Eva Sáblíková: Martinu do ničeho netlačím

Už si to ani nepamatuji. Asi princeznou, ale tohle jsem neřešila. Vyrůstala jsem s bratrem o 360 dnů starším, takže jsem spíš byla jako kluk. Všude jsem lítala, u babičky prolézala kůlny a půdy, hráli jsme si na indiány, házeli po sobě shnilými bramborami, pořád s odřenými koleny.

Náš tatínek sportoval, lyžoval, věnoval se tomu hodně i na vojně, takže nás odmala vedl k pohybu. Dostala jsem lyžičky, říkalo se jim dřeváky a spíš se v nich chodilo, než jezdilo. Postupem času jsme s taťkou jezdili ze Žďáru nad Sázavou, odkud pocházíme, do Nového Města na Moravě nebo na Tři studně. Lyžování nás moc bavilo a ve škole jsem měla vždycky nejlepší časy v atletických disciplínách. Posílali mě na různé atletické závody reprezentovat školu. I oba moji bratři – ještě mám o šest let mladšího – hráli basket. Na chvíli jsem k němu také přičichla, pak jsem si ve třinácti způsobila úraz a všechno skončilo.

Strašně moc, protože to budou moje první zimní olympijské hry, kde uvidím Martinku naživo. Chtěla bych poděkovat společnosti Procter & Gamble, která mi v rámci kampaně „Děkuji, maminko“ umožnila do Soči jet. Myslím si, že to bude skvělé a senzační.

S Marťou jsme, co se oblékání týká, stejné. Nejraději nosíme tepláky, šusťáky, rifle, botasky, triko a něco k tomu. V podobném sportovním pojetí budu řešit i olympiádu. V mém šatníku se možná najde jedna sukně, nějaké společenské šaty, ale jen protože je občas potřebuji.

Je, a velký. V televizi to není ono, přenášejí jen útržky, které snímá kamera, kdežto v hale máte přehled o celém oválu. Vidět a slyšet fanoušky, jak fandí! Třeba v Holandsku přejí úspěch každému, což se mi strašně líbí. Holanďané mají Marťu hodně rádi, u nich v hale v Herenvenu stojí její zasklená fotografie v životní velikosti. Rychlobruslení a fotbal jsou v Holandsku národní sporty, takže ji obdivují. Navíc jim připadá neuvěřitelné, že u nás nemáme ani jednu rychlobruslařskou dráhu.

Člověka to strhne, můžete se pořádně rozkřičet, vžít se do závodů úplně jinak. Přenos ze zimních olympijských her ve Vancouveru běžel v noci, Marťa vyhrávala (přivezla dvě zlaté medaile na 3000 a 5000 m a bronz na 1500 m – pozn. red.) a já začala křičet. Doma mě napomínali, že už je dávno noční klid, aby na mě někdo nezazvonil, protože nemůže spát. A já říkala: Tak bych mu dala panáka na vítězství a bylo by to v pohodě.

Ano, neměla kde trénovat. Natáhla si pletené ponožky, vzala leštěnku na nábytek a na desce umístěné v síni klouzali s bratrem z jedné strany na druhou. Původně prkno leželo v dětském pokoji, jenže pak už měli sílu v nohách a ono jezdilo po koberci.

Ne, ne, rivalita mezi nimi vůbec neexistovala, navzájem si pomáhali. Dodneška mají nádherný vztah, že by jim ostatní sourozenci mohli závidět.

Mami, tebe vždycky slyším, říká mi. Je šťastná, když jsem u toho. Jenže není možné, abychom jezdili na všechny závody. Snažíme se aspoň po Evropě, kam můžeme autem.

Můžu vám říct, že koncem roku při Světovém poháru v Berlíně, kde jela tři kilometry, jsem tak křičela a povzbuzovala, že jsem z toho hodně dlouho chraptěla. Pustili nás po dojezdu závodnic k mantinelu, přijela ke mně, objaly jsme se a já zase brečela. To jsou takové emoce! Ani se jim nebráním a nestydím se za ně.

Určitě, ale v žádném případě si spolu nepovídáme před závodem. Potřebuje se soustředit, zkoncentrovat, projíždí si trať v hlavě, přemýšlí, co bude, konzultuje spoustu věcí s trenérem Petrem Novákem. Po závodě ještě musí počkat, jestli nepůjde na doping, potom za námi přijde do hlediště a povídáme si. Večer, když má čas, zajdeme společně na večeři. Jezdíme za Marťou většinou den dopředu, a když potřebuje ještě něco přivézt, navštívíme ji v hotelu a předáme to.

Určitě. Chrání si soukromí, což jsem ráda, ale v kruhu svých nejbližších nebo přátel je úplně normální holka.

