Eva Zaoralová: Géniové bývají v soukromí často jiní, než si je představujeme

Skoro celý propršel, takže hvězdy ťapaly po červeném koberci v luxusních róbách s paraplety, ale filmy se sešly pěkné. Byla to letos už moje osmá cesta na festival nebo na výběrové předváděčky.

To neumím, každopádně na podobných akcích vídám tak čtyři denně. Ale nejsem typ, který běhá z projekce na projekci, to jsem dělala zamlada. Dnes vysedím každý film až do konce, i když zpočátku nevypadá nic moc. Mám zkušenost, že někdy je to dost důležité a překvapivé. Pokud to jde, dávám si mezi snímky aspoň krátké pauzy, aby se mi nepřekrývaly.

Určitě jsem jako malá viděla nějaké se Shirley Templovou, ta pro mě byla pojem, měla jsem i papírovou panenku „Širlejku“, na kterou se připínaly nejrůznější šatičky, takové dražší vystřihovánky. Pamatuju, že jsem byla s matkou na filmu s exotickými polonahými lidmi v kánoi na moři – až později jsem zjistila, že to bylo Tabu od Murnaua, o nešťastné lásce a prokletí.

Asi od mých sedmi let jsme chodili v Praze-Braníku, kde jsem vyrůstala, do kina velmi intenzívně, dvakrát do týdne. S rodiči nebo strýčkem, který byl extrovertnější než otec. Jako jedináček jsem se pohybovala hlavně ve společnosti dospělých.

O FAMU jsem toho moc nevěděla. Byla sice založená v šestačtyřicátém, ale známá začala být až v 60. letech. Chtěla jsem jít na dějiny umění, jenže byl rok 1951 a soudruh ředitel prohlásil, že to je buržoazní obor. Protože jsem navštěvovala i výtvarný kroužek, zkusila jsem pedagogickou fakultu, češtinu – kreslení. Opět zasáhl jistý soudruh, a tak mě nakonec táta dostal na architekturu.

Jenže jsem pokulhávala s deskriptivou a rysy, měla jsem je nejvíc usmolené. Trpěla jsem strašným komplexem méněcennosti a prolézala jen díky slabosti profesorů pro studentky. Až mi kdosi poradil filozofickou fakultu, kam se mi podařilo přejít a složit dokonce zkoušku z marxistické jazykovědy. Vystudovala jsem francouzštinu a češtinu a nastoupila do zahraničního oddělení Výboru československých žen. Časem jsem zvládla ještě italštinu, tu jsem potřebovala kvůli stykům s italskou ženskou organizací Unione Donne Italiane.

Přes mého druhého muže Ivo Hepnera. Ještě za studií jsme jednou povinně dělali kompars pro film Anna proletářka – tím jsem se dozvěděla, co je to kompars a začala si tak přivydělávat. Seznámila jsem se s kluky kolem filmu, asáky z FAMU, mezi jinými právě s Ivem. Předtím jsem už byla dva roky vdaná za Honzu Königa, ale když byl na vojně, začalo to skřípat. Máme dodnes hezké vztahy a stýkáme se i s jeho třetí ženou.

S Ivem jsem začala chodit na projekce a film mě zajímal čím dál víc. Taky jsem psala posudky pro Nakladatelství Krásné literatury a překládala pro Mladou frontu. Abych se vyhnula členství ve straně, přestoupila jsem z Výboru žen na Státní úřad sociálního zabezpečení, kde jsem měla na starost závodní časopis. Pak se mi narodila dcera Klaudie a já si v tichosti překládala. Mimo jiné i pro časopis Film a doba, kde mi roku 1968 nabídli volné místo. Nastoupila jsem na podzim a zůstala tam dodnes, i když dnes už nemá vydavatele. A od té doby jsem měla karlovarský festival v náplni práce.

Město bylo šedivé a smutné. Nejdřív jsem bydlela na pokoji bez sprchy s dalšími pěti novinářkami. Pak roku 1978 postavili Hotel Thermal a začalo to být trochu lepší. Udělala jsem vždycky pár rozhovorů, ale s komunistickou vrchností jsem skoro nepřišla do styku, s novináři se nikdo moc nebavil, nanejvýš s prominenty. Ani diváci příliš nechodili, filmy se promítaly většinou jen ze spřátelených zemí. Ještě roku 1970 přijel Ken Loach s filmem Kes a kupodivu dostal hlavní cenu. Ovšem rok nato samozřejmě zvítězilo Zkrocení ohně D. Chrabrovického.

Zrovna v srpnu 1968 jsem byla na stipendiu v italské Sieně a přijel za mnou muž s dcerou i můj otec. Tehdy jsme o tom všichni chvilku uvažovali. Jenže moji rodiče nebyli typy na přesazení, manžel by byl mohl pracovat leda ve Svobodné Evropě a já spíš v Itálii. Takže jsme se všichni pěkně vrátili.

Tehdy měli režiséři paradoxně materiální podporu a někteří z šéfů, sedících na Barrandově, byli natolik liberální, že jim schvalovali i odvážné náměty. Nehrálo roli, zda filmy budou komerčně úspěšné, stačilo, že bodovaly na festivalech. Vládla relativní tvůrčí svoboda. To se týkalo celé české nové vlny, než její filmy zakázali. Dnes mají režiséři potřebu dělat filmy, které na sebe vydělají. Někdo přidává autorské zaměření jako Hřebejk nebo Svěrák, jiní naopak zabíhají do tvůrčích experimentů a mají v kinech smůlu. Generace 60. let už zestárla a nedokázala se orientovat ve světě nezávislých produkcí. A ti, co to dokážou, vyrábějí bohužel strašné věci.

