Eva Samková: Pár desítek kil smetí z lesa už jsem odnesla. Odpadky sbírám i na sjezdovce

Kvůli koním jsem se chtěla přihlásit na střední zemědělskou školu. To mi ale táta zatrhl. Řekl, že kydat hnůj umím i tak. (směje se) Navíc gympl jsem měla ve Vrchlabí asi dvě minuty od domu, takže nakonec zvítězila tato varianta.

Podruhé jsem o koních přemýšlela, když jsem maturovala. Moc jsem nevěděla, co bych měla po gymplu dělat a kam jít. Pokukovala jsem proto po policejní akademii a představovala si, že se pak stanu členkou jízdní policie a budu trávit čas u koní.

Je fakt, že jsem mezi koňmi a snowboardem váhala docela dlouho. Jak ale přibývaly úspěchy na juniorských mistrovstvích světa, tak bylo stále jasnější, že se budu věnovat hlavně sportu.

Tím nejdůležitějším momentem ale bylo to, že jsem si jednoho krásnýho dne utrhla křížový vaz. Tehdy jsem najednou zjistila, jak moc mám ten snowboard ráda a jak moc by mi to chybělo.

Na půl roku mě to zranění vyřadilo z provozu, nemohla jsem jezdit a bylo mi smutno. Nadobro jsem se ujistila, že chci dělat právě sport.

Asi jo. (směje se) U sportu to tak ale zkrátka je, že lidi mívají hodně zranění a spolu s tím absťák. A musím říct, že v tomhle ohledu jsou na tom sportovci v jiných odvětvích kolikrát hůř než já.

Dneska už se na to dívám s odstupem, ale tehdy jsem si opravdu připadala vyždímaná. Najednou jsem neměla kouska klidu.

Ze dne na den jsem se stala jakýmsi národním hrdinou, což bylo sice fajn, ale současně to s sebou přineslo obrovskou zátěž. Pořád jsem jenom pendlovala z akce na akci, pořád po mně někdo něco chtěl.

Neměla jsem ani minutu na sebe a na trénink, během prvních čtrnácti dnů jsem se na svah nedostala ani jednou. Nemohla jsem se na nic soustředit.

Samozřejmě bylo i plno krásných akcí, je to prostě směska všech pocitů a teď úspěch v Soči vnímám jako dobrou věc, neměnila bych. Myslím, že mě zachránilo to, že nejsem introvert. Být uzavřenější povaha, tak nevím.

Jiní sportovci by si to možná užívali, ale já jsem to tak nikdy neměla. Snowboard jsem vždycky dělala hlavně proto, že mě to baví a že to mám ráda. Byla jsem tak i vychovávaná.

Neměla jsem ambiciózní rodiče, kteří by ze mě chtěli mít profesionálního sportovce a projektovali si do mě svoje představy. Vzhlížení ke slavným se u nás nikdy moc nepěstovalo.

Dneska už si to umím víc šéfovat. Pořád se ještě občas stane, že se seběhnou určitý nepříjemný věci, ale už jsem se s tím naučila vypořádat. Objevila jsem taky kouzlo soustředění. Dřív jsem moc nechápala, proč je důležitý někam na určitý čas odjet a trénovat mimo domov. Dneska už to vím.

Vyrazíme prostě pryč, kde máme klid. Jsme tam jenom s mým týmem a nemyslíme na nic jinýho než na trénink. Můžeme tomu dát maximum.

Docela dost. Nijak mě to ale nezdržuje. Není to totiž tak, že bych vyšla do lesa jenom proto, abych posbírala nějaký odpadky. Já ty odpadky sbírám kontinuálně.

Třeba když jsem na sjezdovce na tréninku a vidím odpadek, tak ho seberu a vyhodím do koše po cestě dolů. Ale častěji si ho dám do batohu, zapomenu na něj a vyhodím ho do koše po týdnu. (směje se)

Já se jich zvládám i průběžně zbavovat, takže zas tolik jich s sebou nenosím. (směje se)

Celkově už jsem ale pár desítek kil smetí z lesa odnesla. Možná i tunu. Dvakrát jsme s kamarády uspořádali i hromadné sbírání odpadků z lesíku v pražských Dejvicích. Odtamtud jsme toho odvezli fakt hodně.

Docela jo. Třeba minule jsem viděla nějakou partičku kluků, kteří jeli na lanovce těsně přede mnou a vyhazovali z ní vajgly. Když mě pak uviděli nahoře, chtěli si se mnou udělat selfíčko.

Tak jsem jim řekla: „Hoši, žádná fotka nebude. Co ty vajgly? To my na sjezdovkách netolerujeme!“ (směje se) Takže mi nakonec slíbili, že už to nikdy neudělají.

