Eva Salzmannová: Nejsem se studenty kámoš. Odstup a pravidla se mají dodržovat

Depky domů netahám, to by mě hnali. Ale máte pravdu, teď se mi sešlo víc chmurnějších rolí. Přitom si o sobě myslím, že mám naprosto mimořádný smysl pro humor. Nevím, proč mě provázejí tyhle role, opravdu teď v ničem legračním nehraju.

Samozřejmě že se bavíme i o politice, mě baví a jeho musí. Bavíme se i o divadle, ale jsme normální lidi, takže ani o jednom nijak přehnaně.

V MeetFactory hraju představení s nepochopitelným názvem Jasno lepo podstín zhyna. Je mimořádně obtížné. Hrábla jsem si v něm technicky na dno. Hodinu čtyřicet jsem na jevišti úplně sama.

Text je velmi náročný, protože to není hra, ale dramatizace románu. Snažím se, aby občas byla i legrace, ale text je spíš chmurný. Je o pánovi, který je autista. Žije velmi osaměle a na celém světě má už jen jednookého psa. A s ním různé zážitky.

Představení hraju ráda, vyneslo mi nominace na tři ceny. Nakonec mi žádnou nedali, ale to nevadí. I tak je to úspěch. Na co se moc těším, je epos, který zkoušíme v ABC. Jmenuje se Andělé v Americe, bude mít premiéru v únoru, a doufám, že to bude divadelní událost.

Nejen obsahem, ale i formou. Je to velmi dlouhé, takže bude nutné zařadit několik pauz. Začne se hrát dřív odpoledne, aby diváci ještě stihli metro.

Ano, přesně tak. Jde o velmi rozsáhlý epos o Americe 90. let. Pojednává o problému AIDS, ale zároveň je to politická hra o miléniu a o přelomu tisíciletí.

Trochu legrace tam je, ale veselohra to není.

Postava, co hraju, je člověk, který především trpí strachem z lidí. To je silné téma. Autista je do jisté míry trošičku každý, i když u herců to není výhodná vlastnost.

Herci z povahy svého povolání musí být komunikativní a trochu extrovertní. Ačkoli znám i spoustu herců, kteří na jevišti září, ale v civilu si jich nevšimnete. Nevyhledávají společnost.

K roli autisty jsem přistoupila zodpovědně, četla si o autismu články. Mám kamarádku, učitelku na základní škole, a ta podává svědectví o tom, jak každé druhé současné dítě trpí nějakou poruchou.

Děti jsou deformované modernitou, závislostí na krabičkách a přístrojích. Rodiče šílí, kolik času tráví děti na internetu a mobilech, které jim zamykají do skříní. To je vysoce aktuální téma. Nevím, co podobného jsme měli my.

Asi jo.

Ne. Já jsem extrovert.

Ne, já vždy komunikovala dobře, mám ráda společnost a plachostí jsem nikdy netrpěla. Myslím, že jsem společenský tvor, mám ráda legraci. Bylo pro mě docela těžké zahrát autistu.

Jsem tím pověstná. V Národním divadle hrajeme hru Křehkosti, tvé jméno je žena, v níž pět hereček uvažuje, co je vlastně herectví, jak se k němu dostaly a jaké dispozice k němu vedou.

Mám tam legrační výstup, kde říkám, že jsem proslulá tím, že hraju často chlapy. Nechápu, jak se mi to stalo. Na první pohled jako chlap nevypadám, ale v herecké kariéře mě to pronásleduje. Už si ze mě kvůli tomu začínají dělat legraci.

Kladla jsem si otázku, proč to tak je. Myslím si, že je to tím, že ve výrazu disponuji velkou razancí. A to možná vede režiséry k úvaze, že jsem ostrá, a tak chlapa hrát zvládnu.

Je to komická historka, kterou ale říkat nebudu, protože o ní mluvím v té hře v Národním, a bylo by lepší, kdyby se diváci zašli podívat. Nicméně poprvé mě obsadil pan režisér Pitínský do role prezidenta Emila Háchy. Což je šokující ještě víc.

Strašně.

Říkala. A on mi to pak vysvětlil, že jde o myšlení toho člověka a že si myslí, že já mu budu rozumět. Což byla pravda.

Byl to taky náročný text, navíc politický. Hácha se v něm zpovídá Masarykovi, proč došlo k Mnichovu a proč přijal potupnou roli loutkového prezidenta. Dalo mi to zabrat. Asi si Pitínský říkal, že by to žádná jiná ženská nevydržela.

Jsem jediná herečka v této zemi, která dostala pamětní medaili od Společnosti Emila Háchy. Bylo to dojemné, protože po představení za mnou přišli starší pánové, předali mi kytku a plaketu Společnosti Emila Háchy. Tak jsem se dozvěděla, že taková společnost existuje.

Vysvětlili mi, že se staví na jeho obranu. Že je obecně vnímán jako kolaborant, což ale nebyl. Byl spíš oběť, a tom je i ta hra. Za tuhle svou oběť velmi krutě zaplatil, zemřel za hrozných podmínek. Po válce byl vězněn na Pankráci, a přestože na tom byl zdravotně špatně, zacházeli s ním šíleným způsobem, což si nezasloužil. Zaplatil vysokou cenu a mně se nad tím stahuje srdce.

To si ze mě Kolečko udělal legraci. Je ale pravda, že než studenti zjistí, že jsem báječná a hodná, asi se mě ze začátku bojí. Jsem možná moc nekompromisní, přímá a razantní. Po letech, když se ze studentů stanou moji kolegové, mi řeknou, že se mě báli, což mě mrzí. Není to mým záměrem. Ale občas asi působím autoritativně.

Nejsem se studenty kámoš. Když opustí školu, klidně, ale na škole kamaráčofty nepěstuju. Tykání taky ne. Myslím, že to tak má být a že to ani studenti nechtějí. Odstup a pravidla by se měly dodržovat.

I já jsem na konci loňské sezony odešla. Působím v Městských divadlech pražských. V Národním divadle jsem byla osmadvacet let a chci zdůraznit, že jsem neodešla z protestních důvodů. Že by se mi nový šéf nelíbil nebo že bych s ním měla konflikty, nic takového, a ani on mě nevyhazoval.

Odešla jsem z vlastního rozhodnutí. Zdálo se mi, že skupina, která zvítězila v konkurzu na MDP, přinesla natolik přitažlivý program, že jsem tu chtěla hrát. Divadlo Komedie jsem měla vždy ráda, chodila jsem sem i za staré éry Dočekalovy a samozřejmě na Dušana Pařízka. V Národním divadle jsem byla opravdu dlouho, tak jsem si řekla, že na konci své herecké kariéry zariskuju.

Odchod jsem řešila dlouho a bolestně. V Národním jsem měla i po dlouhých soubojích, protože ne vždy šlo vše hladce, svůj herecký domov, stejně jako mnoho kolegů i hereckých přátel. Nebylo to jednoduché rozhodnutí.

Asi jako všichni ho mám s trpícími, lidmi i zvířaty. Jsem velký ekolog, štve mě devastování přírody. Na to jsem vysazená, a tak třeba uklízím v lese.

Ano, sbírám odpadky a můj manžel mě za to nenávidí. Jde pět metrů přede mou a nechce se mnou chodit na procházky. S lesem a s přírodou mám soucit. A s čím soucit nemám? (chvíli přemýšlí) Nechci říkat fráze.

Lidem na ulici dávám peníze často, ale snažím se je vyhodnotit. Nerozdávám mechanicky, opilému nedám. Snažím se dělat charitu, posílám na ni peníze.

Trochu se stydím, co řeknu, ale je to výsada až zralejšího věku. Možná jsou dnešní mladí jiní, citlivější, ale na mě to přišlo až později. Když je člověk mladý, bývá víc bezohledný a zaměřený na sebe.

Moje matka už bohužel šest let nežije. Je to zvláštní. Všichni mi tvrdí, že jsem obtisk svého otce, ale já myslím, že k stáru u sebe začínám objevovat z mámy víc, než by se dalo čekat. Učila na vysoké škole, vystudovala na filozofické fakultě češtinu a angličtinu.

