Článek
Jak se ve svém těle cítíte právě teď?
Ráno jsem stála před zrcadlem, koukala se na to svoje břicho a říkala si - no, dobře no. (směje se) Ale obecně se cítím dobře. Někdy hůř, někdy líp. Pomohlo mi, že jsem to téma poslala do světa, že o něm v písničce Tělo zpívám. V klipu jsem ukázala i svoje břicho, na kterém mi po těhotenství zůstaly jizvičky. Bylo to pro mě osvobozující.
Chtěla jsem ukázat, že v některých věcech jsme stejní. I princezny chodí na záchod, i zpěvačky rodí a těhotenství zanechává na jejich těle stopy. Jsme prostě lidé, trápí nás podobné věci bez ohledu na společenskou pozici.
Singl Tělo měl mezinárodní úspěch. Streamovací společnost Spotify ho zařadila do playlistu, jehož prostřednictvím bojuje za rovnoprávnost žen v hudebním byznysu. Billboard s vaším portrétem díky tomu visel na jednom z nejprestižnějších míst - na náměstí Times Square v New Yorku. Čekala jste takový ohlas?
Je to pro mě šok, i když té písničce samozřejmě od začátku věřím. Věděla jsem, že dělám dobrou věc. Klip Tělo měl za první týden přes milion zhlédnutí na YouTubu. Jsem šťastná, že to téma rezonuje.
„Doteď nemám úplně neutrální vztah k jídlu. Mám v hlavě od puberty daný, že je to něco, čím se musím zabývat. Každý má nějaký svoje bubáky, u mě je to trochu jídlo,“ říká Ewa.
V klipu se holky ukazují tak, jak skutečně vypadají, třeba v těhotenství, po těžkých nemocech nebo operacích. Potvrdilo se mi, že stojí za to dělat odvážné věci.
Věřím, že jsem přispěla k tomu, aby se lidé ve svém těle cítili lépe a přijali ho i s různými nedokonalostmi. Kdo má svoje tělo rád, dokáže o něj s láskou pečovat.
Zažila jste období, kdy jste se ve svém těle cítila špatně?
No jéje! Vždycky jsem svoje tělo měla ráda, ale zažila jsem s ním horší a lepší období, s čímž souvisely moje vnitřní boje. Díky tomu, že jsem před dvěma lety odnosila pod srdcem Arťu, jsem si uvědomila, co všechno to tělo dokáže.
Psali, že jsem vzducholoď s osmi bradama, obludárium roku, dva polský tiráky, celá Praha se pode mnou otřásá
Když jsem dospívala, hormony pracovaly, tělo holky se měnilo v ženu a v médiích na mě plivali, že takhle přece zpěvačka vypadat nemá. Bylo to těžký. Mám takovou povahu, že pak potřebuju jít proti těm, kteří mi ubližují, a tím pádem i proti sobě.
Řekla jsem si - Aha, takže vy si přejete, abych zhubla? Tak to vám nedopřeju! Potřebovala jsem prostor dělat věci ve svém čase, pracovat na sobě bez tlaku a pichlavosti okolí.
Co všechno o vás média psala?
Že jsem slonice, vzducholoď s osmi bradama, obludárium roku, dva polský tiráky, celá Praha se pode mnou otřásá... Říkala jsem si - To není možný, uvědomují si vůbec, že na druhý straně je opravdový člověk? Dělo se to v křehkým věku, v pubertě, kdy se holka potřebuje najít.
V Polsku to bylo o něco lepší, tam se třeba napsalo, že jsem se zakulatila, ale že mi to i tak sluší. Proto jsem taky v polštině neudělala písničku Boky jako skříň, nedávalo by to tam smysl. Ta písnička o kilech navíc rezonovala jen v českém kontextu.
Psal se rok 2006 a třináctiletá Ewa Farna startovala svou hudební kariéru.
Nadávky, které jste zmínila, člověka nejspíš poznamenají.
