Fenomén Láďa Hruška a jeho kuchyňská euforie

Sportovně. Jinak to nejde. Kritiku si připouštím zejména od mého chlebodárce a od svých přátel. Nicméně lavina zájmu svědčí o tom, že dělám něco, co funguje. O tom jsem přesvědčen. Když se zeptám kritiků, co jim vlastně vadí, není výjimkou odpověď, že nevědí a že to vlastně ani neochutnali. A stalo se, že po ochutnávce změnili názor a uznali, že je to vlastně docela dobré.

A vidíte, ty jsem nevymyslel já. Byl to nápad mého šéfa a doporučil mi je jako pilotní recept.

Samozřejmě. Čekal jsem, že o ni bude zájem, protože vím, jak mě lidi bombardují žádostmi o recepty, ale jelikož jsem neviděl do knižního trhu, tak tohle mě překvapilo opravdu mile. Co se týče kůžiček, uvařil jsem je jednou a můžu říct, že chutnají přesně jako kůžička z kuřete. Těch receptů z nich bylo víc a ty další již byly v mé režii, ale po týdnu jsem řekl dost a víckrát jsem je neuvařil. To nejlepší z nich už je vyčerpané.

Mikrovlnka je na vaření dost specifická a docela problematická. Každá má jiný výkon a lze jen těžko přesně odhadovat, jak dlouho se v ní má co vařit. Někomu stačí tři minuty, někdo musí nechat i sedm. Nicméně recept smažáku z mikrovlnky nebyl o tom, že bychom si ho měli dělat doma každý týden k nedělnímu obědu, ale o nápadu udělat ho jinak. Člověk se s tím nemusí obalovat, jen rozklepne vajíčko a vlastně se to dá uvařit i v kanceláři, když na to dostane chuť.

Tenhle recept mě úplně fascinoval. Občas projíždím populární blogy o vaření, nejen ty naše, ale i americké a anglické. Někdy je to až k nevíře, co lidi doma vyrobí a pak se s tím prezentují. Tohle mě ale zaujalo, tak jsem to zkusil udělat a je to opravdu dobré.

Určitě. Nedokážu je přesně specifikovat, i když pizzu z knedlíků bych asi nevařil. Recept mě musí něčím dostat a mě dostal jak smažák z hrnku, tak toastové sushi. Vidím v nich hlavně vtip. A to je pro mě hodně důležité. Mám pocit, že vaření se často veze na dost stejné koleji, a já chci vařit s vtipem. Výsledek ale nesmí být nechutný.

Ano, to mi vytýkají kritici a já je chápu. Já sám mám rád dobré jídlo, rád si zajdu na vývar, co se táhl šest hodin, nebo na kachnu pečenou v pomalé peci. Ale já se snažím o něco jiného. Jednak nevařím, takže se nechci srovnávat s kuchaři, ale experimentuju. Vyzkouším recept a musí fungovat. O tom je to, co dělám.

Toho si vážím. On to prozradil v rozhovoru, když ho oslovili s tím, jak by hodnotil mé počínání. A on byl jediný z šéfkuchařů, který mě nekritizoval. Vyzdvihl na tom, co dělám, to dobré, za což si ho vážím. Nemusel to dělat, nemá zapotřebí se podobně zviditelnit.

Dávají mi je všude. Posílají je mailem, dávají na Facebook, zastavují mě na ulici, na autogramiádě kuchařky mi jich pár strčili přímo do ruky. Z větší části je ale lovím sám, nejčastěji na blozích. Hledám, co má největší potenciál, co nejvíc frčí a co lidi nejvíc dostane.

Co je dnes zdravé? Co je drahé, nemusí být zdravé a chemická éčka jsou všude. Levné věci mohou být někdy mnohem zdravější. Kdybychom chtěli jíst jen zdravě, tak se z toho dřív nebo později zblázníme. Navíc jsem nikdy neříkal, že budu dělat jen zdravé recepty. Kdo je dnes dělá? Vždyť kachna v luxusní restauraci není o mnoho zdravější.

Naopak si nemyslím, že bych vařil z podřadných surovin, za které bych se musel stydět. To bych nedopustil. Protože jsem v minulosti dělal potravinového inspektora, nedovolil bych si to.

Velmi. Ta práce mi dala přehled, co kde mají. A já si dávám pozor, z čeho vařím. Víte, já se zprvu vaření bránil, protože jsem věděl, že se mnou mnozí nebudou souhlasit. A potravinový inspektor byla v tomto směru skvělá přestupní stanice.

Když na mě někdo pokřikuje, že dělám guláš za dvě padesát nebo rohlík za desetník, tak vím, že je to proto, že si pečlivě vyberu tu nejlevnější mouku. Jsem přesvědčen, že je úplně stejná jako ta o šest korun dražší, protože u ní se platí za značku.

No hlavně doma nevařím, takže proč bych se měl předvádět, a ještě v televizi. A nemám kuchařské vzdělání, to je pravda. Já nevím, jak se správně dělá svíčková. Vím to jen zhruba, na rozdíl od mého bratra, který vzděláním kuchař je.

Zrovna nedávno se mi byl pochlubit, že podle mě zadělal domácí lučinu. A že si ji vylepšil ořechy a různými bylinkami. Musel jsem se smát, protože by mě v životě nenapadlo, že se to takhle obrátí. Myslel jsem si, že když si budu chtít něco uvařit, obrátím se s radou na bratra. A ono se to otočilo.