Na rozdíl ode mě, já jsem razantní, byla typickou ženou v pozadí. Na tom není nic negativního, možná fakticky řídila mého otce víc, než by si byl ochoten připustit.

Častá otázka. Nevím, jak odpovídají ostatní, ale já ji nemám. Na divadle mě vždy zajímalo téma, ale nijak se neposmívám tomu, že si herečky chtějí zahrát Lady Macbeth nebo královnu Kristýnu, ale já to tak nemám. Největší úspěchy mě potkaly v rolích, u kterých bych si nedovedla představit, že přijdou.

No napadlo by vás, že budu hrát Háchu? A přitom to byl velký úspěch. Nebo kdyby mi někdo řekl, že budu hrát autistu se psem, mohla bych prohlásit, že to je vysněná role? Že bych snila o roli bezdomovce, jaká to bude nádhera? Těžko.

Když jsem za Háchu byla nominovaná na Thálii, psalo se k tomu zdůvodnění. Stálo tam něco jako, že Salzmannová i přes to, že měla na sobě to, co měla, dokázala zaujmout. Hrála jsem totiž v něčem, co nosí lidé trošku vydědění. Tedy musím říct, že vysněnou roli nemám.

(přemítá) Mám nesnesitelně debilní romantické a banální sny, které má každý. Třeba na starý kolena domeček v Bretani. Ale je to blbost, francouzsky už se nenaučím, a žít tam nejde, protože je tam draho.

Přála bych si v poslední fázi svého hereckého života ještě něco zažít. A nemyslím tím kariéru, ale silnou divadelní etapu, která by mohla trvat tak pět sedm let. Silné divadlo, které by mě bavilo a strhávalo. A pak toho nechám.

Ano, síly ubývají. Je to sice individuální, ale já bych při prvním náznaku, že je to jinak, než si představuji, byla schopná odejít. Nejsem typ, který sní o tom, že umře na jevišti.

Mám domeček za Prahou, a i když to není Bretaň, taky by to tam šlo.

Neměla jsem v tomto smyslu štěstí. Něco jsem natočila, ale nic třeskutého. Třeba mě to ještě čeká, ale spíš ne, v mém věku se filmová kariéra nezačíná. To mě minulo.

Byla jsem dlouho v undergroundovém divadle, tam moc filmoví režiséři nechodili. I do Národního jsem nastoupila už ve věku, kdy se kariéra u filmu nestartuje.

Ne, to v žádném případě! Jsem na to moc prudká, neumím být diplomat. Málo bych se ovládala. To by pro mě nebylo.

Jsem typický aktivista. A ti, když se pustí do praktické politiky, nedopadají dobře. Je to jiná dispozice, aktivista chce reagovat na věci veřejné, chce se do nich plést, ale politika je něco jiného. Když do ní vstoupí herci nebo umělci, moc úspěchu nezaznamenají. Je to jiná disciplína.

Ano, je mnoho příkladů, které nebudu jmenovat, a tak bych dopadnout nechtěla.

Učím dvacet let na DAMU, což s režií malinko souvisí. Vést klauzury sice není režie, ale je třeba mít úvahu i rozvahu. Nemůžu si ale myslet, že jsem režisér, je to jedna z nejtěžších profesí, co znám. Je to deset lidí v jednom.

Režisér musí být psycholog, manažer, musí být koncepční, dramaturg, muzikant, mít smysl pro rytmus, vycházet s lidmi, musí umět čelit konfliktu a ustát jej, protože zkoušení s herci je jeden velký konflikt.

Je to složitá profese. Kdybych ji zkusila, tak jednou dvakrát, ale jak říkal nebožtík velký český režisér Ivan Rajmont: První druhá jde sama, ale dvacátá padesátá režie, to je nářez!

V tomto jsem čechovovská postava, zafilozofuju si ráda a s Václavem to jde moc dobře. Musím říct, že se někdy i hádáme, ale je to velmi inspirativní. Ne vždy se s tím, co říká, ztotožním, ale ta polemika má vždy smysl. Proti němu se těžko bouří, je mnohem vzdělanější než já.

To je choulostivá otázka. Moc ráda bych byla ta, co ustoupí, ale musím říct, že ne vždy se mi to daří.

Může se vám hodit na Zboží.cz: