Ewa Farna: Cvičila jsem vždycky, jen o tom nikdo moc nevěděl

Sportovní značky Nike. Mě osobně by to nikdy nenapadlo. Nikdy bych nevěřila, že něco uběhnu. Ale protože mám ráda výzvy, překonala jsem svou komfortní zónu a začala s celou kapelou trénovat. A prostě jsme to dali, což po pravdě stále moc dobře nechápu, ale mám z toho obrovskou radost. Během závodu jsme každý dal tři úseky cca 10 km dlouhé, což je po tříměsíčním tréninku úžasné.

Ještě stále jsem ve fázi, že mi běh sám o sobě nechybí. Ale moc ráda bych u něj i nadále zůstala, protože je to něco, co mne udržuje v kondici, ale také v určitém řádu. I díky němu se i při svém vytížení cítím fajn. Snad se tedy i já jednou dostanu do fáze, kdy bez něj nebudu moc být a začnu běh využívat i jako způsob, jak řešit špatnou náladu či okamžik, kdy mi není dobře.

Zatím na to ale běhám ještě moc krátkou dobu. Nyní mi nejvíce vyhovuje forma tréninků, kdy mám před sebou nějaký cíl, který musím splnit, a vím, že potom můžu jít domů. Pak mě to i baví, ale jakmile mám někam běžet a nevím ani kam, pak je to pro mě o dost těžší.

Teď jsem měla pauzu, ale jinak je to podle možností. Jednou je to třikrát týdně, jindy jen jednou týdně. Velmi záleží na mém vytížení. Kvůli mé profesi je pravidelnost můj nepřítel.

Především v motivaci a že mě donutí vůbec jít. Mám totiž velmi slabou vůli, a když si řeknu, že něco udělám sama, tak k tomu často nedojde. Trenéři také vědí, jak na mě, co mi dělá radost, a jen díky jejich přístupu k tomu běhu přistupuji jinak než jen k povinnosti.

Navíc mi také dělají společnost. Neumím běhat sama a být jen se svými myšlenkami. Potřebuji svou mysl něčím zaměstnat, a proto mě baví běhat s někým a povídat si s ním. Pak mi i čas mnohem rychleji utíká. Uběhnu pak 10 km a ani nevím jak.

Cvičila jsem vždycky, jen o tom nikdo moc nevěděl. Jsem z hudební i sportovně založené rodiny. V dětství jsem závodně lyžovala a od té doby cvičila neustále. Dokonce při studiích ve Varšavě jsem měla s trenérem dvojfázové tréninky (ráno a večer) čtyřikrát v týdnu, po návratu do Čech jsem dál cvičila minimálně dvakrát týdně. Jen jsem o tom s nikým nemluvila.

Přestože nemám vyrýsované tělo, když přijdete na můj koncert, musí vám být jasné, že nějakou kondičku mít musím. Zpívat a k tomu skákat hodinu a půl v kuse jednoduše bez fyzičky nedokážete. Bohužel lidi vidí jen to, co chtějí vidět.

Cvičení je tedy mou celoživotní součástí, protože jsem ze sebe vždy chtěla na pódiu vydat maximum energie, což by bez kondičky opravdu nešlo. Navíc mě i díky pohybu přestala bolet záda. Málokdo si uvědomuje, jak moc jsou náročné cesty na koncerty, kdy hodiny sedíte v dodávce v jedné poloze, trpí pak úplně celé tělo.

Ani ne. Dokonce ani s hudbou neběhám. Při cvičení sice trenérka nějakou hudbu vždy pouští, ale já ji vůbec nevnímám.

Právě moc ne. To je v mém v životě to nejtěžší, vše skloubit dohromady, aby jedno nebylo na úkor druhého a měla jsem i čas na skutečnou relaxaci, která je v životě také důležitá. Neustále se tak učím uspořádat si čas, abych ho měla i sama na sebe.

Proto si jednou za dva roky plánuji dlouhodobější volno, kdy se sbalím, zapomenu na všechny pracovní povinnosti a jen cestuji a sbírám inspiraci pro nové texty.

Ano a moc ráda. Zejména pokud můžu vařit pro jiné. Nejvíce si tedy užívám, když můžu pozvat přátele domů a uvařit jim něco dobrého a být na chvíli hospodyňkou.

Myslím, že mrkvovou polévku s chilli, zázvorem a koriandrem.

Ano. My vaříme totiž nejčastěji spolu. Naučil nás to náš basák, který je v kapele největší kuchař, a my to od něj okoukali.

Jsou to věci, kterým věřím. Pokud se mi něco špatného děje, první věc, kterou si řeknu, je, co jsem komu udělala. A mám to tak i obráceně. Navíc to vidím neustále kolem sebe. Mnozí lidé se často trápí, že i když jsou poctiví a hodní celý život a dělají věci dobře, nemají se tak, jako ti, kteří jsou nepoctiví.

Tou písní tak chci všem těmto lidem říct, že se jim to dobré také vrátí, jako těm druhým to zlé, i když ne třeba hned.

Moc bych si to přála. Knih jsem nejvíce přečetla, když jsem půl roku nekoncertovala a připravovala se na maturitu. Tehdy jsem měla jako povinnou četbu přečíst 25 knih. A jelikož jsem typický člověk, který se naučí 24 otázek a dostane tu dvacátou pátou, pro jistotu jsem přečetla naprosto všechny knihy. A to bylo úžasný. Dodnes jsem vděčná za tuto formu maturity, že mě donutila ty knížky přečíst, protože jsem pak měla i mnohem bohatší jazyk a fantazii.

O to víc nyní lituji, že nemám na knihy tolik času. Bohužel v autě číst nemůžu, jelikož se mi přitom dělá špatně, a jindy moc příležitostí nemám. Ke knížkám se tak dostanu jen o dovolené.

Naposledy jsem přečetla úžasnou knížku Nevyšlapanou cestou od teologa, filozofa a psychologa M. Scotta Pecka.

Letos je to především koncertování, a to nejen po Česku a Polsku, ale i na Slovensku. Moc se těším na reakce lidí na můj nový singl Bumerang. K tomu stříháme dokument, který vyjde na podzim k mému výročí deseti let na hudební scéně.

Diváci tak budou moci pohlédnout pod pokličku celé mé dosavadní kariéry. Uvidí zde všechny emoce, které ji doprovázely, ale i stinné stránky popularity, že zpívání není jen koníček, ale někdy je to i práce, kterou musíte udělat, i když vám zrovna není dobře, něco vás bolí a rozhodně vám není do zpěvu.

Anebo když zrušíte autogramiádu, že to není z rozmaru, ale třeba právě proto, že vám je natolik zle, že to prostě nezvládnete. Bohužel mnozí lidé toto stále nevidí a často okamžitě soudí, aniž by znali skutečné důvody.

Letos nebude. Možná v zimě po sezóně. Ale to nevadí, koncerty nám vše vynahradí.

Od dětství to pro mě byla cesta po Americe, kterou jsem si loni splnila. Dva roky dopředu jsem si v diáři rezervovala sedm týdnů volna a byla nadšená, že vše vyšlo.

Nyní už žádný takový velký sen nemám, jen je mým přáním víc cestovat, poznávat místa, ale i lidi a místní kulturu, tudíž pobýt v zemi co nejdéle. Cestování je velmi obohacující a je to jedna z nejlepších škol života, kterou si můžeme dopřát, proto si chci minimálně každé dva roky dopřát jednu takovou větší cestu.