Eva Romanová: Žiju poklidný život Angličanky, ale duší jsem Češka

Dnes je jejím domovem vesnice poblíž anglického Manchesteru, stará se o zahradu a holuby, a od chvíle, kdy ovdověla, denně plave a hraje tenis. Do Prahy přijela na sjezd bývalých krasobruslařů lední revue.

„Dorazily nás skoro dvě stovky a bylo to úžasné. Naštěstí jsme měli jmenovky, některé jsem neviděla přes čtyřicet let a asi bych je nepoznala. A oni mě taky ne. Většina z nás bydlí jinde, ale rádi se vracíme. Zároveň jsem se sešla s kamarády z vysoké školy, kterou jsem nikdy nedokončila – měla jsem přerušení na dva roky právě kvůli revue. Myslela jsem, že se vrátím, jenže jsme se oba, já i brácha, zamilovali a všechno bylo jinak,“ pouští se s vervou do vyprávění jedenasedmdesátiletá akční dáma. Jejím osudovým mužem se stal britský krasobruslař Jackie Graham.

Někdy roku 1983. Žili jsme tenkrát v Texasu, to už uběhla spousta let od opuštění lední revue…

To bylo tak: každý večer jsme měli dvě čísla já s Pavlem a dvě můj manžel s jeho partnerem, kteří dělali komedii. Zbytek jsme proseděli naprázdno. Takže Jackieho napadlo, že si přivyděláme dalším kouskem, oba jsme měli rádi zvířata, a tak jsme si pořídili Daisy. Trvalo rok, než jsme ji naučili celý výstup.

Jednou přišla kontrola ze zoo – a byli překvapení, jak se o ni pěkně staráme, je ve výborné kondici, má nádhernou srst a jí všechno od masa po ovoce. Na dotaz, jak jsme ji to naučili, jsme odpověděli, že kdyby s nimi bydlela pět let v jednom karavanu, jen tak bez klece, uměla by to taky. Když pak dospěla, dali jsme ji na ostrov San Diego do parku pro šimpanze. Jednou jsme ji navštívili – zamávala nám a běžela spokojeně za svým kamarádem.

Po revui jsme koupili koňskou farmu v Jižní Anglii, jenže se k nám nastěhovali Jackieho rodiče. A už babička říkala, že dvě generace pod jednou střechou nedělají dobrotu. Takže jsme ji po roce prodali a sehnali velký dům s menším domkem, u nás by se řeklo vejminkem, kde jsme mohli žít bez konfliktů. Prodejce měl jednu podmínku: abychom se postarali o pět starých lidí, kteří tam bydleli. Nebyla jsem proti, mít pět dětí, taky se o ně přece budeme starat! Ty nám bohužel Pánbu nenadělil.

Jenže pak vyšel zákon, že pokud s vámi bydlí penzisté mimo rodinu, musíte dům registrovat jako domov důchodců. Úřady přišly vyměřovat, kolik lidí se tam vejde, že je třeba udělat požární zařízení, nové schody… Vypočítali to na 45 osob, my ovšem vzali nejvíc 25.

I to bylo dost, já jsem pekla a vařila, akorát na úklid jsem měla pomocnici. A vždycky na půl roku přijížděla na pomoc moje maminka. Ale mě to bavilo, vydrželi jsme to deset let. Měla jsem z krasobruslení dobrou fyzičku a smysl pro disciplínu, byla jsem zvyklá překonávat překážky. A muž taky, před ničím jsme necouvli.

V Texasu. Jenže k tomu, abychom dostali zelenou kartu, jsme potřebovali najít zaměstnání v nějaké profesi, kterou oni nemají. Náš právník tam proto podal trochu absurdní inzerát, že se hledá trenér v krasobruslení, který byl několikrát mistrem světa. Na to nemohl odpovědět nikdo kromě mne. A tak jsem dostala kartu a další čtyři roky trénovala bruslení malé děti. Nebylo to špatné, ale naše představy šly jinudy. Koupili jsme ranč s velkým rybníkem, spoustou kachen a hus a taky s koňmi…

Nebojte, už se dostanu k tomu poslednímu bruslení: Jednu zimu abnormálně mrzlo a náš rybník na tři týdny zamrzl. A právě na něm jsme si náramně zabruslili! Naposled.