Každý závod je adrenalinovou záležitostí, protože nikdy nevíte, jak to dopadne. Vždycky jí říkám: Máš natrénováno, všechno je v pohodě. Jenže sportovec musí mít i trochu toho štěstí.

Strašně. Když do ní před startem narazila Japonka Hozumi a na dráze ji doslova sestřelila, moc jsem se bála, jestli není zraněná, zda bude v pořádku. Jednou na patnáctistovce před ní spadla závodnice a Marťa se jí snažila vyhnout, ale také sklouzla. Závod sice dojely obě, člověku v tu chvíli však dojde, že musí mít i kus štěstí. V zámoří při tréninku upadla a měla něco s lopatkou, snažili se jí to znehybnit tejpováním. Ovšem při startu ruce, a tím pádem i lopatky, potřebuje, tak jsem se obávala, aby se nestalo ještě něco horšího.

Naposledy, když si na 1500 metrech zranila tříslo a já viděla, jak se napřimuje, už mi bylo jasné, že je zle. Měla jsem šílený strach. Každá máma se o své děti bojí, ať je jim šest, nebo šestadvacet. Vím, co úraz způsobil mně. Snažila jsem se dělat i po něm něco dál, protože bez sportu to není ono. Ale ten moment mi vždycky prolétne hlavou, když se s ní něco děje.

Měla kolečkové brusle, Milča také. Tehdy byl u nás doma na návštěvě Petr Novák a říkal, že dělá trenéra rychlobruslení. Že má každý den ve čtyři tréninky na oválu u zimního stadiónu, ať si to přijdou zkusit. Oba šli a zůstali. Milča se věnoval hokeji a rychlobruslení, Marťa basketu a také rychlobruslení. Vysvětlovala jsem jim, že není možné dělat dva sporty dobře. Přijít z jednoho tréninku a jít na druhý, ať se rozhodnou pro jedno odvětví.

Děti byly docela zodpovědné, večer po příchodu z práce jsem jim kontrolovala žákovské, úkoly, podepsala písemky. Dohadovala jsem se s trenérem, který hlavně chtěl, aby trénovaly. Já říkala, že se musí také učit, pokud na základní škole nebudou mít slušné známky, nevezmou je na sportovní gymnázium, vždyť i poslední vysvědčení se počítalo. Tloukla jsem jim do hlavy, ať si uvědomí, že jsem zářný příklad toho, jak je důležité mít vzdělání, když se něco stane. Trochu jsme kolem toho válčili, trenér orodoval, abych je pustila ven. U nás totiž platilo – při špatných známkách, zákaz tréninku.

Asi úplně ve všem. Snažila jsem se děti vést k tomu, že se s nikým život nemazlí. Když nebudou mít nic nalajnované a nikdo jim nebude vyšlapávat cestičku, ale všechno si tvrdě zaslouží samy, pak jsou pro život lépe vybavené. A pokud něco provedou, budou si to muset vypít až do dna! Měli jsme nastavená pravidla, která se dodržovala. Jestliže fungovala, na mámu se děti mohly vždycky spolehnout.

Určitě, protože můj taťka je generál, má zásady a pravidla, které vštípil i mně, a já se je snažila předat dětem. Myslím si, že to bylo tak správně, protože oba jsou skutečně skvělí. Naši nám sice vymezili mantinely, vedli nás přísně, ale zároveň jsme cítili jejich lásku. Přijeli jsme k babičce, opékaly se buřty, taťka s námi blbnul, dokázal přejít celou zahradu po rukách, jezdilo se na výlety, chodili jsme pěšky, hráli u lesa kuličky. Já měla krásné dětství a to jsem se snažila vytvořit i dětem. Měly na zahrádce svůj záhon, kde si stavěly hrady, hrály si tam. Jezdili jsme na kole, koupali se, chodili na houby. V týdnu nebylo tolik času, o to víc mi záleželo na pěkných víkendech, pokud neměly nějaké závody.

Když se narodila Marťa a za čtyři roky Milča, šlo všechno stranou. Věnovala jsem se pouze dětem a práci účetní. Největší záliba je mít na klíně dvě děti, které se s vámi mazlí. Číst jim pohádku před spaním, povídat si s nimi, to je pro mámu nejkrásnější koníček, jaký může být.

Na gymnáziu už byla znát její zodpovědnost. Měla individuální studijní plán, dojížděla na konzultace a na zkoušky. Gymnázium dělala sedm let místo čtyř. Věděla, že když má domluvenou zkoušku, musí se na ni naučit. Nyní ještě stále studuje na fakultě tělesné výchovy a sportu.

