Evita a její pohádkový příběh se smutným koncem

Eva se narodila 7. května 1919 jako poslední z pěti nemanželských dětí chudé švadleny a bohatého statkáře Juana Duarteho. Její otec nebyl žádný svatoušek. Evinu matku sice pravidelně navštěvoval a byl údajně otcem všech jejích dětí, zároveň ale ve stejné době kotvil v právoplatném manželském svazku s jinou, společensky přiměřenější ženou.

Když v roce 1926 zemřel při autonehodě, účastnily se pohřbu obě paralelní rodiny. Ta, z níž pocházela malá Evita (jak se Evě zdrobněle říkalo), šla ovšem v pohřebním průvodu zcela vzadu, až za ostatními příbuznými. Okamžik bolesti a ponížení se v té době sedmileté Evě stal životním motorem pohánějícím ji na cílevědomé cestě za štěstím.

V patnácti letech odjela z nudného venkova do Buenos Aires s jasným a odvážným cílem – stát se herečkou. Pobývala v laciných penzionech a zpočátku bezúspěšně obcházela divadelní společnosti. Později dostávala role nejnižší kategorie, čemuž také odpovídalo bídné platové ohodnocení.

Říkalo se, že kvůli získání práce neváhala využít vlivných mužů a předností svého těla. V dobách její největší slávy dokonce kolovaly fámy, že se ve svých hereckých začátcích přiživovala prostitucí.

Zlom nastal v devatenácti letech, kdy se jí podařilo proniknout mezi rozhlasové herce, díky čemuž se její finanční situace postupně zlepšovala. V roce 1941 přišla první větší role ve filmu. Eva si konečně mohla pronajmout byt v dobré čtvrti. A hlavně – začít se seznamovat s významnými osobnostmi nejen ze sféry kulturní, ale i politické.

Na charitativní akci ji jeden známý představil muži, jenž její život od základu změnil – ambicióznímu generálu Perónovi. Z akce už podle některých tvrzení odcházeli společně, okouzleni jeden druhým. Krátce po seznámení pózovali pro fotografy a o rok později se vzali.

Otázka je, kdo komu v kariéře více pomohl. Juan Domingo Perón oznámil svou kandidaturu na prezidenta v listopadu 1945. Jeho manželka, mladá, charismatická herečka, navíc díky rozhlasové a filmové zkušenosti schopná a ochotná promlouvat k davům, se stala přirozenou součástí jeho předvolební kampaně.

Po prvních promluvách k dělníkům v továrnách následovaly Eviny emotivní projevy na tribunách.

Perón ve volbách zvítězil a Evě se tím otevřely dveře k vlastní, mimořádně uspokojující práci. Po schůzkách s vysokými představiteli odborů se rozhodla začít s charitou. A také s budováním image miláčka chudého argentinského lidu.

Krátce poté, co se ujala role první dámy, nechala například vyrobit 900 tisíc párů bot a poté je rozeslala do nejchudších oblastí Argentiny. V té samé době vyšel v americkém magazínu Newsweek článek o Evitě jako o nejvýznamnější ženě Latinské Ameriky.

Nemajetní obyvatelé Argentiny, jimž přezdívala descamisados (otrhanci), jí začali psát dopisy, v nichž popisovali svou tíživou situaci. Eva se jejich prosbám snažila vyhovět v maximální možné míře.

Její pracovní doba začínala brzy ráno a končila v pozdních nočních hodinách – tak o ní aspoň referovala média v čele s provládním listem La Democracia, který vlastnila.

O dva roky později spustila činnost své vlastní nadace, jejímž prostřednictvím zakládala nemocnice, vzdělávala zdravotní sestry a poskytovala péči sirotkům.

Nákladné, extravagantní róby a šperky, které byly původně nedílnou součástí Eviny prezentace, se k práci v nadaci příliš nehodily, a tak je postupně odkládala. Její oděv začal připomínat spíše strohou, černou uniformu.

Můžeme jen hádat, do jaké míry byla charitativní činnost otázkou dobrého srdce a do jaké míry promyšlenou kampaní podporující profašistický režim vyššími vrstvami nenáviděného prezidenta Peróna, pověstného problematickým ukrýváním nacistů v Argentině.

Legendární se stala Evina cesta po Evropě naplánovaná na léto 1947. Její itinerář zahrnoval Španělsko, Itálii, Francii, Portugalsko a Švýcarsko. Eva do té doby, až na jednu výjimku, nenavštívila cizí zemi a ještě nikdy neletěla letadlem.

Součástí delegace byli nejen členové prezidentské kanceláře a novináři, ale i kadeřník a stylista. Vypraveno bylo i druhé, menší letadlo přepravující okázalou garderobu.

První zastávkou se stalo spřátelené fašistické Španělsko generála Francisca Franca. V Madridu na Evitu údajně čekaly tři miliony jásajících lidí.

Pozitivně naladěný dav dokázala odměnit – lidem obklopujícím její vůz okázale rozhazovala bankovky. V ostatních zemích se jí už tak pozitivního ohlasu nedostalo. V Itálii zaznívala mezi komunisty demonstrujícími přímo pod jejími okny protifašistická hesla.

Z Evropy se Eva vrátila zesláblá prvními příznaky propukající nemoci. Přesto ještě stihla prosadit volební právo pro ženy a založit ženskou odnož perónistické politické strany, jejíž vůdkyní se stala. Její členky záhy pronikly i do parlamentu a senátu.

Zatímco Evitina popularita stoupala a jednu chvíli se zdálo, že by se mohla stát viceprezidentkou, její zdraví chřadlo. V roce 1950 při jednom ze svých projevů dokonce omdlela.

Kvůli neustávajícím bolestem nemohla několik týdnů opustit lůžko, zatímco lékaři prováděli různá vyšetření. V pondělí 24. září 1950 sdělili Perónovi diagnózu první dámy – rakovinu dělohy v pokročilém stadiu.

Několik dní nato se v Buenos Aires zorganizovaly pochody za uzdravení Evity a do prezidentské rezidence bylo doručeno obrovské množství květin. Před nemocnicí údajně stálo dvacet tisíc lidí, přičemž někteří tam v modlitbách prodlévali po celou dobu její hospitalizace.

Ačkoli byla Eva v nemocnici, kterou její nadace postavila, operovat ji přijel věhlasný chirurg z newyorské kliniky Georg Pack. Bylo již ale příliš pozdě – rakovina metastázovala do okolních orgánů a nepomohla ani v té době přelomová technika ozařování nádorových buněk.

Dne 18. července upadla Eva Perónová do kómatu a 26. července roku 1952 zemřela. Bylo jí pouhých 33 let. Krátce předtím ještě stihla napsat závěť v duchu svých životních zásad a hodnot – všechny její šperky měly být rozdány mezi chudé.