Farář Bob Ogola: Češi se neumějí v kostele smát

Otec Bob, jak ho nazývají jeho farníci, ani trochu nepřipomíná zasmušilé faráře, hřímající o zkáze pekelné. „Víra má být utěšující,“ říká.

Mluví pěknou češtinou s nepatrným přízvukem. Jen občasná špatná koncovka prozrazuje, že není rodilý mluvčí. V průběhu rozhovoru se často od srdce rozesměje. Žádné lidské téma mu není cizí. Ani nevím, jak k tomu došlo – najednou s panem farářem rozebíráme rozdílné ženské přednosti Evropanek a Afričanek...

A zapovídáme se tak, že málem zmešká mši. „Nebojte, oni beze mě nezačnou,“ uklidňuje nás s potutelným úsměvem.

Ano, jeho tatínek studoval v Americe na stejném stipendiu jako můj tatínek. Z našeho kmene Luo tam bylo hodně dětí. Většinou se po studiu vrátily domů stejně jako můj otec.

Říkáme si Nilotové podle řeky Nil, protože kmen sídlí podél ní na území, které se táhne až k Viktoriinu jezeru. Jedli jsme hlavně sladkovodní ryby, na ně člověk nepotřebuje zuby, protože mají jemné maso.

A tak měl náš kmen jako zkoušku dospělosti obřad, kdy mužům vytrhali šest dolních prostředních zubů.

Společnost dřív nebyla založena na jednotlivci, ale na celku. Zájem jednotlivce byl druhotný, vše bylo nastaveno tak, aby přežil kmen. Proto byly důležité různé kmenové zvyky a rituály: když se člověk narodí, dospěje, založí rodinu, umře...

Byly to takové schody života a vždy byly spojeny s nějakým obřadem. Některé kmeny měly třeba obřízku, muži z našeho kmene si vytrhávali zuby.

Bez nich se mluvilo trochu jinak, protože kdo je měl, nedokázal správně vyslovit některé hlásky. Mluvou se tak rozeznal dospělý od dětí. Navíc to byla součást kultury stolování: mezerou mezi zuby se daly dobře vytahovat rybí kosti, aniž člověk otevíral ústa.

Ale hlavně šlo o znak, že muž může založit rodinu. Byla to zkouška odvahy: když nevydrží tohle, nevydrží ani manželství! Pokud se někdo bál do toho jít, zůstal dítětem třeba do padesáti.

Ani nevím, jestli to bolelo, můj tatínek byl už první generace, u které to nebylo povinné. Ale on to udělal, šest dolních zubů neměl.

Nepřátelství mezi africkými kmeny není o nenávisti, ale o přírodním výběru: v přírodě něco vždycky žije na úkor něčeho jiného. Kmenové války byly o přežití a o asimilaci. Žen je totiž v Africe třikrát víc než mužů a úmrtnost dětí velmi vysoká, třeba můj tatínek se dožil dospělosti jako jediné z třinácti dětí.

Válečníci proto sice bojovali, ale nesměli zabít děti nebo ženy. Naopak se o rodinu zabitého nepřítele museli po válce postarat.

Když muž zabil nepřítele, vzal k sobě jeho ženu a jeho děti vychoval jako vlastní. Díky tomu neexistovaly svobodné matky ani sirotci. V dospělosti se dětem odstranilo šest zubů a staly se právoplatnými členy kmene. Bylo to doživotní označení, zpátky už nemohly – jejich původní kmen by je nepřijal.

Ano, v Africe existuje mnohoženství dodnes. Evropané se na to dívají z pohledu sexu: to je paráda, že můžeš mít víc žen! Ale o tom to není, opět jde o přežití kmene.

Muž měl tolik žen, o kolik se dokázal postarat. Role mužů a žen jsou u nás striktně dané – péče o děti je výhradně na matkách. Muž se stará o rodinu a plní společenské povinnosti, hlavou rodiny je však první manželka, ta rozhoduje skoro o všem.

Moje pokrevní maminka byla tatínkova první manželka. Vždycky když přišla jeho další žena, bydlela zpočátku u nás. Maminka nám dětem řekla: to je vaše budoucí matka! A nikdy jsem neviděl, že by žárlila.

Tatínkovy další manželky nejdřív bydlely u nás, staraly se o všechny děti společně a já jsem měl všech svých devět maminek stejně rád. Pak tatínek koupil pozemek a každé své ženě postavil vlastní dům.

V rámci možností. Kdyby měl jednu manželku, tak by byl.

To snad ani nejde spočítat. Celkem je jich možná ke stovce.

Lidé v Africe jsou horlivými křesťany, ale zároveň se nevzdávají kmenových zvyků. Už za mých rodičů platil zákon, že muž může mít jen jednu manželku, úřady však mnohoženství tolerovaly. I prezidenti měli víc žen.

Postupem času se to začíná měnit, nedávno dokonce zákonodárci přišli s návrhem, že první manželka musí s dalším manželstvím souhlasit. Jenže dneska už žádná první manželka ten souhlas nedá, a tak muži, kteří jsou v parlamentu ve většině, smetli zákon ze stolu.

Původní kmenové vztahy sice vypadají jako divočina, ale byl v nich společenský řád, který dával člověku odpovědnost za jeho činy. Když muž zplodil dítě, byl to závazek na celý život. Teď už je jiná doba. Dnes to v Africe na první pohled vypadá hezky: jeden muž, jedna žena, dvě děti... ale po městech pobíhají stovky opuštěných dětí ulice, které nemají co jíst.

Babička a děda byli první generací křesťanů. Já jsem byl vychován ve věřící rodině. Nejspíš jsem se knězem už narodil, ani jsem se moc nerozhodoval. Je to pro mě spíš způsob života než povolání.

Ani ne. V Keni jsou nejlepší střední školy internátní: děti přijedou v lednu, jsou tam tři měsíce, pak mají měsíc prázdniny, pak zase čtvrt roku školy a měsíc prázdnin. Ale aby studenti měli co nejlepší výsledky, tlačí je zůstávat dobrovolně ve škole a učit se i o prázdninách. Býval jsem proto doma málokdy, žil jsem internátním životem.

Příjemné a nové v Čechách bylo, že v semináři studovali kluci a holky pohromadě. V Keni totiž nemáme smíšené internátní školy. My kluci jsme žili jako v kasárnách, společenský život neexistoval. Tudíž jsem se tady musel mnohému ohledně žen naučit.

Třeba, že jsou háklivé na horní část těla. V Keni totiž ženy prsa neskrývají. Chodí klidně bez košile jako chlapi, matky na veřejnosti běžně kojí a nikdo to neřeší. Ale zatímco Evropanky klidně nosí minisukně, Afričanky jsou zase háklivé od pasu dolů. A chlapi jsou tam o to víc zvědaví, jaká má žena pod dlouhou sukní kolena. A když má sukni nad kolena, jaká má asi stehna a zadek... Když na sobě žena nemá nic, ztrácí chlap fantazii.

V Africe také stěží najdete obézního člověka, lidé jsou většinou hubení. Když po dlouhé době vidím sestru, je neslušné jí říct – ty jsi krásně hubená! Naopak se sluší říct: ty vypadáš dobře, ty jsi přibrala! To je lichotka. A já jsem měl v semináři kamarádku, která byla silnější. Tak jsem jí jednou řekl: vypadáš dobře, jsi tlustá – a dostal jsem pořádně vynadáno.

Maminka už byla zvyklá. Moji bratři si vzali manželky z jiných kmenů, to pro ni bylo snad ještě horší. Zato ostatní ženy měly narážky: Ony nemají v Evropě svoje chlapy? Přijde a ukradne nám našeho!

Manželství je složité a rodiny farářů stejné jako ty ostatní. I my se občas pohádáme a pak v kostele kážu o lásce... S manželkou se znáte tak dobře, že by raději měla chodit do sousedního sboru. Když si někdy místo mše přispala, byl jsem rád.

Ale většinou je manželství radost. Jen se kněz musí naučit odlišovat, který čas věnuje církvi a který ženě a dětem. Protože když přijde farář domů, je v první řadě manžel – a ne že celá rodina pracuje pro pánaboha. Jinak si manželka může stěžovat u biskupa, že ji pan farář zanedbává a žije v církvi na úkor rodiny.

Už jsem tam nebyl vnitřně šťastný. Já jsem hodně společenský, snažím se pomáhat i lidem na okraji společnosti. Bral jsem k sobě na faru alkoholiky, feťáky a zloděje – a nakonec z toho vzniklo mínění, že sám jsem alkoholik, zloděj a pěstuji drogy...

Skončilo to tak, že jsem ve volbách nezískal nadpoloviční většinu hlasů a nemohl znovu kandidovat jako farář. Tak jsem ukončil duchovní službu a stal se prodavačem ve free shopu v Potůčkách. Zpětně jsem pyšný na práci, která za mnou v Nejdku zůstala – opravil jsem tam kostel i faru. Změnu však beru jako životní šanci zažít zase něco jiného. Nastal čas jít dál.

Teď jsem na půl úvazku farářem v Chotiněvsi a nadále pracuji i ve free shopu. Chodím tam rád, nemusím u práce přemýšlet. Třídím myšlenky a jsem v pohodě.

Nevím, jestli to byl přímo rasismus, běloši občas mají pocit nadřazenosti, ani si to sami neuvědomují. Třeba když ke mně přijde někdo, kdo mi začne tykat, i když ho neznám. Beru to normálně v rámci dobrých vztahů.

Ale občas se stane, že – omylem, kvůli jazykové neznalosti – někomu tyknu já. A hned je oheň na střeše, že jsem nevychovaný...

Když člověk není černý, nepochopí, jaké to je mít černou kůži. Ale ty moje babičky v Nejdku, ty byly zlaté. A s tamním katolickým farářem Janem Pražanem jsme zůstali nejlepšími přáteli. Křtil mého syna a scházíme se dodnes.

Nejsou! S Janem Pražanem jsme se shodli na tom, že Češi jsou nejzbožnější národ v Evropě – jen do kostela nechodí. Mají strach přiznat se k víře nahlas, aby se neshodili.

Ono to bývá tak, že chudý nebo nemocný člověk je víc věřící než člověk bohatý. Pro chudé je víra útěchou. V Keni máme devadesát procent věřících. O Vánocích jsou třeba tři bohoslužby za sebou, a stejně se všichni do kostela nevejdou, polovina lidí stojí venku.

Tady v Čechách bývá ve velkém kostele jen pár lidí. Vlastně to musí být pro věřícího krásný pocit, mít celou lavici jen pro sebe!

Já jsem pořád Keňan. Ale moje děti už ne. Syn mi nedávno řekl: Tati, celou dobu jsem si myslel, že jsem černoch. Vždyť ty jsi černoch, já na to. A on: Ne, ne, já jsem dneska ve škole zjistil, že jsem mulat! U nás doma je černoch tatínek. Běloška maminka. A my mulati jsme nejkrásnější děti na světě!

Češi jsou zvyklí na vážné faráře, neumějí se smát v kostele... Zdejší kněží často dávají velký důraz na akademickou část služby. Mši berou jako divadlo, už ji tak neprožívají. Inspiraci ke kázání čerpají víc z knih než ze života.

Ale farář nemá lidi poučovat, jsou přece dospělí. Každý věří trošku jinak. Víra má být osobní, nelze ji vnucovat.

A také Češi kladou velký důraz na dojem. Když třeba v supermarketu uklízím záchod, je to pro ně nedůstojné. Říkají mi – ale pane faráři, to nemůžete! Proč by ne? Doma záchod přece také uklízím! Nevidím nic špatného na tom, když vezmu do ruky hadr. Naopak tím dávám dobrý příklad lidem, že každá práce je důstojná.

Nestudoval jsem přece, abych se nějaké práci vyhýbal. Studoval jsem, abych byl člověkem. A to člověkem se vším všudy, ne že řeknu – já jsem důstojný pan farář!