Ewa Farna: Mám pocit, že to kolem jde nějak do kytek

Až budu křtít svoje nové DVD, konečně ho pokřtím normálním šampaňským. Zatím jsem pořád měla jen lepkavé a sladké rychlé špunty, které působily dost infantilně. Takže pravděpodobně zajdu pro šampaňské. (směje se)

Doufám. Chci být doma se svou rodinou, ale budu slavit víckrát. S rodinou a pak s kamarády. Taky chystám velkolepou oslavu pro fanoušky, což bude koncert 23. září v Brně. Ten bude ve velkém stylu, bude jediný v Česku a budeme z něj dokonce natáčet DVD. Celé prázdniny se na ten koncert připravuju.

Trochu se bojím zodpovědnosti. Přichází a já vím, že už mi nebude vše odpuštěno. Už nebudu jen ta malá holčička, co zpívá Měls mě vůbec rád… A netýká se to jen hudby. Je třeba začít pořádně pracovat. Pochopit, že se na mě už novináři, kritici i fanoušci budou dívat jako na dospělého člověka. To bude asi zásadní zlom. Těším se na to, ale taky se bojím. Fanoušci, kterým je třeba třináct, mě brali jako vrstevnici. A najednou ta jejich Ewa bude dospělá!

I když já budu asi pořád trochu dítě, protože jsem sama o sobě šílená. Já totiž neobcházím kaluže, já do nich skočím. Taková chci zůstat. Jo a zásadní změna bude v autoškole. Včera jsem měla první jízdy. Jsem z toho nadšená a těším se na to, až budu moct někam sama dojet autem.

Ano, plánuju to.

Že jo? Úplně mě to šoklo! Je to zvláštní. Už mě asi taky na tu dospělost připravují, ale na druhou stranu je fajn, když se o mě někdo stará.

Docela jo. Mám radost, že budu samostatná, ale té péče si vážím.

Nooo, třeba. Jmenuje se Piguška a mám ji všude s sebou. Kdykoli ji zmáčknu, řekne mi, že je můj miláček. No kdo by to nechtěl? A taky jsem pořád v kontaktu s rodinou. Dnes za mnou přijede mamka a píšeme si každý den, což není v pubertě úplně obvyklé.

No vidíte, teprve si zvykám. Vždycky jsem se vymlouvala, že ta šílenost je pubertou. A ono je to asi v povaze. (směje se) Mám taky radost z maličkostí. Třeba jdu a vidím kytku a úplně se rozplývám, jak je krásně fialová. Lidi mě občas mohou považovat za blázna, mě to však dokáže nadchnout.

Asi taky.

To určitě. Já se ale necítím a ani nechci cítit jako součást šoubyznysu.

Já se nikdy s trémou nekamarádila. Nevidím ve svém vystupování nebezpečí. Mám totiž dost nadhledu. Když se přeřeknu nebo zapomenu text v přímém přenosu, beru to jako srandu, co budu vyprávět svým vnoučatům. A lidi se buď zasmějí, nebo si řeknou: Jé, ta je blbá. Pro mě je to lidské. Proto mě mnoho věcí nedokáže rozhodit a naopak se jimi bavím.

No jéje, často. Tuhle jsme hráli poblíž Terezína a já vždy na koncertech dávám publiku otázku. Vyzývám lidi, aby odpověděli. Když odpovíte, tak vám zajistím výlet do luxusního centra, říkám a pak prohodím nějaké město, které je tak deset kilometrů od místa, kde hraju. A tam jsem řekla, že jim zajistím výlet do Terezína. Vůbec mi nedošly historické souvislosti. To až když se na mě kapela podívala a zaťukala si na čelo. Pořád se mi něco stává, třeba že zakopnu na pódiu nebo se přeřeknu. Tenhle případ ale nebyl moc úsměvný, v šatně jsem se hanbou i rozbrečela, pokud si dobře vzpomínám.

Trému jsem měla asi dvakrát v životě. Z toho jednou to bylo na křtu mé desky Ticho, kterou mi křtila Lucie Bílá. Byl to asi můj druhý koncert a bylo tam celé vydavatelství, lidi z branže. Tehdy jsem se bála, protože jsem zpívala i s Luckou a celý koncert jsem si musela odmoderovat. Duetů a spolupráce se bojím nejvíc. Když něco zkazím jen sobě, je to na mně. Já se tomu zasměju, poučím se. V případě spolupráce může mít ten druhý jiný přístup k těmto záležitostem a má právo mi cokoli vyčíst. Proto se toho trochu bojím, vím, že spolupráce vyžaduje více soustředění, a nechci někomu zkazit vystoupení.

To byla velká výzva! Poprvé v roli moderátorky a rovnou přímý přenos. A tolik známých tváří v publiku! Ale Tomáš byl strašně zodpovědný a měla jsem v něm velkou oporu. Kdybych byla sama, vypadalo by to úplně jinak. Oba jsme byli s výsledkem, myslím, spokojení. Bylo to tak rychlé! Scénář jsme si psali sami pár dní předem do čtyř do rána a pak se ráno potkávali s tmavými brýlemi na očích, abychom zakryli kruhy. Chovala jsem v sobě zvláštní emoce, spíše než trémou bych to nazvala nedočkavostí, co na tento netradiční způsob lidi řeknou. Já se na ten večer hrozně těšila.

Ano, sblížili. Znali jsme se však dřív z různých festivalů a on navíc pochází ze stejného kraje jako já.

Je to milé. Když mě jednou vezl z nějaké schůzky a řekl, že to vezmeme přes takovou část Vendryně, kterou nikdo odjinud nemůže znát, bylo to zvláštní a vtipné. Je to pro mě naprosto nevšední lidské souznění.

Hrozně. Je to neskutečně vtipný člověk, můžete to přece slyšet i v jeho textech. Byla jsem na pár jeho koncertech, je skvělé pozorovat, jak se lidi baví. Znáte ten pocit, když chcete něco říct, ale nevíte jak? On to sdělí neuvěřitelně trefně. Má dar umění pojmenovávat. To obdivuji.

Andělé pro nás byla zásadní spolupráce. A přála bych si, aby vystoupil na tom mém narozeninovém koncertu. Ale on má ten den taky důležitý koncert, tak uvidíme, jestli to vůbec stihne.

Znám.

Myslím, že jsem pořád stejná. Poznám to i podle toho, že mám pořád stejné kamarády jako na základní škole. Neopouštějí mě, zatím, (směje se) a já si připadám furt jako normální holka.

To ani moc ne. Za to jsem docela vděčná. Přijedu do školy po dvou týdnech a oni se mě nezeptají, jestli jsem se potkala s Karlem Gottem, ale řeknou, že dnes píšeme z biologie a jestli jsem připravená. To je fajn. Ve škole je to jiný svět a já zase dopadnu nohama na pevnou zem.

No, ono je vše kolem mě tak moc hezké, že se kolikrát cítím jako princezna. A nechtěla bych být pyšná princezna. Možná že v té Hannah Montaně jsem se trošku zhlédla v tom smyslu, že její rodina má většinou přednost před slávou. Ona není za hvězdu. Chodí normálně do školy a večer má koncert, kde jásají lidé. To je podobné. Samozřejmě bych nechtěla být srovnávaná s Hannah Montanou. Ale jistá podobnost tam je.

Měla období, to jí byly tak tři roky, kdy jsme sedli do auta a nemohli pouštět ani rádio, ani zprávy, jen mě. Dovedete si představit, jaké to bylo, když jsme třeba jeli čtyři hodiny do Prahy. Ted už Magdalenka poslouchá Čechomory. A jinak je spíš malířka.

Pokud odmaturuju, ráda bych na práva.

Soudím, že každý touží po jisté prestiži. Mám lehkou hrůzu z lidí, kteří možná nevědomě házejí zpěvačky, herečky a modelky do jednoho pytle. Tedy v hlavě nic a na hlavě všechno. Nechci být taková a pro svůj klid bych ráda měla vysokoškolské vzdělání. Mám to tak i od rodičů vštípeno. Navíc máte pravdu, autorské právo s tím, co dělám, souvisí. Chci mít zadní vrátka, protože ten sval, co mám v krku, možná jednou doslouží.

Chci mít pojistku. Chodím na zpěv, kde se mi pan učitel Pavel Towen Veselý stará o hlasovou hygienu, což je technika, díky které bych měla ještě pár let zpívat, ale člověk nikdy neví.