Ve čtyřech letech, v Olomouci. Měla jsem brusle na kličku a vůbec mi to nešlo. Brácha byl o tři roky starší a mnohem šikovnější. Na led nás přivedl tatínek, velký sportovec, který nechtěl, abychom se jen tak poflakovali. Nejdřív nás rozvíjel všestranně, léto jsme trávili na koupališti, na tenisu a na kole, v zimě jsme bruslili a lyžovali.

Když tátu přeložili do Prahy, přihlásil brášku, který pošilhával po hokeji, do krasobruslařského klubu, aby se nejdřív naučil dobře bruslit. Tam mu chtěli přidělit partnerku, ale táta rozhodl, že nebude bruslit s cizími, má přece sestru!

Zpočátku nás trénoval sám, hodně odposlouchal na kluzišti od ostatních trenérů, k tomu byl přísný a hlavně důsledný. Tenkrát nebyl dostupný led všude, a tak jsme jezdili třeba vlakem do Kladna. Vraceli jsme se pozdě v noci, a protože blízko našeho bytu ve Vysočanech strojvůdce zpomaloval, řekl táta vždycky „hup“ – a my vyskočili. Dostali jsme se tak do postele o hodinu dřív, ráno jsme totiž museli normálně do školy.

Jindy jsme třikrát týdně vstávali na první tramvaj v půl čtvrté. Kvůli ledu jsme mívali posunuté i Vánoce, na listopad! V době zimních prázdnin zase domluvil v Karlových Varech možnost pobytu v prázdné, a tedy nevytopené škole, tekla jen studená voda a k snídani jsme měli minerálku z pramenů s rohlíkem…

Našly se i veselé momenty, třeba k tréninkům na Vltavě táta vozil škrabku na odklízení sněhu a gramofon na kličku, abychom mohli jezdit na hudbu. No hudbu, gramofon hrál nahoru dolů podle toho, jak mrzlo. Na 1. máje nás nabádal, ať nenosíme transparenty a rychle zmizíme z průvodu, že bude někde volná hala. Byl zkrátka vynalézavý a obětavý.

Nás to bavilo. Samozřejmě se nám nechtělo ráno vstávat, ale nepamatuju, že bychom někdy s Pavlem stávkovali. Prostě to tak bylo. Maminka nám jako kostymérka na Barrandově šila (obvykle v noci) krásné oblečky s flitry, což se mi jako holce líbilo. A šila dobře, tehdy ještě nebyly elastické materiály, a přesto nikdy nedošlo k nehodě, že by něco prasklo. Na kamarádky jsem čas neměla, ale s Pavlem jsme si vystačili, měli jsme dobrý vztah, žádné sourozenecké šarvátky. Byl hodný a trpělivý.

Časem táta přibral jako trenérku výbornou Mílu Novákovou. Poprvé jsme soutěžili mezi dospělými, když mi bylo dvanáct, ještě jako sportovní dvojice. Proti ostatním párům jsme byli děti, všem kolem bylo přes dvacet. Nezapomenu, jak jsme jeli na šampionát v Davosu jen my dva, trenérku ani rodiče nepustili. Měli se o nás starat nějací soudruzi, ale nezajistili nic. Vše domlouval patnáctiletý Pavel v němčině. A pak jsme v letech 1962–65 díky Míle čtyřikrát vyhráli – už jako taneční dvojice – mistrovství světa.

První vítězství, které jsme vůbec nečekali, byl obrovský šok, až mi naskočila husí kůže. Zavedli nás do lóže, kde seděl prezident Novotný, který visel ve škole v každé třídě na zdi. Já ale byla v takovém transu, že jsem ho v tu chvíli nepoznala. Později rostl pocit zodpovědnosti, nechtěla jsem zklamat známé i neznámé lidi, kteří nám fandili a čekali, že zase vyhrajeme. Brala jsem to jako úspěch pro celou zemi, což trochu tížilo. Díky mládí jsme to přežili, dnes bych byla šíleně vystresovaná.

Tehdy nebyly tance součástí olympiády, až od roku 1984. Takže po čtyřech výhrách na MS jsme už nemohli nic víc, jen prohrát. A v nejlepším se má skončit. Pavel chtěl do revue, lákala ho možnost cestovat i něco vydělat. Já se ze solidarity přidala, beze mě by to asi měl těžké. Přerušili jsme tedy studia, koupili dva pozemky na Barrandově, že si po návratu postavíme domky… V revue jsme zůstali nakonec šest let a vzali si své první lásky – kolegy. Na žádné klasické chození a randění nebyl čas.

Pavel se oženil se Švýcarkou Sonjou a přestěhovali se do Ameriky. Přestal úplně bruslit a stal se šéfem sportovního střediska ve Smoky Mountains. Já s Jackiem jsme podepsali smlouvu do Jižní Afriky. Vše bylo zalité sluncem…

Jednou v noci volala Sonja, že měl smrtelnou autonehodu. V devětadvaceti! Spravoval známému auto, a když jel zpátky domů, dostal smyk na škváře. Vymstilo se mu, že měl rád rychlost. Možná kdyby existovaly bezpečnostní pásy, mohl přežít, protože měl jen úder do spánku, nic jiného. Snažím se to brát jako osud. Já sama se s ním bála jezdit. Maminka vždycky říkala: Pavlíku, jezdíš moc rychle, zpomal, nebo se zmrzačíš. Odpovídal: Nedělej si starosti, pokud se něco stane, tak se rovnou zabiju. Byl, jako jsou dnes ti milovníci extrémních sportů.

Další šok nastal, že jsme nemohli jet kvůli smlouvě ani za maminkou. Pavel je pohřbený v Americe, na hřbitově připomínajícím louku, jak by se mu asi líbilo. V Praze na rodinném hrobě je pouze jeho jméno, leží tam rodiče, prarodiče a nejstarší bratr Zdeněk z tátova prvního manželství. Pracoval jako kameraman v televizi a napsal o nás dokonce knížku.

K tomu mě vycvičilo krasobruslení, jen jsem obměňovala pole působnosti. A pokud přišla překážka, problém, prostě jsem ho překonala. Jen jednou se to nepodařilo, když manžel onemocněl. Zemřel před dvěma a půl lety na mozkovou příhodu. Vždycky říkal, že má dvě přání: aby mě nepřežil a aby nebyl dlouho nemocný. To se mu splnilo.

Měli jsme krásné, spokojené manželství, 46 let. Pořád mi moc chybí, ale zůstala spousta vzpomínek. Vybavuju si, jak jsem se do něj kdysi zamilovala, dostal mě svým neuvěřitelným humorem. A zůstal stejný, pořád dobře naladěný. Samozřejmě to, co jsme podnikali (většinou šlo o jeho nápady), vyžadovalo být dobrodruh, snílek i velký pracant. Ale plno věcí byla náhoda, zdá se mi, že celý můj život byla jedna náhoda za druhou.

Šli jsme do předčasného důchodu, prodali ranč a v obytném karavanu prokřižovali celou Ameriku. Už když jsme měli dům v Texasu, jezdili jsme takhle na zimu do Arizony, patřili jsme k tzv. Snow Birds. Oba jsme byli na karavan zvyklí, takže ať jsme se ocitli kdekoliv, měli jsme domov stále s sebou. Díky tomu jsme se mohli stěhovat do různých zemí a být pořád v pohodě. Kde se nám líbilo nebo jsme měli známé, tam jsme zastavili. Říkali jsme: Kde zaparkujeme, tam jsme doma. Dávali jsme přednost přírodě před městy.

Jenže roku 2000 se zhoršilo zdraví mé maminky a nás napadlo přestěhovat se za ní do Česka. Našli jsme zase statek – u Spáleného Poříčí, za komunismu to bylo JZD a sousedky vzpomínaly, že se do našeho obýváku kdysi chodily dívat na krasobruslení, tedy i na nás. To jsou paradoxy života.