No jistě. Doteď nemám úplně neutrální vztah k jídlu. Mám v hlavě od puberty daný, že je to něco, čím se musím zabývat. Každý má nějaký svoje bubáky, u mě je to trochu jídlo. I když si myslím, že teď jím zdravě, kvalitně.
Přesto je to něco, co mě kontroluje víc, než bych si přála. Musím s tím každodenně pracovat, uvědomovat si, jestli zrovna nejím víc proto, že v sobě něco řeším.
Nejdůležitější pro mě je, abych byla zdravá, což jsem, a abych si vážila svého těla, ať už se zrovna nachází v horší, nebo lepší kondici.
Nevyčetl vám někdo, že klipem Tělo podporujete obezitu?
Důležitá otázka. Podporovat obezitu nechci a nedělám to, obezita je nemoc. Pokud někdo obézní je, asi by pro něj bylo lepší to řešit, ze zdravotních důvodů. Ale k tomu se potřebuje mít rád.
Každý máme jiné tělo - někdo je nízký, jiný má širší pánev, od narození odstávající uši, malá prsa. Jiný zase nasbíral jizvy, ať už v těhotenství, nebo nedej bože následkem nemoci. Jsou prostě věci, na které vliv nemáme.
Mrzí mě ale, když vidím, že se statnější člověk rozhodne změnit, začne třeba běhat, a lidi se za ním s blbými výrazy otáčejí. Pro takového člověka to určitě není jednoduché. Když někoho takového potkám, klidně ho zastavím a pochválím.
Vážně se někomu může jen tak na ulici při běhání stát, že půjde kolem Ewa Farna a pochválí ho?
No jasně! Zrovna předevčírem jsem na ulici viděla takovou fakt velkou paní, která se snažila běžet. Bylo to vlastně dojemný. Řekla jsem jí - Jste dobrá, super! Přijde mi skvělý, když se lidi snaží, a je jedno, kolik mají kil.
„Chtěla jsem ukázat, že v některých věcech jsme stejní. I princezny chodí na záchod, i zpěvačky rodí a těhotenství zanechává na jejich těle stopy. Jsme prostě lidé, trápí nás podobné věci bez ohledu na společenskou pozici.“
Musím se přiznat, že mě někdy vytáčelo, když o mně média psala, že žiju nezdravě, zatímco jednu hubenou modelku vyzdvihovala a dávala za příklad zdravého životního stylu.
Věděla jsem o ní, že fetuje, kouří, několik dní nic nejí a pak jí naopak fast food, nespí. Já žila tisíckrát zdravěji, přesto mě odsoudila.
Cítím se být Polkou, ale líp se mi mluví česky. Žiju v Čechách, ale líp se mi zpívá polsky
A pozor - neznamená to, že hubené holky jsou špatně. To, jaký máte rozměr, nesvědčí nutně o vašem zdraví. Tou písničkou jsem chtěla přispět k přijímání nejrůznějších těl. To jsme to téma obešly ze všech rohů, co? (směje se)
To ano. Všimla jsem si při tom, že chvílemi přecházíte k nespisovné češtině, jakou se mluví hlavně v Praze. Cítíte se tu být doma?
Jsem Polka. Když bylo nedávno sčítání lidu, zapsala jsem si polskou národnost. Mentalitou se cítím být na pomezí Polska a Česka, odkud také pocházím, z Těšínska. Je nás tam Poláků nějakých čtyřicet tisíc. Mám jinou mentalitu než třeba Poláci z Varšavy.
Cítím se doma u nás ve Vendryni a cítím se doma i tady kousek za Prahou, kde bydlím s rodinou. Jsem vesnický typ, přímo v Praze bych žít nechtěla, ale ráda do ní jezdím. Je to krásný město, na život i pro turisty je výborná, to se sejde málokdy.
Ewiným manželem je kytarista Martin Chobot, člen její doprovodné kapely a také skladatel. Vzali se v roce 2017, dnes mají dvouletého syna.
Kterým jazykem se vám přirozeněji komunikuje?
Při mluvení mám už delší dobu radši češtinu, na zpívání zase polštinu, protože je měkčí, zpěvnější.
