Evženie de Montijo: Poslední francouzské císařovně krása život neulehčila

Sisi se s Evženií chtěla setkat a skutečně se jí to povedlo. V neděli 18. srpna 1867 se František Josef setkal s Napoleonem III. v Salcburku a pohledné manželky obou císařů tu nechyběly. Měla se projednávat francouzsko-rakouská dohoda proti Prusku. Byla to zvláštní schůzka a neúčastnila se jí matka Františka Josefa Žofie. Prohlásila, že se nesetká s „vrahem svého syna“, a zůstala v lázních v Ischlu.

Nemohla Napoleonovi a jeho ženě odpustit, že vlákali jejího dalšího syna Maxmiliána do takzvaného mexického dobrodružství, a poté, když se octl v nouzi, mu odmítli poskytnout ochranu. Právě oni a mexičtí royalisté napomohli tomu, že se Maxmilián stal v dubnu 1864 mexickým císařem. Jeho vládu odmítali bývalí republikáni i sousední Spojené státy.

Nakonec mexičtí republikáni pod vedením bývalého prezidenta Benita Juáreze Maxmiliána zajali a 19. dubna 1867 v Querétaru zastřelili. Stín zemřelého tak visel nad celou schůzkou. Císařovny ale byly rády, že mají příležitost se poznat – obě krasavice svírala zvědavost.

O Sisi napsala své matce, královně Velké Británie, korunní princezna Viktorie v roce 1862: „Ještě jsem nikdy neviděla nic tak oslňujícího. Rysy jejího obličeje nejsou tak krásné, jak jsou zobrazeny na většině portrétů, ale celkový dojem je mnohem půvabnější, než může i vzdáleně postihnout jakýkoliv obraz.“

Evženii zase popsala spisovatelka George Sandová následovně: „Hlavu, hrdě vztyčenou nad zářivě bílou šíjí a oblými rameny, jí korunuje záplava vlnitých vlasů, jejichž barva se nedá označit jako rudá ani jako zlatá nebo kaštanově hnědá, spíš se skládá z těchto tří odstínů dohromady, a lidé si často myslí, že si je přibarvuje.“

Kruh kolem arcivévodkyně Žofie ovšem v Salcburku Evženii nezakrytě pomlouval – nazýval ji pouhou „španělskou hraběnkou“, jež se nemůže rodem Alžbětě vyrovnat, a Napoleona III., synovce slavného Bonaparta, považoval za „povýšence“. Obě hlavní protagonistky si navzájem sice neprojevovaly přátelství, ale rozuměly si mnohem lépe, než předpokládala veřejnost.

Třicetiletá Sisi převyšovala Evženii o hlavu a pohybovala se spíš důstojně než půvabně. Byla nádherná a jednačtyřicetiletá Evženie se proto snažila zdůraznit své klady. Dvorným společníkům se líbila její vykasaná sukně, odhalující nohy až nad kotníky (rakouští pozorovatelé to považovali za módu polosvěta – „demi-monde“), což si nemohla rakouská císařovna dovolit.

Princ Kraft zu Hohenlohe-Ingelfingen poznamenal, že i když je Evženie o jedenáct let starší, je to ještě pořád krásná žena a že určitě bývala překrásná. Ale co dává jejím rysům obzvláštní půvab, je oduševnělost a jistota, které její zdrženlivá sousedka postrádá.

Tak či tak, císařovny si uspořádaly vlastní soutěž královen krásy. Hrabě Wilczek vyprávěl, jak jednou v poledne navštívila Alžběta Evženii v jejích soukromých komnatách, a on, Wilczek, musel stát před dveřmi stráž a zadržet všechny návštěvníky. Objevil se ale císař Napoleon a dožadoval se vstupu.

Rozpačitý hrabě prohlásil, že se musí zeptat, může-li vstoupit. A: „Úplně tiše jsem otevřel dveře a musel jsem projít dvěma prázdnými pokoji, a dokonce i ložnicí až k šatně, jejíž dveře byly napůl otevřené. Naproti nim bylo zrcadlo a obě císařovny, obrácené zády ke dveřím, za nimiž jsem stál, se zabývaly tím, že si přeměřovaly ta v Evropě tenkrát snad nejkrásnější lýtka.“ Jak soutěž dopadla, nevíme.

Jisté ale je, že ženy měly mnoho společného. U svého dvora se cítily jako v kleci a s lítostí vzpomínaly na své bezstarostné mládí. Neuspokojovala je přítomnost a obávaly se budoucnosti.

Ale lišily se v přístupu. Sisi se všemu vyhýbala a prchala ode dvora, Evženie se pokoušela vzít manželství i stát do svých rukou. Dělala to i v Salcburku. František Josef ovšem nehodlal jednat o politice s ženou. A k dohodě o francouzsko-rakouské spolupráci nedošlo. Přesto se císařovna Evženie své emancipace držela. Už od mládí.

Evženie se narodila 5. května 1826 za zemětřesení v Granadě jako druhá dcera dona Cipriana de Guzman, hraběte z Teby a jeho manželky Marie Manuely. Její otec se později stal hrabětem z Montija. V roce 1830 se přestěhoval do Madridu.

Evženie studovala v internátu Sacré-Coeur v Paříži, potom v penzionátu v Cliftonu u Bristolu. Také ji učil slavný spisovatel Prosper Mérimée a monsieur Beyle, později známý pod jménem Stendhal. Evženie se projevovala citlivě a vášnivě – dar po otci.

Jednou se jako čtrnáctiletá vmísila do politické diskuse a prosazovala liberály. Matka jí za to dala facku. Dívka okamžitě vyběhla na balkón, přelezla zábradlí a vyhrožovala, že skočí, jestli se k ní někdo přiblíží. Byla přesvědčená bonapartistka, která odmítala fanatismus a násilí Francouzské revoluce.

