Farářka Martina Viktorie Kopecká: Tanec do života patří stejně jako intimní vztahová sféra

Začali jsme trénovat v srpnu, první tanec byl valčík. Když k vám na první hodině přijde tanečník, o kterém víte pouze, jak se jmenuje, a najednou máte jeho stehno na svém, je to nezvyk. Zmůžete se jen na: „Tak si asi budeme tykat, že?“

Taneční dialog je vedený hodně nablízko, ale za ty dva měsíce to už pro mě není nic divného. S nikým jiným netrávím tolik času jako se svým tanečním partnerem.

Pokud nade mnou někdy stáli všichni svatí, tak při jeho výběru. Jsem dost zranitelná v přijímání kritiky. Potřebuju to hodně zaobaleně. Marek to dělá tak, že mi předvede, jak to dělám. Popadám se za břicho, a hlavně tomu rozumím a mám chuť to vylepšit. Umí to se mnou.

Dobře na mě působí i zázemí, které má v manželce Tereze. Pojí je silný vztah a zároveň jsou i milující rodiče. Marek tak umí být laskavý, což je pro mě důležité.

Když se vidím na videu, mám dojem, že si nerozumí horní a dolní část těla. Tu horní mívám zvláštně nachýlenou, jako bych se nakláněla přes kazatelnu k posluchačům. Koordinace těla je pro mě složitá hlavně v latinskoamerických tancích, kde se musím vrtět a k tomu máchat rukama.

Měla jsem o sobě původně představu jako o temperamentní latinskoamerické tanečnici, ale teď vidím, že mi spíš půjde elegantní a něžný standard.

Skoro vůbec. Doma nemám televizi. Ale to, co jsem párkrát viděla ze záznamu, mě bavilo. Těšilo mě, že to není laciná zábava, že to vzniklo na základě velkého úsilí. StarDance je jedním z mála televizních pořadů, který dokáže oslovit různé věkové skupiny, různé názorové skupiny, kéž by takových bylo víc.

Ten se nezastavil. Po tříhodinovém tréninku chodím zpovídat, v sobotu oddávám, v neděli křtím...

Jejich podpora je pro mě důležitá. Nemají pocit, že bych to dělala kvůli penězům nebo kvůli slávě. Uvidím, jestli se to se zahájením soutěže nezmění.

Do očí mi to nikdo neřekl. Patřím k církvi, která celibát zdobrovolnila, a je docela přirozené, aby se tančilo. Patří to do života stejně jako intimní vztahová sféra.

Tanec je ostatně připodobněním mostu mezi nebem a zemí: při standardním tanci stojím nohama pevně na zemi a tvář mám natočenou vzhůru.

Nedávno mi s ročním zpožděním vyšla knížka Deník farářky, kde jsem napsala, aniž bych věděla, že se zúčastním StarDance, že mám pocit, že v životě tančím s Bohem. Často si nevím rady, mám pocit, že je něco nad moje síly, něco jiného mi naopak jde a velmi mě to rozradostní.

Tanec mě hodně uvolnil, chodívala jsem shrbená, jako bych nesla břemeno. Teď se ukázalo, že mám v těle svaly. Nebyla jsem nikdy zvyklá pracovat s tělem, to, že jsem ho rozhýbala, mi dává spoustu síly. Přijdu v deset večer domů a nedokážu usnout, chce se mi pustit hudbu a opakovat si kroky. Normálně v tu dobu piju bylinkový čaj a jsem v modlitebním rozpoložení. Těším se, že až to skončí, tak o tom napíšu.

Šla jsem do toho pořadu s vědomím, že jsem nositel kněžství. Dlouho jsem váhala, než jsem vzala telefon a zavolala našemu bratrovi biskupovi. Upozornil mě na všechna rizika, na pohled bible na tanec, pověděl mi svoji zkušenost. Říkala jsem si celou dobu, že mi nakonec řekne: „Přece vidíte, že to není vhodné.“

Ne, řekl, že to nechává na mně. Dostala jsem volnou ruku a bylo to pro mě vyznamenání.

