Eva Twardzik Urbaníková: Všechny vrásky a kila přiznávám

„Doba covidová cestování moc nepřeje, ale pražskou premiéru jsem si nemohla nechat ujít,“ zmíní úspěšná žena, jež za pandemie nejen hodně pracuje, ale taky vaří.

„S manželem máme celkem pět dětí. Když se doma sejdou, je karanténa, online výuka, lockdown, jeden z nás stojí celý den v kuchyni a vaří a peče,“ popisuje kus vlastní všednodenní reality.

Žijeme v Bratislavě, v takovém malém domku, místa nazbyt při počtu členů naší rodiny moc nemáme. Pro vaši lepší představu, jak velký je – například děti se střídají o dva pokojíčky. Sdílejí je, což nijak nevadí. Měli jsme to kdysi s mužem jako panelákové děti stejně…

Můj pracovní kout pak funguje pod schody, je v místě mezi kuchyní a jídelnou. Za ty roky jsem vytrénovaná odpojit se v něm z reality. Dokážu pracovat, jedno na čem, i když kolem mě běží celá domácnost. Já nikoho, nic neslyším. Jsem na to ostatně zvyklá dlouho, z redakcí, kde jsem pracovala.

V tomhle mi pandemie žádnou změnu nepřinesla. Dávno jsem zjistila, že mi naopak okolní hluk vyhovuje, ať si děti, muž běhají. Ticho mě až znervózňuje.

Tak mám tendenci rozbít ho. Začnu vymýšlet blbosti… Ale ještě k té poloze mé pracovny, je přímo strategická. Když se v tvůrčím procesu zaseknu, kousek si z ní odskočím: nacpu pračku prádlem, oloupu brambory… Obecně nemám potřebu pracovat dvanáct hodin denně. A je zbytečné si sedat k počítači, cokoli ze sebe tlačit, není-li to v hlavě.

Spíš bych řekla, že v každé z nich je ze mě kousek. Větší či menší. Měla jsem to v životě poměrně pestré. Jsem rozvedená, vychovávala jsem sama dvě malé děti, do toho jsem musela pracovat, abychom to spolu zvládli.

Dívám-li se na všechny ty mé knihy zpětně, až se divím, jak upřímná jsem v nich byla. S věkem se totiž hrany obrušují. S mládím odešla i část mé drzosti. Životu se stále nevyhýbám, jen jsem k němu smířlivější. A taky se nepovažuju za „čistou“ spisovatelku. Nedokážu si příběhy vymýšlet, dokážu pouze popsat ty, co se staly, co jsem viděla, vyslechla.

Po první knize mi podobné esemesky chodily. Stálo v nich: Strana 136, aha? Poté se situace otočila, kamarádky mi samy volají, když je něco zaujme. Já si to napíšu do sešitku a v případě potřeby použiju… A u tipů na vážné věci, jestliže tím mohu někomu z blízkých ublížit, případně se ho dotknout, volám dotyčným a ptám se jich: Můžu/nemůžu?

K nim mám obrovský respekt. Takže se jich ptám, chci-li cokoli z jejich životů pracovně použít. Jsou jejich, mají právo s nimi nakládat tak, jak samy chtějí. A musím říct, že mi sem tam už zakázaly některé události zmínit. Respektovala jsem to, ač mi to bylo literárně líto.

Řekli mi, že se jim nelíbí, což mě neodradilo. Mám takovou povahu. Knížka byla napsaná, mně se líbila, cítila jsem, že má potenciál čtenářky zaujmout. Proto jsem zaťukala na dveře jedné banky a na její vydání si půjčila.

Poměrně brzy se ukázalo, že risk byl pro mě ziskem. V momentě, kdy se jí prodávaly tisíce kusů, se mi v hlavě objevila ještě jiná myšlenka: co s tímhle zájmem udělat ještě navíc?

Jsou ze života. Odrážejí události, které přicházejí, s nimiž se musíme vyrovnávat my, naši blízcí. V tomhle jsou – podle mě – skutečně jiné než „běžná“ ženská literatura. Dobrá evitovka vám nevytvoří svět, v němž sníte o tom, co nemáte a nikdy mít nebudete: a je jedno, zda je to láska, peníze, sex…

Já je beru tak, že jsou našimi zrcadly, že se v nich odrážíme spolu s rodiči, sousedy, kamarády. Vidíme v nich krásné příběhy, smutné i směšné zkušenosti, věci, které (ne)chceme, ale prostě se stanou.

Tohle podle mě čtenáře na evitovkách láká. Nenabízejí scénář: ona miluje jeho, on ji, ona má míry 90-60-90, osud jim nepřeje až do chvíle, než mají na straně sedmdesát dokonalý sex, nakonec se vezmou…

Mimo jiné. Harlekýnka vypráví o světě vysněném, evitovka o světě, jenž žijeme.

Evitovky ukázaly, že mnohé z nás ano. Jejich příběhy byly navíc založené na reálných dámách. Ty odvyprávěly ve vydavatelství své příběhy, které poté naše autorky zpracovaly. Byly přitom velmi pestré: od knih o tom, jaké je to, vdát se do ciziny/do jiné kultury, což bývalo někdy i vtipné, až po ty, co zachycovaly holky s těžkými problémy u nás na Slovensku i u vás v Česku.

Jakmile šel titul na trh, mohli jsme říct: podívejte se, paní/slečna je živá. Tohle mám moc ráda: můžete-li ukázat skutečné tváře lidí, o nichž píšete. Dámy přicházely na křty, dávaly rozhovory médiím. Jak se říká, šlo o win-win situaci. A pro čtenářky toužící po větší romantice vznikl ještě menší směr produkce, srdcovky.

Sex je v srdcovkách i evitovkách důležitý přesně tak, jak je důležitý v životě. Je-li hybnou součástí příběhu, tak v něm je. Není-li, chybí. Sex jsme nikdy záměrně nevypichovali. Knihy vždy také odrážely postoj autorek k němu. Nechávala jsem to zcela na nich.

Bavilo, jenže jsem všechny své aktivity přestávala stíhat. Proto jsem vydavatelství prodala, a to v době, kdy jsme došli ke sto padesáti titulům. Hodně se v tu dobu rozjelo i natáčení filmů podle mých knih. K nim jsem psala scénáře, řešila jsem jejich natáčení…

Jsem o tom přesvědčená. Prodeji časopisu pomáhají nejen mé knížky, ale také můj pravidelný pořad v rádiu, má talk show, a své samozřejmě dělají i filmy bodující v posledních letech v kinech. Ale speciálně zmapované, co a jak u čtenářek rozhoduje, že si nás koupí, v Evitě nemáme.

Jasně že jo. Nedávno jsem tam měla i vaši Terezu Kostkovou. Vybavuje se mi ovšem jiný rozhovor: s paní, co se věnuje vztahové numerologii. Číslům, jež podle ní přesně dokážou určit, zda a jak se k sobě partneři hodí. Hodně jsem se při jejím vyprávění bavila.

Přistupuju k životu i k podobným věcem bez předsudků. Něco na všem může být… A co se týče manžela a čísel, tohle je velká sranda. Mám sestřenici, již numerologie baví. Po rozvodu jsem zůstala s dětmi sama, sem tam jsem si vyšla na rande.

Když se mi ten muž líbil, poslala jsem jí esemeskou jeho datum narození. Ona odepisovala: Ehm, ehm. V momentě, kdy mi došlo, že by to mohlo být s Pawlem – znali jsme se mnohem déle – vážnější, poslala jsem jí i jeho údaje.

Okamžitě – Tohle je ono! Trvalo to pár minut. Možná i díky tomu to pak mezi mnou a Pawlem dostalo tak rychlý spád. Pár let jsme manželé, máme spolu syna. Sestřenice se směje, že nám to naše štěstí zařídila, že mu výrazně napomohla.

Okouknu s dcerami svůj šatník. Ony hodně jedou na vlně slow fashion, v trendu, že nemám zbytečně kupovat oblečení, máme-li nějaké vyhovující ve skříni. Berou za přirozené, že některý kousek na premiéru „zrecykluju“. Což je pohodlné, nemusím aspoň nic shánět.

Vůbec ne! Tohle není můj svět. Taky se můj šéf v Evitě směje a říká: Jsi jediná 45letá lifestylová šéfredaktorka, která má svou tvář, nemá v ní nic předělané. Sázka na přirozenost jde ale ze mě. Tím neříkám, že se ráno občas nedívám do zrcadla a neříkám si: Evo, máš tolik možností, proč s tím nic neděláš? Rychle si odpovím, že je skvělé vypadat na svůj věk.

Myslím si, že jakmile začneme dělat invazivní zákroky tak, abychom vypadaly/i líp, myšleno mladistvěji, je spíš v nepořádku něco s naší duší. Chci vypadat hlavně jako já. Starám se o sebe, svou pleť, zuby…

Společenskému tlaku nepodléhám. Přiznávám všechny své vrásky a kila po třech dětech. My, ženy, věčně mladé být přece nemusíme.

Naštěstí ano. Podobné zákroky se mu nelíbí. Navíc, mám 21letou dceru, občas se s ní fotím, nemám/nemusím vypadat jako její starší sestra. Jsem její máma.

Podobnému despektu nerozumím. Přichází většinou z alternativních kruhů. Ale kde by byla alternativa, kdyby nebyl hlavní proud, do něhož ženská literatura pevně patří? A že se na ni kdosi dívá skrz prsty? Tak ať si to užije. Jdete-li s čímkoli na trh, musíte počítat se vším. Pro někoho mé věci mohou být hloupé, jiným pomůžou.

Pro mě osobně je důležité vědět, že si za nimi stojím, že je vnímám jako hotové. Myslím si, že bychom měli otevřeně přijímat skutečnost, že někdo chce číst krimi, jiný avantgardu, další historický či sci-fi román. Každý máme nárok na názor.

Novinařina mě ovšem vycvičila, že je dokážu odfiltrovat. Vycvičila mě, jak negativní věci zpracovat, dávno nad kritikami nebrečím.

Ke každé mám nějaký vztah. Proto jsem v případě prvního filmu Všechno nebo nic vůbec neváhala. Knížku mám ráda z mnoha důvodů, věděla jsem, že se na film hodí. Což později dokázala v kinech.

Chodily mi esemesky, že se známí ani nedostali do sálů. Není to skvělé? Druhý film podle mé knížky byl vážnější (Příliš osobní známost – pozn. red.), přišla pandemie, ale přesto udělal krásná čísla.

Já mám dokonce zcela jasné představy, kdo má jakou roli dostat. Konkrétněji. Napadá mě Marián Miezga, kterého jsem před sebou při psaní jedné postavy v rámci V létě ti řeknu, jak se mám konkrétně viděla. Znali jsme se sice od vidění, jako novinářka jsem s ním párkrát dělala rozhovor, ovšem nikdy jsme si před natáčením víc nepovídali…

A při kamerových zkouškách to Marián mezi jedenácti pozvanými českými a slovenskými herci dal hned. Vypadá to, jako by mi jeho tvář při psaní scénáře poslal kdosi shora. Ostatně výborně si v obsazování herců rozumím s Martou Ferencovou, s režisérkou. Shodneme se.

Do posledního snímku jsme ještě k nám i vám přibrali Rumuny. Premiéry tak má tři, u vás, na Slovensku a v Rumunsku. Co se týče obsazování rolí, nechal nám producent poměrně volné ruce. Jen si přál, zda by bylo možné, aby v jednom záběru byli vždy herci všech národností. To skládání bylo místy vážně zábavné.

Což mi ještě připomíná to, co jsem po vstupu do světa filmu zjistila: smekám před všemi herci, jak říkáváte vy, Češi. To, co dokážou převést z mých knih do filmů, před padesátičlenným štábem, je vážně neuvěřitelné.

Na první dobrou mě napadá jen Jarda Plesl. Hraje slovenského premiéra. Logicky tedy slovensky mluvit musí. Pro kina dostal hlas slovenského herce Vladka Kobielského.

A ještě k tomu našemu slovenskému zákonu. Jsou v něm přesně daná pravidla. Počítají také se situacemi, kdy jsou neslovenské postavy zahrnuty logicky do děje. Což se tady děje. Proto se například Terezka Kostková a Martin Hofmann předabovávat do slovenštiny nemusí ani na Slovensku…

Přijďte se podívat do kina, jak to dopadlo. Slibuju vám, že tam na vás čeká film o partě čtyřicátníků, kteří se kdysi setkali na gymplu, ale teď každý žije jinak, i společensky jinde. Budete odcházet s úsměvy na rtech, což se v těchhle covidových časech hodí, ne?