Však i z pípy opravdu teče pivo a nad pultem visí tabule s pochutinami za vskutku lidové ceny – utopence za 35 korun nebo maďarský guláš za 59 korun tu ale ve skutečnosti nedostanu.

Kdo by se stejně jako já ocitl na place a vzhlédl mimo záběr kamery, viděl by, že hospodskému sálu chybí kus střechy a prosvítá nad ním strop filmového ateliéru. A že světlo pronikající do sálu střešními okny zajišťují výhradně výkonné reflektory.

Seriál Slunečná na televizi Prima měl premiéru na obrazovce skoro přesně před rokem a diváky si získal mimo jiné právě prostředím venkovského statku, penzionu a hospody v jednom.

Jak mi prozradí tiskový mluvčí seriálu Josef Ducký, na skutečném statku v obci Zápy u Brandýsa nad Labem tráví štáb obvykle jen čtyři dny z dvacetidenního natáčecího cyklu. Fanoušci Slunečné by se tam ale piva nebo guláše dožadovali stejně marně jako v ateliéru v pražských Malešicích, kde se nacházíme. Všechny interiéry včetně hospody jsou totiž dílem šikovných lidí z výpravy.

Nad otázkou, co přesně stojí za úspěchem seriálu, jejž každé úterý a čtvrtek sleduje přes milion a čtvrt lidí ve věku nad 15 let, dumali jeho protagonisté v různých rozhovorech už mnohokrát.

Snad je to tím venkovem, snad neokoukanými mladými tvářemi, snad jistou pohádkovostí příběhu, jehož ústřední dvojici tvoří bohatý „princ“ Janek z Prahy a chudá „Popelka“ z vesnice, která se ještě ke všemu jmenuje Popelková.

„Stop!“ ozve se najednou hlas režiséra Libora Kodada. „Kristýnka musí jít dřív.“ Pokyn se týká herečky Kristýny Podzimkové, zde v epizodní roli přísné hygieničky, která s kolegou přijde vesnický penzion proklepnout.

„Stopli jsme, dáme ještě jednou,“ sděluje pomocný režisér a scéna se vrací na začátek.

„Dobrý den, slečno Popelková, přišli jsme k vám provést namátkovou kontrolu vaší provozovny,“ pronáší herec Petr Jančařík v roli hygienika.

„Dlouho jste tady nebyli, co?“ odpovídá zpoza výčepu ironicky Eva Burešová coby majitelka penzionu a zároveň hlavní ženská postava seriálu.

„Protože svou činnost děláme poctivě.“ „No tak obzvlášť když vás vždycky někdo zavolá, co?“ pokračují oba aktéři v rozhovoru podle scénáře.

Herci jsou jediní, kdo mají povoleno pobývat na place bez roušky. Libor Kodad, jeden ze tří režisérů, kteří se u seriálu vždy po šesti epizodách střídají, sice občas upozorní někoho ze štábu, aby si ji nasadil, ale peskovat nikoho nemusí.

„Je na každém, aby se zařídil, jak je potřeba, ale myslím, že nařízení všichni respektují. Jsme zkušený štáb, navíc jsme si tím poprvé prošli už loni na jaře, takže každý přesně ví, co má dělat. Vlastně už je to běžná součást natáčení. Pokud se tu objeví někdo nový, kdo je nemá zažitá, produkce ho jemně upozorní,“ říká šestapadesátiletý režisér, podepsaný i pod jinými seriály Primy, jako jsou Krejzovi, Ohnivý kuře nebo nejnověji Sestřičky Modrý kód.

Ostatně já i kolega fotograf jsme hned po příchodu podepsali čestné prohlášení, že jsme v předchozích čtrnácti dnech na sobě nepozorovali žádné příznaky nákazy koronavirem ani jsme s nikým takovým nebyli v kontaktu.

„Natáčení našich pořadů nadále probíhá za nejvyšších bezpečnostních a hygienických opatření a natáčecí plány se upravují s ohledem a respektem ke karanténním opatřením,“ říká producentka seriálu Simona Brdičková.

Štáby se kromě toho podle jejích slov snaží, aby měly ke všem pořadům předtočený materiál, který by se dal v případě nutnosti použít. „Díky zavedeným hygienickým opatřením, zodpovědnosti a profesionalitě všech zúčastněných jsme zatím nemuseli kvůli karanténám na delší dobu přerušovat natáčení,“ podotýká producentka.

Natáčení Slunečné začalo už na sklonku předloňského léta a bez zádrhelů pokračovalo až do půlky loňského března. Tvrdá protipandemická opatření jej však zastavila prakticky ze dne na den.

„Naposledy jsem točil asi 10. března a přímo tady jsem se dozvěděl, že zavírají i divadla,“ vzpomíná herec Karel Zima, na něhož jsem narazil v jídelně během přestávky před další scénou.

Ve Slunečné hraje řemeslníka Slaninu, jednoho ze štamgastů, který se ale práci spíš vyhýbá. „Myslím, že jsem nejlínější postava celého seriálu, protože piju na dluh a nechám se vyživovat manželkou, kterou mi hraje Jana Stryková. Já bych teda se sebou nebyl,“ směje se.

Během nucené jarní pauzy se s již natočenými díly přešlo na jednu novou epizodu ve vysílání týdně. Kamery se po uvolnění opatření znovu rozběhly až 8. května. A za přísnějších podmínek než dříve.

„Každý den byl na natáčení přítomen zdravotník, který všem po jejich příchodu změřil teplotu. Častěji se uklízelo, každou hodinu se všechno dezinfikovalo. A lidé, kteří se na seriálu nepodílejí, měli do ateliéru vstup zakázán,“ říká tiskový mluvčí produkce seriálu Josef Ducký.

„V květnu jsme všichni prošli testy, dělali nám výtěr přímo před ateliérem. Pochopitelně k tomu roušky a měření teploty, tu už mi měřili mockrát. I jinde,“ vykládá Karel Zima a popíjí u toho nealkoholické pivo. „Zvyknete si, pak už to ani nevnímáte.“

Takhle volné léto zažil devětačtyřicetiletý herec poprvé. Odehrál jen pár představení pod širým nebem, s kolegy pak nazkoušel hru, kterou druhá vlna koronaviru zarazila už po několika reprízách.

Je proto vděčný, že alespoň seriál jede dál. „Z mého hereckého zaměstnání mi zbyly jen čtyři dny natáčení Slunečné v měsíci. Nemůžu zbylých šestadvacet dní ležet doma, proto v Praze rozvážím balíky,“ přiznává bez okolků.

„Ne po bytech, ale z velké pošty na menší pobočky. Samozřejmě mě lidi poznávají a je to pro ně zpestření. Nestává se často, aby někdo, kdo je známý z televize, jezdil s balíkama,“ uvědomuje si.

Loňské léto, kdy se koronavirus zdánlivě vytratil, vypadalo optimisticky i pro Slunečnou. Prima spustila kampaň Slunečné léto a nechala hvězdy seriálu cestovat ve žlutém autobuse po kempech, koupalištích a dětských táborech. Tam všude přítomnost oblíbených herců vzbuzovala davové šílenství.

Děti tvoří velkou část fanouškovské základny, statistika sledovanosti ale mladé do patnácti let nebere v potaz.

Seriál pronikl i mimo televizní obrazovky. V knihkupectvích se prodává knižní verze Slunečné od jejího scenáristy Reného Decastela, v hračkářstvích pak společenské hry na motivy seriálu – pexeso, různé druhy karet, hra Týno, nezlob se (což je člověče, nezlob se, jen s podobiznami seriálových postav) nebo třeba vykládací karty Hany Schwartzmüllerové, tedy postavy v podání Evy Holubové, která se zabývá věštěním.

„To, jaký seriál bude mít úspěch, se sice dá předpokládat, ale nikdy to není na jistotu. Roli hraje spousta faktorů. Jestli je ten chemický vzorec mezi postavami a diváky správný, se ukáže až při vysílání prvních dílů,“ vysvětluje režisér Libor Kodad.

I přes snahu všech zúčastněných se podle něj někdy stane, že se pořad netrefí do vkusu diváků nebo celospolečenské nálady. „U Slunečné jsem měl pocit, že by úspěch mohl přijít, protože jde o zvláštní mix dvou světů, vesnice a města, a zároveň je to klasický pohádkový příběh. A pohádky mají všichni lidi rádi,“ domnívá se.

Protože Prima netají místo, kde filmový statek stojí, popularitu si „užívají“ i ve středočeských Zápech. „Je pravda, že návštěvnost u nás stoupla, nečekala jsem, co s uvedením seriálu nastane,“ přiznává Hana Burdová, majitelka „filmového“ statku, na němž je možné se ubytovat nebo uspořádat svatbu.

Někteří příznivci, kteří si ho chtěli prohlédnout, jí volali s prosbou o „exkurzi“ předem, jiní sem přijížděli bez ohlášení. Měla dost práce s vysvětlováním, že na provázení turistů nemá čas a že u piva si u ní nikdo neposedí, protože hospoda se nachází v pražském ateliéru.

„Bohužel někteří z nich nerespektovali soukromí akcí, které na statku probíhaly, a vstupovali dovnitř,“ říká Hana Burdová a dodává, že hlavně ze začátku měli fanoušci i kuriózní přání: „Chtěli například vidět jen místo, kde se Janek poprvé uviděl s Týnou.“

Co obnáší rychle nabytá popularita, pociťuje především Eva Burešová, které bulvár takřka nepřetržitě monitoruje soukromý život. Na druhou stranu díky seriálu přicházejí i příjemnější momenty.

„Z očí do očí zažívám vždycky velmi krásná setkání. Lidé jsou milí, zastavují mě malé děti nebo naopak babičky a dědečkové a říkají, jak se jim ten příběh líbí nebo že sledují moji hudbu, byli na mně v divadle,“ vypráví sedmadvacetiletá herečka a zpěvačka, když se po dotočené scéně s hygieniky posadíme v jídelně.

První vlnu zájmu prožila už v sedmnácti, kdy účinkovala v pořadu ČeskoSlovensko má talent. Dnes je z ní jedna z nejvytíženějších hereček posledních měsíců, a to i s přihlédnutím k faktu, že se divadelní scéna zcela zastavila.

Diváci si ji ale hojně užili i na obrazovce. Dvakrát týdně coby Týnu Popelkovou ve Slunečné, celý podzim coby porotkyni pořadu Tvoje tvář má známý hlas a k tomu i účinkující v „primácké“ show Zlatá maska.

Eva Burešová souhlasí, že v době pandemie se ukazuje, jak jsou takzvané nekonečné seriály, některými herci opovrhované, jistotou živobytí. „Nemůžu za nikoho mluvit, ale já jsem za tuhle roli velmi vděčná. Nikdy jsem se na žádnou hereckou práci nedívala skrz prsty a beru to tak, že role v divadle nebo v seriálu je pořád ta samá práce. Když jsem to tak počítala, bez Slunečné bych asi ‚nepřežila‘. A nevím, co jiného bych dělala,“ přiznává.

Když v polovině října onemocněla covidem, byla to asi největší rána, se kterou se štáb musel popasovat. Protože sama měla lehký průběh nemoci, bála se víc o ostatní.

„Vzpomínání, kde jsem předtím byla a s kým, a oznamování té věci nebylo moc příjemné. Hlavně jsem si přála, aby nikdo neměl horší průběh. Ještě k tomu je moje role v seriálu hlavní. Vím, jak je náročné dát všechny herce dohromady, takže moje první myšlenka byla: Do prčic, co budou dělat?“

A nebyla sama, kdo během podzimu virus chytil. „Nejhorší bylo, že nám herci onemocněli postupně a někteří s sebou stáhli do karantény i část štábu. Museli jsme přehazovat a přepisovat jednotlivé obrazy a v plánování hodně improvizovat. Ale nakonec jsme to nějak ustáli. Nikdy se vlastně točit nepřestalo,“ podotýká režisér Libor Kodad.

Herečka Denisa Nesvačilová měla nástup do ateliéru psaný na 9.45 hodin a o sedm hodin později je jednou z posledních, kdo jej opouští. Do už etablovaného seriálu naskočila loni v létě a netají, že nabídka jí přišla vhod.

„Po té jarní vlně bych byla dlouho bez práce a žádná finanční rezerva by mi nezbyla. U každého jiného komerčního seriálu bych se určitě rozmýšlela, ale Slunečnou mi nabídli v době, kdy se na poslední chvíli zrušil jeden dlouhodobý projekt, kvůli němuž jsem si celý podzim vyblokovala,“ vysvětluje devětadvacetiletá herečka, proč s účastní neváhala.

Popularitu seriálu už pociťuje také, především na sociálních sítích, kam jí fanoušci píšou. A nejen v pozitivním duchu. Může za to nejednoznačnost charakteru její seriálové Karolíny a skutečnost, že někteří diváci nejsou schopni odlišit mezi fiktivní postavou a skutečnou herečkou.

„Někdy jsou v komentářích sprostá slova, často bohužel od dětí, občas i nějaké urážky. V poslední době jsem se k tomu vyjadřovala, takže teď už mi lidi píšou, že si uvědomují, že je to jen postava a že mě jako herečku znají i odjinud.“

Na ulici se s fanoušky Slunečné zatím nestřetává – z prostého důvodu. „Kvůli rouškám a taky čepicím a kapucím, které v zimě nosíme, mě nemá skoro nikdo šanci poznat. Můžou si vás sice prohlížet, jestli to jste vy, ale při nákupu někde mezi jogurty to skutečně nikdo nezjistí,“ směje se.

Že by si roušku kvůli soukromí ponechala i tehdy, až její nošení nebude povinné? „Snad když budu nastydlá nebo mezi lidmi, pro které by to bylo rizikové. Ale jinak si myslím, že budeme všichni rádi, až se jí zbavíme.“