Ve Starém zákoně to má tanec dobré jako forma oslavy božího stvořitelského díla. V Novém zákoně je epizoda, která už tak jednoznačná není. Král Herodes si vzal za manželku Herodiadu, která měla z prvního manželství dceru Salome. Ta je zpodobňována jako spoře oblečená kráska, která svým tancem krále tak okouzlí, že jí slíbí, cokoli si bude přát. Matka ji přiměla, aby žádala hlavu Jana Křtitele, který králův sňatek kritizoval pro nemorálnost. Odtamtud známý Tizianův obraz světcovy hlavy na podnose.

Ten pořad oslovuje tolik diváků i proto, že je bez jakéhokoli ideologického přídechu, nezasahuje nikomu do soukromé sféry, v ničem nerozděluje. Na druhé straně nedokážu odstřihnout, že jsem kněz. Jsem jím i na plovárně, v restauraci, všude. Takže to, že věřím v Boha, bude vidět v postojích k tanci, v pokoře v tréninku.

Bude mi dělat radost, pokud se podaří přivést více lidí k zamyšlení nad duchovním životem. Nemám ambici dělat ze StarDance misijní platformu, ale pokud by se lidé začali zajímat o svoje spirituální potřeby, přicházeli do kostela anebo „jen“ sami k sobě s otázkami, bude to dobře.

Je fakt, že když jsme měli společnou šatnu a zaznělo sprosté slovo, vylétla ruka k puse: „Je tu farářka!“ Já jsem ale normální člověk, taky se rozčiluju a říkám slova, která bych neměla. Do života faráře tohle všechno patří.

Bezesné noci, kdy pochybuje o tom, zda koná správně, trápení se vztahy, neduhy. Nevznášíme se v nějakém mezigalaktickém prostoru mezi anděly.

Většinově mimo církev. Těm, kdo ke mně přicházejí do kostela, a jsem jejich farářkou, se nemohu stát terapeutem. Ani jejich rodinným příslušníkům.

Dokážu poznat, jestli člověk vnímá svoji spirituální rovinu. Přijde-li někdo, kdo se trápí ztrátou někoho blízkého, ať v důsledku úmrtí, nebo rozchodu, věřící člověk si nese naději, že tu situaci dokáže pokorně přijmout a zrodí se z ní něco nového. Že každý konec s sebou nese i nový začátek.

Fázi beznaděje vnímám víc u lidí, kteří říkají, že v nic nevěří. Tam musíme v terapii hledat hodně hluboko, než najdeme podnoží, od něhož se lze odrazit vzhůru. Touha po životě, životní síla jsou však v každém. Za deset let praxe jsem se nesetkala s člověkem, který nevěří vůbec v nic. I když říká, že věří jen sám v sebe, dojdeme k tomu, že v něm je něco, co ho přesahuje.

Schopnosti, kterými je obdařen, a hodnoty, které jsou v něm ukotveny, mu někdo dal. Nemusí chodit do kostela, chrám stvoření třeba vnímá, když jde do přírody. Duchovní prostor je v každém.

Při přípravě pohřbu se pozůstalých ptám, co se zemřelým rádi dělali, co ho těšilo, tak aby nevnímali pohřeb jako trýznivou tečku za něčím životem, ale poděkování za to, že tu s námi byl a že jsme s ním mohli naše životy spojit.

Nekonečně těžké je setkání s rodiči, kteří přišli o dítě. Tam slova nestačí. Mohu naslouchat, dát prostor, aby se mohli vymluvit, dovést je k odborné pomoci, na kterou nestačím, nebo je propojit s těmi, kdo prošli stejným neštěstím.

Kdepak, takový pocit vůbec nemám! Připadám si obdarovaná - tolik, že se z toho zapomínám radovat. Mám povolání, které mě naplňuje, těší, jsem zdravá, mám rodiče, kteří mi nevyčítají, že jsem se nevdala a nemám děti. Někdy si jen vyčítám, že je zanedbávám, nemám na ně čas, zatímco se hodiny věnuji jiným.