Zrovna v tuto dobu mám schůzku s producentem a manažerkou a budeme se bavit o další spolupráci. Po pěti letech, co zpívám, mi mou plnoletostí končí smlouva. Takže jsem se nad tím dost zamýšlela. Na začátku jsem sice mohla, ale nezasahovala do věcí. Bylo to tak dobře. Bylo mi dvanáct a radili mi lidé, kteří měli mnoho zkušeností. Teď zpětně to oceňuju. Není to tak jednoduché, jako že si budu zpívat, co chci a kde chci. A všichni udělají hurá a já budu mít do konce života vyprodané haly. Na první desce jsem jen říkala, co se mi líbí, rodiče mi schvalovali texty, abych nezpívala blbosti. Teď už mi věří. Do svých věcí už mluvím čím dál víc. Baví mě to, ale není to jednoduché. Tím pro mě stoupá hodnota práce, kterou udělal tým, což mi dřív tak úplně nedocházelo. Ráda si nechám poradit, ale rady rodičů a odborníků vyhodnocuju dle svého mínění a pocitu.

Šest let jsem hrála na piano, pak lehce na bicí a teď chodím na kytaru. Na tom svém narozeninovém koncertě budu mít sólo s naším bubeníkem. A kytaru chci taky uplatnit, hlavně do budoucna při skládání písní. Mám autorské ambice, chci ukázat víc sebe. Díky prázdninám se mi to daří skloubit, ale když je škola, tak to vůbec nejde. Na osobní rozvoj je třeba čas a prostor, toho kvůli škole není moc.

Je to tak. Teď už je to lepší. Stává se, že hraju v sobotu v Čechách a v neděli v Polsku, je to děsné. Jednou jsem hrála v Harrachově na skocích na lyžích a bylo tam hodně fanoušků Adama Malysze. Zpívala jsem polskočesky. To bylo nejhorší, co jsem kdy zažila! V hlavě totální mišung. Problém je, že to jsou slovanské jazyky a jsou si podobné. Ne jako angličtina a čeština. Spousta situací se tím stává úsměvnými. Když řeknu v Polsku szukam drogi, znamená to, že hledám cestu. V Čechách to znamená to nejhorší. Musím si uvědomovat, ve které zemi se nacházím.

V polském nářečí, protože tak mluvíme doma. To je ještě něco jiného než polština. Je v něm spousta bohemismů, ale i německých slov. Je to pro mě přirozený jazyk. V polštině je pro mě jednodušší zpívat, je to můj mateřský jazyk. Ale mluví se mi lépe česky, možná i proto, že mám českou kapelu a českého kluka.

Školka byla polsky, základka polská, střední je taky v polštině a na vysokou půjdu pravděpodobně českou.

Kdybych šla na školu, asi bych musela být v Praze. Chtěla bych se pak k nám vrátit, protože je tam krásně. Máme hezký dům a krásný výhled na Beskydy. Jasně že železárny a Třinec nic moc, ale Vendryně je krásná. A tím, že jsme Poláci žijící na druhé straně Olzy (řeka Olše – pozn. red.), tvoříme národnostní menšinu, všichni se známe a organizujeme pořád nějaké akce. Komunita je to jedinečná. I ve škole. O hodinách mluvíme polsky, pak vyjdeme na chodbu a bavíme se nářečím. Vládně tam rodinná atmosféra.

Čím dál víc mě to udivuje, a proto se chci některých věcí stranit. Nechci se chodit předvádět na párty a trápit se tím, že mám na sobě model z minulé sezóny. Včera jsme s Tomášem seděli na terase, drželi se za ruku a dozvěděli se, že vyjde článek, že se rozcházíme. Zasmáli jsme se tomu. Mám nadhled, ale jsou lidi, co to berou vážně. Některé věci jsou v šoubyznysu překvapivé, ale pořád ho tvoří lidi, kteří taky odněkud pocházejí. Někdy je to hra a pak si doma stejně všichni smyjí make-up a jsou normální. Pokud se člověk nevžije do profese tak jako ve filmu Černá labuť. To je už posedlost dokonalostí.

Ano a moc si toho vážím. Nemám za sebou americký příběh, jako že bych byla holka z ulice, která nemá nic, prošla si drogami a pak se z ní stalo slavné děvče. Já měla vždy skvělé rodinné zázemí a plnohodnotnou rodinu. Milující rodiče, kteří milují jak své děti, tak sebe navzájem. Navíc mám sourozence, takže se vždy vše rozdělovalo mezi tři děti. A je to tak dodnes. Každý z nás dostane pětistovku na telefon a zbytek si musím doplatit sama. Měli jsme ale vždy všeho dostatek. Nevyrůstala jsem v nějakých těžko zvladatelných podmínkách. Na koncerty jezdíme obyčejnou dodávkou společně s kluky z kapely. Na dovolenou letos jedu na pět dní s kamarády, bereme stany, bágly a kola. Žádný luxus. To mě baví. Samozřejmě že je pak příjemné spát v dobrém hotelu, kde je čisto, anebo moci si dovolit jet taxíkem. Jsem si vědoma, že mám nadstandard, a vážím si toho, taky ale vím, že není zadarmo.

Nesnáším kolony a pomalý internet. Nemám ráda vstávání. Ráda se vzdělávám, ale nebaví mě biflovat se. Což mě asi na právech čeká. Nerada mrhám časem…

Mám ráda věci, kde rychle vidím výsledky. Proto nesnáším cvičení, protože už chci mít ty svaly! Ale nejsem úplně netrpělivá, to ne.

Setkala, ale ne od těch nejbližších.

Ano. A v tom mě taky drží rodiče, metropole spíš odcizuje. Ale přiznám se, že to není tak, že bych každou neděli chodila do kostela a po večerech četla bibli.

Možná. Věřím v Boha, mám Ho v srdci a řídím se deseti přikázáními. Časem jsem ale dospěla k názoru, že věřím hlavně v Boha jako takového, a ne v církev. Ačkoli považuju kostel za místo, kde se provozuje víra, odehrávají se tam divné věci, které mi nejsou jasné, nenacházím v nich čistotu, kterou víra nabízí! Kdybych měla děti, po kterých jednou toužím, tak bych si ale přála, aby ve víře našly oporu stejně jako jejich máma.

Mnoho získaných zkušeností. Ty mě zejména dělí od mých dvanácti let. Čím dál víc přemýšlím a brouzdám se svými myšlenkami. Vydržím sedět tři hodiny na Vyšehradě a přemýšlet. To jsem ve dvanácti asi nedělala. Získala jsem asi i větší rozhled díky srovnání české a polské kultury. Taky cítím, že mě už okolí nebere jako malou holku. Včetně mých rodičů. Jsem ráda, že jsme mou pubertou prošli bez potíží. Bavíme se spolu jako dospělí a moje mamka je zároveň moje nejlepší kamarádka. Ve dvanácti jsem to možná taky říkala, ale nyní v těch slovech nalézám také skutečnost a nevšednost toho pocitu. Jsem připravena na dospělý život, do kterého se ale úplně nehrnu. Vím, že taky budu muset sama platit složenky a pojištění a všechno kolem, že to už nebude zařizovat taťka. Vím zároveň, že rodiče při mně budou neustále stát. Mě to na světě moc baví, jsem šťastná. I když mě některé věci štvou.

Mám pocit, že to kolem jde nějak do kytek. Nejen v Čechách. Připadá mi to neudržitelné. Bojím se války. Lidi se mi za to smějí, ale já mám strach. Jestli to takhle půjde dál, co bude, až v roce 2030 dojde ropa? Takhle to přece dál jít nemůže. Musí něco přijít, aby si lidé zase uvědomili vážnost celé situace a srovnali své priority. Všichni jen touží po moci, mají velké ego, chtějí si něco dokazovat. Soused má vždy zelenější trávu a nedokážeme se spokojit s málem, které však paradoxně vůbec málem není. Příliš toužíme po ideálním světě, nicnedělání a penězích. Z toho se odvíjejí hrozby. Může přijít opět někdo, kdo lidem naslibuje modré z nebe, a bude tady nový diktátor. Tohle vidím negativně, přesto anebo právě proto si užívám každou vteřinu života. Tak carpe diem!