To ani ne, ale já od něj rád ochutnávám. On třeba ví, že nemám rád ryby, mám už od mládí panickou hrůzu z kostí. A on mi je připravuje bez kostí, takže jsem si nedávno pochutnal na jeho výborných kapřích hranolkách.

Přemýšlím nad tím, ale nevzpomínám si. S bratrem se nehádáme, nemáme rozepře, to skončilo v pubertě, kdy jsme se mydlili, ale od té doby jsme v pohodě. Myslím ale, že kdyby něco měl, tak mi to určitě řekne. Na druhou stranu já mu taky nekecám do řemesla.

Bratr občas, já nikdy. Když přijedu domů, tak rád využívám maminčiny kuchyně. A oba se mnou konzultují recepty, které chtějí zkoušet. Naposledy to byly sýrové bulky.

Jednoduše. Na poradě to navrhla kolegyně, což sklidilo velký úspěch a vyvolalo to i veselí. Což bylo znamínko, že by to mohlo zajímat i diváky. Ale protože je to složité zpracovat, aby to nevyznělo směšně, řešilo se dlouze, kdo se toho ujme. Ačkoli jsem se chtěl skrývat v koutku, padlo to na mě.

Nebojím se ale jakýchkoli pracovních úkolů a vzal jsem to jako výzvu. Jako bývalý fyzikář jsem to pojal jako laboratorní cvičení ohledně rotace a gravitace pro šestou třídu. Za tu reportáž se nestydím, a že vyvolala ohlas? To je přece dobrá reklama!

Není. Po devíti letech, co jsem dělal zpravodajství v rádiu i v televizi, jsem se cítil trochu opotřebovaně. Už jsem si všechno vyzkoušel a témata se rok co rok opakují. V době, kdy jsem byl už unavený, přišel potravinový inspektor. To mě povzbudilo a měl jsem pocit, že je to práce pro lidi, že ve mně mohou mít oporu. A že to má smysl, že se rýsuje i náprava. A to samé cítím teď. Je to zvláštní pro nekuchaře, který prezentuje recepty, vnímat tak silnou zpětnou vazbu.

Občas. Možná že jednoduchostí, možná i tím, že oprašuju recepty našich babiček, které jsou taky snadné a velmi chutné. A jen neznalý člověk je může kritizovat.

Když jsem dělal švestkové knedlíky jen z horké vody a hrnečku mouky, což je staročeský recept našich babiček, který vyjde velmi levně, taky se ozvala kritika. Říkali: To je ten, co dělá humusové knedlíky za padesátník? Mám na to odpověď: Vy jste neměl rád švestkové knedlíky vaší babičky? Možná jste se jí ale nikdy nezeptal, jak je dělá!

Tak to asi tušíte. Ano, vařit. Ve zpravodajské roli jsem se stresoval málokdy, málokdy jsem pochyboval, zda to, co dělám, dělám správně. Vždy jsem měl jasno. Reportáž jsem měl vymyšlenou od první do poslední sekundy včetně toho, že jsem věděl, co jí chci dokázat a na co chci upozornit. Proto jsem se nestresoval ani v přímém přenosu po prezidentské volbě při rozhovoru s panem prezidentem.

Teď, když vytvářím recepty, mám obavy, aby se to povedlo. Dělám je v takové jednodenní euforii. Večer je objevím a celý den žiju v nadšení, jak recept zkouším a odevzdávám. A večer už běží v televizi. Takže mám před sebou časový pres, ve kterém musím recept natočit. Doba natáčení je samozřejmě mnohonásobně delší než doba reálná. A tak se celkem stresuji.

Jasně. Jak jsem řekl, když to teď můžu porovnat, ta klasická zpravodajská práce pro mě byla mnohem snazší, než je to teď. Teď musím zajet nakoupit suroviny, vytvořit jídlo, u toho si ušpiním nádobí, a já nesnáším domácí práce, natož pak mytí nádobí! No, a když je hotovo, jedu do práce, kde na mě ještě čeká sestříhání natočeného receptu a musím ho odevzdat. Je to několikanásobně náročnější než klasická reportéřina, ačkoli to tak nevypadá.

Smekám před všemi takovými ženami a hospodyňkami! Opravdu, vaření je fuška, to říká Láďa Hruška, který si to zažívá na vlastní kůži.

Doma. Moje kuchyň je moje pracoviště. A je tam neskutečný binec v zákulisí. Mám dvorního kameramana, on zná můj styl práce. Děláme spolu často a oba to chceme urychlit, a tak se stane, že mi kameraman doma myje nádobí, což je komické. Kdyby tam někdo byl, myslím, že se bude smát od začátku do konce.

Ano, ochutnáme, ale většinu vezu kolegům do práce, protože tam se na to těší. Co si budeme povídat, ne mnoho kolegů má čas se najíst.

Já se tam narodil a pak chodil do školy, takže když jsem se tam později vrátil jako učitel, seděl jsem ve sborovně s těmi, co mě kdysi učili. A do školní jídelny jsem chodil rád. Bylo dokonce několik jídel, která jsem miloval. Třeba škubánky s mákem. Jinde jsem je dodnes neochutnal. Luxus! Nebo makové buchty, ty byly poslední pátek v měsíci, dodnes si to pamatuju. Mák miluju, to je moje droga.

Skautská maturita je, že si člověk musí umět uvařit buřtguláš v kotlíku na zelené louce. Ale to byla družinová práce, každý měl za úkol dělat něco. Někdo sehnal suroviny, někdo krájel cibuli, někdo rozdělával oheň.

Já rozdělával ten oheň.

Může se Vám hodit na službě Zboží.cz: