Ewa Farna: Studuji, abych věděla, ne abych dobře vypadala

Důvodů bylo několik a byly shodné s důvody, jaké jsem řešila v době, kdy jsem vybírala střední školu, a všichni si mysleli, že automaticky půjdu na konzervatoř, a já zvolila gymnázium. Hlavním důvodem je to, že profese spojená s jakýmkoli uměleckým životem je velmi nejistá. Při troše štěstí, talentu a s dobrými lidmi za zády se člověk může živit jako modelka, moderátorka či zpěvačka, ale pokud vás štěstí opustí, tak skončíte.

Pokud chce být člověk právníkem, tak na to musí mít školu, musí mít papír, který mu umožní se jím stát. U této profese nepomůže mít jen štěstí nebo známé, kteří pomohou, tady je nutné mít vzdělání. Právnická fakulta a studium mi ale dávají víc než jen vzdělání. Na škole jsem jedna z mnoha, musím se přizpůsobovat řádu, studium mi dává disciplínu, umění se učit.

Tohle bylo velmi složité. Jako absolventka Gymnázia s polským jazykem vyučovacím v Českém Těšíně jsem mohla uvažovat o škole v Polsku, v Čechách i na Slovensku. Nakonec jsem zkoušela právnickou fakultu v Praze a ve Varšavě. To, co rozhodlo, byl systém přijímání a skutečnost, že v Polsku to vyšlo dřív.

Poté, co jsem v Polsku složila přijímací zkoušku z dějepisu a polštiny, kterou jsem musela skládat proto, že mám sice polské gymnázium v Českém Těšíně, ale občanství mám české, díky čemuž jsem byla považována za zahraničního studenta, přišlo rozhodnutí, že jsem uspěla a jediným zbývajícím kritériem přijetí je maturita. Tak jsem se na ni zaměřila a povedlo se. Zatím jsem se svým rozhodnutím spokojená a škola se zdá být skvělá.

Je možné, že si tohle někteří lidé budou myslet, dokonce jsem o tom přesvědčena. Mohou si to myslet nehledě na název univerzity, na které studuji. Ale s tím já nic nenadělám. Z toho samého mě mohli podezírat i u maturity… V tomto směru pro mě byla výhoda, že jsem skládala státní maturitní zkoušku, takže předpoklad nějaké protekce tím odpadl. Studuji kvůli sobě, mám ráda možnost vzdělávat se. Nejde mi čistě o papír, chci ho mít zaslouženě podložený svou vědomostí, studuji, abych věděla, ne abych dobře vypadala.

Byla to moc krásná doba, možná nejhezčí od začátku, co jsem začala zpívat. Měla jsem tým šestnácti lidí, kterým jsem radila s písničkami a zpíváním, vymýšlela jsem pro ně oblečení, scénu, písně, sháněla jsem umělý oheň pro vystoupení, no bylo to úžasné. Naším cílem bylo získat peníze pro jeden dětský domov. Dostali jsme se až do finále, díky velké podpoře našich fanoušků, kterým touto cestu znova děkuji. Byla to skvělá zkušenost.

V týmu jsem měla pětadvacetiletého kluka, který měl oba rodiče neslyšící. Když jsme měli vystoupení a zpívali jsme v angličtině písničku Freedom od George Michaela, tak jsme se ji pro tyhle rodiče sedící v publiku naučili i ve znakové řeči. Bylo to krásné, velmi emotivní… Z toho vystoupení jsem měla husí kůži.

Já se snažím své fanoušky neodlišovat. Když jsem byla v Souboji hlasů, tak na natáčení do Polska přijížděli i čeští fanoušci. Oni si večer pak pořádali společnou after party pro české i polské fanoušky. Těší mě, že polští a čeští příznivci tvoří skvělou partu, jezdí spolu na koncerty, dokonce na dovolenou. Jsem ráda za tohle spojení, za takto vzniklé pouto. Dokonce se navzájem učí ony jazyky, jsem ráda, že někde tam svou malou roličku sehrávám. Čeští fanoušci mají dokonce transparenty, na kterých stojí: Svět nás rozděluje, Ewa Farna spojuje. Mě to vždy dojme…

Pro mě jsou úplně odlišné. V Souboji hlasů jsem byla mentor, ten kdo radí svému týmu, ukazuje cestu a vede ho. Naším jediným katem bylo televizní publikum, ne porotci, ti se k představení jen odborně vyjádřili. V SuperStar jsem byla na castingu a vybírala, kdo půjde dál, a jsem ten, kdo soudí výkon.

