Eva Samková: Už nejsem tak bezstarostná

Ovšem sezóna kvůli nedostatku sněhu vlastně teprve začíná. Ale hlavně - olympijská medaile ze Soči jako by pro ni byla spíš záležitost, se kterou se musela popasovat. „Nejsem zrovna typ, který by tyhle věci prožíval, ale časem to na mě dolehlo,“ odpovídá jednadvacetiletá Eva Samková na otázku, jaký byl její rok s olympijským zlatem.

„Otvírá to plno dveří, ale nijak odvařená z toho nejsem. Pere se to ve mně, líbí se mi, když můžu díky tomu, že jsem vyhrála olympiádu, a jsem proto nějak známá, někomu pomoct, někdy si zase říkám, že tu medaili radši vrátím. Je to tak půl na půl.“

S otázkami na motivaci po olympijském vítězství jako by si Eva moc nevěděla rady: „Na prkně mě to baví stejně, když jezdím někde v Krkonoších nebo když jedu olympiádu. Sport jsem vždycky dělala jen proto, že mě bavil, ne abych vyhrála olympiádu. Když vyhraju, je to bonus navíc. Ve snowboardingu taky není taková rivalita, touha porazit soupeře jako v jiných sportech. Všichni se známe, jsme kamarádi.“

Dosud si nezvykla na to, že se z ní po triumfu v Soči stala sportovní ikona: „To mi přijde divný. Já jsem nikdy žádný vzor neměla a ani jsem jako malá nesnila o tom, že jednou vyhraju olympiádu. Chovám se pořád stejně, ale dost to na mě doléhá. Nemůžu už říkat naplno, co si myslím, protože to může být nějak zneužité. Už nejsem tak bezstarostná.“

Nejlíp se stále cítí mezi starými kamarády ze snowboardu a z gymnázia. S těmi se však vidí méně, než když žila u rodičů ve Vrchlabí - v současné době bydlí na ubytovně pražské Dukly.

V hlavním městě si ještě úplně nezvykla a ani se tu nechystá usadit: „Až přestanu jezdit, určitě tu nezůstanu. Našla jsem si tady pár věcí, které mě baví - třeba výborné koncerty hlavně v malých klubech. Obrážíme je s kamarády, to je super. Naštěstí mám blízko Stromovku, kde je kus přírody. Ta je pro mě hrozně důležitá. Nejradši jsem stejně doma ve Vrchlabí. V Praze to je zběsilý.“

Na koncertech se jí líbí i to, že se ztratí v davu. Na to, že ji lidé poznávají, si ještě nezvykla. „Když se na mě jen kouknou, dělám jakoby nic, snažím se to neřešit. Když se jen chtějí vyfotit, je to v pohodě, ale občas jsou až moc kamarádští, to bývá nepříjemné. Snažím se proto na sebe moc neupozorňovat,“ líčí své střety s popularitou.

Její stinné stránky poznala hned den po vítězství v Soči. „Ten den byl šílený, noc po tom jsem probrečela. Odjela jsem z olympijské vesnice v devět ráno a vrátila se v jednu v noci. Nedělala jsem nic jiného než rozhovory. Ptali se mě i na nepříjemné osobní věci, na rodinné záležitosti, tátovo onemocnění. Naštěstí jsem nevěděla o tom, že k rodičům do Vrchlabí přijely televize a nasáčkovaly se k nám do baráku. Najednou mě byly plné noviny a překvapilo mě, jak mi to nesedělo.“

Z onoho dne si však odnesla jeden pozitivní zážitek - setkání s Jaromírem Jágrem, který jí věnoval svůj dres: „S kamarády jsem trochu začala hrát hokej, vždycky si ho obleču na sebe.“

V současnosti Eva studuje Vysokou školu ekonomie a managementu, ale zároveň je zaměstnancem Dukly s tréninkovou pracovní náplní. „Náš sport je trochu jiný, v porovnání třeba s běžkaři nejsou naše tréninky tak tvrdé, proti nim jsme zevláci,“ směje se olympijská vítězka.

