Ewa Farna: Hudbu poslouchám, jenom když uklízím, takže málokdy

S manželem Martinem Chobotem (30) je téměř pořád a manželské krize se nebojí, naopak zanedlouho čekají narození prvního potomka. Svatbu i těhotenství se jim podařilo dokonale utajit. A o těchto dvou tématech se vůbec nechce bavit.

Je to už neuvěřitelných 13 let, co se poprvé objevila holka s rovnátky a se songem Měls mě vůbec rád, který byl zcela jistě naprosto zlomový. Od té doby na sobě pracovala a dokázala si podmanit nejen Česko, ale i Polsko.

Občas si to neuvědomuji a mám pocit, že bych mohla stíhat ještě víc, pak mi často dojde, že by to třeba bylo na úkor rodiny, času s přáteli nebo nějaké zdravé psychické rovnováhy.

Vždy na konci roku si udělám přehled toho, co se mi povedlo jak v pracovním, tak v soukromém životě, a většinou jsem na sebe a lidi kolem sebe pyšná. Jsem obrovsky vděčná za život, který mám možnost žít.

Ale jo, měla, možná vlastně ještě pořád mám. (smích) Občas cítíte takové vyhoření, třeba když nepřicházejí inspirace na novou písničku, na směr, kterým hudebně dál jít. Není ale každý den posvícení, a jak jsem to občas slýchávala: „Důležité je se z toho nepo…“

Prostě je potřeba najít nový pohled na věc, třeba i něco změnit, minimálně vás to vždy něco naučí. Krize by vás měla vždy posunout kupředu. Takže i když někdy přijde, snažím se z toho nehroutit.

To jsem si taky říkala, vzdělání nikdy není k zahození! Jenže právničina je dost náročné studium a u toho zpívat na plný úvazek ve dvou zemích a pořád tvořit nové písničky, projekty, koncerty, to prostě nešlo. Měla jsem docela hezky rozjetou hudební dráhu a musela bych značně omezit zpívání pro studium něčeho, kde ani nevím, jestli mi to půjde nebo jestli se uchytím.

Znám hodně lidí, co mají třeba i dvě vysoké školy a nemůžou sehnat práci. Důležité je najít si obor, který vás naplňuje, ve kterém jste dobrá, a pokud mě už tehdy živil, byla bych hloupá, kdybych ho zahodila. A to cituji své rodiče, takže jejich reakce mě dost překvapila, myslela jsem, že budou naštvaní.

Můj brácha studuje práva na Karlově univerzitě a moc mu to jde, tak myslím, že toho právníka nakonec v rodině mít budeme.

Je jich asi několik… Účast jako porotkyně v SuperStar, kde najednou lidi viděli proměnu malé holčičky s rovnátky v dospělou ženu, která má tvary a svůj názor, jenž na rovinu říká v televizi.

Pak taky písnička Boky jako skříň, odchod od mého managementu po deseti letech a velký koncert v pražském Foru Karlín, který jsem si poprvé i sama organizovala. To byla velká škola.

Zahrála jsem si párkrát samu sebe v seriálu, ale to není žádné herectví. Měla jsem asi v 15 letech epizodu v jednom polském seriálu, hrála jsem drzou puberťačku. A teď jsem dotočila česko-slovensko německý celovečerní film Uzly a pomeranče režiséra Ivana Pokorného, kde jsem dostala regulérní roli.

Tak to byla první opravdová herecká zkušenost a jsem za ni moc ráda. Splnila jsem si trošku sen, film by měl být v českých kinech na začátku léta.

Byl to pro mě zcela nový zážitek, byla jsem lehce nervozní a zároveň si to moc užívala, že po dlouhé době dělám něco úplně nového. Když jsem na turné, jsem zvyklá si hlídat, jak celek vypadá, mít vliv na konečný efekt.

Ale ve filmu jako herečka odehraji roli a pak už musím důvěřovat režisérovi a střihači, jak to ve finále dopadne. Což je pro mě nezvyk, a i já uvidím výsledek teprve v kině.

Se Standou Majerem nebo Tomášem Daleckým v hlavní roli. Hraji dospělou ženu, starší, než doopravdy jsem. Je to obyčejná ženská z vesnice a stává se chtě nechtě součástí životů jedné rodiny s dětmi, která ztratila manželku a mámu.

Nechci fušovat hercům do řemesla, určitě to „milují“, když se jim nějaký amatér do toho plete a myslí si, že to přece taky zvládne. Dostala jsme tuto nabídku však přímo od režiséra a oceňuji, že jsem si herectví třeba jen vyzkoušela a získala vůči té práci ještě větší pochopení.

Táta je velký muzikant, nikdy se profesionálně hudbě nevěnoval, ale hraje v lokální folklorní kapele už asi 30 let. Říká, že na nic hrát neumí, ale doopravdy zahraje skoro na všechno. Na klavír, kytaru, kontrabas, housle…On i máma umějí zpívat.

Myslím, že to docela zvládám rozpoznat. Mám ale obecně štěstí na lidi. Víte co, jednou mě někdo hodně zranil a já za několik týdnů šla kupovat nějaký dárek do obchodu. Narazila jsem tam na náramek s nápisem: Love like you have never been hurt (Miluj tak, jako bys nikdy nebyl zraněn). Ačkoli na taková „znamení“ moc nejsem, v tu dobu mě to úplně trklo.

Dárek jsem sice nesehnala, ale tuhle větu z náramku si pamatuji dodnes a mnohokrát mi do života přinesla nové skvělé lidi, které bych třeba zamítla kvůli své zatrpklosti.

Takhle jsem nedovolila té osobě, která mě ranila, aby nehezkým chováním převzala kontrolu nad mým životem, ale obrátila jsem to ve vlastní životní lekci a posunula se dál.

To byste se musela zeptat jich, ale snad v pohodě. Snažím se tu pro ně být, vždy poradit, když chtějí, neodsuzovat, spíš se snažit pochopit. A taky je povzbuzovat! Jsem nejstarší ze tří sourozenců, tak myslím, že i taková by ta moje role měla být.

Je to už hodně dávno a učila jsem se šest let. Na svém druhém turné jsem hrála na piano i na scéně, ale bylo pro mě těžké zpívat a hrát zároveň, to je jiná liga. Ale můj cíl je pořídit si piano a trochu tu hru obnovit. Říká se, že se to nezapomíná, ne? Chtělo by to trénink, ale doufám, že něco v té hlavě nebo tedy v prstech zůstalo.

Ve volném čase mám nejraději ticho, ale samozřejmě jsou umělci, na jejichž koncertech nesmím chybět! A taky koncerty jiných beru jako studijní materiál, koukám, jak se to má dělat.

Minulý rok jsem byla na úžasné britské zpěvačce Jessie J, kterou zbožňuji. Taky na skotské zpěvačce a skladatelce Emeli Sandé, české kapele Lucie a podařilo se mi vidět i světové legendy Rolling Stones a Paula McCartneyho. Jinak hudbu poslouchám, jenom když uklízím, takže málokdy. (smích) V autě jsem najela spíš na audiorozhovory.

Dojalo. Byl to nádherný zážitek, když lidi vyprodají super prostor a já mám za zády 60členný orchestr a svoji kapelu. Vydali jsme z toho koncertu live CD a DVD, ale zrovna tuhle písničku jsem dala i na svůj YouTube kanál jako ukázku, co lidé najdou na nosiči.

To, co chci v hudbě, je dělat poctivý pop, prostě hezké, dobré písničky v češtině. Koncerty s orchestrem je jen druh aranžmá písniček a ozvláštnění, které jen tak někde nejde předvést. Pro velký úspěch ale chystáme tento jedinečný velký symfonický koncert i v Praze v prosinci, v nové hale O2 universum.

Oblíbila jsem si ho od prvního poslechu. Davida jsem neznala a dostala jsem nabídku na nazpívání této písničky s ním a kývla jsem potom, co jsem tu písničku nemohla dostat týden z hlavy. David je moc šikovný autor a super jsme si sedli, i lidsky.

Lidem se také singl zalíbil, a tak by byla škoda nehrát ho naživo na koncertech. David s námi samozřejmě na každý koncert jezdit nemůže, a proto navrhl, abych to zpívala se svým Martinem.

Martin je již deset let členem mé kapely, byli jsme nejdřív kolegové, až později partneři, takže od začátku jsme zvyklí spolu pracovat a vyhovuje nám to.

Každý to má jinak, my jsme spolu doma i v práci a můžeme sdílet veškeré emoce. Moji rodiče to mají stejně a funguje jim to už 28 let, příklad máme dobrý.