Je to zvláštní, oni jsou o jednu až dvě generace starší než já, jsem ve věku jejich dětí, ale je mi mezi nimi moc dobře. Hodně spolu diskutujeme, povídáme si o výkonech, vyměňujeme si názory. I když reprezentujeme každý jinou součást hudebního světa, nacházíme společnou řeč, máme rádi podobnou hudbu a většinou se na meritu věci shodneme.

Jsem opravdu ráda, že jsem tam s těmito pány, poněvadž jsou zkušení ve svém oboru, a navíc zažili nejen to hudební období, ve kterém já jsem ještě existovat nemohla. Čerpám, nasávám, inspiruji se. Projekt SuperStar mě může hodně naučit, ale budou to především lidé, se kterými mám čest spolupracovat.

To je pravda, většinou jsem tak o tři roky starší nebo mladší (smích). Tuším, na co narážíte… Je mi 19, mám naprosté pochopení pro nechápavé reakce na mou účast v porotě. Moje první reakce byla myslím identická. Zastávám však názor, že často dospělost nesouvisí s věkem, identické je to s praxí.

Představte si, že máte truhláře, kterému je 25 let, a truhláře, kterému je 50. Zdánlivě byste měla tendenci dát práci tomu druhému, poněvadž vypadá na zkušenějšího a určitě už pár těch zakázek udělal, máte z něj přirozeně větší respekt. Však první truhlář dělá tuhle práci již 10 let a druhý tři roky. Budete se tedy směřovat věkem či množstvím zkušeností?

Já jsem tuhle nabídku dostala už dříve, ale až teď jsem s ní souhlasila. Dřív jsem odmítla, dělala jsem střední školu, potřebovala odmaturovat a odmítala jsem i kvůli zmiňovanému věku, protože jsem tehdy ještě nebyla plnoletá. Teď tyhle důvody pominuly. I tak jsem ji ale půl roku zvažovala. Zvítězila však chuť prožít, poznat a přijmout nelehkou výzvu. Prý litovat můžeme jen věcí, které jsme neudělali…

Těch faktorů je víc. Právě teď děláme desku a já jsem za půl roku akceptovala možná tak půlku jednoho textu. Na některá slova a spojení jsem už háklivá. Text chci tě líbat už mi vyloženě vadí a nezpívala bych ho. Část písní si píšu sama, ale jsem velmi sebekritický autor. S textaři si často povídám, říkám, o čem bych chtěla zpívat, jaké jsou moje pocity, házím náměty, občas i hotové fráze. Všechno je ale v neustálém pohybu a podle toho se mění i to, jaká témata bych chtěla v písničkách probírat.

Další věc je, že já jsem se osm let zpátky rozhodla dělat hudbu komerčně, tzn. pro lidi. To se váže s odpovědností za schopnost kompromisu, kde je třeba najít společný konsenzus požadavků mých, producenta, vydavatelství, rádií, čili trhu, a v neposlední řadě fanoušků. A to je mnohdy velký kumšt.

Jasně, mám ji ráda a na koncertech ji vždycky hraju. Fanoušci ji chtějí slyšet a mají ji zřejmě rádi. Nestydím se za ni, naopak, jsem jí přece vděčná za ten krásný život plný hudby. Dneska bych si ten text sice už nevzala, ale to je v rámci přirozeného vývoje. Když zpívám věci na svých koncertech, jako bych se vracela na nějakou stránku z mého deníčku a vybavovala si ty okamžiky…

Občas se pousměju, občas zesmutním, občas na mne dopadne nostalgický pocit, ale pokud jsem se ho jednou rozhodla umístit v písničce, byl zřejmě hodně silný a nemohu se za něj stydět. To bych byla blázen.

Moc by mě lákalo divadlo, ale spíš činohra než muzikál. Ale láká mě neskutečně mnoho věcí. Naštěstí jsem ještě mladá, tak snad budu mít prostor své touhy realizovat. Soudím, že jako jedno z prvních na řadu přijde nějaké cestovatelské dobrodružství.