Jsem vztahový člověk, nevybrala jsem si celibát a nemyslím, že je nutnou součástí kněžského života. Moje vlastní zkušenost s partnerskými vztahy je pro mě terapeuticky i duchovně natolik důležitá, že bych nikdy neřekla, že chci zůstat sama.

Zároveň dokážu pochopit, že se pro to někteří kolegové rozhodnou, dokážu pochopit posvátnost celibátu katolické církve. Dává-li někomu smysl se cele věnovat službě, nemuset se ohlížet na rodinu, ctím to. Jsem však vděčná za to, že naše církev počítá s tím, že farář chce žít rodinným životem. Jsem vděčná i za svobodu to naplnit nebo ne.

To se nedá naplánovat. Je mi pětatřicet, vím, že na to mám ještě pár let. V životě se mi teď ale toho děje tolik, že nemám čas, abych o tom příliš rozmýšlela a rozhodovala se.

Nevyrůstala jsem v nábožensky založené rodině, pokřtěné nebyly dokonce ani babičky. To, že jsem začala studovat teologii a podala přihlášku do církve, přijali všichni výborně.

Po maturitě jsem tři roky pracovala v korporátní firmě spravující bankomaty. Protože jsem uměla francouzsky, pracovala jsem s klienty ve Francii. Tak moc mě to nudilo, tak málo mi to dávalo smysl, že jsem se rozhodla něco studovat. A potřebovala jsem studovat dálkově. Šlo to na husitské teologické fakultě, latinu jsem uměla z gymnázia, co by tam mohlo být těžšího, říkala jsem si.

Chtěla jsem prostě mít něco vystudovaného. Jenže jsem nepočítala s tím, jak si to zamiluju. Pak jsem se ještě přihlásila ke studiu psychologie a speciální pedagogiky.

Měla jsem dojem, že pořád toho vím o duši málo. Chtěla jsem přesněji vědět, zda člověk, který ke mně přijde, potřebuje modlitbu nebo psychiatra.

Studovala jsem hlavně po nocích, ve dne jsem pracovala. Sedávala jsem na tvrdé židli, aby se mi nechtělo spát. Překládala jsem písmenko po písmenku z hebrejského textu knihy Kazatel: „Všechno má svůj čas... Je čas milovat, je čas nenávidět...“

Najednou jsem cítila, že se mi otevírají hodnoty, které jsem hledala a nevěděla, kam pro ně dojít. Nechala jsem se ve dvaadvaceti pokřtít a nastoupila jsem jako pastorační asistentka.

Od roku 2013 zasedám v nejvyšším výkonném výboru, který směruje chod této ekumenické organizace sdružující společenství 350 církví po celém světě, dohromady je to přes půl miliardy křesťanů.

Jako předsedkyně Ozvěny hlasu mladých se věnuji zpřístupňování vzdělávání, mezináboženskému dialogu, tématům ekologie a ekonomie ve smyslu udržitelnosti. A to je jen zlomek toho, co tato organizace se sídlem v Ženevě dělá.

Celoživotní a hluboké. Setkali jsme se zatím třikrát a z toho jednou rovnou na celý měsíc v rámci biskupské synody v roce 2018 (byla tam jedinou vysvěcenou ženou).

Když jsem poprvé přišla na zasedání synodních otců (katolíků) v taláru s kalichem na prsou a se štolou, která je odznakem kněžství, bála jsem se skoro i dýchat.

Byla jsem přijata, mohla jsem s nimi diskutovat - o mladých lidech, víře a povolání. Kéž by se jednou naplnilo to, co tam zaznělo. Že je potřeba mladé hlasy zapojovat ve všech sférách, inspirovat je, vést a nebát se, že jednou přerostou své učitele.

Martinou mě pojmenovali v porodnici. Viktorie ke mně přišla až s vírou. Martina je dcera boha války Marse, Viktorie je vítězství Krista v mém životě. Jednou větou řečeno: já sice mohu bojovat, ale vítězem je v mém životě Bůh.