Jsou to paradoxy, jak vidíte - cítím se být Polkou, ale líp se mi mluví česky, žiju v Čechách, ale líp se mi zpívá polsky.
Věřila jsem, že umím česky, dokud jsem ve svých dvanácti letech nešla na první rozhovor v češtině
Mojí mateřštinou je polština, chodila jsem i do polské školy. Češtinu jsem pochytila tak nějak z okolí, z televize, taky to byl jeden z předmětů ve škole. Problém nás, kteří pocházíme z toho polsko-českého mikrosvěta, je, že snadno získáme pocit, jak ovládáme dva jazyky. Jenže pak zjistíte, že neumíte ani polsky, ani česky. (směje se)
Nepřeháníte?
Ani ne. Věřila jsem, že umím česky, dokud jsem ve svých dvanácti letech nešla na první rozhovor v češtině. Dělal ho se mnou Libor Bouček naživo a griloval ze mě odpovědi „ano, ne“. Chtěla jsem něco říct, a nešlo mi to. Až později jsem se rozmluvila, jak jsem víc zpívala.
Co se týká spisovné polštiny, stačí mi být týden v Polsku a už na ni najedu. Stejně to mají další lidi od nás. Možná mi pomáhá i to, že jsem muzikant, přepnu hned i s přízvukem.
Jak hodnotíte současné soužití Čechů a Poláků na Těšínsku?
Pro mě je to těžká otázka. Člověk, který tam trvale žije, by vám možná odpověděl jinak než já. Jezdím tam často a miluju to tam. Vždycky to bude můj domov. Určité napětí ale cítit je.
Jednou jsem třeba u nás ve Vendryni jela s kamarádkou autobusem ze školy. Bavily jsme se spolu po našymu, těšínským nářečím. Přišel k nám kluk, mladší než my, a řekl: Nemluvte polsky, jsme v Čechách. Bylo mu asi šest. Kde ten názor vzal?
Bylo by fajn, kdyby si nové generace dokázaly z historie Těšínska vzít to dobré. Pojďme si vážit toho, že máme tu jedinečnou možnost propojit na jednom místě dvě kultury, mentality, národnosti. Sama z toho čerpám, narodila jsem se tam, umím polsky i česky. Díky tomu můžu fungovat na českém i polském trhu.
Vnímám to jako velký dar. Až se stydím, že jsem ho dostala jen tak, že je to něco, co jsem si nemusela odpracovat. Proto i se svým synem mluvím polským nářečím, chci, aby měl ty jazyky oba.
Koncertovat začala brzy po porodu syna Artura, a to i díky pomoci své maminky.
Zůstala část vašich příbuzných po rozdělení Těšínska na polské straně, jako se to stalo mnoha rodinám?
Ano, malá část naší rodiny zůstala za mostem, který spojuje Český Těšín a polský Těšín. V době pandemie se hranice zase uzavřela, bylo to smutné, lidi mají na druhé straně příbuzné, chodí tam do práce, na nákupy.
Ale víte, co na tom bylo krásný? Na obou stranách mostu se objevily velké nápisy: na českém „Chybíš mi, Poláku“, na polské straně zase „Brakujesz mi Czechu“. Bylo to hrozně hezký. (Do očí se jí derou slzy.) Měla jsem husí kůži a mám i teď. Takhle by to mělo vypadat.
V Polsku často pracujete. Co říkáte na zákon zpřísňující provádění potratů, který tam od letoška platí a vyvolává kritiku liberálních Evropanů?
Jsem člověk, který se vždycky snaží pochopit druhou stranu. Tady je to pro mě těžké. Sama jsem věřící, myslím si ale, že by víra a hodnoty s ní spojené měly zůstat věcí volby. Tady už jsme na hranici omezování ženských, lidských práv. Jestli to chápu správně, tak se to má dít ve jménu kostela.
Žena se může rozhodnout, že dítě odnosí, přestože se má narodit se smrtelnou diagnózou nebo těžkým postižením. Ale jiná na to psychicky nebo třeba ani fyzicky a materiálně nemá. A ta možnost volby by tu dle mého měla zůstat.