Jsem pyšná na to, jak skvělé děti mám, Marťu i Milču. Ale kdyby dcera nebyla vrcholová sportovkyně, budu se k ní chovat stejně. Prostě je moje a strašně moc ji miluju. Milan začal podnikat, ale chce zkusit dostat se na vysokou školu. Dělá mi radost.

Asi to mám po rodičích, maminka byla velice hezká žena a taťka pěkný muž. Že bych se ale věnovala své vizáži? Minimálně. Ráno orámuji oči linkou, namaluji si řasy, snažím se nějak srovnat vlasy. Prostě tak deset minut v koupelně a hotovo.

Moje babička, jak se říká – vesničanka jako poleno – ráno vstala, obula galoše, protože měli hospodářství, a šla opatřit králíky. Přesto mi říkala: Jakmile žena vstane, musí dbát o svůj vzhled. Ať je doma a vytírá podlahu, nebo jde na nákup. A tím jsem se řídila, stejně jako moje babička a maminka.

Výkonnostní dávky a podobné záležitosti jsem nechávala na trenérovi, to byla jeho parketa a jejich dohoda, jak si to nastavili. Vytvářela jsem doma zázemí, když Martinka přijela a potřebovala mít vyprané prádlo a nachystané věci. Vždycky jsme se domlouvaly a stále domlouváme esemeskami, co by si dala dobrého k jídlu, abych jí uvařila. Nejhorší by bylo, začít se chovat jako trenér a kecat mu do toho.

Když Marťa přijede, snažím se jí udělat domácí pohodlí. S bráchou si někdy pouští medvědí příběhy Potkali se u Kolína, které si jako malí oblíbili. Sedíme u toho třeba i společně, díváme se a smějeme. Našimi vzájemnými setkáními a povídáním, při kterém může vypnout a nemyslet na další závody, určitě dobíjí baterky.

Vidím v ní jejího dědečka Františka, mého tatínka. Byl a je to člověk, který, když si něco umane, tak za tím jde a dokáže to.

Můj jednasedmdesátiletý táta v létě najede tisíc kilometrů na kole, chodí do bazénu a maká. Jeho o tři roky mladší brácha Pepa je dodnes mistrem republiky v počtu provedených kliků.

Jak si život naplánuje, takový ho bude mít. Jde o její rozhodnutí, do kterého jí mluvit nikdy nebudu. Ví však, že má ve mně vždycky oporu.

Martina se mi narodila ve dvaadvaceti, takže v šestadvaceti jsem měla i Milana. Za prvé dneska mladí se zakládáním rodiny tolik nespěchají. A za druhé, až ona uzná za vhodné, že by to tak mělo být, půjde o její rozhodnutí. Martinu do ničeho netlačím.

Ať už jsou děti malé, nebo dospělé, každá máma se pro ně snaží udělat maximum. Dcera má vlastní domácnost, syn bydlí se mnou, ale že by si zatím sám pral nebo vařil, to určitě ne.

To bych neřekla, když jsem v práci, s přítelkyní třeba uvaří. Nebo s mým přítelem v lednu, únoru a v březnu, v době pro mě pracovně hodně náročné, kdy přicházím pozdě, nakoupí a navaří. Trpím celiakií, umějí mi upéct i výbornou bezlepkovou pizzu. V žádném případě u mě nemá mama hotel. Pokud jsou v sobotu doma, každý vezme hadr, něčeho se chopí a probíhá úklid. Nemusím sama udržovat byt. Máme práce rozdělené, v sobotu a v neděli vládnu v kuchyni já.

Někdy v roce 2008 jsem cítila, že špatně přijímám potravu, dělalo se mi zle, trápily mě křeče. O dva roky později, v době, kdy zemřela maminka, mně už bylo fakt hodně mizerně. Doktoři mi řekli, že si organismus kvůli stresům vypěstoval alergii na lepek. Podle nich jsem měla štěstí v neštěstí. Prý šlo o lepší variantu, než kdyby mi vystoupal cukr a stal se ze mě diabetik. Od té doby jsem se setkala se spoustou lidí, kteří tím trpí kvůli dnešní době plné shonu a napětí. Nejsou postižení od narození, ale třeba poslední tři čtyři roky.

Ani ne, hodně jsem o tom věděla, stejně jako kde pořídit suroviny, které můžu. Když jdou do obchodu, ať už přítel, nebo syn, automaticky čtou návody, co potraviny obsahují. Akorát nakupování trvá trochu déle.

Nesním, život mě totiž naučil, že pak většinou člověk zažije větší zklamání. Jsem vděčná za každou krásu, která mě v životě potká. Nemaluji si žádné vzdušné zámky. Žiju život teď, snažím si ho užít a být šťastná s lidmi, kteří mě obklopují a které mám ráda. Myslím si, že to je to největší štěstí, které nás může potkat.