Celý život se bála, že skončí jako Marie Antoinetta pod gilotinou. Po smrti otce v roce 1839 rusovlasou modrookou Evženii uvedli do společenského života.

Oddala se mu s radostí a chovala se v něm nekonvenčně. Kromě toho hrála divadlo, jezdila na neosedlaných koních, kouřila cigarety (to měla se Sisi společné) a se zvednutou sukní tančila na kulečníkovém stole cachuchu (andaluský tanec, podobný boleru). Matka Manuela si z ní zoufala.

Evženie se dvakrát zamilovala – do vévody z Alby a do markýze de Alcaňiseze. Obě lásky skončily nešťastně. Oba pánové totiž měli zájem o její starší sestru Pacu. Vévoda z Alby si ji dokonce v roce 1844 vzal. Evženie nežárlila – Pacu milovala.

Když jí bylo dvaadvacet, matka Manuela rozhodla, že ji vezme do Paříže. Dívky v okolí se už vdaly a ženich pro vzpurnou dcerku nikde. V Madridu se o ní hodně mluvilo a plkalo, ale málokdy dobře. Ve Francii uviděla Evženie poprvé svého budoucího manžela, tehdy francouzského prezidenta. Dvakrát ji ovšem neokouzlil.

Ve čtvrtek 12. dubna 1849 pozvali Evženii s doňou Manuelou do Comblevalu, kde Ludvík Napoleon pobýval. Proslul jako sukničkář a doslechl se o krásné Španělce, která svou rezervovaností připomínala zmrzlé šampaňské. A Evženie ho nezklamala.

Hůř to viděla ona. Spatřila chlapíka, který vypadal na svých jednačtyřicet staře. Kulatý synovec velkého Korsičana měl krátké nohy a podivně se šoural, protože trpěl chorobou močového měchýře. Zdobil jej černý knírek a tmavé vlasy.

Manuela podotkla: „Pán domu vypadá naprosto bezvýznamně, ale počíná si dobře, a je zřejmě mužem na pravém místě.“ Evženii se ihned začal dvořit. Také se jí drze zeptal, jakým způsobem by se mohl dostat do její postele. Prostě odvětila: „Přes kostel.“ A poté odjela s matkou do Bruselu. Doňa Manuela ji „chtěla udělat vzácnou“. A to na celé čtyři roky.

V roce 1852 Ludvík Napoleon podnikl volební kampaň po zemi a agitoval, aby jej zvolili císařem. A to se také v listopadu stalo. Potíž měl ale se sehnáním vhodné nevěsty.

Aristokratičtí panovníci jej vnímali stále jako parvenu, někoho méněcenného. A tak se začal opět ohlížet po Evženii. Pozval ji v listopadu na státní hon. Evženie, milující jízdu na koni, na svém plnokrevníku předstihla všechny ostatní.

A následovala další pozvání – do divadla, na ples, na mši. Devětadvacátého ledna 1853 se uskutečnil jejich civilní sňatek. Následující den proběhla svatba v katedrále Notre Dame. Pařížany svatba nenadchla a zástupy ji sledovaly s chladným mlčením. Po obřadu odjela Evženie s císařem do Saint-Cloud do letohrádku Villeneuve-l’Etang. Svatební noc protrpěla zcela zhnusená.

Ludvík Napoleon něžnost neprosazoval a choval se jako hulvát. Šel rovnou na věc a Evženie si zapsala: „Fyzická smyslná láska – jak špinavá je to záležitost!“ Napoleon zase prohlásil, že „se oženil s rozenou pannou“ a: „Toto krásné tělo je z mramoru.“

Už během líbánek si opatřil nové milenky a Evženie zuřila. Její španělská hrdost se bouřila. Dělala manželovi scény, ale nic nepomohlo. Navíc ji čekala zásadní povinnost – porodit dědice, takže manžela musela v posteli strpět.

Syn se jí narodil až 16. března 1856. Předtím dvakrát potratila. Dědice pokřtili Napoleon Eugene Luis Jean Joseph, ale říkalo se mu prostě Lulu.

Přes manželská nedorozumění Evženie – na rozdíl od Sisi – podporovala politiku svého muže a v čase, kdy nepobýval v Paříži, za něj vystupovala jako regentka. Nadhled si uchovala i v soukromí.

Zachovat odstup ovšem stálo úsilí. Sedmnáctého února 1857 se konal ples na ministerstvu zahraničí na Ouai d’Orsay. Tehdy měl Napoleon za milenku krásnou hraběnku Castiglionovou s modrozelenýma očima a černými vlasy. Na ples se dostavila jako srdcová královna – na podvazku, který byl vidět pod sukní s vysokým rozparkem, se blyštělo diamantové srdce – Napoleonův dar. Císařovna k milence přistoupila a klidně řekla: „To srdce je trošku moc dole.“

Doma ovšem ztropila příšernou scénu. Jak stárla, její zlost se otupovala. Navíc z Napoleona se stal skleslý stařec, trpící těžkou ledvinovou chorobou. Stála při něm v lehkých i těžkých chvílích.

Neštěstí je spojilo. To poslední přišlo za prusko-francouzské války v letech 1870–1871. Druhého září 1870 se u Sedanu Napoleon vzdal Prusům i se stotisícovou armádou a poté ho sesadila republikánská vláda. Oba manželé nakonec skončili v anglickém exilu v Camden place (Chislehurst). Tam také Napoleon zemřel 9. ledna 1873 „na selhání krevního oběhu následkem ledvinové choroby“. Rozporuplné manželství bylo u konce.

Ke stejně neúspěšným vztahům patřil i vztah Sisi a Františka Josefa. Bez ohledu na krásu obou žen.