Ve všech větších polských městech proběhly protesty, ale nepomohlo to. Polská společnost je polarizovaná víc než česká. Věřím, že to snad časem bude lepší.
Pryč od politiky. Ve Varšavě jste rok studovala práva. Nelitujete někdy, že jste je nedokončila?
Nejde mít všechno. Bylo to pro mě neskloubitelné se zpíváním. Když máte studovat, tvořit, přinášet nové písničky, koncertovat a zároveň mít i nějaký život, kluka, přátele...
V šestadvaceti bych třeba zjistila, že jsem ani jedno nedělala pořádně. Mluvím z pozice člověka, který má od čtrnácti let práci. Kdybych ji neměla, rozhodně bych studovat chtěla.
Prodebatovala jsem to s rodiči, jsem strašně ráda, že jsem v tomhle měla jejich podporu. Společně jsme si řekli, že lidi studují kvůli tomu, aby měli práci, a já tu práci, která mě naplňuje, baví a živí, už měla. Práva pro mě znamenala zadní vrátka.
Uvědomila jsem si, že kvůli škole významně zanedbávám práci, které si vážím, nešlo to dělat dohromady. Myslím si, že v mém případě to bylo dobré rozhodnutí, díky tomu dnes nejen zpívám, ale vedu svou agenturu, skládám a vydávám své písničky. Je to komplexní, každodenní práce.
Ráda dělá radost, třeba na návštěvě domova seniorů v rámci projektu Ježíškova vnoučata. Paní si přály, aby jim zazpívala.
Zmínila jste rodiče. Máte s nimi intenzivní vztah i teď, když jste založila vlastní rodinu daleko od domova?
No jasně. Nebydlíme sice blízko, ale vídáme se často, mluvíme spolu přes videohovory. Máma se mnou jezdí na koncerty a hlídá malýho. Nebo třeba jedu do Varšavy pracovat a vezmu i mámu.
Ona je navíc skvělá v tom, že nemá problém kdykoli do Prahy přijet, i táta jezdí. Přímým vlakem jste z Třince v Praze za čtyři až pět hodin. Máma nemá problém zajet sem třeba i na den dva. Žádné takové to - ježiš, čtyři sta kilometrů, to musím minimálně na týden. A já zase jezdím strašně ráda k nim. Jsem nejstarší ze tří dětí, miluju, když se všichni sejdeme spolu, i se ségrou a bráchou.
Vždycky se mi smáli, že chci dělat pop a zároveň zpívat o závažných tématech. Tak dělej šanson, říkali mi
Singl Tělo, o němž jsme mluvily na začátku rozhovoru, má být součástí nové desky, kterou právě chystáte. Jaká bude?
Bude se jmenovat Umami a nemůžu se dočkat, až vyjde. Bude to od mé poslední desky sedm let. Ten název má dva významy - „u mámy“ a také „umami“, což je takzvaná pátá, lahodná chuť.
Vždycky se mi smáli, že chci dělat pop a zároveň zpívat o závažných tématech. Tak dělej šanson, říkali mi. Jako by pop musel být jenom povrchní sranda bez silnýho obsahu. Já chtěla mít vždycky obě ty věci prolnutý. A v desce Umami to tak, doufám, bude. Jedna z písniček je třeba o umění říkat ne. V další se potkám se svým dvanáctiletým já.
Pro mě je velký úspěch, že se mi podařilo v lehké, popové formě zpívat o věcech, které považuju za důležité. Deska bude pozitivní, protože se sama teď v pozitivním životním období nacházím. Víc zatím neprozradím.
Necháme se překvapit. Zeptala bych se jen na jednu věc: co v písničce říkáte té malé, dvanáctileté Ewičce?
Že všechno nakonec dobře dopadne. A když to dobře nedopadlo, tak to ještě není konec. Ale třeba mi jednou moje padesátiletý já řekne něco jinýho a bude se smát, co jsem si to v těch sedmadvaceti myslela. (směje se)
Může se vám hodit na Zboží.cz: