Eva Toulová: Když chci něco produkovat, umím si to spočítat

Třicetiletá brunetka už napsala i několik knih, které sama ilustrovala, přesto ji láká především filmová a dokumentární režie. V létě bude mít premiéru romantická komedie Casting na lásku, což zdaleka není její první celovečerní film. A boty si teď znovu vytrvale prošlapává při práci na svém dalším projektu, polohraném dokumentu s názvem Pěšky bez hranic.

Přesto po FAMU, kde podle svých slov dostala opravdu dobrou školu, ještě zvládla vystudovat Vysokou školu finanční a správní. I tu dnes dokáže v režii dobře zúročit, jako ostatně většinu svých dalších talentů.

V Moravském Krumlově, kde vyrůstala, chodila od pěti let na výtvarnou školu, původně totiž chtěla být malířkou. Po základce proto vystudovala Střední uměleckou školu grafickou v Jihlavě se zaměřením na malbu. Tam ovšem začala koketovat i se psaním povídek, takže pražská FAMU, kam ji přijali, byla logickým vyústěním. Teď si libuje, že může režijní a scenáristickou práci propojovat s výtvarničinou.

Kde se v ní vzaly tyhle sklony? „V rodině žádného umělce nemáme,“ říká s úsměvem. Na vysoké byli jejími vedoucími ročníku režiséři Věra Chytilová a Vít Olmer. „Můžete se přihlásit, ke komu chcete, podle toho, čí styl tvorby se vám líbí. U paní Chytilové jsem předpokládala, že budeme hodně řešit samy sebe, své nitro, psycho.“

Paní režisérka byla podle Evy Toulové úžasná osobnost. „Od ní jsem si odnesla její statečnost. Hodně nás učila, abychom vycházeli ze sebe samých, ať řešíme témata, která trápí nás. Navíc dílnu zaměřovala na ženské vnímání, což se mi líbilo. Trošku provokovala, oťukávala si, co v nás je.“

U scénáře Věru Chytilovou především zajímalo, jestli ho studenti chápou, o dramaturgickou stavbu tolik nešlo. „Chtěla, abychom ztvárňovali, co nám leží na srdci. Pan Olmer se přes svůj věk choval velmi energicky, víc než my všichni dohromady. Působil spíš dějově vypravěčsky, kladl důraz na příběh, na jeho stavbu, na klasičtější přístup.“

Ovšem před filmařinou měla neobyčejně „našlápnuto“: v pouhých sedmnácti letech vytvořila největší obraz malovaný pastelkami, který je zapsaný v České knize rekordů.

„Na střední mě zaujala kresba a velkoformátové věci. Chodila jsem na hodiny, při nichž se maloval model v životní velikosti,“ vysvětluje.

Šlo napůl o abstraktní dílo, výjevy životních situací, malé postavy při různých činnostech, oči, které se na ně dívají. Svůj největší obraz široký 181 centimetrů a vysoký 135 cm malovala poblíž Moravského Krumlova, v domku rodičů, který neměl žádné využití.

V jedné zrekonstruované místnosti si udělala ateliér, svá díla v něm však nehromadí, má za sebou několik výstav. „Když se někomu obraz hodně líbí, dohodneme se na prodeji.“

Divím se, že po FAMU vystudovala ještě ekonomický obor. „Vyrůstala jsem v rodině, kde každý měl takzvaně pořádnou práci od– do. Máma úřednice, táta svářeč. Na malém městě mít umělecké povolání znamená být hodně netradiční. Říkala jsem si, že tohle studium nebude až tak náročné a nezabere tolik času.“

Ekonomika a finance, to ale znamená mít matematiku, která se ovšem na FAMU neučí. „Já v ní byla dobrá, mrzelo mě, že jsme ji na umělecké škole neměli,“ směje se Eva.

Takže dokáže spočítat náklady týkající se filmu. „Což je taky důležité, když chci něco produkovat. Třeba reklamu na pánské obleky, v níž účinkovali herci Petr Štěpánek a Martin Kraus nebo krasobruslař Tomáš Verner. To musíte celé řídit i ekonomicky. Udělat si natáčecí plány, rozpočet, kolikrát pomáhám řešit také financování. Snažím se ty věci vybalancovat.“

Reklamy ovšem nejsou těžištěm její režisérské práce. Například Evy nejúspěšnější celovečerní dokument Camino na kolečkách vznikl z putování Jana Duška, který trpí progresivní formou roztroušené sklerózy a je upoután na invalidní vozík. Jeho snem bylo dojít do 640 kilometrů vzdáleného slavného španělského poutního místa Santiago de Compostela.

Šestatřicetiletý dobrodruh chtěl svou cestou ukázat, že na kolečkách život nekončí, že i v těžké životní situaci si můžeme plnit své touhy.

Snímek, jemuž propůjčil průvodní hlas herec Viktor Preiss, posbíral několik mezinárodních ocenění a nedávno ho uvedla i Česká televize.

„Užila jsem si cestu, pak zaplněná kina a pozitivní ohlas diváků, ale ceny neprožívám,“ komentuje úspěch Eva.

Ale „užít“ si takovou pouť pro ni znamenalo i pořádnou dávku odvahy a vytrvalosti, včetně fyzičky. Se štábem vyrazila v květnu 2017 i s doprovodným vozidlem, protože Jan cestou střídal elektrický vozík s manuálním.

„Říkala jsem si, že když putování zvládne postižený na vozíku, dám to i já. Došlo i na náročnější momenty, nohy dost bolely…,“ připouští režisérka. Každý den nachodili jiný počet kilometrů, někdy pětatřicet, jindy dvacet, podle terénu. Když cestou narazili na skálu, chlapi museli vozík přenášet.

Přiznává, že hned na začátku cesty měla chuť vše vzdát a vrátit se domů. Poprvé totiž přespala v poutnické ubytovně, kde v jedné místnosti nocovalo 60 lidí, z nichž půlka chrápala. Nesmělo se rozsvěcet, takže si věci musela vybalovat potmě.

„Spala jsem na spodní palandě a člověk nade mnou začal zvracet. Když jsme ráno vyrazili, první věc, kterou jsem našla, byla velká sloupaná kůže zmije. Pak mi říkali, že jich je ve Španělsku plno!“

Na diváka dojemně zapůsobí, když vozíčkáře vytáhnou na vrchol kopce v Cruz de Ferro, na němž poutníci prosí o odpuštění. Vyrostl z kamínků, které sem přinášejí lidé z celého světa. Vidět na jeho vršku dojatého, vážně nemocného muže, jak odhazuje ten svůj a rekapituluje život, patří k silným zážitkům.

Tímto filmem se ovšem pro Evu téma poutnictví neuzavřelo. Se stejným filmovým štábem teď obráží nově otevřené stezky poutních míst u nás a na Slovensku. V dokumentu pro Českou televizi Pěšky bez hranic, kde hlavní postavou je poutnictvím nedotčená herečka Tereza Petrášková, postupně projdou čtyři trasy v průběhu čtyř ročních období.

Mají za sebou letní putování z Trenčína na Velehrad, podzimní výšlap z Šaštína na Velehrad, zimní ze Znojma na Rajhrad. Další plánují v oblasti Beskyd. Scénář si režisérka opět napsala sama.

V terénu ji překvapilo, jak obtížný úkol to byl pro sedmatřicetiletou Terezu, která se cestou vyčerpáním i rozplakala. Trasy vedly z kopce do kopce, místy to bylo dost obtížné a účastníci natáčení si museli všechno nést na zádech.

Vzájemnou spolupráci to však evidentně nezkalilo, protože v režisérčině novém filmu Casting na lásku, jehož premiéra se rychle blíží, hraje Tereza hlavní roli.

Romantická komedie určená především pro ženské publikum je na léto jako ušitá – rozvedená třicátnice zjišťuje při sérii neúspěšných seznamovacích schůzek, že každý z mužů trpí nějakou „úchylkou“, takže není divu, že se rande občas nečekaně zvrtne…

K filmu si Eva Toulová sama napsala i scénář a pro hudební doprovod si vybrala multižánrový Epoque Quartet, známý například z taneční soutěže StarDance…