Ewa Farna: Chci věrného manžela, tři děti a psa. To je můj životní cíl

Poprvé na veřejnosti jsem zpívala ve třinácti u nás v Třinci. Bylo to krátce po tom, co jsem vyhrála kategorii Objev roku v anketě Český slavík, takže už bylo co napsat na plakát. Byla to zkouška, jestli zvládnu koncert, který trval hodinu a půl, jestli to udýchám a odmoderuji. Ale bylo to super!

Tak ty mám pořád. Nestydím se za svůj věk, užívám si to. Za rok už budu dospělá, budu mít odpovědnost, začnu řídit auto. Skončí mi dětství, to je příšerné, ale na druhou stranu se raduji, že ještě nemám vrásky, ale beďary. (smích)

Na každém koncertě je jiná atmosféra, nezáleží na tom, jestli to je v Polsku, Česku nebo na Slovensku. Důležité jsou reakce publika a to, jaká energie plyne ode mě z pódia.

Nejdřív to byla rána. První disco jsem nahrála ve dvanácti a hned se objevily reakce. Četla jsem je na internetu a poprvé jsem se setkala se závistí a zlem. Byly tam takové sprosťárny a nadávky, a to jsem z nich polovinu ani neznala. Třeba tam napsali – Ty polská …, vrať se zpátky do Polska. Nemáš tu co dělat, zpíváš příšerně!

Nechtěla jsem věřit, že fakt myslí mě, a nechápala jsem, proč mi to říkají, když mě vůbec neznají a nikdy mě nepotkali. Narodila jsem se v Česku a jsem tady doma. Zasáhlo mě to a měla jsem velké deprese. Nešla jsem třeba do školy a celý den jsem brečela v kuchyni. Bylo to hodně těžké.

Tehdy mě podrželi rodiče, kteří si vyčítali, že mě do toho světa pustili. Domluvili se s agenturou a společně mi zakázali číst internetové blogy. Nečetla jsem je dva roky. Pak jsem se trochu otrkala a na reakce z očí do očí jsem naučila reagovat. Teď už jsem v pohodě.

Tam ne, jednak proto, že jsem Polka, a pak jsem se tam objevila později. V Česku mě pořád berou jako malou holku, i když jsem už natočila šest cédeček, z toho dvě v polštině, a spoustu videoklipů. První šoky jsem už překonala. Samozřejmě zamrzí, když o mně vyjde nepravdivý článek. Jenže s tím nic nenadělám.

Třeba. Navíc to byla lež a mrzí mě to proto, že jsem byla poprvé na dovolené bez rodičů a vypadá to, že jsem se tam chovala jako utržená z řetězu. Byli jsme se spolužáky na školním výletě, hráli jsme různé hry, těšila jsem se, jak si po roce užiju své kamarády. Na třídní večírky moc nechodím, abych se nedostala do řečí.

To Chorvatsko bylo fajn, jenže nějaká milá holka poslala fotky do bulváru a udělala z naprosto nevinné hry sexuální orgie. Seděla jsem například vedle devatenáctiletého kluka, který si koupil pivo, ale v novinách napsali, že jsem se opila já. Mně to tolik nevadí, ale musela jsem kvůli tomu článku do ředitelny a vysvětlovat, jak to, že se na školním výletě pije alkohol. Přitom jsem měla džus.

Rozhodla jsem se, že ani ze srandy už nebudu pózovat při fotografování. Nechci, aby si nějaká puberťačka vydělávala na můj účet na cigarety.

Mám v nich skvělé zázemí. Moc je oba miluji. Mám ještě bráchu Adama, kterému bude v listopadu patnáct. Hraje na housle, na bicí a pořád lyžuje jako kdysi já.

Ale já ho v podstatě žiju. Chodím na polské gymnázium, jsem ve třetím ročníku a za rok budu maturovat. Mám individuální plán.

Chci pokračovat na právech nebo na psychologii, možná si vyberu žurnalistiku. Uvidím. Nejradši bych šla na medicínu, ale na to nemám. Zajímá mě také dějepis.

To ano, ale my se učíme i českou historii, protože žijeme v Česku. Žádnou rozpolcenost necítím. Jsem vychovaná v tom, že jsem Polka, ale jsem ráda, že jsem se narodila v Česku. Je tu krásně, jsem zamilovaná do Prahy. Těšilo by mě, kdybych tam jednou studovala.

Hezky. Je to vesnice se čtyřmi tisíci obyvateli, kde se žije hodně kulturně i sportovně. Je tam ale i klid a krásná příroda.

Legend je hodně, ta nejznámější říká, že jméno vzniklo od slova vandrák.

Byla jsem docela stydlivá, i když jsem už ve školce na vystoupeních zpívala sólo, jenže jsem se jako většina ostatních do toho nehrnula. Nejradši jsem si hrála s mluvícími panenkami, s legem a bavila mě auta. Chtěla jsem být také princezna a napůl se mi to splnilo, protože se tak cítím.

Ano a také doma mluvíme polsky nebo spíš polským nářečím, ve kterém je hodně německých slov.

Děkuji. Když jsem měla asi ve třinácti letech první rozhovor u Libora Boučka, odpovídala jsem jen – ano, ne, nevím. Chudák Libor! Myslela jsem si totiž, že umím česky, ale zjistila jsem, že mi to trochu dělá potíže. Ale už je to, doufám, v pořádku.

Ano, závodně jsem lyžovala. To bylo krásné. Sport mě naučil disciplíně, soustředění, důvěřovala jsem trenérovi. Pak se mi to hodilo při zpívání. Měla jsem výbornou kondici. Předtím jsem chodila na rytmiku, kde nás učili ovládat tělo. To se na pódiu také hodí.

Hrála jsem pět a půl roku. Teď si občas zahraju, ale hlavně když skládám hudbu.

Polské lidovky, třeba Spi, dzieciontko, spi! Teď tu píseň zpívám své čtyřleté sestřičce Magdalénce.

Fakt je, že jsem zrovna vyšla ze základní školy a začala jsem víc zpívat. Rodiče byli mladí a chtěli mít ještě další potěšení. Byla jsem také z Magdalénky nadšená, i brácha se rozplakal, když se narodila. Je roztomilá, už teď krásně zpívá, odmalička poslouchá moje písně. Je naše zlatíčko.

To je individuální. Každý chlap je jiný, nebo vlastně stejný, že! (smích) Nějaký zásadní rozdíl nevidím, ani nemůžu, protože se pohybuji v šoubyznysu a ostatní vrstvy moc neznám.

První? Spíš poslední. Na koncertě v Polsku, kdy lidé ještě před zahájením skandovali Ewa! Ewa! Chodí jich spousta a nejsou to už jen malé holčičky, ale dospělé publikum. Bylo to v Rzeszowě a přišlo si mě poslechnout třicet tisíc. To bylo nádherné. Z takových úspěchů mám větší radost než z cen.

V Havířově, kde jsem zpívala v jedenácti na soutěži, a přitom jsem poskakovala po pódiu. Přišel za mnou s tím, že se mnou chce natočit cédečko. Tomu jsem se zasmála a řekla jsem mu – Pane, to byl moc dobrý vtip. Nashledanou! On se pak ozval rodičům a rok se domlouvali. Nakonec jsme natočili CD Měls mě vůbec rád. Nastartoval moji dráhu a na jeho rady dám dodnes.

Udělal pro mě strašně moc. Dostala jsem víc, než jsem si vůbec mohla představit.

Ty kluky mám pořád ráda. Rozuměla jsem si s nimi jak hudebně, tak lidsky. Ale chtěli to zkusit sami, mají velký potenciál, talent, a tak založili svoji skupinu Embassy. Hráli jsme spolu tři roky. Držím jim palce, líbí se mi, co teď dělají. Mám teď novou kapelu

To je jedna z mála pravdivých informací, která v bulváru vyšla. Marek je z mé bývalé kapely a je to můj přítel. To slovo nemám ráda, ale opravdu jsme už nějakou dobu spolu. Vystudoval Ježkovu konzervatoř, pochází z Nového Jičína a bydlí v Praze.

To sama nevím. Mám extrémně nízký tlak – 90/55 – bývám dost ospalá. Alkohol nepiju, tak mi doporučili kávu, ale ta mi nechutná, takže zkouším redbull. Nejvíc mi pomáhá spánek, posezení s kamarády a relaxace. Na pódiu rozdávám energii, ale v zákulisí ležím.

Ne, ona dobře ví, že je jedinečná. Je to velice jemná žena a jsem jí vděčná, že mě vzala na turné, protože na ni chodí rodiče mého publika. Takže jsem měla možnost přesvědčit rodiče svých fanoušků, že je můžou pustit na můj koncert a že je to možná bude i bavit.

Mám před sebou pár aktivit, které souvisejí s televizním kanálem Disney Channel tady u nás i v Polsku. Nazpívala jsem totiž titulní písničku k filmu Camp Rock 2, který měl na tom kanálu před pár dny premiéru. V polštině natočíme album Virtuální, které vyšlo před rokem v Česku. Připravujeme ještě anglickou verzi.

Mám hodně koncertů a projekt pro Linku bezpečí. Vystoupím 28. října v pražském Divadle Palace a spolu se mnou houslista Pavel Šporcl, skupina Čechomor, Nasty a Miro Žbirka.

Přeju si spoustu věcí. Zdraví pro mě a mé blízké, toleranci a vzájemný respekt. Vím, že to zní hodně naivně. A pak bych si přála změnu v hudbě, návrat k melodice. To, co se teď hraje v rádiích, je příšerné. Samé duc, duc, duc. Zdá se mi to všechno stejné a my se tomu musíme podřizovat, abychom mohli zpívat.

Věrného manžela, tři děti a psa. To je můj životní cíl.