Nemyslím si, že je skrývám, jen mi v některých médiích k tomu nedávali prostor. Vždy se zaměřili na jiná než hlubší témata. Dostala jsem pár nabídek napsat knížku o dětství v showbyznysu, o dospívání před zraky lidí apod. Nakonec jsem se rozhodla tomu dát videoformát, který je pro spoustu mladých lidí stravitelnější, a uzavřít tak symbolicky své dětství na hudební scéně.

Já sama to mám u oblíbených zpěváků ráda a často koukám na zákulisní videa. Jeli jsme, k oslavě 10 let na scéně, kino turné s tímto filmem a pak pořádali besedu s fanoušky.

Nad tím teď nepřemýšlím, bylo to pro mě symbolické ukončení dospívajícího období, vyprávění o tom, jak to všechno začalo, proč jsem třeba Polka, Ewa s dvojitým v, jak jsem prožívala na začátku odsuzování od lidí, kteří mě ani neznali, jak jsem se s tím jako dítě vypořádávala.

Pokud bude něco časem, tak možná přijde na řadu ona knížka, ale k tomu bude potřeba zase nějaký velký milník.

Miluji koukat na filmy! I seriály jsou pro mě způsob, jak vypnout. Mám ráda Sherlocka s Benedictem Cumberbatchem nebo Přátele či Chirurgy. V tom jedu léta. A úžasný je děsivě aktuální seriál Černé zrcadlo!

Nejraději je sledujeme v pohodlí domova nebo na cestě v dodávce. Do kina jdu na filmy, které tam prostě vyniknou. Posledně jsem byla na Bohemian Rhapsody. A když se dívám doma, filmy si kupujeme legálně, takže na ně a hudbu jde velká část rodinného rozpočtu.

Vymyslela jsem si systém, který mě naplňuje radostí. Mám kostýmů dost, vlastně moc. Vezmete si třeba šaty na nějaké předávání cen a pak si je už víc moc neužijete. Proto tak dvakrát do roka opravdu čistím skříň a dávám na prodej oblíbené kousky na svém e-shopu.

Výtěžek jde na neziskovku Borůvka, které jsem patronkou. Znám lidi, kteří tam pracují, a vím, kam peníze opravdu putují. Pomáhají vytvářet pracovní místa i školit fyzicky či mentálně postižené, aby se mohli ucházet někde o práci a pohybovat se převážně sami ve světě. Mně to provětrá skříň, a ještě to někomu udělá radost.

Občas ano, ale mám ráda nad věcmi kontrolu, ať vím, čeho jsem součástí. Je těžší si věci hlídat než nad nimi mávnout rukou. Mám ale kolem sebe lidi, kterým důvěřuji a můžu se na ně spolehnout, takže dost věcí nechávám i na nich.

Mám, mezi ně ale nejčastěji patří čas s rodinou, návštěva divadla nebo setkání s přáteli. Jsem bývalá lyžařka, takže žádnou zimu nenechám bez lyžování.

Mám ráda překvapení a hry, takže spojení obou věcí, to jsem nejvíc happy. Moc ráda dělám radost svým blízkým... Každému ji ale projevuji jinak, vím, že někomu udělá radost nová košile a druhému zase společně strávený čas na kole, a proto se snažím obdarovávat „dárky“ na míru.

O Ewě Farné na Super.cz

7 fotek těhotné Ewy Farne: Mrkněte, jak to sympatické zpěvačce sluší s rostoucím bříškem

Nenamalovaná, neučesaná a šťastná. Ewa Farna záměrně zveřejnila fotku, která má prý estetické rezervy

Vzorem jsou určitě rodiče. Snem je mít šťastnou a zdravou rodinu, která pohromadě zvládne tenhle svět zásobovat pozitivní energií, dobrem a úsměvem. Všude kolem je pořád docela hodně zamračených tváří, a tak myslím, že tohle je potřeba. Chtěla bych i nadále šířit radost skrze hudbu.

Bohužel bez telefonu. Pak se taky neobejdu bez dobrého jídla, bez zapisování si, co kdy mám dělat, moje paměť je dost marná, bez kreditní karty nevyjdu z baráku a pak taky musím mít u sebe jelení lůj. Dost přízemní, ale manžel a pes nejsou věc, takže to psát nemůžu, ne? (smích)

Může se vám hodit na Zboží.cz: