Extrémní důchodci, se kterými ani mnozí mladí neudrží krok

Když se Pavel Höchsmann ocitl před osmi lety na olomouckém letišti, nebylo to takové zjevení. Alespoň ne pro instruktory zdejšího Hanáckého paraklubu. „Setkávám se s různými věkovými kategoriemi. Měl jsem tu sedmdesátníky i pětasedmdesátníky,“ vzpomíná vedoucí výcvikového střediska Vladislav Říha a zapřemýšlí: „Ale Pavel byl asi nejstarší.“

Sám Pavel Höchsmann na historku nahlíží po svém: „Co já vím, tak se hrozně divili, že přišel starej dědek a chtěl skákat,“ směje se. Když před osmi lety slavil osmdesátiny, dostal od vnuků peníze se slovy, že to má na tandemový seskok. Už to by bylo docela odvážné. Oslavenec se toho hned chytil a ještě si přisadil: „Tandem nepřichází v úvahu, tomu my říkáme seskok s chůvou. Když už skočit, tak jedině sám.“

Úplný zelenáč sice nebyl, ale už je to dávno, kdy se parašutismu věnoval. „Začínal jsem v roce 1951, to jsme tenkrát ještě skákali s německými kořistními padáky,“ vzpomíná. „Už za dva roky na krajském přeboru v Prostějově mě ale přímo z letadla vytáhla kriminálka. Měl jsem sestru v Německu a byl s ní ve spojení. Kvůli tomu jsem dostal zákaz.“

Pro následující pauzu od parašutismu se snad slovo pauza ani nehodí, když trvala přes 50 let. A možná by trvala doteď. Jenže když se mu v jeho osmdesáti vnuci tak trochu posmívali, že už by se bál, správně ho to vyhecovalo a řekl si, že nikdy není pozdě. Během dalších šesti let skočil hned pětkrát. Poslední seskok z října 2013, kdy mu bylo 86 let, je veden v České databance rekordů v kolonce „nejstarší parašutista“.

„Na každého musíme najít recept, jak se mu věnovat, aby seskok zvládl bezpečně a taky aby z toho měl radost,“ říká Vladislav Říha. Lékařské potvrzení je nutností, fyzická kondice samozřejmě taky. Instruktor však od začátku viděl, že tělesnou stavbu má jeho svěřenec i přes svůj věk stále dobrou.

„Důležitá je psychika i hlava, člověk musí přemýšlet. Pokud dělá, co má, je seskok zcela bezpečný. Nové jsou materiály i konstrukce padáku,“ vysvětluje, že šlo odvětví mílovými kroky kupředu.

Ke starším klientům je však přístup přece jen trochu jiný. „Chce to trpělivost a víc času. Výcvik trvá oficiálně 11 hodin, ale my jsme spolu strávili 30 hodin, možná i víc,“ míní instruktor.

A jaké to bylo poprvé po letech ve vzduchu? „Seskok byl velice krásný,“ vzpomíná osmaosmdesátiletý obyvatel Mohelnice. „Padák je plně řiditelný, takže jsem krásně plachtil a mohl si letět, kam jsem chtěl.“

Vlastně by do toho šel klidně znovu, vždyť se chlubí tím, že stále jezdí na kole, v autě i na motorce. Jenže letecký lékař už tentokrát řekl ne. „Doktor mě poslal do důchodu,“ nerad se s tím smiřuje, ale vypadá to, že tentokrát si dá říct. „Mám tři syny a ti říkali, ať už neblbnu.“

Zdeněk Kerner patří k nejstarším účastníkům Jizerské padesátky, takže jsem nepředpokládal, že by při rozhovoru seděl v houpacím křesle. Přesto mě překvapilo, že mě uvítal ve stavební buňce na jednom staveništi v Praze, kde pracuje jako dozor. A na kalendáři v malé kanceláři mi ukázal, že mu jen pár dní zbývá do osmdesátin.

Narozeniny jsou pro něj také každoročně předzvěstí dalšího ročníku Jizerské padesátky. Na startu tradičního lyžařského podniku nechybí nepřetržitě od roku 1970, s výjimkou let, kdy bylo klání pro nedostatek sněhu zrušeno.

Poprvé jel z hecu, další roky chtěl soutěžit s kamarády, v pozdějším věku sám se sebou. „Když jedete a už nemůžete, tak to opravdu vítězí vůle nad tělem. Ale pak dojedete a řeknete si: tak ještě jednou…“

Samozřejmě že známí trousí poznámky ve stylu: „Co se ten dědek do toho hrabe?“ Nad tím však mávne rukou. „Beru to jako dobrý vtip, i když vlastně mají pravdu. Mohl bych sedět doma. Stejně tak bych nemusel chodit do práce a zabírat místo mladým. Ale když tomu rozumím a oni mě tu chtějí, tak proč bych je odmítl a dřepěl doma v bačkorách?“ uvažuje stavební inženýr, který se na staveništích pohybuje celý život. Stejné je to s lyžováním. „Dokud nebudu brzdit a nebudou mě sbírat, tak pojedu.“

Někdo by mohl říct, proč si raději neužívá důchodu, jenže on si ho právě takhle užívá. Manželka má pro něj pochopení, sama v minulosti závodila na divoké vodě, syn i dcera sportují také. „Co bych dělal doma? Mně se dělá špatně, když slyším lux,“ poznamenává Zdeněk Kerner.