Dalším kamarádům, kteří kouří, jsem zase koupila přenosný popelníčky. To jsou takový kapsičky, do kterých člověk jenom vloží těch pár vajglů z cigaret, co vykouřil, a pak je po lyžování vyhodí někam do koše. Je to legrační.

Je jich spousta. Byla jsem třeba pozvaná na koncert Světlo pro Světlušku, což je benefiční akce na podporu nevidomých. Nebo jezdím na naše snowboardový kempy pro děti, díky tomu nalákám ke sportu mnohem víc dětí. To má smysl.

No a pak se občas zapojím do nějaké kampaně na ekologicky udržitelný oblíkání nebo dopravu. Propaguju třeba auta na ekologický hybridní pohon. Uvědomuju si totiž, že můj životní styl, kdy jezdím po ledovci a lítám hodně letadlem, není úplně ideální. Takže se to snažím někde jinde dohnat.

No, mně možná ještě neroztají. Ale jak to budou mít moje děti, to nevím. Někde v hlavě to samozřejmě pořád mám, že situace není růžová a že moje děti už možná v Čechách nezažijou zasněžený Vánoce.

Dřív jsem kvůli tomu mívala dokonce i environmentální deprese. (V psychologii se používá i termín „environmentální žal“; jde o strach z budoucnosti v souvislosti se změnami životního prostředí a smutek ze zanikání původní přírody.) Teď už je sice nemám, s ekologií se ale snažím něco dělat.

Nemyslím si, že bych měla k něčemu bůhvíjaké vlohy. Já se spíš pohybuju ve společnosti šikovných lidí, kteří mě vždycky do něčeho přitáhnou. Třeba to moderování byla čirá náhoda. (Spolu s mistrem světa ve skikrosu Tomášem Krausem provedla diváky osmidílným dokumentem Alpami nejen za sněhem.)

Navíc v tomto pořadu jsem nemusela nic předstírat a do ničeho se stylizovat. Mým úkolem bylo zkrátka zůstat sama sebou a působit přirozeně.

Potkala mě na koncertě Světlo pro Světlušku a zeptala se mě, jestli bych v tom videoklipu nechtěla hrát. Původně jsem se tam měla jenom tak mihnout, o zpěv vůbec nešlo. Na to jsem kývla.

Jenomže pak jsme přijeli na Bali a během natáčení mě Bára zaslechla, jak si prozpěvuju, a hned mě začala přesvědčovat i k tomu zpěvu. Nejdřív se mi do toho moc nechtělo. Když mi ale slíbila, že pokud ten výsledek nebude dobrej, hned mi to řekne, tak jsem do toho šla.

Jako malá jsem chodila do sboru a na sólový zpěv. Ale dost jsem se ulívala z hodin, takže mě máma nakonec odhlásila.

Jsem odchovaná hlavně na folkových písničkách. Mí rodiče jezdili celej život na Portu a měli rádi Jarka Nohavicu a Karla Plíhala. Poslouchali jsme ale i Pražský výběr, Petera Gabriela nebo Stinga. Já mám ráda i Simona and Garfunkela nebo Jamieho Culluma. Z českých interpretů je mi blízká právě Bára nebo Tata Bojs.

Docela jo. Třeba toho Jamieho Culluma máme hodně rádi oba. Chystali jsme se i na jeho koncert, který měl mít nedávno v Praze. Bohužel ho odložili, takže si na něj počkáme.

Vždy to nějak skloubíme. Pokud Mára může, tak se mnou chodí na tréninky nebo za mnou přijede na soustředění. Vždycky to samozřejmě nejde, protože někdy se to kříží s jeho divadelní sezonou, ale to se nedá nic dělat. Já s ním zase chodím do divadla a na koncerty.

Zatím se ještě na všem zvládneme dohodnout. I když je pravda, že já si častěji prosazuju svou… Snažím se ale hlídat. A uvědomit si, že i ostatní lidi mají svůj názor a potřeby.

Trochu jo. Když Marek asi před dvěma lety zjistil, že bude Ratha hrát, hrozně ho to nadchlo. Současně ho to ale i vyděsilo, protože Rath byl opravdu kus chlapa a sportovec tělem i duší. Nechtěl se nechat zahanbit. A tak jsem ho dala dohromady s mým trenérem na atletiku. Začal se mnou taky chodit na tréninky.

Naštěstí nemám. A ani si nemyslím, že by to byl dobrej nápad. Díky Márovi jsem do té branže trošičku nahlídla a není to žádnej med. Vidím, co všechno musí ti lidi zvládat a nad čím vším přemýšlet. Je to hodně náročný.

Popravdě vůbec nevím. S největší pravděpodobností budu trénovat další mladé lidi nebo děti v ježdění na snowboardu. To by mi nevadilo. Snažím se kvůli tomu teď dodělat fakultu tělovýchovy a sportu, obor trenérství.