„Trénuju minimálně jednou denně, na soustředění to je intenzívnější. Chodím do posilovny, běhám, jezdím na kole, plavu. Dvakrát týdně chodím na gymnastiku, to je důležité pro to, abych byla při skocích ve vzduchu v pohodě.“

Tréninkové rozvrhy jsou úkolem Evina dlouholetého trenéra Marka Jelínka, který má kromě trenérské kvalifikace i kaskadérskou zkušenost. „Dělají mi výkonnostní testy a podle toho nastavíme vytrvalostní tréninky,“ doplňuje Eva a přiznává, že ji občas trénink nebaví. „Pak se ale kousnu, dám to a mám z toho dobrý pocit.“

Součástí přípravy je i cvičení s fyzioterapeutkou a spolupráce s mentálním koučem. „Napřed se mi k němu moc nechtělo, ale teď jsem nadšená. Neměla jsem žádný problém, ale on dokáže naťuknout různé věci, na které se pak díváte trochu jinak. Cílem je být v takovém rozpoložení, abych podala co nejlepší výkon. Člověk na sobě musí makat i po téhle stránce,“ uznává.

Do týmu nerozlučně patří i druhý trenér Jakub Flejšar, který se však místo toho, aby kariérně zúročil olympijský triumf své svěřenkyně, rozhodl vrátit k sochařině. „Já ho chápu. Není vystudovaný trenér, ale sochař, rád by si někde v klidu sochal. Na důležité závody bude jezdit s námi. Nechce se úplně odstřihnout, pořád ho to baví,“ potvrzuje Eva.

„Dva trenéři jsou potřeba, ohlídají celou trať, je to pak mnohem bezpečnější, protože mi řeknou, co mám nebo nemám dělat. Sama celou trať nemůžu vidět, protože se různě klikatí a vede lesíky.“

Jakub Flejšar, zvaný Flaška, sám vynikající snowboardkrosař, má v Evině příběhu ještě jednu nezastupitelnou roli - je autorem jejího pověstného knírku v barvách trikolóry, s nímž si v Soči dojela pro zlato a který si pak její fanoušci v Česku malovali. „Budu ho mít na závodech dál, ale už jsem na něj trochu alergická,“ přiznává Eva. „Když s námi Jakub nebude, bude ho muset namalovat někdo jiný.“

Knírek jí měl symbolicky dodat více agresivity a touhy vyhrát. „Kluci prostě jezdí rychleji, mají víc síly,“ konstatuje Eva a dodává, že ji při společných trénincích předjíždějí jak dospělí, tak junioři. „Občas, když nemají nejlepší den, jim ujedu. Někdy vystartuji trochu dřív a oni se mě snaží dojet.“

V otázce, zda zařazení mezi olympijské sporty neubralo snowboardkrosu na jeho svobodomyslnosti a zábavnosti, má Eva jasno: „Díky olympiádě udělal obrovský pokrok. Když se podíváte na závody v Turínu, Vancouveru a pak v Soči, je to úplně jiný sport. Máme iPady se zpomalenými záběry, řeší se aerodynamika prken, celé je to na daleko vyšší úrovni.“

K žádné převratné změně se však v jejím sportu neschyluje. „Tratě budou podobné, v tom k žádné revoluci nedojde. Dřív jsme jezdili po čtyřech, teď po šesti, jedině tohle se může měnit. Třeba jednou budeme jezdit samostatně jako lyžaři. Mně se to ale takhle líbí, neměnila bych to.“

Evini rodiče (maminka je zdravotní sestra, tatínek je v invalidním důchodu) mají samozřejmě z úspěchu své dcery radost, stejně jako prarodiče. „Hodně to prožívali, ukazují všem medaili,“ usmívá se Eva a přiznává, že přesně neví, kde se cenný olympijský kov momentálně nachází. „Buď je u našich, nebo u dědy. Nejsem si jistá, ale někde ve Vrchlabí určitě je.“

Olympijské vítězství starší dcery však rozhodně život u Samků vzhůru nohama neobrátilo: „První večer po příletu jsme měli v Praze soukromou párty na přivítanou. Chtěla jsem, aby naši přijeli, zařídila jsem jim z Vrchlabí taxíka. Nakonec mi táta volal, že ségra jde do školy, máma do práce a jemu se samotnému nechce. Líbilo se mi, že se z té zlaté medaile nezbláznili,“ konstatuje uznale dcera.

Poprvé ji rodiče, sami zdatní lyžaři, kteří se seznámili v horolezeckém oddíle, postavili na lyže, když jí byly dva roky. Se snowboardem začala v sedmi a od páté třídy chodila do snowboardingové školy ve Špindlerově Mlýně. Rovnou ze školy utíkala na autobus, o víkendech ji vozili rodiče. Věnovala se zprvu free stylu, snowboardingové disciplíně, kde nejde o rychlost, ale o body za provedení skoků.

Ke krosu se Eva dostala kvůli nepříjemnému zranění: „Když jsem si při jízdě zlomila stehenní kost, začala jsem se trochu bát. Úplnou náhodou se mě fyzioterapeutka Terka Kopecká zeptala, zda bych to nechtěla zkusit s krosaři. Vyrazila jsem s nimi na soustředění a už jsem s nimi zůstala.“

Zranění, která Evu - stejně jako jiné snowboardisty - pronásledují, mají podle jejího názoru i pozitivní stránku: „Před čtyřmi lety jsem si přetrhala křížový vaz v koleni, devět měsíců jsem nejezdila a byla jsem z toho hrozně nešťastná. Když se na to zpětně dívám, zjišťuju, že to bylo dobře. Byla jsem ve čtvrťáku, v klidu jsem odmaturovala, trochu jinak se mi to nastavilo v hlavě. Došlo mi, že musím trénovat i jinde než na sněhu, že bez posilovny to nepůjde. Díky tomu jsem začala líp jezdit a díky tomu jsem mohla vyhrát olympiádu. Ze zranění jsem samozřejmě v tu chvíli naštvaná, ale nakonec to bývá k něčemu dobré.“

Svou budoucnost si Eva bez sportu nedovede představit ani po konci závodní kariéry, který je zatím hodně vzdálený. „Jezdí s námi holky, kterým je čtyřiatřicet. Tomáši Krausovi (čtyřnásobný vítěz Světového poháru a dvojnásobný mistr světa ve skikrosu - pozn. aut.) je čtyřicet a pořád výborně jezdí. Myslím ale, že optimální je závodit do třicítky. Nechtěla bych někdy sport dělat proto, že nemám co jiného na práci. Ráda bych si pak vymyslela další zábavu,“ plánuje a dodává, že to určitě bude něco kolem sportu a na horách.

„Líbilo by se mi i pracovat s dětmi,“ upřesňuje. „Sport naučí člověka hrozně moc pro fungování v pozdějším životě. Neřeší pak tolik nějaké kraviny. Je psychicky i fyzicky silnější.“

Jednou ze zábav, které by se v budoucnu chtěla víc věnovat, je jízda na koni. Láska ke koním ji provází od dětství a olympijské vítězství jí pomohlo ke splnění velkého snu - město Vrchlabí věnovalo úspěšné rodačce koně.

„Ráda na něm jezdím a ráda se o něho starám. Kůň je zvíře, které vám péči krásně oplácí,“ vypráví nadšeně o svém Pepinovi a dodává, že jeden z nejkrásnějších zážitků poolympijského období byla vyjížďka se slavným žokejem Josefem Váňou: „Jela jsem na koni, který třikrát vyhrál Velkou pardubickou. Dokonce jsme skákali, byl to nádherný zážitek. Tomu koni bylo třináct, už to uměl tak, že bylo jedno, koho má na hřbetě. Nechala jsem ho dělat, co chce.“

Dalším koníčkem, kterému se věnovala od dětství, je tanec. O tom, že ani roky, kdy se víc než na parketu pohybovala na prkně, neubraly nic na jejích tanečních schopnostech, se mohli televizní diváci přesvědčit při vyhlašování nejlepšího sportovce roku 2014. „Tancovala jsem ve Vrchlabí deset let v holčičí skupině, to se mi hrozně líbilo, hlavně street dance. Ráda bych se tomu zase věnovala.“

Přestože je považována za jednu z našich nejpůvabnějších a nejženštějších sportovkyň, na přehlídková mola se nechystá. Nejlépe se cítí v pohodlném sportovním oblečení: „Klidně trávím celé dny v legínách a tričku. Chápu ale, že na nějakou večerní akci takhle jít nemůžu. Mám kamarádky, které se módou zabývají a rozumějí jí, ze srandy říkáme, že jsou moje stylistky. Když mám náladu, jdu klidně i do něčeho nápadného a divočejšího. Co mě nebaví, jsou vysoké podpatky. Ke kadeřníkovi jsem líná chodit, nemaluju se,“ popisuje svůj vztah k módě.

Nechybí však v jejích plánech v pořadí sport, koně, tanec, ještě něco či někdo? Má nějaké představy o ideálním partnerovi? „Vůbec! V tomhle jsem trochu mimo,“ tvrdí, ale je si jistá, že až někdo takový přijde, tak to určitě pozná. A případnou pozornost, která se na něho upře, bude muset dotyčný ustát. „Doufám ale, že to bude v klidu, že to nikdo nebude řešit. Sportovci to přece jen mají jinak než nějaké modelky nebo herci,“ doufá.