To není naše zvláštnost, tak to funguje v každé zemi. Filmů s festivalovými kvalitami je všude omezený počet. I ve Francii, kde vzniká 200 filmů ročně – si jen deset zaslouží uvedení na festivalu. Naši režiséři si stěžují, že se nedostanou na festivaly, ale to je opravdu jen věc kvality. Většinou ztratili kontakt se zahraničím a vývojem filmu dobrovolně. Stejně jako v 80. letech – pamatuju, jak se na předváděčce pošklebovali naši filmaři třeba filmům R. Altmana, nebo když měl projekci Formanův Valmont, vykřikovali, že za ty peníze by to natočili taky.

Jen jsme si vyměnili dopis, ale dokonce jsem někde slyšela, že jsem byla jeho milenkou! Přitom jsem ho v životě neviděla živého. Když jsem viděla poprvé jeho film Silnice, měla jsem potřebu mu sdělit své pocity. Nebyl ještě tak slavný a odpověděl mi, dokonce mi nabídl, abych ho vyhledala. Jenže já do Itálie jezdila jen pracovně a neměla žádný svůj čas. Ani jsem k tomu nesebrala odvahu. Géniové bývají v soukromí často jiní, než si je představujeme. Komplikované osobnosti. Nechtěla jsem přijít o iluze, ty jsem ztratila s Antonionim.

Zažila jsem ho na několika večeřích, ale stejně měl nasazenou masku. Byl to vzdělaný intelektuál, strašně uzavřený do sebe, ne zrovna milý. Asi na rozdíl od bezprostředního Felliniho, který neměl jeho vzdělání, jenže byl úžasný pozorovatel života, hodně četl a měl tryskající fantazii. Díky tomu všemu byl velmi originální.

Nejvíc ti současní, někteří, jako John Malkovich, Michael Douglas nebo Stuhr dokážou být velmi bezprostřední a zajímat se o festival i o člověka. S Jerzym Stuhrem si pokaždé povídáme, jako bychom se rozloučili včera. To je sympatické. Já v sobě nikdy neměla potřebu hvězdy vyhledávat, a když, tak jsem neprosazovala svoji osobu. Třeba jsem dělala rozhovor s Jeanne Moreauovou a tu nezajímalo vůbec nic. Zato Mastroiani byl velmi žoviální, šarmantní a autentický, asi proto, že byl už značně ovíněný. Lollobrigida mě překvapila mile profesionalitou, ovšem byla velmi odtažitá, udržovala si zeď. Když jsem dělala rozhovor s Bibi Anderssonovou, jako tlumočník mi posloužil Miloš Forman. Až později jsem zjistila, že spolu měli pletky, ale s kým je neměl? Já s žádnou hvězdou důvěrný kontakt neměla.

První ne, ten jen dodnes pravidelně jezdí na festival. Druhý studoval filmovou vědu a pracoval v televizi a ve filmovém ústavu. Byl výborný společník, vzdělaný, milý, trochu flegmatik, nepraktický pro běžný život. Poslední muž Zdeněk Zaoral byl v době našeho seznámení úspěšný scenárista, velmi činorodý. A o čtrnáct let mladší, takže bylo jasné, že to není navěky. Samozřejmě i další okruh přátel vyplynul taky z mojí profese.

Rozhodně nezdědili moje nadšení a zalíbení. Klaudie dělala skriptku a pak zůstala doma s dětmi. Všichni se dívají na filmy v televizi, Tobiáš chodí do filmového klubu a stahuje si filmy. Ale ani jeden nejeví moc zájem o moji profesi, když přijedu z festivalu, nejsou obvykle lační informací. Přitom bezpečně rozeznají filmovou kvalitu od škváru, ten smysl v nich je. Třeba Kryštof viděl jako jeden z prvních filmů Žlutou ponorku. To není moje zásluha, já nejsem klasická babička, estetické cítění v nich vypěstovala jejich matka.

Kdysi dávno mi připadalo, že je trochu náfuka. Což jsme si i řekli. Takže jsem pak byla velmi překvapená tím, jak věcně vystupoval na festivalových jednáních. Sblížily nás hodně boje o existenci festivalu, které vypukly roku 1995 mezi Vary a Prahou, to nás spojilo. Zjistili jsme, že máme podobné názory i smysl pro humor a sebeironii. To on o mně začal mluvit jako o „paní doktorce“, což se tak vžilo, že mi tak říká skoro každý a mě to štve.

Už se stalo. Před dvěma lety jsem přišla s návrhem trochu se stáhnout a předat svoji funkci umělecké ředitelky Karlu Ochovi. Zdálo se mi, že na tu práci má a to se potvrdilo. Je už na mladých, aby pokračovali v tom, co jsme s Bartoškou vytvořili. Já zůstala jen jako umělecká poradkyně se zaměřením na Itálii, Francii a Španělsko. Sledovat nové filmy mě pořád tak baví a uspokojuje, že s hrůzou myslím na dobu, kdy budu muset skončit úplně. Představa, že jen sedím doma u počítače a překládám, je děsivá.

Letos taky, zvlášť ze zemí bývalého Sovětského svazu a Balkánu. A na rozdíl od Cannes, kde se vyčítalo vedení festivalu, že je zastoupeno velmi málo žen, budeme mít hodně režisérek.