Je přesvědčený, že za svou kondici vděčí tomu, že sportuje už od mládí. Je sice po operaci kolena, ale čím víc se hýbá, tím méně ho bolí. „To chce rozcvičit a překonat se. Ale kdybyste věděl, jak se mi kolikrát večer nechce jít běhat,“ znovu mě překvapuje. Že by snad ještě každý večer běhal? „Ne,“ zarazí mě, „tak třikrát čtyřikrát v týdnu po pěti kilometrech. Ale měl bych běhat delší tratě, tak jsem naposledy běžel čtrnáct.“

Pravidelně vyráží třeba na trasu závodu Velká kunratická a s příbuznými se účastní štafety v rámci Pražského maratónu. Pokud jde o časy, smířeně zkonstatuje, že by se rád zlepšoval, ale nemůže. „I ty Kunratice byly letos zase o půl minuty horší.“

Většina špičkových fotbalových týmů má svoji starou gardu, která je ovšem ve skutečnosti stará jen podle názvu. „Myslím, že u nás je vstupenkou do ní věk 35 let. Ač to zní vtipně, tak už to někdy bývají fotbalisté po kariéře,“ říká mluvčí pražské Sparty Ondřej Kasík. Jádro staré gardy tak obvykle tvoří čtyřicátníci. „Fotbalisti po padesátce jsou často po totálních endoprotézách obou kyčlí a s tím už se opravdu hrát nedá.“

Řešení nejen pro vysloužilé fotbalisty tu však je. Walking football neboli Chodící fotbal vymysleli ve Velké Británii, kde se mu věnují desítky klubů. Pravidla jsou podobná klasickému fotbalu, jen se nesmí běhat. Hráči si přihrávají za chůze a rozhodčí jakékoli zrychlení trestá přímým volným kopem ve prospěch soupeře.

Že různé sportovní nebo adrenalinové zážitky nejsou jen pro celoživotní sportovce, dokazují i zkušenosti z agentur, které je jako dárek nabízejí. Ač to pro seniory může být zprvu šok, výjimkou dnes není, když si pod stromečkem rozbalí třeba poukaz na tandemový seskok s padákem.

„Věkové omezení máme spíš na dolní hranici kvůli dětem. Je na každém dospělém, zda zážitek absolvuje, či nikoliv,“ vysvětluje Petra Sedláčková z Allegrie, firmy na zážitky. Občas se stává, že jim recenzi pošlou lidé nad 70 let nebo jejich příbuzní. „Vzpomínám si na paní, která uvedla, že je jí téměř 70 let, tandemový seskok si přála vyzkoušet už hodně dlouho a dcera jí sen splnila zakoupením tohoto zážitku. Byla velmi nadšená a já jen tiše obdivovala její odvahu, protože mi není ještě ani půlka toho, co jí, a asi bych se k seskoku neodhodlala.“

Jeden ze zážitků, jež Allegria nabízí, je skydiving. Jde o uzavřený větrný tunel, v němž se zájemci můžou pod dohledem instruktora vznášet a létat jako při volném pádu. Eva Rozkovcová z firmy Hurricane Factory, která tunel provozuje, uvádí, že u nich létal i muž, kterému bylo přes 90.

„Senioři sice mají horší pohyblivost, je potřeba se v tunelu prohnout, abyste udržel jistou polohu, což může být problém,“ připouští, „ale vzhledem k tomu, že naši instruktoři létali i s vozíčkáři, tak by si s tím určitě poradili.“

Aby firma ukázala, že zážitek není jen pro fyzicky zdatné, pozvala hendikepované lidi po amputacích, sluchově postižené, nevidomé i seniory. „Měla jsem kontakt na skupinku takových akčních seniorů, tak jsem je oslovila,“ říká Eva Rozkovcová.

Jedním z těch akčních seniorů byl třiasedmdesátiletý Vladimír Neuberg. „Rozhodli jsme se hned, nebylo nad čím přemýšlet,“ hovoří i za svoje přátele, jak s nabídkou naložili. Skupinku tvoří asi deset lidí, kteří se v mládí potkávali v aeroklubu, ale jen někteří z nich se ve vzduchu pohybovali i při svém zaměstnání.

Vladimír Neuberg létal mimo jiné s práškovacím letadlem i s dopravním u ČSA a dodnes sporadicky využívá průkaz na malá letadla. Skydiving byl pro něj i jeho kolegy něco nového, ale nikdo neměl obavy. „Spíš jsme se báli, aby se nám to všem hodilo časově,“ směje se.

Rozhodně to pro ně byl zážitek. A přestože další adrenalin zatím neplánují, nikdo z nich by se asi novým nápadům nebránil.