Jackie byl v Čechách rád, bavilo ho chodit na houby, což se jinde ve světě příliš nepěstovalo. Zpočátku sbíral i ty, které lze jíst jen jednou, naštěstí mu je soused vždycky bezpečně přebral. Do Anglie jsme se vrátili mimo jiné proto, že se Jackie nenaučil česky natolik, aby mohl jít běžně do hospody, musela jsem mu překládat.

Odstěhovali jsme se do kraje jeho dětství, do vesnice Saint Anne’s. Cítím se tam dobře, všude mám blízko. Vstávám před šestou, pětkrát týdně chodím plavat a pak se věnuju hlavně zahradě, mám i skleník. Přijeďte ochutnat moje rajčata a papriky! Taky jsem se po letech vrátila k tenisu, Jackie na sport moc nebyl. Nabízel mi, ať sportuju sama nebo s kamarádkou, ale já byla nejraději s ním. Všechno jsme dělali spolu. Ovšem po jeho odchodu jsem si potřebovala naplnit dny víc než jen zahradou a uklízením.

Holuby měl Jackie vždycky, ne poštovní, ale okrasné. Až kolem osmdesáti. Ty nejkrásnější jsem dala do dražby, byli tak vzácní, že museli žít ve voliéře a mně jich bylo líto. Nechala jsem si obyčejnější, kteří mohou létat volně a chodit po trávníku, jsou taky pěkní, bílí… Ovšem vajíčka jim beru a nahrazuju sádrovými, aby se dál nerozmnožovali.

A skoro bych zapomněla na další novou aktivitu: začala jsem jezdit na in-linech! Nejdřív jsem uvažovala, že se vrátím ke klasickému bruslení na ledě, jenže v Anglii je to dost drahý sport, žádné slevy pro důchodce. Kdo by chtěl platit 85 liber měsíčně! Když v naší vesnici postavili krásnou mořskou zeď se speciálním okruhem pro kola, koupila jsem si in-liny, nasadím chrániče, helmu – a ještě s jednou paní mého věku vyrážíme. Je to úplně jiné než klasické brusle, dobré na balanc, jsem navíc na zdravém vzduchu…

My v podstatě nikdy nebyli městští, nejsem zvyklá chodit do divadla, kina, restaurací a kaváren. Úplně nejraději jsme seděli na verandě u domu, pouštěli si cédéčka a koukali, jak lítají holubi…

Žiju poklidný život Angličanky, mám i anglické občanství. Od devatenácti let křižuju cizinu, ale duší jsem Češka. Dodržuju naše tradice, hlavně Vánoce a Velikonoce. Na Štědrý večer mám vždycky bramborový salát a řízek, kapra nejím, zato si pěkně nazdobím několik stromečků a pustím koledy.

Můj život byl jako kniha: bruslení představovalo jen jednu kapitolu a následovaly další a další. V místech, kde jsme žili, o krasobruslení zrovna velký zájem nebyl, televizi jsme dlouho neměli, jen občas jsem našla zmínku v novinách. Ale musím říct, že mi to nechybělo, moje dny byly zaplněné. Občas mě napadlo, co asi dělají různí kolegové a kamarádi, ale tím to končilo. Teď jsem díky počítači a možnosti mailů víc v kontaktu s přáteli po celém světě, to je skvělý vynález.

A vloni jsem si znovu přičichla k atmosféře závodů, když jsem byla pozvaná do Ostravy na ME. Sportovní dvojice jsou dnes fantastické, nikdy by mě nenapadlo, kam až to může dojít, jak technicky dokonalé skoky jsou v lidských možnostech. Existuje nějaká hranice? Zato tance na ledě se mi příliš nelíbí, uvízly někde mezi tancem a špatnou sportovní dvojicí. A zdá se mi, že ze sportu zmizela radost, je spíš o penězích. Co my jsme zažili legrace!