Ewa Farna: Litovat můžu jen toho, co jsem neudělala

Nabídka do poroty SuperStar nepřišla poprvé. Tehdy jsem ji odmítla, měla jsem školu a ještě mi nebylo osmnáct. Teď jsem si řekla, že teoreticky dospělá jsem, a protože ráda přijímám nové role - byla jsem už mentorkou jedné soutěže v Polsku, moderátorkou Andělů, herečkou i modelkou, řekla jsem si, proč ne porotkyní?

Řídím se heslem, že litovat mohu jen toho, co jsem neudělala. Jsem sice mladá, ale stojím si za tím, že zkušenosti mám. V porotě nejsem kvůli věku, ale protože osm let působím na třech trzích. Proto mi to nabídli a já s tím souhlasím. Ale nemyslete si, taky se učím. Od soutěžících i od pánů porotců. Vím, že se budu učit celý život. Ne že ve čtyřiceti založím ruce a řeknu, ok, teď už všechno vím.

Prý mě tak mnozí vnímají. Chápu to, pro někoho jsem prostě velmi mladá. Nemusí se každému líbit, že jsem spontánní a říkám, co cítím. A když se mi někdo nelíbí a vidím, že je mimo, řeknu klidně Neztrácej čas tím, co tady děláš. To se nebojím říct. A protože nechci být nemastná neslaná, klidně to raději přeženu.

Ne. To bylo taky spontánní. Byl to fór. SuperStar beru vážně, ale sebe v ní ne.

Ne, už víc než rok.

Jsem spokojená. Dělám, co mě baví, a získávám nové zkušenosti. Poznávám nové lidi. Jsem ráda, že jsem se půl roku věnovala jen škole a nechala zpívání být. Dostala jsem se na práva, vždyť to je super! Mám svou rodinu, víru, která mi dává možnost se na všechno podívat seshora a říct si, že kolikrát řeším úplné blbosti. Východ z labyrintu se vždy hledá lépe seshora, než když jste v něm. Nemám velké starosti, jsem zdravá, mám kde bydlet a ještě mi dávají peníze za to, co mě baví.

Ne. Já nerandím. No rok, jinak snad ano. Myslím to tak, že nejprve potřebuju toho člověka více poznat. Kluky jsem měla zatím dva. A poznala jsem je během práce. Nedovedu si představit, že půjdu na rande a tam si řekneme - tak si pojďme říct, jací jsme, a třeba to k sobě padne. To fakt ne.

To fakt ne. Možná že to zní jako klišé, ale mě zajímá to, co je uvnitř. Myslela jsem si, že mám svůj typ. Líbí se mi tmavé, španělské typy. Můj první kluk byl taky takový. A pak jsem se zamilovala do modrookého blonďáka. Takže v tom to asi nebude.

Určitě ne. Mě naopak baví lidi, se kterými mohu debatovat a diskutovat. Ale kdybychom se dostali tak daleko, že bychom plánovali děti a rodinu, asi bych v partnerovi viděla geny, které budou mít moje děti. Mě nebaví jít do vztahu, kde nevidím perspektivu. Jsi hezkej, tak si tě na tři měsíce vezmu, to u mě nefunguje. Na druhou stranu můj nejlepší kamarád, který studuje práva v Praze, je kluk, který nesnáší moji hudbu a říká o ní, že to je normální sračka. Fakt. Můj nejlepší kámoš je cynický a skeptický. Můj pravý opak. A diskuse s ním mě velmi baví.

No to tedy ne. Podívejte se na ty holky, co vyhrají titul Miss. Půl roku po vítězství se rozcházejí se svým klukem. To se neděje pravidelně proto, že jdou po penězích. Já tam vidím jiný problém. Ta žena se stane úspěšnou a je hezká - potřebuje k sobě chlapa, aby k němu mohla vzhlížet. Aby on byl úspěšný zase v něčem jiném. Úspěšná žena to má těžké. Například Lucie Bílá, teď je třeba šťastná, ale jak dlouho jí to trvalo!

Je to můj velký strach a moje obava. Chtěla bych mít celoživotního partnera, nechci se rozvádět, to mě úplně děsí. A jsem otevřená všemu. Můj budoucí partner může být klidně kluk z jiného oboru, ale i populární zpěvák, jako byl Tomáš, podnikatel nebo číšník, který svou práci miluje a dělá ji skvěle.

Jen se trochu bojím toho, že jak hodně pracuju, a díky bohu se mi daří dobře, může být problém najít takového, který se srovná s tím, že bude přítel Farné. Každý muž má ješitné ego, a tak to musí být silná osobnost. Nad tím přemýšlím často, ale zase mám to štěstí, že nejsem hezká a chytrá, takže je to v pohodě. (smích)

Ale já žádnou hořkost necítím! S oběma bývalými partnery mám hezký vztah. S prvním jsem byla hrozně dlouho, s Tomášem půl roku, ale velmi intenzivně. Pokud ten člověk byl nějakou dobu mým nejbližším, je blbost se tvářit, že se neznáme a že se nemáme rádi. Vždy se budeme mít rádi! I když mě můj první partner podvedl před očima celého národa, a nebylo to pěkné období, tak vím, že jsme spolu strávili i to hezké. Zítra s ním jdu dělat desku. I když má partnerku, dítě, přeju mu to. Stejně tak s Tomem. Přeju jim štěstí. Protože já jsem vevnitř naplněná. Nepotřebuju si na nich kompenzovat komplexy. Jasně, mám je, ale ty si budu kompenzovat na ženských, které jsou hezké.

Důležitý krok byla maturita. Rodiče mě k ní chtěli dovést, že si pak můžu dělat, co chci. Chtěli, abych pokračovala ve studiu, ale dali mi volnost. Na druhou stranu dospělost má koneckonců málo společného s věkem. Jsou lidi, kterým je třicet, a jsou to děti. A umím si představit třináctileté dítě, kterému umřel táta v Afghánistánu, musí se starat o mámu a je dospělé.

Jsem patronkou Dětského činu roku a tam kolikrát nad těmi příběhy jen kroutím nevěřícně hlavou. Já byla v něčem dospělá ve dvanácti, musela jsem vědět, co je smlouva, co to je závazek a taky že i když nechci, jdu. V něčem zase chci zůstat spontánní holkou, což se mi daří.

Jo, hned po narozeninách, v září. A po maturitě jsem měla tu bouračku.

To byl skoro nejdůležitější okamžik, co se za tu dobu stal. Škola života.

Pro mě je pokora jedna z podstatných věcí v životě. Tehdy to pro mě bylo těžké. Řídím ráda a považuju se za dobrou řidičku. Tak mě brali i v rodině. Když byly oslavy, rozvážela jsem lidi. Jezdila jsem v pohodě Praha-Varšava-Vídeň. Měla jsem naježděno víc než průměrný vrstevník. Jediné, co jsem neměla, byla zkušenost s alkoholem. Že vydrží sedm hodin v těle. A když se o mě začalo psát jako o ožralé holce, co se po maturitě opila a pak lehkomyslně sedla za volant, bylo mi to líto.

Nikdy jsem nechtěla být zařazena mezi ty, kteří paří a lítají po mejdanech. V nemocnici jsem byla v šoku, protože média ze třech států o mě začala takhle psát. To byly těžké okamžiky a velká škola.

Ano a jsem za to ráda. V Čechách je 90 procent ateistů, ale mnohdy člověk neví, že věří, a přesto věří. Jen to neumí pojmenovat. Věří ve vesmír, v energii. Já to mám tady (ukazuje na náramky s anglickými nápisy pravda a láska) a mám moc ráda pana Havla. Vždy to byl můj vzor. Pro mě je bůh ztotožněním pravdy a lásky. Teze, které šíří skrze svou víru, přetrvaly tisíce let a to je pro mě důkaz jejich pravdivosti. Normální je přece nekrást a nepodvádět. A o tom je deset přikázání.

Desatero jsou pro mě morální zásady. Nikoho nechci tahat k víře, ale lidi se podle něj chovají, i když jsou nevěřící a tvrdí, že bůh je pán na obláčku. To je povrchní znalost. Bible jsou taky pohádky, ale jejich principy fungují. A to se nedá plést s kostelem a s církví. Kostel napáchal mnoho zla. To ale dělají lidé. Víra je bůh a to je ten rozdíl.

Ano. Podle svého, svým způsobem. Debatuju s bohem a svěřuju se mu. Ale nechodím každou neděli do kostela, nemám na to čas. Mnozí chodí do kostela a cestou zpět podvedou manželku. Pro mě je podstatné chování, a ne slova a gesta a bohatství Vatikánu.

Jsem protestant, takže ani ne. Ne, že bych ho nerespektovala, ale pro mě byl největší ikonou Jan Pavel II.

Rodina. Babička mě naučila modlitbu, ale vzešlo to od mamky a tety, u které jsem spávala, když jsem jezdila jako malá do Prahy. Poté, co teta zemřela na rakovinu, se moje víra znásobila, protože tady nechala hrozně moc lásky.

Samozřejmě, a je to tak často. Vždy se těším domů, ale je pravda, že rodiče to se mnou mají těžké. Přivleču se, oni chtějí, abych jim vyprávěla, a já jsem protivná a jdu spát. Ale vím, že jsem doma! Rodina pro mě znamená moc, a to se vlastně od osmnáctky taky změnilo.

Ano.

Asi ne, paragrafy se moc nerýmují.

Hlásila jsem se i do Prahy a byly to rozdílné přijímačky. Do Polska jsem se dostala dřív. Ta škola je výtečná a jsem s tou volbou velmi spokojená.

Varšava je jiné město než Praha. Tu miluju. Varšava byla vybombardovaná, a tak je hodně nová. Ale máte pravdu, protože jsem Polka, cítím se tam dobře. Varšavu si lze zamilovat.

Řeknu vám, že ještě moc ne. Bydlím s kamarádkami, co se mnou studovaly střední školu v Českém Těšíně. Jedna je na žurnalistice a druhá je se mnou na právech. Na víc nebyl čas.

Ne, to vůbec, já jsem hodně otevřená, ale přátele si nenacházím ze dne na den. Teď jsem se učila na zkoušku s jednou novou kamarádkou ze třídy, ale opravdovým kamarádstvím nazývám něco víc.

Je to hrozné. Nuda. Chystám se na zkoušku z římského práva a učebnici vláčím všude s sebou. Je těžké se k tomu přimět. Ale musím se pochlubit, že teď jsem měla nejdůležitější zkoušku, ze které vyletí padesát procent lidí.

Za jedna. Gratuluju. Byla to logika a dost nás tím strašili. Ale bavilo mě to. Ta škola je protipól bohémského světa a myslím, že mě bude držet nohama na zemi. Dává jiný pohled, neučí mě jen daný obor, ale i disciplínu.

Snad ano. Jsou to sice oba slovanské národy, ale ten rozdíl mezi nimi je veliký. Promítá se všude, i v politice a fungování státu. Jan Pavel II. Polákům dokázal navrátit víru, že může být líp i v těch komunistických dobách. Oni v to uvěřili a vzchopili se, povstala třeba Solidarita. Pochopili, že není normální, co se v Polsku děje. Dostavil se odpor ke komunistům. Kdyby si tam nechala nějaká strana název komunistická, ani by si neškrtla. Pomíjím ty, co převlékli kabáty, ale je jich tam méně než u nás. A komunisti si u nás název ponechali a beztak mají podporu. A je to znát všude. Problém není jen nahoře v politice. Problém je v nás, my si ty lidi volíme, jsou to naši představitelé.

Ano. Češi jsou hrdí, že mají svého Švejka, historii, klasiky, ale je tu i nezájem o to, jak to funguje venku. V Polsku naopak letí nové zahraniční trendy. Je to znát i v muzice.

Měly to být mé první volby a já se kvůli nim vrátila do Česka. Jenže jsem zjistila, že potřebuju volební průkaz, protože jsem nebyla doma, ale v Praze. Nakonec jsem volit nemohla a hrozně mě to štve. Takže se ani nemohu k prezidentským volbám vyjadřovat, protože na to nemám právo.

V tomhle jo.

Snažím se být na sebe přísná ve všem. Jsem hodně sebekritická. Ale v hudbě si dávám volnost a rozlet.